[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

Theologie

Náboženská samoobsluha?

Robert J. Hřebíček

Od nakladatelství Kalich jsme se dočkali nového vydání proslulé knížky anglikánského biskupa Robinsona, tentokrát i s dodatkem „Diskuse pokračuje“. Svým způsobem je to dobrý počin, Robinsonova knížka patří — alespoň komerčním úspěchem a množstvím vyvolaných reakcí — jistě k tomu důležitějšímu, co v minulém století lidstvu nabídla theologie. Jestli kniha vyniká také něčím jiným než počtem prodaných výtisků, nad tím se pokusím zamyslet v následujících řádcích.

Knížka je psaná v pravdě „lidově“, srozumitelně, a přesto je velmi polemická a polemiku i rozpoutala. Nutno říci, že v diskusi s „protivníkem“, tradičním křesťanským myšlením, se snaží vystupovat na první pohled nezaujatě a s určitou pokorou, ačkoli z něj nehodlá nechat kámen na kameni (když nás například vyzývá, abychom — v rámci lepší srozumitelnosti dnešnímu světu — křesťanství “odpoutali od tohoto schematu myšlení, od této zvláštní theologie, kteráž je logos a theos …“)1 To je svým způsobem manifest celého Robinsonova počinu.

V předmluvě jiný anglikánský biskup John Woolwich také zmiňuje zásadní potřebu změnit z gruntu dosavadní myšlení a s jistou a poněkud okázalou dávkou pokory upozorňuje, že se nediví těm, kteří s ním nebudou souhlasit; nakonec ovšem v rámci nově rozpoznaného rozlišuje “mezi těmi, jejichž základním receptem je jako dříve míchání starého s novým, a těmi, kdo cítí nutnost být především čestní, ať je to dovede kamkoli“. Proti míchání starého s novým, jak se zde traktuje tradiční křesťanská řeč o Bohu, tak nestojí nějaká očekávaná pojmenovatelná alternativa, ale nutnost být čestný, i s oním dovětkem svatého průkopnického zápalu “ať je to dovede kamkoli“. Kapku omšelý psychologický fígl, jak protivníka v diskusi hned z kraje zprotivit posluchačům. I některá místa samotného Robinsonova textu drží tošičku patetickou rétoriku čerstvého a obnovného odboje proti zpuchřelému mocnářství a okoralé mysli tradičního křesťanství.

I.

Začíná se řečí o Bohu. První a nejvrdší kritiku si vyslouží obrat “tam nahoře“. Podle Robinsona je to relikt „předvědeckého uvažování“ a „tříposchoďového vesmíru“, dávných lidských představ, které člověku zamlžily pravý vztah k Bohu a byly proto opuštěny. Jako „o tam nahoře“ tedy o Bohu prý nemůžeme mluvit. Rozpoznání chybného „tam nahoře“ podle Robinsona vedlo k další řeči o Bohu jako o tom “tam venku“. Ani to však není dost dobré, podle Robinsona už jsme dospěli do fáze, kdy nelze říkat ani „tam venku“. To se říkalo v době, kdy se „zhroutila představa tříposchoďového vesmíru“ a proto nahoře muselo nahradit venku. Nyní však jsme na prahu doby, kdy „moderní věda a technika“ zasadily „konečný psychologický, ne-li logický úder“ představě, že “by doslovně mohl být nějaký Bůh tam venku. Musíme proto o Bohu mluvit jinak. Představa o Bohu „venku“ je theistická a proto atheismus „vlastně jen ničí modlu“, soudí Robinson.

V předchozím odstavci jsme se pohybovali na stránkách 22 — 25 Robinsonovy práce a, což možná některé čtenáře rozladí, do konce knihy se neodehraje již nic nového. Pokusím se tedy teď mluvit obecně o způsobech, kladech a záporech Robinsonova přístupu.

Předně je zajímavé sledovat, co se vlastně Robinson rozhodl kritizovat na řeči o Bohu „tam nahoře“ nebo „venku“.

První, prostinká kritika by se rozhodla kritizovat tato vyjádření prostě proto, že to, lidově řečeno, „není pravda“. Bůh přeci není „nahoře“ nebo „venku“, protože „fyzicky nahoře“, prostě řečeno „vysoko nad povrchem země“ Bůh není — Jurij Gagarin vyletěl do vesmíru a žádného pánaboha tam neviděl, toto zjištění nám předložila jedna soudružka učitelka jěště v éře komunismu a jeho „vědeckého ateismu“. “Tam venku“ si pak ani nedokážeme představit, protože kde „venku“? O Bohu jako o tom tam venku a tam nahoře tedy mluvit nelze.

