[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O Písmu

O Písmu svatém jako vodítku k Bohu

Adam Balcar

V Instituci najdeme zevrubnější pojednání o Písmu svatém na místě, kde se Kalvín zabývá otázkou, jak dospět k Bohu Stvořiteli a k poznání sebe samého. Nabízí se mu dvě řešení: a) výhradně skrze Písmo b) skrze Písmo a skrze přirozené poznání. Jak se Kalvín vyrovnal s oběma alternativami, to nám osvětlil ve své přednášce kolega Pavelka. Já se omezím na otázku významu Písma jako slova Božího a jako vodítka k pravému poznání Boha skrze poslušnost Písma. Představím tak pojednání z Inst. I, 6-9. Budeme věnovat pozornost také úloze církve a její služby, poněvadž otázka Písma se vynoří ještě jednou v knize IV., tam, kde jde o autoritu církve a autoritu Božího slova samého, které vždycky bylo a je nad ní.

Kdo chce dospět k Bohu Stvořiteli, tomu se musí stát právě Písmo vodítkem a učitelem. Skutečné poznání Boha nám dává Bůh výhradně ve svém Slovu. Kalvín tedy ztotožňuje slovo Boží a Písmo svaté, ale ukazuje pak, jakým způsobem se nám dává slovo Boží v podobě Písma. Největší práci si Kalvín dá s přesvědčováním čtenáře o tom, že Písmo má samo o sobě větší váhu, než většina lidí vůbec vnímá a v kterékoliv době vnímala, z čehož také vyplývá, že by se Písmo mělo těšit větší autoritě, než jak tomu v praxi je. Klidně přichází se smělou tezí: ?Bůh dal v každém čase svému Slovu nepochybnou důvěryhodnost, která přesahuje veškeré lidské myšlení.? Dovolí si to tvrdit proto, protože nečiní přesvědčivost Písma závislou na myšlení a chápání kteréhokoliv člověka vůbec. ?Jedině proto Slovo Boží přetrvává přes mnohá staletí? a my můžeme dodat: a jejich pokrok. ?Bůh sám se staral o to, aby se Písmo zachovalo, víc než se o to starali lidé. Bůh skvěle zachoval zákon i proroky. Písmo se prosadilo staletími navzdory mnohým protivenstvím. Jeho cena byla prokázána i krví mučedníků?? Přesto ?jen zcela nepatrné množství lidí zůstává a zůstane pod vedením Písma, většina lidí naopak je pyšná ve své ješitné domýšlivosti.? ?Blázen by byl ten, kdo bych chtěl nevěřícím dokázat, že Písmo je slovo Boží.? Kalvín musí sestoupit ještě hlouběji a objevit následně, že Písmo sv. můžeme jedině proto ztotožnit se slovem Božím, protože ?slovo Boží je stálé? , a tedy je možno je zapsat. A naopak proto se nemění, protože už bylo zapsáno. Nesmíme tomu rozumět tak, jako kdyby byl Bůh zajat. Jde jen o to, že má stálý charakter a své slovo nemusí nikdy odvolat. To jen rozpaluje zvědavost člověka 21. století. Co to slovo Boží je? Co je to, co se nemění? Kalvín se ve svém pojmosloví blíží pojmosloví platónskému, ve kterém hrají důležitou roli pojmy vzoru jakožto ideálního obrazu. Ovšem Kalvínovi nejde o to, dořešit věc filosoficky. Pokračuje úvahou specificky religionistickou a říká, proč chtěl Bůh, aby bylo jeho slovo zapsáno. Poukazuje na to, jak si lidé pořád vymýšlejí a vymýšleli nová a nová náboženství, a proto že prý bylo třeba slovo Boží nebo-li nebeské učení jednou pro vždy zapsat, ?aby nebylo zapomenuto, v omylu ješitnosti odhozeno, či skrze lidskou opovážlivost pokaženo? Bůh použil u všech , které chtěl účinně a plodně vyvzdělat slova jako prostředku, když viděl, že jeho obraz, tak jak se skvěle zjevil v podobě světa, nebude dostatečně silně působit.? Zde se opět dotýkáme tématu přednášky kolegy Pavelky, který řeší poznání ze zjevení Písma a zjevení přírody a přirozené zkušenosti. Já zde řeknu jen tolik, že Slovo nám dává správný soud, kterým posuzujeme věci a děje jako skutky Boží v celku světa. Slovo je tedy vodítkem uprostřed labyrintu světa. Písmo je zkrátka schopno toho, čeho není schopno zjevení ve skutcích a dějích současnosti co do účinného přímého působení na člověka.

