[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O víře

Vyznání jakožto předpoklad služby církve tomuto světu

Adam Balcar

Vyznání je to, co zakládá každé společenství lidí — a pro církev to platí obzvláště. Pokud jde o církev, nemůžeme se vyhnout otázce, čím je ve světě, ve společnosti, nezastupitelná; tj. čím je jedinečná a jaký má tedy smysl její vnější výlučnost. Každá církevní jednota trvá pouze tehdy, pokud ji spojuje něco zásadního, co její členové sdílejí. V církvi je tím zásadním společné vyznání víry, ze kterého potom vyplývá vše ostatní. Svým vyznáním církev vyjadřuje, o co se opírá, jakýma očima vidí svět a co a jak chce dělat. Pakliže se na společném vyznání neshodujeme, jak tuto svou jednotu vysvětlit a obhájit? Musíme tedy i nadále vyvíjet snahu o církevní jednotu a svornost nejen vnější (o společná setkání na bohoslužbách apod.), ale i o jednotu a svornost vnitřní (o společné smýšlení, popř. o společnou změnu smýšlení), která se potom projeví v působení církve navenek. Chceme v tomto článku zvláště poukázat na nezbytnost a význam rozvoje jednoho vyznání pro jakoukoliv další činnost církve. Vycházíme z toho, že vyznání církve tu má být pro svět a tím, kdo tvoří jednotu tohoto vyznání nejsme my, ale je jím Bůh, o nějž se, vyznávajíce, opíráme.

Pro svět, ale nez ze světa

Má-li tu být církev pro tento svět a má-li být projevem lásky Boží (J 3, 16; 12, 47), nemůže mít své opodstatnění ve světě. Církev neslouží z lásky ke světu (1.J 2,15), nýbrž z lásky k Bohu. Musí do světa vnášet cosi odněkud jinud. Navenek je církev samozřejmě sdružením jako každé jiné v tomto světě, ale její jádro tvoří víra, která se opírá o slovo Boží, jež není z tohoto světa, jako ani království Boží není z tohoto světa (J 18,36), a má svůj počátek ve zjevení, které je zjevením pro tento svět, a které tedy má svůj zdroj mimo tento svět. Církev tu není v prvé řadě od toho, aby si v ní její členové udržovali a pěstovali vzájemná přátelství. Není společenstvím lidí, kteří si jsou podobní (věkem, zájmy, smyslem pro humor apod..). Prvním a posledním cílem církve nemůže být setkávání, ale ani konání dobra, snaha o změnu společenských poměrů, duchovní rozvoj, péči o mravní úroveň společnosti, apod. To všechno můžou být jen dílčí cíle. V tom všem je už církev zastupitelná jinými sdruženími v naší společnosti. To vše by byl jen neduživý výplod, kdyby se zapomínalo na zdroj toho všeho. To vše by byly jen ratolesti, které, kdyby opustily svůj vinný kmen, by zanikly (J 15,4 nn). Jádrem církve je Bůh, jenž je už sám ve sv. Trojici společenstvím, a tak církevní společenství zakládá a nadále zůstává přesahujícím vzorem tomuto společenství. Nezaložil církev jakožto společenství jednou pro vždy, aby si nadále žilo už svým vlastním životem na Bohu nezávislým, jak nám napovídá i Janův obraz vinného kmene. Založil církev, aby v ní, v jejích shromážděních, byl přítomen. Přítomnost Boží ve shromážděních je to, co teprve zakládá bohoslužby. Bůh je jádrem shromáždění a co se v tomto shromáždění pak děje, mění smýšlení a s tím související jednání účastníků bohoslužeb, což se pak nutně projevuje ve světě. Jádro působí a mění toho, kdo vyznává, i svět, který je toho svědkem a který se s tímto projevujícím se jádrem nemůže setkat jinde. Toto dění založilo a udržuje církev. Jelikož je Bůh hlavou církve, je pro ni směrodatné i jeho slovo, kterému se, počínaje zjevením Božím, církev podřizuje a které církev slyší a kterému se podřizuje, ještě než mu vůbec rozumí. Slovo Boží nejsou jen slova, která se nám líbí.

Vyznání církve je pak jakékoliv vyjádření vyplývající ze slova Božího. A jestliže je slovo Boží naší autoritou a naše vyznání vychází z něj, je pak i toto vyznání pro nás závazné. Společné vyznání je pak nezbytným předpokladem pro každou další činnost církve, tedy i pro službu církve tomuto světu. Podle toho, jaké budeme mít vyznání, bude vypadat i naše veškerá činnost. Podle vyznání se také v posledku rozhodujeme, zda setrváme v té které církevní jednotě. Církev, která nenabízí jasné vyznání, potažmo jasný svůj program, nemůže očekávat, že v ní věřící budou setrvávat.

