[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O člověku

Zápas o Ženevu: divadelní hra ke Kalvínovu výročí

Adam Balcar

Postavy

Jan Kalvín

Vilém Farel

Petr Viret

Caroli

Martin Bucer

Tři ženy pro Kalvínovy námluvy (spíše pantomimický kompars)

Ideleta (Idellete de Bure/Kalvínova žena)

Dvě její děti ? dvanáctiletý Jakub a šestiletá Judita

Dvě postavy obviněné z šíření morové nákazy

Soudce

Prokurátor

Komik César/Ami Perrin

Jerome Bolsec

Theodor Béza

Velitel městské stráže

Bertelier

Vypravěč

Zajatcem proti své vůli

U Farela na návštěvě: na scéně Kalvín, Farel, Viret, hřejí se u krbu sklenkou vína. Tu a tam vytáhnou z krbu želízko, aby si víno svařili. Je večer. Charakteristika postav: Farel ? horlivý, často třeští oči, útočí na svědomí, zdůrazňuje vůli Boží a vůbec vůli k činům, Viret je výmluvný, jeho řeč je více rétorická, květnatá, hezky se poslouchá, Kalvín je věcně pregnantní, vždy přesvědčivý a citově působivý, někdy sentimentální.

Farel: Ženeva je zmítána vášněmi mladické nerozvážnosti. Je domýšlivá, ovšem svým vzdorem si je jistá. Všichni obrácení jsou zajedno. Pod římskou tyranií už nešlo svobodně sloužit Pánu. Jemu jedinému patří všechna čest a sláva. I budoucnost a sláva tohoto města.

Viret: Je to jako s bujným mládence, který chce být více svobodný než zanícený věcí samou. Ta si vyžaduje houževnaté a vytrvalé odpovědnosti. Jen málo kdo tu zatím pochopil, že nestačí jen postrhávat obrazy ze zdí kostelů, zrušit křtitelnice a namísto hostií přijímat obyčejný chleba. Ženeva až příliš věří sama v sebe. Potřebu vnitřní svobody co síly ducha a vytrvalé sebekázně si neuvědomuje. Bojím se, že zpupnost tu brzy převáží nad bázní Boží. Pak bude rázem i celé naše dílo pokaženo.. Stále se nemůžu zbavit pocitu, že jsme dosud neudělali nic, co by mohlo posloužit natrvalo.

Kalvín: Jsem zcela u vytržení, když slyším s jakou vášní, leč i prozíravostí vstupujete do víru dění, ve kterém se město tolik zmítá. Když pomyslím, že Savojsko by ze dne na den mohlo zaútočit? Věřte, že i já bych vám rád pomohl vystavět solidní základ obnovy církve ženevské obce,? až jak dorazím do Basileje, a když ne odtamtud, tak ze Straßburku. Tam mě snad přijmou. Můj přínos společné obnově evangelické církve byl doposud jen nepatrný. Dnes se to jen hemží samými agitátory, manažery, kde kdo hned ukvapeně jedná, a kde kdo se víc předvádí než jedná. Ale skutečných bystrých doktorů theologie, kteří by pomohli pastýřům zorientovat se ve složitosti nejnovějších vln a trendů, je pořád málo. Kdyby bylo více Lutherů, Melanchthonů a Bucerů. Tady si osobně myslím, že bych měl napřít své síly především, i když nepopírám, že mravenčí práce pastýřská s konkrétními problémy místních je vlastně ta základní. Obávám se však, že je k ní potřeba zvláštního obdarování hrdiny a průkopníka, kterého u sebe nenacházím. Proto se budu raději držet knih a pera a učených sporů.

Farel: Knih už byly napsány spousty, ale skutečně zapálených srdcí, které ochotně podstupují oběti, je právě tomuto městu co nejzoufaleji třeba. Je jako nedochůdče, jako dívka volající o pomoc, protože se sama bránit nedovede.

Kalvín: Před chvílí jsi mluvil jinak. Teď mluvíš najednou o problémech dívek.

Farel: To, co z tebe mluví je jen bázlivost a pohodlnost. Samota je ti milejší než ruch zástupu nespokojených hledajících. Krb je ti milejší než opasek. Pero tak netlačí jako berla pastýřova. Ale ptej se dřív, co tě zavazuje, a ne, co ti bylo již dříve dáno a co ti je prozatím milejší. Jestližes byl povolán k zápasu ducha, nesnaž se před ním ukrýt do slov rádoby věčných neměnných pravd metafyzických. Na pročítání knihoven není čas, je třeba získat masy. Ostatně, jak praví Kazatel: ?Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby?spisování mnoha knih nebere konce.?

Kalvín: Chápu, že jsi přepracován, Viléme, ovšem obnova církve byla, je a bude jen během na dlouhou trať. Stejně to bude na generace. A těm je třeba předpřipravit účinnou a přesnou zbraň, takovou, která neztratí ani v příštím věku na účinnosti. Výroba takové zbraně je zdlouhavá a vyžaduje soustředivou mysl a poctivé řemeslo soustružníka stejně jako trmácivá práce pastýřská. Pancíř, který odrazí všechny střely toho Zlého je třeba stepat z mnoha vrstevnatých plátů. Když mluvíme o obnově církve, tak přece nemluvíme o pomíjivém ohni, který dnes mohutně vzplane, ale zítra pohasne, jakmile jen zítřek přinese nové formy protivenství a zajme do okovů zas nového otroctví.

Farel: Sleduješ jen své záliby, ale jak říkám ? ve jménu Boha všemohoucího ? jestli nám nebudeš pomáhat tady a teď v díle Páně, tak tě Pán ztrestá za to, že jsi více sledoval své sny než jeho aktuální vůli a jeho povolání. Dnešní doba si žádá, abychom poučovali ze sedla oře. Ostatně i knihy je možno psát v sedle…

Kalvín se dívá z okna, Viret je poněkud rozrušen , až rozpačitý, Farel se střídavě dívá na Kalvína a střídavě pohlíží do ohně.

Kalvín: ?Jako bych slyšel Zwingliho, podle toho, co jsem o něm slyšel. Nebudu skrývat znepokojení z toho, jak mě zvláště tvá poslední slova zasáhla. Co po mě ale vlastně chceš?! Co já, cizinec, Francouz, tady? A co názor presbyteria a magistrátu? Trvám rozhodně, na tom, že se na úřad kazatele a pastýře necítím.

**Hlas magistrátu a presbyteria (hlas se ozve, ale jakoby z dálky ? hlasatel nebude vidět) **: ?Tímto pak povoláváme Jana Kalvína z Noyonu za profesora Písma svatého a kazatele a pastýře města Ženevy.?