Ovšem tu nastává jeden noetický problém: Písmo upravuje náš pohled na svět a vidí ho ve vztahu k Bohu. Ve slovu Božím vidíme svět jako by se na něj díval Bůh sám. Ale jak poznám slovo Boží? Jak číst Písmo, abychom ho četli jako slovo Boží a ne jako lidské výmysly nebo báje, nebo nedokonalé výplody lidského mudrosloví? Jak číst Písmo, abychom je nečetli jen jako záznam života a názoru člověka z již zašlých dob? Je zapotřebí hermeneutického klíče, ovšem takového, který nám nedá jen správně porozumět, ale dá nám i správně uposlechnout. Jde o to, abychom slyšeli na slovo Boží. je potřeba, abychom nebyli jen nezúčastněnými pozorovateli, ale abychom také správně zareagovali. K tomu potřebujeme to, čemu Kalvín říká testimonium spiritu sancti internum ? vnitřní svědectví Ducha svatého. Je to řešení v pravdě záhadné, jelikož počítá s niterností, která je nezjevená. Opírá se o subjektivitu. Nejen o objektivitu Písma. Jinak by ale Písmo nezískalo na vážnosti a nevzbuzovalo by v nás respekt. Teprve díky Duchu sv. získává Písmo nepochybnou autoritu u celého člověka. Ovšem uvažovali bychom zkratkovitě, kdybychom vycházeli z předpokladu, že jen díky Duchu sv. se stává Písmo slovem Božím. Závěr musíme učinit jiný: teprve díky Duchu sv. správně reagujeme a posloucháme ? teprve díky Duchu sv. dochází ke správní aktivitě z naší strany. Ovšem reformačně viděno, Duch sv. se již dobrovolně přivázal jako pečeť k Písmu. Duch sv. jako by ukazoval prstem na Bibli a říkal: tady mě hledej, sem jsme se pro tebe ukryl, abys mě tu hledal jako slovo Boží. A proto platí, že Písmo je slovem Božím ještě než ho začneme číst a ještě než v nás začne působit Duch sv. a cosi v nás probouzet a kamsi ukazovat. Tedy z pohledu Božího platí: nejprve je tu Bůh a jeho slovo, o které se Bůh postaral. Zajistil mu stálost tím, že je nechal zapsat. Vždycky tu byli lidé, byť jich byla hrstka, kteří ho četli už od začátku jako slovo Boží. A teprve pak nastoupila úloha díla Ducha sv., který lidi utvrzoval v tom, že jednají správně a že rozumějí správně. Proto má Duch sv. úlohu svědka, opory, utěšitele v osamocení, nikoliv tvůrce a původce slova Božího v nás. Duch sv. jako tvůrce slova Božího v nás je novodobá představa, která nemá s kalvínskou představou nic společného. Protože slovo Boží se nestává slovem Božím teprve díky Duchu sv. Duch sv. napomáhá k naší poslušnosti a dověřivosti. Slovo Boží však tomuto bude vždycky předcházet. Snad nebudeme daleko pravdy, když si pomůžeme obrazem dvou kolejnic jednoho kolejiště. Musíme mít dvě kolejnice levou a pravou, aby po nich mohl jezdit vlak. I když nám připadá , že jedna je jako druhá, přece má každá jinou úlohu a identitu ? spojuje je jen pojem kolejiště. Stejně tak nemůžeme sloučit Ducha sv. a Písmo sv. nebo zaměnit jedno za druhé tím způsobem, že bychom otočili hotové kolejiště pražci nahoru, takže by pak vlak musel jezdit po pražcích. Oběma kolejnicím náleží jasná funkce. Ale musejí být vždycky propojeny ve vyšší celek, a tím je slovo Boží. Bez Písma bychom se slovem Božím nikdy nesetkali. Bez Ducha sv. bychom slovu Božímu nevěřili a nereagovali bychom na ně s náležitou poslušností jako na živé slovo pro nás. Písmo ukazuje, jak chce Bůh, aby byl od nás správně ctěn. Duch sv. pomáhá, abychom ho takto také ctili i my — v podmínkách, ve kterých se nacházíme, nebo právě navzdory jim. Zkrátka slovy naší železniční ilustrace: bez Písma sv. ani bez Ducha sv. by vlak živého slova Božího nemohl projet tou naší zastávkou, ani se v ní zastavit.