Liturgie a diakonie

Přijmout slovo Božího, to předpokládá ztišení. Liturgii — neboli bohoslužbám a jejich pořadu — rozumíme jakožto prostředkům, které uklidňují, sytí a vlastně zabavují tělo, aby zmlklo a nechalo naslouchat ducha. Liturgii tedy musí předcházet diakonie, která utěšuje tělesné potřeby. Liturgie pak utišuje a uklidňuje i toho, kdo je zdravý, nasycený atd., aby se ztišil před Bohem a naslouchal jeho slovu. Z Božíha slova se ovšem dovídáme, že Bůh nejprve vyřkl slovo řádu života a milostivě ho vdechl do člověka, aby se stal duší živou (1.M 2,7). Slovo Boží tedy předchází jak diakonii, tak liturgii. Také Ježíš pro nás započal svoji činnost kázáním (Mk 1, 14n par). Jak liturgie, tak diakonie musejí vyrůstat ze slova Božího a jemu být podrobeny. Ono samo si je zřizuje a uzpůsobuje.

V Kostnických jiskrách z 10.3.2004 píše bratr farář Emanuel Vejnar v článku Ode zdi ke zdi o směřování Českobratrské církve evangelické v posledních letech. Píše tam o sociálním aktivizmu církve, diakonii a liturgii. Nechceme zde hodnotit nedávný polistopadový vývoj v církvi, ani vývoj v církvi před listopadem (1989). Chceme se v tomto článku pokusit vyjasnit si alespoň částečně, kdy nastává čas pro sociální aktivity, diakonii a liturgii, a tedy, kde je pro ně místo v životě církve. Jejich společným jmenovatelem je totiž služba církve světu, která samozřejmě předpokládá, že budou vycházet ze společného vyznání. Potíž s těmito činnostmi v církvi nastává ve chvíli, kdy na společné vyznání církve nenavazují.

Sociální aktivizmus (tj. i zájem o politiku) je dobrý, pokud se zakládá na našem vyznání. Jelikož se objevuje sociální aktivizmus, snaha změnit svět, dělat něco pro budoucnost, aby byla lepší a pod. i mimo církev, musíme dávat pozor na to, s jakými předpoklady je ve světě vyvíjen, popř. jaká ideologie stojí u zrodu těchto aktivit. Církev se může připojit k jednotlivé kampani, ale nemůže se stát součástí nátlakových „lobby“. Církev se smí připojovat k jednotlivým hnutím, ale musí poukazovat i na jejich hranice. Je si vědoma jiné autority, než jakou je tento svět, a proto se nemůže stát plně jeho součástí. Kdykoliv chce tedy církev působit na veřejnosti, musí při tom navazovat na své vyznání. A pokud se církev jakožto jednota nemá rozpadnout, musí pečovat o jednotu i svého vyznání, které lze rozvíjet, při čemž se ale nesmí překračovat jeho rámec.

Stejné pravidlo platí i pro diakonii. Obětavá láska a její skutky, jakkoliv je větší a cennější než víra (srv. 1Kor. 13), vyrůstá z víry a nikoliv naopak. Víra je kořenem popř. stromem lásky. Láska pak je teprve ovocem víry (Mt 7,15nn par). Veškerá pomoc může být pouze tehdy účinná, pokud není jen pouhým provozem, ze kterého se vytrácí milosrdenství. Milosrdenství je neseno vírou. Jinak hrozí nebezpečí překročení tenké hranice mezi touhou pomoci a touhou po moci.

Liturgie, spiritualita, duchovní zážitky si rovněž vyžadují své vyznání. Nelze jen přebírat jednotlivé liturgické prvky od jiných církevních jednot a zavádět je pak do rámce bohoslužeb, aniž by se vysvětlil jejich význam. I Ježíš vysvětloval významy svých názorných úkonů, jako např. v případě mytí nohou (J 13,12nn) nebo v případě poslední večeře (1.Kor 11,23; Mk 14,22nn par), křtu (Mt 28,19nn) a pod. Nelze jen tu rozsvítit svíčku, tu ozdobit kazatelnu či oltář barvou podle toho kterého období církevního roku. Liturgie, jestliže má odpovídat přirozenosti člověka, jestliže má být zpřístupněním slova Božího celé osobnosti člověka, pak se musí vyvinout jakožto organizmus a nesmí se jen po troškách zavádět. V původní církvi vznikala liturgie spontánně, a byla proto od počátku přirozeně vnímána. Byl znám význam obřadních prvků a vše se vyvíjelo plynule a samozřejmě. Liturgie totiž odpovídala vyznání a učení církve, jehož byla projevem. Má-li to být dnes liturgie sloužící k utišení potřeb těla (smyslů), a tedy liturgie přirozená, která člověka uspokojí, aby mohl naslouchat slovu Božímu, musí rovněž vyrůstat v souladu s vyznáním.

Neříkáme ne ani sociálnímu aktivizmu, ani diakonii, ani liturgii. Jsou to samozřejmě funkce církve, nejsou to jen líbivé skořápky či obálky. Říkáme jen, že musejí vyplývat ze společného vyznání víry, na kterém se členové církve shodují.

Společně: Adam Balcar, Tomáš Pavelka