Tvůrce obecní smlouvy a zakladatel nového řádu

Lid na náměstí (ženy): vítají nadšeně nového pastýře a učitele a zvědavě si ho prohlížejí, potřásají mu rukou a dávají mu různé dary ? husu, bábovku, víno apod? Dvě ženy si něco šuškají a ukazují si za ním. Kalvín a Viret vykročí a dají se do prvního služebního rozhovoru, ženy se smíchem odběhnou?

Viret: Jako učenec bys měl právě ty co nejstručněji uložit obecnému lidu na mysl nejobecnější základy křesťanství ? ty, autor Instituce — a zvláště pak mládeži věnovat pokrokovější katechismus.

Kalvín: Už jsme na to myslel, ale napsat něco stručného a jednoduchého, něco triviálního nebude vůbec snadné. Musí to být spíš pro začátečníky.

Viret: Ano, v theologii jsou tu lidé naprosto nevzdělaní, jsou jen plní hesel a přání..

?

Farel drží v ruce Kalvínův katechismus

Farel: Originální a strhující, a při tom stručné. Po katechismech Dr. Luthera další na úrovni?

Kalvín: * Je to ovšem moje prvotina. Revize v nejbližší době bude nutná. Teď je ale třeba podepřít ?. i z druhé strany. Učení je jedna věc, ale organizace obce věc druhá stejně důležitá. Abychom se mohli nadechnou čerstvého vzduchu, je třeba vytvořit prostor novým řádům. Otevřít se změně, která by nás povznesla a učinila nás silnější: je třeba co nejdřív nově uspořádat věci církevní i ve vztahu k občanskému právu. Ženevští by už sami kvůli sobě měli odpovědně slíbit, že se zřeknou papežského zřízení, což ovšem předpokládá vnitřní ?dobrovolnou? disciplínu a kázeň uvnitř srdce jako uvnitř města. Bez té by město v tak pohnuté době neobstálo. Jde tu o věrnost.*

Vypravěč: *Mnozí Ženevané však odmítli podřizovat se disciplíně a něco slibovat, ostatně jak se dalo očekávat v tak nezralém městě, které se teprve nedávno vymanilo z područí vévody Savojského a ze jha Antikristova. Ale vedeni pak přece dobře rukou Páně a pod vedením úřadu města, 20. července 1537, slavnostně slíbil senát a lid Ženevy svou věrnost hlavním článkům učení a disciplíny křesťanského náboženství.

?Hned na to si však satan pod rouškou zbožnosti jak bývá jeho častým zvykem) použil za nástroj anabaptisty (novokřtěnce) a Petra Caroliho.*

První dogmatické spory

Kalvín: Nemůžu poslouchat nesmysly o tom, jak je člověk vlastně sám strůjcem svého štěstí a že se pro ně rozhoduje naprosto nezávisle. Křest je předně projevem milostí shůry. Vychází z rozhodnutí Božího o nás. Pozemská víra není nikdy vírou dospělého, vždycky je dětskou vírou, a tedy pokornou. A skrze takovou teprve rosteme k víře smělé a odvážné. Neřekl bych sice jako Dr. Luther, že křest je nutný ke spáse, ale aby neztratil svůj prvotní a zásadní význam a aby se z něj nestal v církvi kýč, je třeba dbát na jeho zvěstnou náplň: děje se z milosti na odpuštění hříchu se kterým se už i rodíme a je teprve pak přijímán s pokorou a vděčností. Nelze si ho zasloužit předem žádnými projevy posvěcení, jak oni říkají?a nelze ho vlastně pořádně ani pochopit.

Viret: Škoda jen, že proto přicházíme o mnohé čestné a Bohem obdařené muže i ženy. Vytváří si svou církev a my budeme mít co dělat, abychom jim pak vůbec stačili. Mají na své straně celou řadu aktivních a poctivých mladých. Naši lidé jsou tak pokorní, že se raději o nic moc nového a tvůrčího nesnaží. Někdy mi to připadá, že je to čirá lenost a bázlivost, spíš než pokora. I já s tebou sdílím tohle přesvědčení o křtu dětí, ovšem budeme muset dát pozor na to, aby si ho lidé jako vzácného aktu milosti vůbec vážili. Jinak se z něj vytratí veškerá působnost víry v odpuštění hříchů. Jednou přijdou tací, co budou říkat, že lidé nejsou hříšní, ale že to mají zkrátka těžké a že jim jejich dané okolnosti nic nedovolují. A co pak budeme říkat a koho pak bude, aby byl pokřtěn? A koho bude, aby křtil? Nesmíme dopustit, aby to zašlo takhle daleko.

Kalvín: Každá generace bude odpovídat zvlášť za svou dobu. Každé další pokolení bude samostatným plukem církve bojující. To je vůle Pána dějin?

?..

Caroli: (volá nahlas do publika, jako na náměstí) A proto vám říkám, bděte, abyste neupadli do léčky rádoby modernistů. Antikrist se objevuje tam, kde ho nejméně čekáme. A líbí se mu tam, kde je nashromážděna moc v jedněch rukou jednoho muže, který může navenek vypadat jako beránek, ale v jádru se pak ukáže jako cílevědomý dravec, jako vlk? Lide Ženevy, bdi nad svou hrdinně vydobytou svobodou a nenech se zavléct do tyranie nové. Dej pozor na novoty, které jsou jen nálezky lidskými. Matka církev od prvopočátku učila, že Bůh je jeden a že v jeho jednotě jsou tři osoby: Otec, Syn a Duch sv. Nestyděla se za jméno sv. Trojice. Ptejte se proto Kalvína, a Farela a Vireta, proč oni se za to stydí, a jména sv. Trojice neužívají. Dejte jim k podpisu Nicejské vyznání!

Kavlín: Jsi pouhý slovíčkář a demagog, Caroli. Ty nám nemáš co dávat k podpisu. Nejsme tu u tebe na koberečku.

Viret: Lide Ženevy, jen aby nedošlo k zbytečným pochybnostem: Učení o sv. Trojici držíme, ale pozor na literu, která může zabít. Litera zabijí, ale Duch oživuje. Chcete-li, dejte celý spor mezi námi a Carolim posoudit Bernským.

Vypravěč: Bernští svolali synod, který nařkl Caroliho z pomlouvání. Caroli odešel do Metzu, kde kazil dílo Farelovo, psal na adresu reformátorů kritické dopisy, aby tím jako hladový pes upoutal pozornost kde koho. Dostal se i do Říma, kde se mu však vysmáli. Nakonec ulehl ve špitále a zemřel v bídě následkem těžké choroby.

