[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O stvoření

Richard Dawkins versus Vánoce

Robert J. Hřebíček

Poslední dobou vytáhl s velkou parádou a značným hlomozem do boje proti náboženství přední britský evoluční biolog, Richard Dawkins, autor i u nás čtených a oblíbených populárně naučných publikací Sobecký gen a Slepý hodinář. Na zadní straně knížek edice Darwinismus dnes, která vychází ve Spojeném království, naleznete Dawkinsovo doporučení, abyste tyto knížky “posílali svým známým namísto vánočních pohlednic“. Suzanne Blackmoore, Dawkinsonova následnice na doposud skoro neoraném poli memetiky, zase věnuje ve své monografii fenoménu náboženství obdivuhodně málo místa a končí výkřikem „věda je lepší než náboženství“. Zkrátka náboženství prý člověka zaslepuje a věda osvobozuje — náboženstvím se myslí povětšinou křesťanství. Podívejme se v našem krátkém eseji, nakolik je to pravda.

O vědecké žárlivosti

Chyba, které se zmínění vědci dopouštějí, je ta, že postupují poněkud nevědecky. Je to právě badatel na poli evoluční teorie (ať už ohledně biologie či kultury), který by měl fenomén náboženství přijímat téměř s otevřenou náručí — ne jako protivníka, ani jako výpomoc, ale jako zásadní a košatý materiál pro studium.

Náboženství se zde — a to má právě onen vědec mít stále na zřeteli — nevylouplo odnikud, není mimozemské a (jako kulturní fenomén) ani nadpřirozené; jako cokoli, co tu na světě je a co lidé dělají, i ono má svou historii, svůj význam a svůj vliv na ostatní věci. Náboženství je zde tak dlouho jako lidstvo samo a někteří biologové tvrdí, že jeho počátky lze vystopovat dokonce u našich nejbližších zvířecích příbuzných, šimpanzů (“dešťové tance“).

Pokud chápete základy evolučního myšlení, těžko vám může někdo namluvit, že náboženství je leda brzda pokroku lidstva a osobního rozvoje člověka. Nikoli — jako evolucionista se začnete zajímat, proč je náboženskost člověku téměř vlastní, jak se náboženství formuje, co je ovlivňuje, co přináší svým nositelům. Jinak řečeno — stejně jako třeba palec u ruky, zubní sklovina nebo lidská řeč, i náboženství je nástrojem, který lidé po celou svoji historii používají a který je nějak posiluje a pomáhá jim přežít. Kdyby tomu tak nebylo, nenáboženská společenství by ta náboženská převálcovala už před dávnými lety — to má být jakémukoli teoretikovi evoluce jasné.

A zvláště, pokud chce mluvit o kultuře. Dawkins před časem přišel s tím, že, zjednodušeně, na poli biologie ani tak nejde o nás, jedince, jako spíš o geny (genetickou informaci), kterým my sloužíme jako „vehikly“, pomocí nichž působí ve světě, přežívají a replikují se dál. Na poli kultury pak takoví „replikanti“ existují také — říkejme jim memy. Tak jako geny, jsou memy úspěšné a neúspěšné — podle toho, jak dokáží podržet svého hostitele, svůj vehikl, a motivovat jej k tomu, aby je rozmnožoval dále. Pokud učíme děti jíst příborem nebo pokud si vyprávíme vtipy, je to přesně ten případ. I náboženství jako kulturní fenomén je přirozeně v zorném úhlu této nové disciplíny. V češtině je o tom k mání poměrně komplexní dílko Teorie memů, jehož autorkou je Suzanne Blackmore.

