[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O Písmu

Písmo svaté jako vodítko k Bohu

Adam Balcar

V Instituci najdeme zevrubnější pojednání o Písmu svatém tam, kde Kalvín řeší otázku, jak dospět k Bohu Stvořiteli a k poznání sebe sama. Nabízí se hned dvě řešení: a) výhradně skrze Písmo b) skrze Písmo a skrze přirozené poznání. Jak se Kalvín s oběma těmito možnostmi vypořádal, to nám osvětlil ve své přednášce kolega Pavelka. Já se tu omezím na otázku významu Písma jako slova Božího a jako vodítka k pravému poznání Boha. Představím tak pojednání z Inst. I, 6-9. Věnujeme pozornost i úloze církve, jelikož otázka Písma sv. se vynoří v Instituci ještě v knize IV., tam, kde jde o autoritu církve a autoritu Božího slova samého, které vždycky bylo a je nad církví.

Tedy nejprve: „Kdo chce dospět k Bohu Stvořiteli, tomu se musí stát vodítkem a učitelem Písmo sv… Skutečné poznání Boha se nám dává skrze Boží slovo.“ Kalvín tedy ztotožňuje slovo Boží a Písmo svaté. Největší práci si tu Kalvín dává s přesvědčováním čtenáře o tom, že Písmo má samo o sobě větší váhu, než většina lidí vůbec vnímá a v kterékoliv době vnímala, z čehož také vyplývá, že by se Písmo mělo těšit větší autoritě, než jak tomu je v praxi. Klidně přichází se smělou tezí: ?Bůh dal v každém čase svému Slovu nepochybnou důvěryhodnost, která přesahuje veškeré lidské myšlení.? Dovolí si to tvrdit, protože nečiní přesvědčivost Písma závislou na myšlení a chápání člověka. ?Jedině proto Slovo Boží přetrvává přes mnohá staletí.? A my můžeme dodat: a jejich pokrok. ?Bůh sám se staral o to, aby se Písmo zachovalo, víc, než se o to starali lidé. „Bůh skvěle zachoval zákon i proroky. Písmo se prosadilo staletími navzdory mnohým protivenstvím. Jeho cena byla prokázána i krví mučedníků?“ Přesto ?jen zcela nepatrné množství lidí zůstává a zůstane pod vedením Písma. Většina lidí naopak je pyšná ve své ješitné domýšlivosti.? ?Blázen by byl ten, kdo bych chtěl nevěřícím dokázat, že Písmo je slovo Boží.? Kalvín musí sestoupit ještě hlouběji a objevit, že Písmo sv. můžeme jedině proto ztotožnit se slovem Božím, protože ?slovo Boží je stálé? , a tedy je možné je i zapsat. A zpětně platí, že i proto se nemění, jelikož už bylo zapsáno. Nemusíme tomu rozumět tak, jako by Bůh byl zajatcem. Jde jen o to, že má stálý charakter a své slovo nemusí nikdy odvolávat. To rozpaluje naši zvědavost. Co slovo Boží je? Co je to, co se nemění? Kalvín se ve svém pojmosloví blíží pojmosloví platónskému, ve kterém hraje důležitou roli pojem vzoru co ideálního obrazu. Ovšem Kalvínovi nejde o to, dořešit věc filosoficky. Pokračuje úvahou specificky religionistickou a říká, proč chtěl Bůh, aby bylo jeho slovo zapsáno. Poukazuje při tom na to, jak si lidé pořád vymýšlejí a vymýšleli nová a nová náboženství, a jak bylo proto třeba slovo Boží nebo-li nebeské učení jednou pro vždy zapsat, ?aby nebylo zapomenuto, v omylu ješitnosti odhozeno, či skrze lidskou opovážlivost překrouceno… Bůh proto použil pro všechny, které chtěl účinně a plodně vyvzdělat, slova jakožto prostředku, jestliže věděl, že jeho obraz, tak jak se skvěle zjevil v podobě světa, nebude dostatečně silně působit.? Zde se opět dotýkáme tématu přednášky kolegy Pavelky, který řeší poznání ze zjevení Písma a zjevení přírody, potažmo přirozené zkušenosti. Já zde řeknu jen tolik, že Slovo nám dává správný soud, kterým posuzujeme věci a děje jako skutky Boží v celku. Slovo je tedy vodítkem uprostřed labyrintu. Písmo je zkrátka schopno toho, čeho není schopno zjevení ve skutcích a dějích současnosti ve smyslu přímého působení na člověka. Jak už řekl kolega Pavelka spolu s Kalvínem: Písmo má funkci brýlí.