Vyhnání ze Ženevy

Viret: Nálada ve městě houstne, Jene. A my nejsme schopni s tím něco udělat. Stranickost, šarvátky rodinných klanů se hrotí do soubojů a mnohý kord už protknul ledví nejednoho běse. Něco s tou ješitností, s tím furiantstvím musíme udělat. Víš přece o čem mluvím? Nebo přede vším jen zavíráš oči a zase ses uzavřel do svých knih a svého spisování?

Kalvín: Vím zajisté o všem, co mi tu zoufale vypravuješ. Než naší jedinou zbraní v tomto městě je pouhé slovo? Nechtějí-li nás poslouchat, co můžeme dělat? Víš jak nám dávají najevo, že je to jejich město a ne naše, že jsem cizincem. Co mi však nedává spát, je pomyšlení na to, že se vždycky na hodinku všichni shromáždí v kostele u stolu Páně a já se mám předvádět jako oni a tvářit se, jako že je všecko v pořádku. Jak se pak má naše srdce povznést až k nebesům, když nás k zemi strhává špatné svědomí a při tom všem navíc urážíme vážnost Kristova majestátu, jestliže pro šarvátky neznáme bratra a znevažujeme svátost hostiny beránkovy. Nemůžu vydat tělo Páně v potupu někomu, o kom vím, že po bohoslužbách chodí za děvkama, večer se pak ožere a když nepotřísní svůj kord krví, tak si vylije svůj divoký času vztek na dětech a ženě.

Viret: Je však třeba jednat s chladnou hlavou. Jedno obecenství u stolu Páně za takové situace ve městě není možno zcelit. V takovém případě není jiné cesty než?*

?.

Někdo z lidu: * To je otřes. Černoprdelníci. Že si něco takovýho můžou dovolit.*

Druhý z lidu: Voni jo, voni můžou. nebudou vysluhovat svátost, tak nebudou. To já si nemůžu dovolit přestal dělat. Voni řeknou, že nevysloužej. A taky se jim vo to nikdo neprosí. Pěkně pudou.

Třetí z lidu: Tohle jim neprojde. Za tohle na ně dojde. Už se tu dlouho rozcapovat nebudou.

Vypravěč: *Poté, co Kalvín, Farel a Corald odmítli vysloužit sv. večeři Páně, byli úředně vyhoštěni z města Ženevy, a to ve lhůtě 48 hodin. Nutno dodat, že ani jeden z nich zřejmě takovou reakci nečekal. Kalvín však, přestože měl pocit, že si takové jednání od Ženevanů nezaslouží, utěšoval se jen tím, že takto právě nejlépe posloužil Tomu, který plní, co svému služebníkovi slíbil. I když to teď navenek vypadalo, že se zkáza ženevské církve přižene co nevidět, ve skutečnosti však Božská prozřetelnost chtěla, aby se dílo jejího věrného služebníka přesunulo na čas jinam, aby svého služebníka těmito zkouškami a vlekoucí se krizí vycvičila, tak aby později po svém návratu dosáhl daleko větších úspěchů.

Cesty věrných společníků byly spletité. Kalvína ta jeho dovedla do Straßburku, kde byl přijat jako vynikající učenec a duchovní správce a spoluzakladatel francouzského utečeneckého sboru. Co k svému učiteli vzhlížel pak k Martinu Bucerovi, v jehož domě žil a kde také začal pomýšlet na rodinný život. Námluvy Kalvínovi obstarávali jeho přátelé. Přijal křeslo na theologické fakultě s poměrně slušným platem. A tak satan, zklamán ve svých očekáváních, pozoroval Kalvína, jak byl jinde lépe přijat.*

Kalvínovi hledají nevěstu.

Následuje jakási módní přehlídka nápadnic. Při tom vypravěč čte.

Vypravěč: První vybraná dívka byla bohatá Němka, která však neuměla francouzsky, Kalvínovu mateřskou řeč. Kalvín se dále obával, že si jen stěží bude odvykat blahobytu.

Kalvín Farelovi: Rozuměj, ona pak přinese tučné věno a to by bylo pro mě zahanbující. Mám také dojem, že by byla trvale nespokojená v existenčně skromnějším postavení vedle mě.

Vypravěč: Druhá nápadnice uměla francouzsky, avšak její věk tu představoval menší problém.

**Kalvín Karelovi (či Bucerovi) ** : *Jistě bych si vážil jejích zkušeností a mohla by mi být i matkou, ale chápej, že vzít si o patnáct let starší ženu by ode mě nebylo zrovna prozíravé.

Vypravěč: Bratr Antonín navrhl, aby si Kalvín vzal ženu, která byla svými známými mocně vychvalována. Mluvila francouzsky, nepřinesla by tak veliké věno, ale nesmírně toužila vzít si za muže vůdce Kalvínova formátu. Nicméně Kalvín, z neprozrazeného důvodu, odmítl tuto možnou partii.*

**Kalvín (Farelovi či Bucerovi) ** : *Nechci si ji vzít, ani kdyby Bůh naprosto zmátl mé smysly.

Vypravěč: Kalvína námluvy vyčerpávaly. Tu ho napadlo, že život svobodného mládence by nebyl tak špatný, zvláště po setkání se třetí nápadnicí, která se ho pokusila všemožně svést.*

Kalvín se modlí: ?Nejváženěji jak jen mohu, toužím Bože po tom, abych byl zproštěn této svízele??

Vypravěč: Sedl a napsal Farelovi.

Kalvín: ?Nenašel jsem ženu a často vůbec váhám, zda bych ji vůbec měl hledat.?

Vypravěč: A jak se tak často stává, jakmile přestal hledat, našel tu, po které toužil, v malém sboru, ve kterém sloužil jako pastýř. Francouzský reformátor si zčerstva povšiml mladé vdovy, Idelety de Bure, Valonky. Přinesla mu do manželství dvě děti ? dvanáctiletého Jakuba a šestiletou Juditu. Psal se rok 1540. Bylo to nakonec manželství nadmíru šťastné, i když průběžně muselo snášet mnohé těžkosti.

Odpověď kardinálu Sadoletovi, návrat do Ženevy a nové úsilí

Vypravěč: Uplynuly tři roky od vyhnání z Ženevy a tu se Kalvín dozvěděl o pokusu kardinála Jakuba Sadoleta vrátit Ženevu zpět do klína ?římské nevěstky?, jak se tehdy říkalo. Sadolet psal vemlouvavě o lásce, která miluje jednotu a která chce po Ženevanech, aby se vrátili do lůna církve obecné. V Ženevě tou dobou nebyl nikdo jiný, kdo by na takto jasné a laskavé slovo dovedl najít silnou a jasnou, leč odmítavou odpověď. Náš reformátor, který se stále považoval za pastýře ženevské církve, přestože byl před lety vyhnán, se rozhodl pomoci a na Sadoletův dopis odpovědět. Napsal, že jednota a láska jsou sice hezké věci a každý je má rád, ale že nesmíme zapomínat na autoritu ducha nad námi, ze kterého obojí vychází. A duch že prý není vázán ani na Řím? Ženevanům se to velmi zalíbilo. Ohromilo je, že Kalvín jim neodplácí. Navíc začali chápat, že s Kalvínovým duchem by se cítili navenek neohroženě. V Ženevě vládl, jak víme, vášnivý chaos. Někteří syndykové, kteří dříve nevražili na Kalvína se sami mezi tím dostali za hranici zákona. Byli obviněni třeba z buřičství. Jeden z nich se pokusil zachránit výskokem z okna

(za scénou se ozve UUUáááááááááá!!!!! Buch!!)