I této autorce náboženství nepopřeje oddychu. Traktuje je tak, jako kdyby to byla nějaká tasemnice — vysává své nositele a nakonec se přehnízdí dál. Přitom právě její memetika jako by byla stavěna k tomu, aby si všímala fenoménů tak složitých a zároveň vlivných. Blackmore se mohla vydat na mnohé dobrodružné cesty okolo náboženství, mohla si všímat, jak je jazyk náboženství spjat s kulturní řečí své doby a obvykle přesto uchovává mnoho z předchozích ér, mohla přinést nové úhly pohledu na řešení otázky příčin velkých změn v dějinách křesťanství (nástup reformace a pod.), sledovat přechody křesťanství mezi různými kulturami, kdy je třeba použít jiného jazyka a jiných vazeb … Nic. Po několika stránkách nadávání na náboženství a bulvárních připomínek k životu anglikánských duchovních přijde s vyznáním, že poznala vědu, a ta je „lepší než náboženství“.

Je věda lepší než náboženství? Je jaro lepší než podzim, je čokoláda lepší než pasta na zuby? — Jak kdy, pochopitelně, a jak na co. Věda a náboženství řeší v životě člověka odlišná zadání a plní odlišná očekávání, a právě vědec by si to měl uvědomovat ještě více, než ti ostatní, když už se dovolává vědeckého přístupu k věci. Dawkins a podobní se naproti tomu chovají jako žárliví milenci, ne jako badatelé, kteří se snaží pojmenovat jevy ve zkoumaném prostoru pod zorným úhlem své disciplíny.

Evoluce od Adama

Evoluční myšlenka, ačkoli o to biologové obvykle slůvkem nezavadí, je starší než její výskyt v biologii, a je také rozvíjena velmi důkladně i v jiných pracovnách, než jsou ty biologů. Suzanne Blackmore si možná myslí, že memetika je objevný nástroj, jímž biologové mohou zkoumat kulturu, leč pravda je ta, že evoluční přístup dobře a bez velkého humbuku sleduje kulturní fenomény už dlouho na poli — ekonomie. Lépe řečeno jejích některých škol.

Počátky jsou zřejmé už v myšlenkovém ovzduší kolem skotských filosofů 18. století, jako byli David Hume nebo — a to hlavně — Adam Smith. První jmenovaný se například zamýšlel nad komplexitou a zároveň „živostí“ systému, jakým je lidská řeč, ten který jazyk; došel k tomu, že jej nikdo nevymyslel, a přece jej jaksi tvoříme sami, že změny v něm probíhají ne vůlí jednotlivce a tvůrce, nýbrž hlasováním mnohých; nu a Smith není jen autorem slavného Bohatství národů, ale sepsal i Dějiny astronomie, kde spíše než astronomii řeší vědu jako takovou; ale právě na příkladu astronomie jako vědní disciplíny ukazuje hromadění drobných změn v systému, které, když překročí určitý kritický bod, přinese prudké změny, přeskupení prvků, vznik nového systému — Adam Smith tedy, kromě toho, že je uznaným praotcem kybernetiky, také předjímá „teorii přerušovaných rovnováh“, se kterou pracují dnešní biologové.

Nebo takový F. A. von Hayek, který ve svém monumentálním díle Právo, zákonodárství a svoboda podrobuje kritickému zkoumání jmenované fenomény a dostává se víceméně opět k evolučnímu myšlení. Všímá si, jak jednotlivé společnosti stojí ve věčném souboji s těmi ostatními, přičemž jejich „evoluční výbavu“ představuje děděný pohled na právo a pravidla — a ovšem také na náboženství. Hayek dokáže náboženství bez problému vědecky traktovat jako kterýkoli jiný fenomén, aniž by se mu stalo soupeřem — ostatně sám byl věřící katolík. Pohled „zevnitř“, z pozice víry, zde nestojí v protikladu s pohledem „zvenčí“. A narozdíl od jiných evolucionistů, těch z řad biologů, se mu náboženství neprotiví, nýbrž spatřuje v něm jeden ze zásadních faktorů úspěchu či neúspěchu nejen jednotlivých společenství, ale dokonce i lidstva jako celku.