Ovšem tu nastává jeden noetický problém: Písmo upravuje náš pohled na svět a ukazuje tak celek ve vztahu k Bohu. Ve slovu Božím vidíme svět jako by se na něj díval Bůh sám. Ale jak poznám slovo Boží? Jak číst Písmo, abychom ho četli jako slovo Boží a ne jako lidské výmysly nebo báje nebo nedokonalé výplody lidského hledání? Jak číst Písmo, abychom je nečetli jen jako záznam života a názoru člověka z již zašlých dob? Je zapotřebí hermeneutického klíče, ovšem takového, který nám nedá jen správně porozumět, ale dá nám i správně uposlechnout. Jde o to, abychom na slovo Boží slyšeli. Je třeba, abychom nebyli jen nezúčastněnými pozorovateli, ale abychom také správně — vzorně podle vzoru — zareagovali. K tomu potřebujeme to, čemu Kalvín říká testimonium spiritu sancti internum ? vnitřní svědectví Ducha svatého. Je to řešení v pravdě záhadné, jelikož počítá s niterností, která je nezjevená. Opírá se o subjektivitu, nejen o objektivitu Písma. Jinak by ale Písmo nezískalo na vážnosti a nevzbuzovalo by v nás respekt. Teprve díky Duchu sv. si získává Písmo nepochybnou autoritu u celého osobnosti člověka. Ovšem uvažovali bychom už zbrkle, kdybychom hned vyšli z předpokladu, že jen díky Duchu sv. se stává Písmo slovem Božím. Závěr musíme učinit jiný: teprve díky Duchu sv. my správně reagujeme ( posloucháme) ? teprve díky Duchu sv. dochází ke správní aktivitě z naší strany. Ovšem reformačně viděno, Duch sv. se již dobrovolně přivázal jako pečeť k Písmu. Duch sv. jako by ukazoval prstem na Bibli a říkal: tady mě hledej, sem jsme se pro tebe ukryl, abys mě tu hledal. A proto platí, že Písmo je slovem Božím, ještě než ho začneme číst a ještě než v nás začne působit Duch sv. a cosi v nás probouzet.

Tedy z pohledu Božího platí: nejprve je tu Bůh a jeho slovo, o které se Bůh postaral. Zajistil mu stálost tím, že je nechal zapsat. Vždycky tu byli lidé, byť jich byla hrstka, kteří ho četli už od začátku jako slovo Boží. A teprve pak nastoupila úloha Ducha sv., který lidi utvrzoval v tom, že jednají správně, že i rozumějí věci a dění správně. Proto má Duch sv. úlohu svědka, opory, utěšitele v osamocení, nikoliv! tvůrce a původce slova Božího v nás. Duch sv. jako tvůrce slova Božího v nás je novodobá představa, která nemá s kalvínskou představou nic společného. Slovo Boží se nestává slovem Božím teprve díky Duchu sv. Duch sv. napomáhá naší víře a poslušnosti. Slovo Boží tomu však bude vždycky předcházet. Snad nebudeme daleko od pravdy, když si vypomůžeme obrazem dvou kolejnic jednoho kolejiště. Musíme mít dvě kolejnice — levou a pravou — aby po nich mohl jezdit vlak. I když nám připadá , že jedna je jako druhá, přece má každá jinou úlohu a identitu; spojuje je jen pojem kolejiště. Stejně tak nemůžeme sloučit Ducha sv. a Písmo sv. tím, že bychom otočili hotové kolejiště pražci nahoru, takže by pak vlak musel jezdit po pražcích. Oběma kolejnicím náleží nezaměnitelná funkce a musejí být propojeny ve vyšší celek, a tím je slovo Boží. Bez Písma bychom se se slovem Božím nikdy nesetkali. Bez Ducha sv. bychom slovu Božímu nevěřili a nereagovali bychom na ně s náležitou poslušností jako na slovo pro nás. Písmo ukazuje, jak chce Bůh, aby byl od nás správně ctěn. Duch sv. pomáhá, abychom ho takto také ctili i my — v podmínkách, ve kterých se nacházíme, nebo naopak jim navzdory. Zkrátka slovy železniční ilustrace: bez Písma sv. ani bez Ducha sv. by vlak slova Božího nemohl projet tou naší zastávkou, ani se v ní zastavit.