, ale tak se zranil, že po několika dnech zranění podlehl. Jiný byl odsouzen za vraždu

(za scénou se ozve ?. ?A odsuzuje se k trestu smrti!!!?)

A další dva

(Za scénou se ozve: Bereme roha?..)

utekli a za nemravné chování byli odsouzeni v nepřítomnosti. Není ani divu, že takto vleklým nepokojem vyčerpané město znovu zatoužilo po klidu a pořádku, a tak se brzy začalo jednat o usmíření a Kalvínově návratu. Celé to zprostředkovával Curych. Strassburg však nechtěl o tak skvělého učence a pastýře přijít.

Vyjednávání o návratu

Kalvín: Ne že by se mi tam dvakrát chtělo, i když mě jejich zájem překvapuje a těší. Co jim mám odpovědět? Přece nechtějí, abych se rozkrájel? Tolik práce jsem tu začal a mám ji teď nechat rozdělanou? Všechno se tu vyvíjí tak slibně. Svět je plný utečenců, kteří jsou pronásledovaní pro víru a nejvíce jich sem přichází z mé vlasti a v Ženevě se vedou žabomyší války o koryta a naparovanou čest.

Bucer: * Myslím, že po tom všem můžeš s klidným svědomím říct ne. Napiš, že tu máš místo, práci, důležité poslání, ať si hledají někoho jiného, že Straßburg je stejně důležité město jako Ženeva.*

Bucer i Kalvín odejdou ze scény.

Vypravěč: Ale Ženevané žadonili dál. Vytrvale a poníženě jako vdova, která už nemá co ztratil. Ztracenou důstojnost, klid, řád,? A byl to sám Bucer, který najednou pochopil, že Kalvínovo místo je skutečně v Ženevě, jakési vyšší Boží osvícení se dotklo jako paprsek jeho mysli a probudilo v něm neznámý dosud cit.

Bucer: Prve jsem ti radil, tak jak jsem ti radil. Ale teď když tě pozoruju už hezkých pár dní a slyším tvé řeči, začínám z tebe mít dojem, že jsi Jonáš, který utíká od místa, kam ho sám Hospodin povolal. Vidím ti na očích, že to víš: V Ženevě tě potřebují. Bůh tě tam potřebuje. Proto si myslím, že modlitby Ženevských by neměly být oslyšeny. Ostatně zde ve Straßburku je situace poměrně stabilizovaná. Právě slabá místa potřebují silného ducha. Radím ti, už svůj odjezd neodkládej.

Kalvín svěsí ramena, povzdechne si a pak se na Bucera usměje: Však já vím.

Vypravěč: Za blahopřání lidu ženevského se tedy navrací zpět, píše se 13. září r. 1541. Do Ženevy je povolán nazpět i Petr Viret ? ke Kalvínově veliké radosti.

Ideleta: A o čem budeš prvně kázat? Vlastně po tom všem, co ti udělali?

Kalvin: Hádej.

Ideleta: * Vůbec netuším, vždyť mi to vidíš na očích.*

Kalvín: Navážu v Písmu přesně tam, kde jsem před třemi lety přestal.

Ideleta: A budeš dělat stejné chyby jako tehdy?

Kalvín: Vážím si tvé upřímnosti, ale v něčem polevit nemůžu. Víš v jakém se město zmítalo a zmítá chaosu. Každé město potřebuje nějaké obrubníky. Vidíš to i na nejdrobnějších věcech, které ale mohou vzít za ty nejstrašnější konce. Vezmi si jen, kolik dětí vypadne z okna jen pro to, že na oknech nejsou zábradlíčka, která by je zachytila. Kdyby se město ujednotilo na tom, že nechce, aby v něm vypadávaly děti z oken, mohli bychom se pokusit prosadit, aby zvláště některé domy ve městě taková zábradlíčka dostaly. A mohl bych pokračovat. Kolik otců od rodin chodí večer do hospody a prohrává tam výplatu v kostkách, kartách, v hracích automatech?I tomu by se měla obec začít bránit. Jinak ji samou to krutě skolí.

Ideleta: Sám na to ale nestačíš. Copak chceš obcházet po hospodách a napomínat chlapy, aby tam nevysedávali večer co večer?

Kalvín: Musíme utvořit tým lidí, kteří se na tom shodnou. Lidé uvidí, že v jednotě je síla. Pochopí o co nám jde a že je to dobré. Ženevská církev bude mít řádnou duchovní vládu, která toto postupně a trpělivě bude prosazovat ? řádné presbytery. Autoritu, kterou si v dobré víře zvolí lid, v naději, že ji tato vláda starších dovede k lepšímu, ušlechtilejšímu a pevnějšímu, a tedy spokojenějšímu životu. Pevný charakter je to, co nás drží a chrání, pak teprve zábradlíčka a třeba hradby okolo města. Musím zavést nový řád voleb do staršovstva. A taky chci ještě dnes začít přepisovat ten katechismus a dát mu konečně živější formu otázek a odpovědí.

Ideleta: A také se, prosím tě, nezapomeň pořádně najíst.

Kalvín: Tak mi připrav třeba vejce.

Ideleta: * Kolik?*

Kalvín: Ne víc než jedno.