Aby ještě více prohloubil vážnost a obhájil před naším rozumem jedinečnost Písma sv. , pokračuje Kalvín dál a přichází s dalším rozlišením, které jistě rovněž není snadné strávit nejedné protestantské duši začátku 3. tisíciletí: Písmo sv. tu bylo dříve než tu byla církev. Je prý přímo ?rouháním říkat, že důvěryhodnost Písma závisí na soudu církve?. Církev naopak Kalvín vidí jako tu, která se utvořila okolo Písma sv. Argument, že Písmo napsali lidé, je vedlejší. Důležité je, že pisatelé biblických knih tyto knihy sepisovali už jako slovo Boží a že naše církev dnes ?zápasící? a tázající se se setkává se slovem Božím jedině skrze církev zvítězilou, která už slyšela na slovo Boží, tj. poslechla je. A tato poslušnost za sebou zanechala stopy Božího vedení. Kalvín tak daleko nezachází, ale možná bychom mohli říci stručně my dnes, že slova Písma jsou stopami Božího vedení těch, kteří slyšeli na slovo Boží. Každopádně Kalvín trvá na tomto pořadí autorit: ?Písmo se své autoritě těší díky Bohu, nikoliv díky církvi. Písmo je trvalou památkou. Pochází z nebe. Je to jako bychom slyšeli vlastní Boží hlas naživo.? Proto — a to je myslím třeba dnes i na tomto symposiu znovu zopakovat — církev, podle Kalvína, nemá právo říkat, co z Písma ještě platí, a co už ne, jako by Písmo potřebovalo dobrozdání církevních autorit. Jako by se Boží věčná a nedotknutelná pravda zakládala na dodatečném lidském mínění jakkoliv má lidstvo pocit, že se vyvíjí kupředu. Někteří se sice prý , říká Kalvín, smějí, namítajíce: ,Kdo zaručí, že se tu jedná skutečně o slovo Boží? A kdo nás ujistí, že je tradice předala až do našeho času nepozměněné a zdravé?´… Takoví lidé pak říkají, že to posuzuje církev a stanovuje. Ale zapomínají? — pokračuje Kalvín — ?že tehdy přisuzují příliš velkou autoritu lidem. Církev je sama založena na Písmu (Ef 2,20)? Pravda Písma se ukazuje sama od sebe jako pojem barvy na rozlišení bílé a černé, a nebo pojem chuti na rozlišení sladkosti a hořkosti.?

Kalvín nechce v prvé řadě působit na náš rozum, ale apeluje nejprve na naši poslušnost, jako když učíme děti mluvit, ještě než rozumějí tomu, co jim chceme v tu kterou chvíli říci. Pro přesvědčivost Písma tedy není rozhodující zdůvodnění rozumové, nýbrž nejprve ?pouhá prorocká či apoštolská zmínka Božího svatého jména, skrze které je celý svět nucen k poslušnosti?. Odsud se tedy nejprve vychází. ?Písmo má svůj původ u Boha a ten osobně Písmem promlouvá. Písmo jako slovo Boží neplatí jen s nějakou pravděpodobností. Ono je pravda. Apoštolové odvolávající se na jméno Boží neklamou, ani to nedělají lehkomyslně.? Jakkoliv nám tyto věty mohou znít až příliš sugestivně, je z nich jasné, že u Kalvín nemá primát naše porozumění, nýbrž naše naslouchání, naše poslušnost, abychom vůbec někam došli. Rovina svědectví Ducha sv. je výše položena než rovina lidských rozumových důvodů, soudů nebo jen dohadů a domněnek.

Jestliže tedy mluví Kalvín o potřebě Ducha sv., kterého mu bylo zapotřebí historicky viděno zvláště uprostřed pronásledování tehdejší církví římskou, tak můžeme mluvit o jistotě v utajení, i když je celý okolní svět proti nám a naší pozici. Teprve pak přistupuje Kalvín v druhém kroku k apologii a k druhotnému rozumovému dovozování. To ale následuje teprve po motivech existenčních. Pronásledovaný, který je sám, a je tedy schopen jen menšího množství argumentů, než jakého je schopna nepřátelská většina, potřebuje najít nejprve svou jistotu před sebou ze zvláštního zjevení objektivně daného a v sobě ze svědectví subjektu Ducha svatého. Svědectví Duch sv. je vždycky tajné svědectví, skryté. Není u něj možná evidence. I když Kalvín počítá se shodou Ducha sv. s Písmem sv., mají přesto, dle mého pochopení věci, rozdílnou funkci. Evidence pravdivosti Písma sv. ? odvození a dokládání z rozumu — je v zásadě možná, ale nevede k dokonalé jistotě, protože se děje bez konce, a je vždycky v praxi přerušována. Přesvědčuje jen vždy do určité míry. Jak dalece sahá lidský rozum, tak dalece existuje sice dostatek důkazů, které prokazují, že Písmo je spolehlivé, ale každé disputaci na toto téma je vlastní zlomkovitost a navíc člověk je konečný.