Robinsonův odpor zde však má hlubší kořeny, ačkoli naplno — upřímně, „honestly“, — to Robinson neřekne, což je pro jeho upřímnost typické.

Totiž druhý způsob, jak si znelíbit Boha „nahoře“ nebo „venku“, je zamyslet se nad tím, co tím člověk vlastně míní a, troufám si tvrdit, od nepaměti mínil. Říci o Bohu, že je tam „nahoře“, znamená hovořit o jeho nedostupnosti, o jeho unikátním úhlu pohledu. Říci o Bohu, že je „tam venku“, pak opravdu znamená mnohem více — „tam venku“ znamená mimo předivo zakoušených vztahů, znamená to uvažovat o něčem, co prostě nelze vyvodit ze známých prvků, k čemu nevede cesta jako vedou jiné cesty k jiným věcem, co není tak nezbytně vklíněno do celku námi zakoušeného světa jako jsou všechny ostatní námi pojmenované či pojmenovatelné prvky. To s sebou nese ještě další zjištění — že totiž řeč o „tom venku“ bude nutně nedostatečná, bude si muset vystačit s jasně přiznaným analogizováním a uchylovat se k — na první pohled — paradoxním vyjádřením; a že bude jiná, už z definice, než řeč o čemkoli jiném. Znamená to, že Bohem míníme to, co je nezbytně jiné než všechno ostatní, o čem mluvíme.

A to se ne každému líbí a nelíbí se to právě Robinsonovi. Pokud spolu s ním odmítneme řeč o Bohu “venku“, pak jsme se rozhodli, že se k Bohu budeme stavět tak jako k ostatním skutečnostem naší zkušenosti; že naše řeč už nebude pokusem o zažití zcela ojedinělého a z běžné zkušenosti nedostupného vztahu. Pokud nechceme mluvit o Bohu tam „venku“, chceme říci, že řeč o Bohu je stejná jako řeč o tom, co je v našem běžném „uvnitř“ zažívaných vztahů. Chceme jednoduše říci, že Bůh je „z tohoto světa“.

Robinsonova kritika je zmatená. Jeho vyjádření o „vědě“ a „modernitě“ atd., jimiž hodlá podepřít své tvrzení nemožnosti řeči o Bohu jako o tom „tam nahoře/venku“, vypadají, jako kdyby se dopouštěl právě té první zmíněné, té nejprimitivnější kritiky: Máme už jiný „vědecký“ názor a proto už nemůžeme vyznávat tuto „předkritickou“ a „polochozemskou“ teminologií — je třeba hovořit nově.

Proč se Robinson dopouští tak školácké naivity? Tradiční řeč o „Bohu venku“ zakládá unikátní vztah Boha s člověkem, jemuž není podoben žádný jiný vztah. Tato jinakost se neprojevuje jen v paradoxních výpovědích v ontologii — projevuje se velmi silně v daleko „praktičtějších“ věcech!

Rozhodujeme se, odkud budeme čerpat a očekávat poznání o Bohu, co nazveme měřítkem tohoto poznání, jak budeme traktovat autoritu v tomto vztahu. V Robinsonově knize ovšem vidíme, že na všechny tyto otázky Robinson hodlá odpovědět jinak, než jak se odpovídalo dosud:

Tím, že Boha — zcela otevřeně — stahuje z „venku“ a hledá jej tak v tomto světě, v horizontu přirozeně zakoušených vztahů, tím nutně klade jinou odpověď ohledně tázání se po poznání Boha — jeho pozice už nadále a bez uhnutí zůstává a zůstat musí v nejlepším případě v oblasti přirozené theologie, v horším případě — na rynku veřejného mínění.

Takový pohled nutně posouvá tradiční chápání měřítka tohoto poznání. Zatímco tradiční myšlení více či méně potřebuje pramen svého poznání o „zcela jinakém“ Bohu také nějakým způsobem vyčlenit z okruhu „obyčejností“, běžných věcí, vztahů, a klade tak člověku jasně dané mantinely toho, co má přijmout a nad čím smí spekulovat, hovoří o zjevení, mimořádnou roli přikládá Písmu, a hlavně není schopno přiřknout otevřeně člověku roli rozhodčího, pak tam, kde jsme se — jako Robinson — rozhodli hledat Boha uvnitř běžných vztahů, jako jejich součást, otevírá se nám nekonečné pole kreativity. Říká se, že kdo hledá, najde — i my najdeme v horizontu, ve světě, to co tam budeme hledat. A jsme to potom my, kdo volí téma, otázku, kdo určuje, co se vlastně bude hledat, a je to na nás, co nakonec najdeme. Je jasné, že to nakonec bude poznání podle „našeho gusta“, zkrátka že najdeme to, co chceme najít, a nenajdeme to, co nám nějak nelahodí.