Vypravěč: Dny ubíhaly a byly vyplňovány prací, nejrůznější korespondencí, kázáními, poradami, přednáškami, jednáními s obcí a reformátor si zase získal spoustu nepřátel. Vadilo jim, že se zastává novousedlíků, ano, náplavy, Francouzů, kteří hledali útočiště v evangelickém světě. A také mnohým měšťanům vadilo zavádění nových pořádků pro svatoušky. Měli Kalvína už doslova plné zuby. Nejvíc jim šla na nervy ta jeho zbožná a vznešená přání. Stále pohlížel k nebesům, místo toho, aby si jednou zašel do pořádné švýcarské hospody a tam se pořádně najedl, což by mu nakonec prospělo. I mezi učenci měl také spoustu oponentů. Jeden z nich, jmenoval se Sebastian Castellio, vyčítal Kalvínovi nelásku. Začal svůj boj s jakousi lehkostí a falešnou pokorou. V našich očích se zařadil mezi ty, o nichž staří Řekové říkávali ?mudrci ve vlastní domýšlivosti?. Když už mluvíme o té lásce, bylo nám divné, proč zase jindy chtěl Castellio vyškrtnout Píseň písní ze seznamu biblických knih. Na otázku proč, řekl, že je prý obscénní a poskvrňující. Nikdy jsme pořádně nevěděli, co si o něm máme myslet. Kalvín pak často jezdil na sněmy, kde se jednalo na nejvyšší politické úrovni. Tak pilného člověka a zároveň tak skromného jsme ještě nikdy neviděli. Ale když šlo o Boží věc, dovedl se rvát jako lev. Duch tvrdý, srdce citlivé. Takový on byl. Ale aby toho nebylo málo, na město přišla nová nečekaná rána, kterou nikdo nečekal. Vypukl mor.

Mor, po němž zápas o reformu vrcholí

Na scéně jsou dvě zahalené postavy, které mastným hadrem otírají kliky. Přiběhne městská stráž, chytne je a odvede.

Soudce: Byli jste obviněni, že jste úmyslně šířili po městě morovou nákazu mastí, do které jste namíchali výkaly z člověka, který zemřel na mor. Co nám k tomu můžete říci?

Obžalovaní: Nikoliv, naopak, my jsme chtěli ty kliky natřít mastí, kterou by se nákazu podařilo zastavit.

Soudce: Copak vy máte mast, kterou byste dokázali zastavit mor? O takové masti slyším poprvé. Odkud ji vůbec máte?

Obžalovaní: Dala nám ji jedna? bába.

Soudce: Jak že? Vy si chodíte pro mast k nějaké čarodějnici a klidně mi tu tvrdíte, že není nakažená? To je snad výsměch. Nebýt té vaší masti, mor by se nešířil tak rychle, nebo by se třeba vůbec nerozšířil. Odsuzuji vás však k mírnějšímu trestu, než je trest, ke kterému se odsuzuje pro vědomé a úmyslné zapletení se do čarodějnictví, neboť se zdá, že vás vedla spíše nevědomost nežli zlý úmysl, a sice pouze k trestu smrti mečem. Odvést.

Obžalovaní: Milost, ne!!!

Oba jsou odvedeni. Soudce odchází.

Vypravěč: Mor nás už naštěstí nechal být. Však až poté, co si s sebou vzal bezpočet znamenitých lidí a zavinil i několikero vražd. A pak ve městě opět zesílil spor o starousedlická práva. Přibývalo Francouzů a Kalvín stál na jejich straně. Ne snad proto, že byl také Francouz, ale proto, že měl pochopení pro ty, kdo byli ochotni z důvodu víru opustit i svou vlast. V r. 1546 se stal Kalvínovým hlavním odpůrcem a zastáncem práv starousedlíků a příznivců nevázaných mravů kapitán Ami Perrin, kterého Kalvín ve svých dopisech přezdíval komik César.

Komik César/ kapitán Ami Perrin (mluví k publiku): Tohle si my, právoplatní občané města Ženevy, jejichž rody zde žijí už odnepaměti, nedáme líbit. To jsme jen vyměnili jednu tyranii, tyranii Říma, za jinou, za tyranii černoprdelníků a těch jejich čmuchalů. Co na tom, že si opatřili tituly a doporučení, nic na tom, že si říkají profesoři, ministři, doktoři? My se svých svobod, které nám odedávna přísluší, nevzdáme. My máme své tradice, své zvyky, svoji čest. I náboženství moc škodí. A teď, odveďte jeho špicly. Támhle jednoho vidím.

Ukáže prstem. Z publika je potřeba odvést jednoho diváka za dveře.

Vyhlašuji Kalvínovi a jeho společníkům válku a přísahám, že se nevzdám svých starobylých práv. Kdo přísahá se mnou, ať na znamení nosí kolárek zastřiženy do tvaru kříže, abychom se na ulici mezi sebou poznali. A kdo má psa, ať ho nazve Kalvínovým jménem. Kalvínovi patří potupa za tyranii, které se na nás dopouští. To není Kalvín, je to Kain.

Kalvín jde po ulici a pustí na něj psy. Jedni ho pokoušou a druzí pomočí. Pán od toho, který ho pomočil projde kolem Kalvína a směje se.

Vypravěč: V městské radě dvou set začalo docházet k takovým sporům, že na sebe rozlícení mužové začali vytahovat kordy a sám Kalvín, který tehdy málem přišel o život, je musel krotit.

Žal, po žalu klid a výzva

Vypravěč: Během potyček církev v Ženevě přece náramně rostla. V r. 1549 však umírá po vleklé chorobě Kalvínovi žena. Manželství to bylo neobyčejně šťastné, i když syn, který z něj vzešel, zesnul ještě v útlém věku.

Kalvín se loučí se svou ženou.

Kalvín: Drahá Ideleto, ani nevím, jak jen říct, že jsem ti vděčný za tu tvou péči a oddanost, kterou jsi mi věnovala. Pro samou zaneprázdněnost jsem ti sám věnoval tak málo času.

Ideleta: Ale byl to drahocenný čas. Čas, který se počítá na okamžiky setkání, loučení, zvratů, obrácení a rozhodnutí, nových počátků a šťastných konců nových obětí plných naděje?Ó šťastné vzkříšení!

(Ideleta vydechne naposled.)

Kalvín (k publiku): Temné slzavé údolí, temná je cesta, ze které není návratu. Kdo dohlédné za zákrutu? Neviditelná naděje zdroj světla na slzách. Jak jsi krásná má paní. Žena statečná ? kdo ji znova nalezne?

Viret: * Jaký chceš, Jene, aby měla pohřeb?*

Kalvín: Podle obyčeje města: v rakvi, průvod bez pompy, hrob bez náhrobního kamene. Lílie a pomněnky snad vypoví víc o její kráse a ctnostech. Pompa by jen zastírala Ideletinu cudnost.

Viret: Dobrá, teď ale už vstaň, umyj se, převleč se. Běž se najíst, buď král David. Dokud ještě žila, postil jsi se a doufal jsi, že se snad Hospodin slituje. Ale teď už se nemáš proč postit. Půjdeš-li k ní, ona se k tobě nevrátí.

?

Vypravěč: Kalvín pochoval svou drahou Ideletu a již se více neoženil. Ještě s větší vervou se pak pustil do práce, v askezi, která mu vysávala i morek z kostí. Tento rok ho stihl ještě potěšit, ale i rozrušit k vypjetí všech sil: Do Ženevy konečně přibyl Theodor Béza, ze kterého se postupně stával Kalvínův nejvěrnější žák a korunní princ, ale objevily se i nové věroučné spory. Tentokrát proti Kalvínovi vystoupil Jerome Bolsec, lékař a Kalvínův krajan.