Hayek kladl velký důraz na tradici, a to nikoli samoúčelně. Jeho myšlenkou je, že člověk jako jednotlivec nemá možnost seznámit se se všemi relevantními faktory a se všemi dostupnými, natož potřebnými informacemi, a pochopit vztahy mezi nimi. K tomu, aby přežil a třeba i došel dál než jeho předkové, potřebuje začít tam, kde oni skončili, a ne začínat znovu od nuly. Co třeba taková lidská řeč? Uvědomujeme si vůbec, že pětileté dítě mluvící nějakým jazykem — a tedy užívající nějakou klasifikaci jevů, systém vztahů mezi věcmi — vlastně navazuje na poznání, které před ním učinily desítky generací a které rozhodně nebylo laciné? Podobným způsobem fungují i společenské normy atd.

Pro Hayeka jsou veledůležitými právě ty věci, které děláme, aniž bychom věděli proč. Zde náboženství hraje nezastupitelnou úlohu. Osvědčená dějinná, mnohagenerační zkušenost v různých oblastech lidského života — jako je například partnerský, sexuální, rodinný život — se může ukotvit právě v náboženství. To se dá ve většině společenství jen stěží zpochybnit; je-li něco tímto způsobem „přibito na nebe“, zůstává tam po celé věky. Zkušenost mnoha je tedy „kanonizována“ a slouží jednotlivcům.

Dnes například bývá zvykem tvrdit, že manželství je záležitostí „pouze úředního papíru“ a že tedy lidé, kteří se milují, mohou žít pospolu i bez něj, aniž by to v důsledku cokoli znamenalo. To je nedostatečné pochopení problému — požadavek formálního uzavření svazku je vlastní prakticky všem společenstvím a je i předmětem náboženské reflexe, je tu tedy obrovská pravděpodobnost, že „oficiální“ — jednotlivci vyznaná a společenstvím uznaná — forma svazku má nemalý význam jak pro jednotlivce, tak celé společenství, ať už třeba psychologicky nebo právě pro určitou volbu životní strategie, která je v manželství a „na hromádce“ odlišná. Upozorňuji, že zde záměrně pomíjím pohled „vertikální“, tedy křesťanovo rozpoznání Boží vůle; soustředím se na horizontální pohled a snažím se reprodukovat, jaký význam může mít náboženství pro přemýšlení o dlouhodobých, děděných strategiích, jejich kodifikaci v tradici a náboženských rovinách a tedy význam náboženství pro zcela světské, naukové, evoluční myšlení.

Týden ještě neskončil?

Můžete namítnout, že přeci evoluční věda se svými miliony let a biblická zpráva o stvoření se svým necelým týdnem přeci skutečně stojí v rozporu; že slepý hodinář náhody se svou neviditelnou rukou přirozeného výběru prostě nejsou osobní Bůh, který jedná podle své vůle. První kapitoly knihy Genesis a moderní bádání tedy stojí v rozporu a evolucionisté a řekněme křesťané mají důvod jít si po krku nebo spolu alespoň — vřele nesouhlasit.

Na jednu stranu je to pravda. Také vztah křesťana k evoluci zaslouží samostatné pojednání, protože nutno uznat, že i sami křesťané pojem evoluce vnímají občas značně zkresleně a pak se skutečně staví do role odpůrců evoluční biologie. Zde se však zamýšlíme v opačném pořadí, tedy nad zmatky, které občas dělají evolucionisté ve vztahu k náboženství, nejčastěji samozřejmě křesťanství. Proto jen ve zkratce: Problém s uznáním evoluční teorie mají dnes povětšinou jen letniční skupiny a pak zastánci tzv. “teorie inteligentního designu“, což je taková učesanější verze klasického kreacionismu; většina církevních denominací, včetně římských katolíků, se s evolucí smířila.

Účel dvou biblických zpráv o stvoření, jak je nacházíme na počátku knihy Genesis, je představit člověku svět v určitém pletivu vztahů; orientace ve vztazích mezi Stvořitelem, stvořeným světem a člověkem jako jeho součástí potom člověku umožňuje porozumět určitým způsobem sobě i okolí; toto porozumění pak určuje náš vztah k ostatním lidem, k přírodním jevům a náš postoj ve víře vůči osobnímu Bohu. Odlišná podání v různých náboženských systémech potom přirozeně generují odlišný vztah těch či oněch vyznavačů, kultur, vůči jmenovaným fenoménům a stávají se tak jejich „evoluční výbavou“, klíčem v zápase o život.