Ovšem víme, že takto „přirozeně“ „nalezený“ Bůh už z definice Bohem být nemůže, je to naše vlastní tvorba a tudíž nic než modla. Řeč o Bohu „venku“ je jednou z významných pojistek proti tomuto náboženskému kutilství, kterou teď Robinson odmítá. Nemůže samozřejmě přiznat (a myslím, že sám o tom ani neví), že jeho cesta je cestou „tvorby Boha každý podle svého gusta“.

Aby bylo zachováno alespoň zdání objektivity, nemůže Robinson postavit problém tak, že při řeči o Bohu „tam venku“ se vzdáváme vlastní moci nad vlastním poznáním, zatímco jsme se robinsonovsky rozhodli být sami sobě autoritou. Z tohoto důvodu se odmítnutí řeči o Bohu „tam venku“ musí zahalit hávem nezbytnosti, jež byla vyjevena údajně novým a doposud neznámým úhlem pohledu — to je ten Robinsonův důraz na „vědu“, to je ta “dospělost“, která má posvětit skutečnost, že autoritu už nehledámě vně, ale že jsme jí sami, že jsme sami sobě kánonem. Ve zkratce řečeno — tímto údajně věděckým a nově objeveným “musím“ (= musím přestat hovořit o Bohu tradiční řečí) se tu maskuje prostinké “chci“ (= chci hovořit jak mně se zachce), které se žádné „vědy“ či „dospělosti“ dovolávat nemůže, protože je očividně jen a pouze — svévolí.

II.

Robinson ve své knize poměrně košatě referuje o tom, co jeho osobně přivedlo na zmíněné pozice. Vypráví, jak v určité době už prostě nemohl mluvit o Bohu tradičně, protože mu to nic nedávalo, nechápal to, nelíbilo se mu to, klasické postoje mu „připadají nějak prázdnější“2.

Tento přístup samozřejmě souvisí úzce s předchozím — ukazuje, jak se autorita přesouvá z „vnějšku“ do vlastního nitra, chtění, mínění, „připadání“, „cítění se a necítění“. Je to klasický příklad dnešní psychologizující sebestřednosti — „nějak mi to nechutná“ a proto to bude „špatně“. Pravé hledačství s tím nemá co dělat. Výsledkem takovéto činnosti může být náboženské pohodlí šité na míru, nikoli hledačské „padni komu padni“, kterého se Robinson dovolává, ovšem jenom proti svým protivníkům.

Pokud myslíte, že sebestřednost Robinsonovi jen podsouvám, uveďme si větu, která v krystalické průzračnosti ukazuje, kdo je ve skutečnosti Robinsonovi autoritou: “Jisté oblasti tradičního křesťanského chování … pro většinu lidí sice znamenají hodně, ale člověka prostě nachávají chladným.“3. Tento protimluv už jasně svědčí o tom, že v Robinsonově případě se “člověk“ nezamyslel sám nad sebou a nepokoušel se překlenout propast mezi ním a většinou (je to pracné a nepohodlné), ale prostě se prohlásil za dospělejšího než “většina lidí“. Jinak řečeno — „člověk“ se rozhodl na základě vlastního soukromého „nějak mi to nejde“ jednat jinak a toto „jinak“ vyhlašovat pokrokovým a do budoucna vítězným, ačkoli “většina lidí“ žádnou takovou potřebu necítí. Sebestřednost a elitářství jsou průvodním jevem onoho tolik proklamovaného „dospěláctví“, nehledě na to, že touto švejkovskou větou Robinson zcela zazdil a zesměšnil svoji původní myšlenku — nově podat evangelium, protože je to — prý — potřeba. Asi to taková potřeba nebude, když to většina lidí vidí jinak než náš biskup revolucionář.