Velké dogmatické spory

Bolsec hovoří k publiku.

Bolsec: Ano, váš duchovní vůdce zašel až příliš daleko. Nelze rozhrnovat nebesa a nahlížet Pánu Bohu do oken, to víme všichni. Nebo chcete věřit na osud? Chcete učinit s Boha původce zla a dokonce i lidského hříchu? Chcete snad věřit tomu, že člověk je jen loutka, se kterou si Nejvyšší podle svého rozmaru pohrává, chvíli ji chválí, chvíli krutě trestá jako nějaké zlomyslné děcko, které se z dlouhé chvíle mstí na svém houpacím koníkovi či na ubohé žábě, kterou vyloví z potoka a obětuje ji, aby si dokázal, že je on nad ní pánem? Pravím vám: Bůh člověka stvořil se svobodnou vůlí. Ano, Bůh vidí do budoucnosti a dovede předvídat, co člověk udělá, ale nepředurčuje ho k tomu. Kalvínovo učení o předurčení je výsměchem každému z nás, kdo stojíme před jakýmkoliv vážným rozhodnutím. A proto si vyberte: buďto svobodnou vůli, nebo otroctví. Vyjděte z egyptské tyranie a vyberte si to první, jedině tak se připojíte k putujícímu svobodnému lidu Božímu.

Hlas z lidu: Chceme slyšet Kalvína, ať poví, jak máme jeho učení rozumět.

Béza: Právě leží v horečkách, ale pověřil mne, abych ho v této věci zastupoval. Vy zacházíte příliš daleko, doktore, za hranice svých kompetencí. Vyjadřujete se k věcem, kterým jste se ani z jedné sedminy nevěnoval tak, jako člověk, kterého tu zesměšňujete a zostouzíte. A nezostouzíte tu nejen jeho, ale také celý dlouhý zástup církve zvítězilé, počínaje apoštolem Pavlem, přes otce Augustina, přes Bernarda z Clairvaux, konče Dr. Lutherem , ale i zde Švýcarům bližším Huldrychem Zwinglim. Nejsme loutky a Bůh není dítětem. Ale Boží svoboda je nepopiratelná. Nebo ji snad chcete omezovat a s ní i Boží moc? Já vám říkám, že Boží svoboda je první a poslední podmínkou svobody lidské. Což jste nikdy neslyšel slovo proroka Izajáše o tom, že Bůh tvoří všechny věci, a tedy i ty zlé? Což vy chcete všechno stavět na lidském rozhodování? Nebuďte přece naivní! Boží milost je nezasloužená a jako taková musí zůstat svobodná, silnější než naše rozhodování. Boží milost je i silnější než náš vzdor. Jestliže ji tedy někdo nepřijímá, znamená to, že mu ani milost nebyla dána, aby ji přijal. A komu není dána milost, tomu je dáno nutně věčné zavržení. Vždyť Kristus zemřel jen za vyvolené, za ty, které mu Otce dal?., za ty, kteří slyší jeho hlas, protože jsou od počátku světa jeho.

Hlas z lidu: Ó, jak hrozné božské učení.

Bolsec: Ať rozhodne senát!

Vypravěč: Senát se pak poradil s ostatními švýcarskými církvemi a 23. prosince r. 1550 veřejně odsoudil jednání Bolsecovo jako ?odbojné a jako projev pelagiánství?, což bylo starověké učení, podle kterého člověk na základě své vlastní iniciativy, tj. z pouhé své vůle může konat dobré skutky a nemusí hřešit, čímž si může vysloužit vavřín vítězství u mile překvapeného Boha. Toto učení považuje senát za heretické, a tak se ze své pravomoci od města jemu svěřené rozhodl vykázat doktora Bolseca z města pod hrozbou zbičování, pokud by se jen jednou do města snad vrátil.? Bolsec odešel do Francie. Prokázal lítost, zkoušel se doprošováním získat povolení návratu do města, ale pak, když pocítil, že církve samy trpí, tak se vrátil ke své medicíně a přírodním vědám a otevřeně vystupoval proti církvím jako takovým. Konsistoř mezitím uznala Kalvínovo učení o dvojím předurčení Božím ke spáse a k zatracení jako platné, i když Béza sám uznává, že to bylo to nejzáhadnější učení, které Kalvín vůbec kdy zastával. Než případ s Bolsekovým rozruchem ani v nejmenším nepředčil strašlivý spor, který zahořel mezi Kalvínem a objevitelem malého plicního oběhu krve v těle, taktéž lékařem, původem ze Španělska, Miguelem Servetem. Tentokrát šlo Kalvínovi o samý základ křesťanského dogmatu ? o víru ve sv. Trojici.

Béza: Jan zuří. Servet mu vrátil Instituci s posměšnými poznámkami. Prý že v Ženevě jen z hloupé setrvačnosti držíme učení o sv. Trojici, které prý není ničím jiným než řeckou báchorkou o trojhlavém psu Kerberovi. Že prý jsme nejhloupější z lidí, jestliže jsme tak dlouho studovali theologii a toto nás dosud netrklo. Prý to dávno před námi pochopili už i ti nejprostší sedláci. Jen my bohoslovci a faráři máme prý klapky na očích. Nejdeme dosti s dobou. Servet tím vyhlašuje jasně válku všem tradičním církvím.

Farel: Ani já se nedivím, že Jan zuří. Akorát ho tenhle spor odvádí od mnohem důležitější práce. Dneska si každý felčar myslí, že se může navážet do theologie. Jan zuří také proto, že Servet se chová jako had. Zeptej se ho někdy na to, jak dlouho už se celý spor vleče. Už od doby, kdy Kalvín pobýval v Paříži. Servet si s ním několikrát smluvil schůzku, ale nikdy na ni nepřišel. A to uprostřed pronásledování, kdy Kalvín riskoval, že bude zatčen. A co Jana vytáčí ještě víc, je to, že Servet ohrožuje svou lehkovážností a svým populismem budoucnost Ženevy. Pro Jana je Ženeva jako dívka, za kterou se musí neustále s někým prát. A kdo ji ohrožuje, toho Jan nehodlá šetřit.

Béza: A co že to ten doktor Servet objevil? Malý krevní oběh? V čem je ten objev tak důležitý?

Farel: Hm, to dosud nikdo pořádně neví, ale možná že v medicíně si ten člověk získává uznání právem. I když sám popravdě nevím, co na tom jeho popisu je tak ohromující. Tady to mám. Poslouchej.