Aby ještě více zdůraznil vážnost a obhájil před rozumem nepostradatelnost Písma sv., pokračuje Kalvín dál a přichází s rozlišením, které rovněž není snadné strávit nejedné protestantské duši 3. tisíciletí: „Písmo sv. tu bylo dříve, než tu byla církev.“ Je prý přímo ?rouháním říkat, že důvěryhodnost Písma závisí na soudu církve?. Církev naopak Kalvín vidí jako tu, která se utvořila okolo Písma sv. Argument, že Písmo napsali lidé, je vedlejší. Důležité je, že pisatelé biblických knih tyto knihy sepisovali už jako slovo Boží a že naše církev dnes zápasící a tázající se se setkává se slovem Božím jedině skrze církev zvítězilou, která už slyšela na slovo Boží, tj. uposlechla je. A tato poslušnost za sebou zanechala stopy Božího vedení. Kalvín tak daleko nezachází, ale možná bychom mohli říci, že slova Písma jsou stopami Božího vedení těch, kteří slyšeli na slovo Boží. Každopádně Kalvín trvá na tomto pořadí autorit: ?Písmo se své vážnosti těší díky Bohu, nikoliv! díky církvi. Písmo je trvalou památkou. Pochází z nebe. Je to jako bychom slyšeli vlastní Boží hlas.? Proto — a to je myslím třeba dnes i na tomto symposiu znovu zopakovat — církev, podle Kalvína, nemá právo říkat, co z Písma ještě platí, a co už ne, jako by Písmo potřebovalo dobrozdání církevních autorit. Jako by se Boží věčná a nedotknutelná pravda zakládala na dodatečném lidském soudu jakkoliv má soudící lidstvo pocit, že se samo o sobě vyvíjí kupředu. „Někteří se sice“, říká Kalvín, „smějí: ,Kdo ale zaručí, že se tu jedná skutečně o slovo Boží? A kdo nás ujistí, že je tradice předala až do našeho času nepozměněné a zdravé?´… Takoví lidé pak říkají, že to posuzuje církev a rozhoduje. Ale zapomínají? — pokračuje Kalvín — ?že tak přisuzují příliš velkou autoritu lidem. Církev je přece sama založena na Písmu (Ef 2,20)? Pravda Písma se ukazuje sama od sebe jako pojem barvy na rozdílu bílé a černé nebo jako pojem chuti na rozdílu sladkého a hořkého.?

Kalvín ale nechce v prvé řadě působit na náš rozum, ale apeluje nejprve na naši poslušnost, jako když učíme děti mluvit, ještě než rozumějí tomu, co jim chceme v tu kterou chvíli říci. Pro přesvědčivost Písma tedy není rozhodující zdůvodnění rozumové, nýbrž nejprve ?pouhá prorocká či apoštolská zmínka Božího svatého jména, skrze které je celý svět veden k poslušnosti?. Z toho se vychází. ?Písmo má svůj původ u Boha a ten osobně Písmem promlouvá. Písmo jako slovo Boží neplatí jen s nějakou pravděpodobností. Ono je pravda. Apoštolové odvolávající se na jméno Boží neklamou, ani to nedělají lehkomyslně.? Jakkoliv nám tyto věty mohou znít až příliš sugestivně, je z nich jasné, že u Kalvín nemá primát naše porozumění, nýbrž naše naslouchání, naše poslušnost, abychom vůbec někam vyšli a došli. Rovina svědectví Ducha sv. je výše položena než rovina lidských rozumových důvodů, soudů nebo jen dohadů a domněnek.