První biblická zpráva o stvoření (Gn 1,1 — 2,3) člověka učí vnímat celý viditelný i neviditelný svět jako dílo jednoho Stvořitele, k němuž se má vztahovat i člověk jako k základu své existence; člověk je součást světa, ale má v něm mimořádné postavení (imago Dei — obraz Boží) a speciální dávku zodpovědnosti (má nad stvořením panovat). Vše stvořené je pak výslovně označeno jako dobré. Badatel — evolucionista musí už tady zbystřit a všimnout si, že odlišnost podání původu a role člověka a vztahů uvnitř universa (i mimo něj) v různých náboženstvích je původcem odlišných životních strategií nositelských kultur a tedy významným činitelem v jejich zápase o přežití v konkurenci s kulturami jinými.

Zkrátka: když vás od dětství šaman vychovává v tom, že ve stromech žijí duchové a že zvířecím druhům je třeba prokazovat úctu jako božským bytostem, budete si počínat jinak, než když vám kněz vysvětlí, že jste pánem tvorstva; společenství vaše a společenství pralesních lidí pak nutně volí jiné strategie a ve vzájemné konfrontaci časem jinak obstojí. Přitom celé to není zas až tak jednoduché, informační kanál není jednosměrný, i náboženství samo — viděno sekulárníma očima — nějakým způsobem odpovídá na zkušenost společenství a „zapisuje“ ji do sebe. A to je přeci vzrušující výzva pro badatele, který zkoumá kulturu z evolučního hlediska — najít pojmový aparát, vyjádřit tyto vztahy, to má dělat evolucionista, a ne hystericky vykřikovat něco o tom, že „věda je lepší než náboženství“.

Ale co to stvoření v šesti dnech? Šest dnů je zkrátka ani ne týden, a ne čtyři a půl miliardy let. Podíváme-li se pozorně, zjistíme, že se jedná spíše o jakési kapitoly, v nichž se ukazuje vztah Stvořitele k jeho stvoření. Podle blízkovýchodních představ byl například fíkovník obýván démony; tady se říká, že i rostliny stvořil Bůh a že to bylo dobré. V tomto duchu je tak v Bibli dán celému universu jeden společný jmenovatel a základ existence; a vše viditelné je principiálně dobré — to není zcela obvyklý přístup. Zkrátka a dobře nejde o šest dnů, ale o vyjádření vztahu stvoření k jeho společnéhm původu a základu v šesti kapitolách. Obsah těchto kapitol je dán okruhy, které „selský rozum“ přirozeně vnímá v určitém pořadí — „scéna“ (země, nebeské jevy, moře …) a „herci“ (rostliny, zvířata a člověk).

Komu je tohle málo a trvá na šesti dnech s jejich specifickou náplní a pořadím, toho usměrní i sama Bible. Druhá zpráva o stvoření následuje (Gn 2,4 — 9) s totožným poselstvím, ale jiným úhlem pohledu. Pořadí stvořených věcí je zde jiné a o nějaké časové posloupnosti se tu nemluví, což jasně ukazuje, že pořadí nás zkrátka nemusí zajímat, že důležité je vyjádření vztahů, jež zažívá člověk.

Ostatně i s ohledem na některá další místa (Ježíš říká: Můj Otec stále tvoří) a na to, že celkově ještě dějiny neskončily, že ještě nenastal finální stav všeho stvořeného, někteří vykladači soudí, že sedmý den Božího odpočinutí ještě nenastal a první zpráva o stvoření tak znamená spíše než historii vzniku universa jakýsi rámec jeho existence. Bible tedy nestojí v protikladu k moderní vědě; ovšem klade si jiné otázky, proto jsou i její odpovědi jiné. Poselství náboženství tedy není horší nebo lepší než poznatky vědy — je jen o něčem jiném.