Farel vytáhne knihu a čte z ní:

?Životní duch vzniká v levé srdeční komoře především za pomoci plic. Je to duch jemný, nadaný teplem, světlé barvy, ohnivé mocnosti, jakoby jasný výpar čiré krve obsahující vodu, vzduch a oheň. Vzniká ze směsi plícemi vdechovaného vzduchu s jemnou krví, kterou pravá srdeční komora dodává levé. K této dodávce však nedochází, jak se běžně věří, prostřednictvím srdeční stěny, nýbrž s velkou důmyslností je jemná krev hnána z pravé srdeční komory velkou oklikou přes plíce. Plíce ji zpracovávají až zesvětlá a z tepny se přelévá do žíly. V tepně se mísí s vdechnutým vzduchem a výdechem očišťuje od nečistoty. Teprve nakonec vsaje levá srdeční komora diastolickým pohybem celou tuto směs vhodně připravenou, aby vznikl životní duch?? Stejně by mě zajímalo, jak na to přišel. Pitvat se nesmí, tak to musel opsat, a nebo si to vymyslel. Dejme tomu, že má pravdu, ale řekl bych, že k té pravdě přišel spíše bezděčně nežli exaktně a empiricky. Zkrátka, náhodou se strefil. Ale to ho ještě neopravňuje, aby napadal víru ve sv. Trojici. Kdybychom připustili , že nejsou tři osoby jedné Boží podstaty (bytnosti), tak bychom se vývojově vrátili před Athanasiovo vyznání, což by znamenalo věřit tomu, že Kristus není syn Boží a že ani Duch sv. nezastupuje plně celého Boha. Z Ježíše by nám zbyl jen moudrý a obětavý muž a z Ducha sv. pouhý projev nekonečna. To bychom brzy skončili v pantheismu, který učí , že nakonec vše je Bůh, nebo jak někteří říkají, že Bůh je příroda. A tomu máme přitakat? Tady nejde jen o to, kdo má pravdu, ale jde o to Servetovo laciné vysmívání se z povzdálí, to vychechtávání se někoho, kdo si nedá práci s tím budovat poctivě církev, reformovat osamělé město… jde o drzost, jde o urážky toho, co se v křesťanstvu drží jako základní učení všech učení?, s čím stojí a padá naděje obnovy stvoření a věčného života.?

Rozčilený Kalvín přijde na scénu.

Kalvín: Proč mě jen ten diletant v jednom kuse bombarduje těmi svými narcisními, vychloubačnými , rádoby pronikavými výrony svého nabubřelého mozečku. Copak příroda, tak jak ji vidíme za oknem v květináči, všechno zjevuje? Matka příroda! To bychom mohli zrušit celou obec a přestěhovat se do skleníku. Už mám toho nekonečného dopisování po krk. A nenechám už se tahat za nos. Člověk, který si podtrhl pár oblíbený veršíčků ve své kapesní bibličce mě nebude poučovat o systematické theologii, která tvoří základ pro každou dobrou politiku a která nesmí ohrožovat život v obci. Už jsem se rozhodl. Hodlám mu napsat, že jestli se tady někdy ukáže osobně a já ho tu přistihnu, že odsud nevyjde živý. Doufám, že ho to konečně odradí a vrátí se ke své medicíně…Původně jsem si myslel, že se v otázce jen neorientuje, ale dnes vidím, že mu jde jen o to, aby na sebe upoutal pozornost a mě naštval. A k tomu nákaza, kterou šíří, je až smrtelně nebezpečná.

Vypravěč: Mezi tím byl Servet odsouzen ve francouzské Vienně římskokatolickou inkvizicí. Podařilo se mu uprchnout a nějaký neznámý úmysl ho vedl do Ženevy, kde ho Kalvín spatřil.

Kalvín přináší zprávu na magistrát, že do města dorazil nebezpečný Miguel Servet, který je tou dobou obávanou postavou snad v celé střední Evropě.

Kalvín: Je třeba okamžitě zakročit. Miguel Servet se ubytoval ve městě.

Za kancelář magistrátu/velitel policie/městské stráže: Jak že, ctihodný pane, ten nástroj Antikristův je zde? Jaká drzost. Chce nás snad jen provokovat?

Kalvín: O tom pochybuji. To by hned vystoupil na veřejnost se svým protestem. Hádám, že mu jde o to, získat tu ještě více svých stoupenců svým přímým osobním vlivem.

Velitel: V tom případě je třeba ho okamžitě zatknout.

Kalvín: Je nejvyšší čas.

Velitel stráže odjede rázným krokem. Kalvín se po chvíli váhání pomalu vydá za ním.

Soud se Servetem

Soudce: Doporučoval bych před tak závažným rozsudkem vyžádat si posudek ostatních církví ve Švýcarsku a pokud možno protestantských autorit v Německu.

Prokurátor: I na to jsme pamatovali, ctihodný soudce. Zde je seznam církví a autorit z řad jednotlivců.

(Ukáže lejstro.)

Dobrozdání k námi navrženému rozsudku daly i ostatní švýcarské církve a z řad theologů v Německu i takový humanista jako Filip Melanchthon. Všichni jsou za jedno v tom, že případ Miguel Servet je jednoznačný. Neexistují tedy žádné podložené pochybnosti o jeho vině.

Kalvín: Já osobně ovšem navrhuji zmírnění trestu. Upustil bych od v případech blasfémie obvyklého trestu smrti upálením. V případě Servetově navrhuji trest smrti mečem (nebo oprátku).

Soudce: V tom vám žel ctihodný pane nemohu vyhovět. Jedná se o přestupek ve věci neskrývané bezbožnosti a nekonečného zarputilého rouhání, za kterým se skrývá i výsměch a lehkovážnost. Trest stětím bych schválil v případě méně závažného provinění.

Soudce povstane a vynese rozsudek:

Jménem magistrátu města Ženevy vynáším rozsudek nad zde obviněným, zadrženým a usvědčeným Miguelem Servetem. Provinil se bezbožností, nekonečným rouháním proti sv. Trojici, čímž zamořoval po desítky let nebesa i zemi, a dále pak i zlehčováním náboženských autorit města Ženevy. Odsuzuje se tedy k trestu smrti upálením. Rozsudek bude vykonán 27. října tohoto roku.

Vypravěč: Miguel Servet prosil o milost, ale nikdy neodvolal svá tvrzení, že je křesťanské učení o sv. Trojici Boží směšné. Po hrozné smrti se rozpoutala v široké evropské společnosti diskuse, zda by měli být heretici takto trestáni a za jakých okolností?Nešlo tu samozřejmě jen o omyl v učení, šlo tu o útok na zbožnost.

Kalvín: Castellio spolu s dalšími otevřeně protestují. Navrhují de facto zrušit trest smrti, zvláště v případě obvinění z rouhání a údajné zjevné hereze.