Jestliže tedy mluví Kalvín o potřebě Ducha sv. (historicky viděno zvláště uprostřed pronásledování tehdejší církví římskou), můžeme mluvit o jistotě v utajení, jestliže je celý okolní svět proti nám a nabourává naší pozici. Pak přistupuje Kalvín k apologii a k druhotnému rozumovému dovozování. To následuje teprve po motivech existenčních. Pronásledovaný, který je sám, a je tedy schopen jen menšího množství argumentů, než jakého je schopna nepřátelská většina, potřebuje najít nejprve svou jistotu ze zvláštního zjevení objektivně daného a ze svědectví Ducha svatého. Svědectví Duch sv. je vždycky tajné svědectví, skryté. Není u něj možná evidence. I když Kalvín počítá se shodou Ducha sv. s Písmem sv., mají přesto, dle mého pochopení věci (viz železniční ilustrace), rozdílnou funkci. Evidence pravdivosti Písma sv. ? odvození a dokládání z rozumu — je v zásadě možná, ale nevede k dokonalé jistotě, protože se děje bez konce a je vždycky v praxi přerušena. Přesvědčí vždy jen částečně. Jak dalece sahá lidský rozum, tak dalece sahá dostatek důkazů, že Písmo je spolehlivé, ale každé disputaci je vlastní zlomkovitost.Proto Kalvína přesvědčuje spíše moc objektu a subjektu zároveň, nežli pouze evidence nahlíženého. ?V Písmu jsou znamení, patrné stopy , na kterých je vidět, že tady a tady mluví Bůh, a je z nich zřejmé, že jejich učení je nebeské.? Je jasné, že Kalvín je fascinován něčím jiným, než jen uceleností argumentů. ?Ano, jestliže máme čisté oči a čisté mysli, tehdy se v Písmu setkáme s Božím majestátem a dochází nám, že jakýkoliv odpor z naší strany by byl nemožný. Tehdy jsme přímo dovedeni k poslušnosti. Člověk by byl bláhový, kdyby si myslel, že disputací obhájí pravdu Písma a jeho důvěryhodnost. Disputace Písmu něco takového nikdy nezajistí.? Duch , který se nás zmocňuje, je mocný přesah, nikoliv ucelený argument, který jako každý lidský argument bývá vždy jen zaokrouhlený. Nejde o to, že by chytrý nepřehádal hloupého. Na rovině lidské je samozřejmě mocný takový úspěšný argument. Jde ale o to, že argumenty rozumu nikdy nezasadíte přesvědčení protivníkům do srdce, tj. jistotu, která je nutná pro začátek pravé živé zbožnosti.

To, že většina lidí je přesvědčena, že každé náboženství staví na lidských smyšlenkách, a tak požadují důkazy rozumu, neznamená, že tyto lidi můžeme přesvědčit o opaku. Kalvín jen trvá na své pozici a ví, že přesvědčí třeba jen menšinu. Svědectví Ducha sv. je mu víc než všechny důkazy. ?Neboť tak jako Bůh sám je ve svém slovu jediným plnoprávným svědkem o sobě, tak také toto slovo nenajde víru v lidském srdci, dokud nebude zpečetěno vnitřním svědectvím Ducha sv. Tento Duch musí proniknout do nitra, aby nám daroval jistotu, že proroci a apoštolové věrně předávali, co jim Bůh uložil. Srdce je zmítáno pochybnostmi, dokud je sám tento Duch neosvítí.? Evidence se tedy podle Kalvína nikdy nezakládá na nazírání nezaujatého pozorovatele, nýbrž jde vždycky o dar a také o naplnění mravní otázky, otázky moci a vůle k uposlechnutí něčeho nového, jedinečného. I světlo Ducha je mocí. Proto představa dokonalého uceleného argumentu je natolik bláhová jako je bláhová představa, že kdykoliv stačí otevřít oči, abychom spatřili celou pravdu o světě.

Naznačil jsem už, že Duch sv. u Kalvína nemá funkci jen zjevovatele, nýbrž také toho, kdo vede k trpělivosti. ?Koho vnitřně vyučuje Duch sv. , ten se drží pevně Písma.? A Písmo nese své ověření v sobě. Proto nemá smysl je dodatečně prověřovat prostředky zvenčí. ?Spatřujeme Boží majestát a cítíme, že nás nezpochybnitelná moc Božího majestátu ovládá a působí na nás ? a tato síla táhne a rozněcuje nás k poslušnosti, s věděním i vůlí, ale mnohem živěji a silněji, než to umí lidská vůle a lidské uvědomění.?

 A tak se dostáváme zase k víře. Jen ta víra je pravá, která je zpečetěna, tedy vlastně potvrzena  v nitru Duchem sv. ?Jak často kolísáme při pomyšlení, jak málo je věřících, tak často si máme připomínat, že nikdo není schopen pochopit tajemství Boží. Pouze ti, kterým je to dáno.? Opět je vidět, že přesvědčení je dar, není to jen každočasově svévolná evidence člověka.   