Nechci tvrdit, že „člověk“ by se měl v rámci disciplinovanosti sklánět donekonečna před „většinou lidí“; snažím se jen poukázat na zřejmý protimluv, který opět ilustruje robinsonovskou touhu dělat si věci po svém, nejen bez ohledu na autoritu (odmítání autority je zde znakem „dospělého“ člověka), ale i bez ohledu na to, co pro tradování křesťanské zvěsti znamená společenství napříč časem i prostorem a co znamená poznat hranice vlastního rozumu. Vždyť co je deklarovaným důvodem Robinsonova vystoupení? Aby tradiční řeč o Bohu neznechutila modernímu člověku křesťanství, které na ni ve své podstatě není vázáno. V citované větě však Robinson nechtěně přiznává, že nějaká obecná potřeba je mu vlastně zcela ukradená (“většina lidí“ ať si myslí co chce, navíc si zjevně myslí něco jiného než „člověk Robinson“), důležité je, že to „člověka“ nechává chladným. „Člověkem“ zde rozumějme Robinsona a některé jeho kamarády ze studií, protože tak to koneckonců podává on sám v dlouhém vyprávění o tom, co ho přivedlo na současné pozice.

Zatím je tedy bilance Robinsonova přínosu věru neradostná — „jazyková kritika“ se ukázala nedomyšleným a naivním pokusem nějakou údajnou nezbytností moderní doby (vědecké poznání světa) zastřít pravěkou nechuť člověka podřídit se nějaké autoritě; a „záchranné práce“, jimiž chce Robinson uchovat novým jazykem křesťanskou zvěst pro nového člověka, také přicházejí vniveč, protože až na hrstku intelektuálů a samorostů* halasně se označujících za „dospělé“ o nějaké zgruntu nové chápání křetanství, které by rušilo všechny dosavadní jazykové uchopovací prostředky (dokonce včetně „teologie, kteráž je logos a theos“), **v podstatě nikdo nestojí* — a tvrdí to i sám Robinson v citované větě.

III.

Je zajímavé zjištění, jak „dospěláci“ robinsonovského střihu bez mrknutí oka ignorují skutečnost, že přesně toto „dospělství“ je v biblickém myšlení jaksi „na indexu“. Nejde tu přitom o nějaké hříčky se slovy. Pojem „dospělý“ jedinec, tak jak jej chápeme v běžné řeči i tak jak jej podává Robinson v návaznosti na Bonhoeffera, už z definice implikuje nezávislost, vlastní rozhodování a vlastní, zodpovědné posouzení sebe sama. To znamená, že jsme schopni poznat i své chyby a napravit je.

Od dětsví, od časů všelijakých biblických dějeprav a obrázkových biblí však víme, že právě toto lidské „dospěláctví“ přehrazuje cestu mezi Bohem a člověkem, je na boží cestě k člověku překážkou. Člověk se už tisíckrát neosvědčil jako „dospělý“ jedinec, jeho rozhodování nevede k dobrému, to je jádro příběhu o Adamově pádu. Tento příběh z Geneze, příběhy praotců a proroků, a zejména podstata zvěsti kříže Ježíše Krista jako své hlavní téma volí právě tuto lidskou neschopnost k „dospělosti“ — a přijetí, kterého se nám skrze Kristovu oběť na kříži dostává u Boha, je přijetím Otce, který jen a pouze pro svou vlastní, nikým nevynucenou a ničím nezaslouženou lásku a dobrotivost, znovu vyhlašuje člověka svým synem, ztraceným a znovu přijatým za cenu, kterou platí opět Bůh, nikoli člověk.

Jan Neruda v jedné své básničce říká, že “srdce to lidské, ach, srdcem je dítěte“. To je slovo moudrosti a je to slovo, které se obzvlášť hodí, zamýšlíme se nad tím, jak si vlastně před Bohem stojíme — včetně onoho „ach!“, které přináší zralá sebereflexe. Kdo ovšem stále cítí potřebu vyhlašovat se dospělým, nárokovat si dospělost, sebepochopení spojené se samosoudcovstvím? Inu, lidově řečeno, puberťáci. Nechme jim jejich potřebu křičet přeskakujícím hlasem do celého světa o jejich dospělosti, ale nesnažme se je následovat jenom proto, že křičí hlasitěji než ti staří a moudří, kterým zbývá jen klidné „ …ach, srdcem je dítěte“.

Celý ten bonhoefferovský kravál okolo „dospělého“ člověka nakonec utichne a jindy zase vzkypí, protože to je právě onen úděl a příčina neštěstí člověka — Adam „dospěle“ pojedl zakázaného ovoce, Kain „dospěle“ namísto Boha posoudil, která oběť je hodnotnější. Oba dostali svou odměnu a s nimi i ti „dospěláci“ v nás.

IV.