Dawkins pod stromečkem

Rozhodně nechci tvrdit, že překážkou smíření náboženství (zejména křesťanství) a moderní vědy (zde evoluční biologie) by byl jen zatvrzelý postoj evolučních biologů; nebyla by to pravda z více důvodů:

Jednak ne všem evolučním biologům je náboženství trnem v oku jako Dawkinsovi; takový Edward O. Wilson, otec sociobilogie, žádné antireligiózní tažení nepořádá, v našem prostředí popularizátoři evoluční biologie jako Jan Zrzavý nebo Jaroslav Flegr nechávají náboženské představy stranou; výjimkou jsou okamžiky, kdy se někdo pokouší náboženské poselství přeznačit a podstrčit vědě, jak se děje při různých konferencích zastánců “inteligentního designu“ a příležitostných divokých spekulacích kreacionistů v tisku i v televizi. Jaroslav Flegr se dokonce zamýšlí nad obtížemi spojenými s výkladem vzniku genetického kódu a je ochoten vážně promýšlet možnost, že „genetický kód by mohl být produktem rozumné bytosti“, ačkoli s nastíněnou alternativou nesouhlasí a své stanovisko dále zdůvodňuje. Naši kritiku z předchozích odstavců tedy nelze vztáhnout na všechny evoluční biology en bloc.

Za druhé by bylo pokrytecké tvrdit, že chyba je jen na straně evolučních biologů. Jednak jsou zde divocí kreacionisté, kteří pořádají soudní hony na evoluční teorii ve Spojených státech, jednak oni decentní zastánci inteligentního designu, kteří také nepochopili odstup mezi křesťanskou vírou a vědeckým poznáním a snaží se kreacionismus obléknout do vědeckého pláště; je také třeba uznat, že i u mnoha křesťanů přetrvávají ledasjaké mýty o evoluci, které jim ji představují jako nějakého „náhradního boha atheistů“.

Přetrvává totiž lidová představa, živená nadále školním podáním a „vědeckými okénky“ v novinách, že evoluce sleduje nějaký účel. Že když je něco potřeba, nějaká tajuplná síla zařídí, aby se to vyvinulo. Že to, co jsme dříve připisovali Boží vůli, nyní „chce“ a koná nějaká neosobní síla. Ti, kteří takto přistupují k evoluční biologii, ovšem pláčou na špatném hrobě a uniká jim sám mechanismus evolučních procesů, založený na prokazatelně probíhajících náhodných změnách genetické informace při přepisu a na přirozeném výběru, kdy sítem okolních podmínek projdou jen změny některé.

Křesťanští kritikové evoluce i vědečtí kritikové křesťanství by tedy udělali dobře, kdyby se nejprve blíže seznámili se svým protějškem. Křesťané by objevili, že evoluční biologie nepředstavuje ohrožení platnosti a pravdivosti biblického poselství člověku; biologové typu Richarda Dawkinse, kteří by nejraději náboženství coby opium lidstva vymazali z povrchu zemského, by zase zjistili, že jednak nepochopili, jaké je místo náboženství v životě, a co hůř — ani jaké je místo vědy v životě. Dále by získali krásný dárek — možnost nezaujatého a skutečně vědeckého studia jednoho z nejzajímavějších jevů života, náboženství. A to ještě pomocí nástrojů, které přineslo právě evoluční myšlení a které se pro studium fenoménu náboženství hodí velmi dobře.

V úvodu jsem vzpomněl Dawkinsova výroku o publikacích z řady Darwinismus dnes — Dawkins je radí “posílat známým místo vánočních pohlednic.“ V této větě máme celé Dawkinsonovo nepochopení jako na dlani. Opravdu totiž není potřeba posílat ty populárně naučné knížky místo vánočních pohlednic; můžete je totiž s klidným svědomím posílat spolu s nimi. Vztah mezi náboženstvím a vědou je totiž daleko hlubší problém, než jak to k vlastní škodě podává fanatický „religiobijec“ Dawkins a jeho epigoni; nu a poznání odlišných rolí, které v našich životech hrají věda a náboženství, nám umožňuje zůstat v důvěře ke svému Stvořiteli a zároveň se zajímat o procesy, které probíhají v přírodě a které zkoumá evoluční biologie. Konfliktu zkrátka netřeba.