Farel: A jaké důvody uvádějí tentokrát?

Kalvín: Přečti si jejich pamflet.

Podá mu pamflet.

Farel: Soud hereze by prý měl být ponechán jedině Bohu? Jako kdyby Bůh nezjevil, co je hereze a nedal to zjevení lidem ke správě…

Beza: S takovou nerozhodností bychom ale daleko nedošli. Ba dokonce bychom nezabránili ještě většímu násilí. Představte si, že někdo strhne moc na sebe tím, že oklame lidi líbivými polopravdami. Přijde ideolog a strhne třeba celý národ. A bude se chovat záhy krutě a tyransky a při tom každé soudné hlavě bude od počátku jasné, že to, co rozhlašoval jako spásonosné pravdy, byly jen žvásty a nebezpečné líbivé lži. Podle tohoto pamfletu bychom takového měli nechat působit, aby si získával víc a víc lidí na svou stranu, aby si tak získal nesmírnou a nekontrolovatelnou moc. To že má být řešením? Tváří se to pacifisticky

(Ukáže na pamflet, který už četl.)

při tom to dopustí spoustu násilí a nevinných obětí. Ne, vůči každé tyranii se musí zakročit třeba i silou. A každá tyranie začíná zdánlivě nevinnou ideologií a nahrává jí právě to, že se její vliv a nebezpečí podceňují. Nenápadné lži jsou v dějinách těmi nejhoršími masovými katyněmi. Váhavost v takovém případě tedy musí stranou. Však jsme také nerozhodovali sami, ale vyžádali jsme si dobrozdání i ze zahraničí.

Farel: Ale Socinus a Castellio tvrdí, že jejich důsledným pacifismem by se právě zamezilo jak justičním vraždám, tak tomu, aby se vlád ujímali tyranové.

Beza: To je ale jenom sen. Jak chtějí dosáhnout toho, že všichni bez výjimky uvěří v ten jejich pacifismus. Pro svůj pacifismus právě nejsou schopni účinně zabránit šíření tyranského zla, plného rouhavé ideologie od zárodku. Jednou přijde doba, kdy si většina bude hrát na liberály a pacifisty, čehož právě využije jeden jediný tyran, který na sebe strhne vojenskou moc a bude si řádit, jak se mu zlíbí. Ne, jsou to naprostí hlupáci. Jak jsem slyšel ten Servetův pantheismus a tu oslavu přírody a její síly, hned jsem se zděsil.

Kalvín: Každopádně není co oslavovat. Někdy si připadám jako v boji s větrnými mlýny. Ženeva je stále plná problému, které ji rozkládají zevnitř. Je čas rozpustit dnešní pátečníky, je čas. Soli deo gloria!

Ostatní: Soli deo!*

Rozejdou se.

Vypravěč: Znovu po čase vyrašil výhonek z popela Servetova. Jmenoval se Matouš Gribald. Dostal se do Ženevy a byl jistými Italy uveden ke Kalvínovi. Kalvín mu však odmítl podat ruku, aby předešel novému rozsáhlejšímu konfliktu. Prý dokud uvedený host nevyzná, že bere vážně křesťanský článek o sv. Trojici, čímž umě Gribaldovi neposkytl ani prostor pro byť jen jediný smělý výpad. Gribalda později zachvátil mor.

Poslední vážný kázeňský spor, po němž se pozice Kalvínova v Ženevě stává na trvalo až do jeho smrti neotřesenou

Bertelier: Občané města Ženevy, vy víte, že nejsem žádný slušňák a že občas i zazlobím. Žádný svatoušek jsme nikdy tedy nebyl a asi nikdy nebudu. Kdo z nás je dokonalý? Kdo z nás je svatý? Ani ten netvor Kain není svatý. Je namyšlený, naparuje se, spolkl všechnu moudrost a i naši slávu. Ani se pořádně nenají, hraje si na poustevníka, nemá ani smysl pro humor. Umí si hrát jen s klíčema. Uznávám, snaží se jít příkladem a docela mu to vychází. Ale jedno právo mu nepřísluší ? upírat Bohu milostivost a dobrou vůli udílet nám obyčejným lidem své tělo, které se za nás vydalo. Vím, vím, rozhodlo o tom staršovstvo, že k večeři Páně nesmím, ale copak staršovstvo má takhle právo někoho vylučovat ze společenství křesťanské lásky? Nakonec, copak je něčím víc než senát, kterému patří správa této naší obce? Senát tu byl dřív nežli konsistoř a než všichni ti presbyteři?

Hlas lidu: Senát se už za tebe postaví. Upře právo konsistoři vylučovat od svátostí. Rozhodla o tom rada dvou set. Učiní přítrž presbyterům, kerý jen slíděj a hrajou si na někoho lepšího než ve skutečnosti jsou. Za hodinu začínají bohoslužby, kde bude sloužit Kain ? uvidíme zda se postaví vůli dvou set a nevyslouží. Teď dojde na lámání chleba a ukáže se na čí straně stojí.

V kostele

Kalvín (z kazatelny): A tak raději bych podstoupil smrt, než abych vztáhl tuto ruku a podal svátost Páně takovým, kteří pohrdají čistým náboženstvím a jeho disciplínou, náboženstvím svobody a odhodlání k poslušnosti vykoupeného drahou krví Páně. Jsem ovšem osobně dalek toho, abych snad bojoval s magistrátem, který je mou vrchností Bohem ustanovenou. Poroučím vás Pánu a slovu jeho milosti.?

Vypravěč: *Kalvín tehdy promluvil, jako by to bylo jeho poslední kázání. Když pak začal vysluhovat, Ami Perrin jinak řečený komik César seděl v lavici vedle Berteliera a byl zaskočen Kalvínovou ochotou podstoupit mučednickou smrt, a tak raději pošeptal Bertelierovi, aby ke stolu Páně nešel. Svátost sama se pak konala v naprostém tichu , s třesením, jako by Božství samo bylo přítomno. To se stalo v r. 1555. Tehdy veliké spory v Ženevě utichly. Kalvínova pozice byla dostatečně upevněna, ovšem nikoliv ješitností či ctižádostivou panovačností, nýbrž odvahou, neohrožeností, silou argumentu a ochotou sebeoběti pro zachování cti Božího jména a jeho celého majestátu. Síly , které se mu postavily na odpor vlastně zeslabily samy sebe.

Ženevský reformátor, pastýř a služebník slova Božího žil pak jen ještě 9 let. Pracoval vydatně, ale sil mu stále ubývalo a přibývalo nemocí, ze kterých se už neuzdravil. Po jeho smrti se v Ženevě nic nezměnilo. Nebyla tu snaha o převrat, naopak město prosperovalo, a to navzdory dalším nepřátelům vnějším i vnitřním.*

Konec