 Když pak Kalvín uvažuje o Písmu samém  jako o literatuře, nepopírá, že je to vlastně literatura jako každá jiná. I slovo Boží je jako každé jiné slovo v tom smyslu, že se k něčemu vztahuje a je také někomu adresováno. Když se tedy Kalvín zabývá vztažností slova k věci, říká, že i slovu Božímu jde víc o věc, ke které se vztahuje, než že by Bohu šlo jen o jeho slovo samé bez cíle. A tak vybízí Kalvín, abychom s tím při čtení Písma počítali, s touto intencionalitou: ?Vždycky platí, že nás daleko více strhne k obdivu závažnost věci, nežli vážnost slova.  Proto není tak podstatné, že Písmo není dostatečně zdobné, či rétoricky vytříbené a hladké. Čistota řeči není to, co přesvědčuje?Jsou místa, kde to podání je i krásné a čisté řečnicky, ale obecně platí o Písmu, že ne jazyk, nýbrž věc sama za něj rozhoduje.? Zkrátka: i slovo Boží má vždy svoji  funkci, a to např. funkci odhalovat to, co bylo skryto, a působit na naši vlažnost a lhostejnost v té které věci. A takovýchto cílu je samozřejmě mnohem víc. Bůh tedy své slovo používá vždy za nějakým účelem a právě ten účel by měl vzbudit náš zájem nejprve.  Proto když máme tendenci o něčem v Bibli říci, že se nám to nelíbí, tak si musíme také vždy položit otázku: Víme, co je záměrem toho slova? Čeho tím chtěl Bůh dosáhnout třeba právě u nás?  