Na otázku, zda Robinsonova knížka představuje opravdový přínos pro současné křesťanské myšlení, můžeme s klidným svědomím odpovědět, že ne. Havním problémem celého Robinsonova způsobu uvažování je to, že jím ražený model lze shrnout do slov “každý svého Boha strůjcem“; je to o to horší, že o tom Robinson, jehož knížka je prošpikována logickými lapsy a nedostatkem abstraktního myšlení, neví. Je pánem nad svým náboženstvím, nikoli služebníkem přijatého. Odtud jeho odpor k „supranaturalismu“, hlásaný v každém druhém odstavci.

Jistě, dnešnímu myšlení některých farářů a bohoslovců vyhovuje. I my jsme každý den svědky toho, jak se v rámci úliteb lidové psychologii, všelijakým tužbám přirozeného myšlení, odhazuje starý jazyk do šrotu — a s vaničkou je pravidelně vylito i dítě. Skandalon křesťanství, jeho “bláznovství“, je uhlazováno a česáno do podoby neškodného, neprovokativního a v tomto ohledu i nezajímavého humanismu, který je kořeněn špetkou toho náboženského mysteriózna.

Rozhodně nelze mít nic proti tomu, že se zde někdo pokouší hovořit novým a neotřelým jazykem — jen více takových odvážlivců! Mezi takové patřil třeba Paul Tillich, kterým se Robinson ohání, ale zjevně jej nepochopil, protože jej přesunul na pozice přirozeného theologizování na jedné straně — a na druhé straně jej místy zneužil k tomu, aby ne nově vyjádřil starý obsah novým jazykem, ale aby starý obsah popřel a ničím jej nenahradil. Spolu s formou mizí i obsah a Robinson se vrací od našeho Otce k onomu areopágskému „neznámému bohu“, na jehož místo si můžeme posadit cokoli, co nám zrovna „šmakuje“.

Nově jazykově uchopit Vtělení, Vzkříšení, se Robinsonovi nepodařilo — jeho „přínos“ je v tom, že z těchto pojmů udělá něco, co lze v klidu, bez otřesu přijmout, kývnout tomu — a jít dál. Jako už tolikrát i zde touha po osvícensky racionálním a „přirozeně pochopitelném“ náboženství začíná i končí u „mějme se rádi a buďme hodní“; z provokativního, svým způsobem paradoxního a „bolavého“ křestanství se stává neškodný humanismus, k jakému Boha ani není třeba. V Robinsonovi máme před sebou sůl, která nesolí, sůl do koupele pro ty, kteří si chtějí samospravedlivě pohovět v náboženské oblasti.

Karel Čapek napsal povídku o muži, který dovedl létat. Jednoho dne zkrátka zjistil, že to dovede, ani nevěděl jak — jen se odrazil a letěl. Po čase však zatoužil svou schopnost předvést učeným tohoto světa — odborníkům. Ti se sešli a vyzvali jej, aby se tedy předvedl. Jakmile udělal pár kroků, aby se odrazil, zastavili jej — takhle přeci ne! Takhle nevypadá skutečný a správně rozpočítaný rozběh k odrazu! Poučili jej o tělovědě a pohybu, on se poučil, rozběhl a odrazil se tak, jak vyžadovala pravidla modeního a vědeckého tělocviku — a předvedl ladný, vzorný skok daleký. Po nějakém letu ani památky — a od té doby už létat nedovedl. Podobně jako ti vědátoři létajícího nadšence, mrzačí i Robinson křesťanství. Síla křesťanství spočívá v tom, že nechce být z tohoto světa, že je mu bláznovstvím, stejně jako profesorům tělocviku přišel bláznivý rozběh „létajícího muže“. Toto bláznovství kříže nahrazuje Robinson tlacháním o „něčem, co nás tak nějak přesahuje“ — a to ještě ne o moc přesahuje, to už bychom se v tom nevyznali. A pokud toto rozumování přijmeme, dopadneme stejně, jako Čapkův muž, který namísto nepřirozeného letu předvedl nakonec velmi přirozený skok daleký. Zůstaneme u přirozeného humanismu, velmi pěkně podaného, ale konec konců velmi obyčejného. A kvůli tomu Krista na kříž nepřibili!

Takže — pokud byste rádi zašli do náboženské samoobsluhy a pořídili si něco na křoupání večer k televizi, je pro vás Robinsonova knížka tou nejlepší volbou; pokud však hledáte, jak odpovědět lidskými slovy tomu, co jedinečného, neopakovatelného a otřásajícho se stalo v osobě Ježíše Krista, nechte Robinsona klidně tlít v regálech knihkupectví.


1 Str. 55

2 Str. 26

3 Str. 26; důraz RJH