O člověku

V r. 2006 vyšla v Německu Bible ve spravedlivé řeči. Ihned vyvolala nejrůznější reakce, jak podpůrné , např. ze strany vedení několika německých zemských evangelických církví, tak kritické, např. od renomovaného profesora systematické theologie působícího v Erlangen R.Slenczky a theologů dalších z tzv. orthodoxních kruhů. Jedná se o jednu z posledních nejvýznamnějších prací z dílny feministické theologie. Všude tam, kde jsme v dosavadních tradičních překladech Bible četli Boží jméno v mužském rodě, je v této feministické Bibli převáděno do rodu jak mužského, tak ženského.

Divadelní hra sepsaná k příležitosti 500. výročí narození předního ženevského reformátora a jednoho z předních duchovních zakladatelů Českobratrské církve evangelické — Jana Kalvína. Jde spíše o první náčrtek ?scénáře?, který ještě vyžaduje mnohé úpravy a doplnění, aby mohl být na scéně přehrán. Pro Polaris a Českobratrskou církev evangelickou napsal Adam Balcar.

Silné ročníky sedmdesátých let rodí, porodnice jsou přeplněné. Vypadá to jako zpráva šitá přesně na míru okurkové sezóně. Přesto pro nás jedna z nejpodstatnějších, pokud chceme své době zvěstovat Evangelium, věci neslýchané — a ne se opět kulhavě pokoušet dobu dohnat.

Morální filosof Alasdair MacIntyre vyjadřuje ve své knize Ztráta ctnosti myšlenku, že o morální filosofii doby dosti vypovídají její typické charaktery, požívající uznání. (Ztráta ctnosti, Praha 2004, OIKOYMENH) Já bych ji zde rád rozvinul tuto součást autorovy širší argumentace.

Podle většiny recenzentů je Poslední skotský král filmem jednoho herce, strhujícího Foresta Whitakera v roli Idi Amina. Film je prý málo politický a málo historický; zůstává jen napínavým filmem, který rozehrává dobře známé schéma uhranutí mocí. Ptám se však: Je to opravdu málo? Není třeba klíčová morálně-duchovní varování opakovat stále znovu, v každé generaci? Pominulo snad kdy pokušení těch jednoduchých slov: „Toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět“?

Jako u Umučení Krista, i nového Gibsonova zní verdikt většiny recenzí stejně: „Příliš násilné“. Tento snímek skutečně v divákovy navozuje dojem krvavých orgií. Snad kdyby se režisér řídil zásadou „méně je někdy více“, soustředilo by se více pozornosti na jeho hluboké umělecké a duchovní poselství. Ale spíše ne. Zdá se, že je pro většinu recenzentů pohodlnější soustředit se na formu, než se vypořádat s nepříjemným soudem nad kainovskou přirozeností člověka, s pravdivým obrazem světa bez Krista.

Ztroskotání Christophera Martina je variací na robinsonovské téma: Moderním věděním vybavený člověk na základě rozumu obstojí sám v nehostinné přírodě. V případě našeho románu je to námořník válečné lodi, který se ocitne sám na nehostinném skalisku. Jak se ale ukáže, to, před čím musí člověk tváří v tvář chladnému vesmíru obstát, je spíše vlastní svědomí, než přírodní podmínky.