V závěru svého hlavního pojednání o Písmu sv. v Instituci I,9 se musí Kalvín vyrovnat ještě s těmi, kteří mu jsou sice na první pohled velmi blízko, tím, že si váží vnitřního působení Ducha sv., ale kteří jsou mu naprosto cizí ve svém popírání trvalé platnosti a praktické potřebnosti Písma sv. ?Jsou blouznivci, kteří se chtějí osvobodit od Písma a kteří chtějí dosíci bezprostředního zjevení a kteří tím ničí veškeré základy zbožnosti.? Kalvín hájí písmáctví před obviněním, že by snad šlo jen o nějaký otrocký literní materialismus, a odmítá domýšlivost blouznivců, kteří spoléhají na své osobní zjevení a staví je nad Písmo. Písmo samé, říká Kalvín, jasně rozlišuje Ducha na jedné straně a slovo na straně druhé. Potřebné je vždy obojí. ?Aneb jak řekl prorok Izajáš (59,21): ,Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva?´? A tak se znova vracíme ke Kalvínově potřebě rozlišit Slovo a Ducha, protože právě toto rozlišení jakoby dvou kolejnic téže kolejnice dobře chrání před každým fanatickým fundamentalismem. Vlastně zaručuje stabilitu a zároveň umožňuje živý pohyb. Slovo je něco jiného a Duch je něco jiného. A obojí je spojeno. Kalvín ilustruje připomínkou zážitku apoštola Pavla: ?také jeho duch odnesl až do třetího nebe, a přece nepřestal vyučovat v učení zákona a proroků?jak to předal svému žákovi Timoteovi? (1. Tim, 4,13 ; 2. Tim 3,16?) ?Snít o jen dočasné platnosti Písma, to je čiré šílenství. Jako by platilo jen někdy a jen po nějaký čas.? I když takoví blouznivci mají nějakého ducha, tak to ale není Duch sv. , je to jiný duch. ?Duch má a měl především posloužit slovu, které lidé přijali, ale víc nic. Ježíš předpovídal Ducha, který jim připomene jeho slova.? Proto se Duch sv. pozná podle toho, že souhlasí s Písmem, jak už jsem výše v této přednášce řekl. ?Jak jinak bychom obstáli před ďáblem, který se může a umí i za anděla světla vydávat a v něj se proměňovat, nežli právě takto!?? Tohoto argumentu Kalvín užívá, aby ukázal, že Duch se nijak netváří, ani nemá nějakou známou stálou podobu. Naopak vnitřní svědectví je proto vnitřní, protože se nedá převést na jednu představu jednoho krásného. ?Blouznivci sice namítají, že je nedůstojné, aby byl Duch Boží podřízen Písmu. Ale my zase říkáme: Není pro Ducha Božího hanbou, když se všude potvrzuje, všude je stejný a nemění se. Nejde o nic jiného, než že je srovnáván sám se sebou, a poměřován sám sebou.? Aby se za něj nevydával sám ďábel a abychom ho vždycky poznali, tak je možné ho rozpoznat podle jeho obrazu, jakémusi vzoru, který vtiskl Písmu. Bůh ukázal svůj charakter, který se sám o sobě nemění. Jde o stálost a sílu charakteru. ?Blouznivci nám sice namítají, že otročíme liteře, která zabíjí?, ale vynášejí sami nad sebou soud, protože tento argument použil apoštol právě ve sporu s lidmi, kteří se pouze vydávali za apoštoly a kteří učili zákon bez Krista?(viz 2.Kor 3,6)? Slovo o liteře, která zabíjí, platí tedy na zneužívání Písma, např. zneužívání zákona, který pak čtenáře jen zabíjí ve chvíli, kdy je vzat bez souvislosti s Kristovou milostí?a když je jen pro uši, ale ne pro srdce. Slovo jako Písmo se díky Duchu stává slovem živým, které proměňuje duši, dává maličkým moudrost atd.. Ale na druhou stranu: kdo chce brát vážně ducha, musí brát vážně pouhé jeho slovo, jakkoliv je třeba nesrozumitelné, dosud neživé atd? Jinak by Duch neměl právo nárokovat si naši poslušnost. A tak se vracíme k tezi, kterou jsem uvedl výše: sice jsem řekl, ve snaze pochopit Kalvína, že slovo Boží se nestává slovem Božím teprve díky Duchu sv. **, ale to neznamená, že to není Duch sv., kdo dělá **ze slova Božího slovo živé pro nás, které přímo působí naši víru a dává nejhlubší vůli poslouchat. ?Pán vzájemně propojil jistotu svého slova a jistotu svého Ducha, a to pevně. V srdci se sami vážeme na slovo, jestliže nás osvěcuje Duch, odkrývaje Boží tvář.? A na druhou stranu: ?Ducha přijímáme beze strachu z oklamání jedině tehdy, jestliže ho znovu poznáváme na jeho obraze, tj. na Písmu.? Proto se snažím pochopit Kalvína skrze následující definici: Písmo sv. je neměnný a stále platný obraz Ducha sv., který je věčným pohybem. Písmo nebylo provizoriem před tím, než dal Bůh lidem Ducha. Někdy se to tak podává, jako by Písmo nebo to a to v Písmu platilo do té doby, než přišlo porozumění, než přišel pokrok (např. s osvícenstvím). Pak jako by už bylo Písmo překonáno. Ale Kalvín proti tomuto postupu ostře vystupuje. Písmo nebylo nikdy předvojem. Žádný lepší duch je nikdy v dějinách nevystřídal a nevystřídá. Bůh nám nedal Písmo svého slova k tomu, abychom si učinili jen ?prchavý názor?, kterého bychom se záhy vzdali po přijetí Ducha. Bůh poslala téhož Ducha, jehož silou už před tím rozdělil slovo, tak aby dokonal své dílo skrze působivé tvrzení. Jde tu tedy o jakýsi vítězný triumf vůle. Tady si připomeňme s Kalvínem příběh zjevení vzkříšeného Ježíše učedníkům na cestě do Emauz (Lk 24,27 ??vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma??) ??aby se nestali chytrými sami ze sebe bez Písma, ale aby poznali Písmo jako Písmo sv.? Tak také chápe Kalvín napomenutí Pavlovo Tessalonickým jako jakési vyvážení na obě strany: (1. Tes 5, 19.20) ?Plamen Ducha nezhášejte, ale prorockými dary taky nepohrdejte.? Proroctví jsou vždycky pouhá slova. Proroctví z vnějšku viděno, není duch. Duch bývá právě tam zhášen, kde se pohrdá pouhým proroctvím, pouhým slovem. Děti Boží musí být zkrátka střízlivé a nesmějí opouštět pouhé Písmo. Pro ně je Písmo orgánem, nástrojem, skrze který Bůh věřícím udílí osvícení svého Ducha.

A tak přichází Kalvín v IV. knize Inst. s jakýmsi praktickým posláním pro církev, pro kterou celou instituci píše: ?Slovo je nejprve to, co nacházíme?? ??a tak je úkolem církve: převzít tradované slovo, vyložit je a ukázat, že to, co se tu učí, došlo naplnění v Kristu. Ovšem má se to dělat z Ducha, jak Pán dává.? Ne otrocky, ne v prázdných frázích. Učit, co jsem byl učen jiným duchem, osobou?v Písmu. Neučit sebe samého a své výmysly a názory, jakkoliv jsou chytré a pronikavé. Ty mohou sloužit, stejně jako vůbec všechny nové pojmy slouží. Ale není to ta věc sama, kterou má člověk se soustředěním učit a předávat dál jako vzácný dar. A jestliže je Písmo výzvou, která vyžaduje naši poslušnost, pak je potěšením Duch sv. a všechny jeho dary, které jsou závdavkem věku budoucího.