 Proto Kalvína přesvědčuje spíše moc objektu a subjektu zároveň, nežli evidence pouze nahlíženého.  ?V Písmu jsou znamení, patrné stopy , na kterých je vidět, že tady a tady mluví Bůh, a je z nich zřejmé, že jejich učení je nebeské?, tj. že má převahu.  Je jasné, že Kalvín je fascinován něčím jiným než že by to byla zrovna ucelenost argumentů.   ?Ano, jestliže máme čisté oči, a čisté mysli, tehdy se v Písmu setkáme s Božím majestátem a dochází nám, že jakýkoliv odpor z naší strany by byl nemožný. Tehdy jsme donuceni k poslušnosti.  Člověk by byl bláhový, kdyby si myslel, že disputací obhájí pravdu Písma a jeho důvěryhodnost. Disputace Písmu toto nikdy nezajistí.?  Duch , který se nás zmocňuje,  je mocný přesah, nikoliv ucelený argument, který jako každý lidský argument bývá vždy jen zaokrouhlený.    Nejde o to, že by chytrý nepřehádal hloupého.  Na rovině lidské je mocný takový úspěšný argument. Jde ale o to, že argumenty rozumu nikdy nezasadíte přesvědčení protivníkům do srdce, tj. jistotu, která je nutná pro začátek pravé živé zbožnosti na jejich straně. 

To, že většina lidí je přesvědčena, že každé náboženství staví na lidských smyšlenkách, a tak požadují důkazy rozumu, neznamená, že tyto lidi můžeme přesvědčit o opaku. Kalvín jen trvá na své pozici, i když ví, že přesvědčí třeba jen menšinu. Svědectví Ducha sv. je mu víc než všechny důkazy. ?Neboť tak jako Bůh sám je ve svém slovu jediným plnoprávným svědkem svědčícím o sobě, tak také toto slovo nenajde víru v lidském srdci, dokud nebude zpečetěno vnitřním svědectvím Ducha sv. Tento Duch musí proniknout do nitra, aby nám pak daroval jistotu, že proroci a apoštolové věrně předávali, co jim Bůh uložil. Srdce je zmítáno pochybnostmi, dokud je sám tento Duch neosvítí.? Evidence se tedy podle Kalvína nikdy nezakládá na nazírání nezaujatého pozorovatele, nýbrž jde vždycky o dar a také o naplnění mravní otázky, otázky moci a vůle k uposlechnutí něčeho nového, jedinečného a správného. I světlo Ducha je mocí. Proto představa dokonalého uceleného argumentu je natolik bláhová jako je bláhová představa, že kdykoliv stačí otevřít oči a spatříme celou pravdu o světě.

 Naznačil jsem už, že Duch sv. u Kalvína nemá funkci jen zjevovatele, nýbrž také toho, kdo vede k trpělivosti. ?Koho vnitřně vyučuje Duch sv. , ten se drží pevně Písma.? A Písmo nese své ověření v sobě. Proto nemá smysl je dodatečně prověřovat prostředky zvenčí.  ?Spatřujeme Boží majestát a cítíme, že nás nezpochybnitelná moc Božího majestátu ovládá a působí na nás ? a tato síla táhne a rozněcuje nás k poslušnosti, s věděním i vůlí, ale mnohem živěji a silněji, než to umí lidská vůle a lidské uvědomění.?

 A tak se dostáváme k víře. Jen ta víra je pravá, která je zpečetěna, tedy vlastně potvrzena  v nitru Duchem sv. ?Jak často kolísáme při pomyšlení na to, jak málo je věřících, tak často si máme připomínat, že nikdo není schopen pochopit tajemství Boží. Pouze ti, kterým je to dáno.? Opět je vidět, že přesvědčení je dar, není to jen každočasově svévolná evidence člověka.   

 Když pak Kalvín uvažuje o Písmu samém  jako o literatuře, nepopírá, že je to vlastně literatura jako každá jiná. A i slovo Boží je jako každé jiné slovo v tom smyslu, že se k něčemu vztahuje a je také někomu adresováno. Když se tedy zabývá vztažností slova k věci, říká, že i slovu Božímu jde víc o věc, ke které se vztahuje, než že by Bohu šlo jen o jeho slovo samé bez záměru. A tak vybízí Kalvín, abychom s tím při čtení Písma počítali, s touto intencionalitou: ?Vždycky platí, že nás daleko více strhne k obdivu závažnost věci, nežli vážnost slova.  Proto není tak podstatné, že Písmo není dostatečně zdobné, či rétoricky vytříbené a hladké. Čistota řeči není to, co přesvědčuje?Jsou místa, kde to podání je i krásné a čisté řečnicky, ale obecně platí o Písmu, že ne jazyk, nýbrž věc sama za něj rozhoduje.? Zkrátka: i slovo Boží má vždy svoji  funkci, a to např. funkci odhalovat to, co bylo skryto, a působit na naši vlažnost a lhostejnost v té které věci. A těchto záměrů je samozřejmě mnohem víc. Bůh tedy své slovo používá vždy za nějakým účelem a právě ten účel by měl vzbudit náš zájem nejprve.  Proto když máme tendenci o něčem v Bibli říci, že se nám to nelíbí, tak si musíme také vždy položit otázku: Víme, co je záměrem toho slova? Čeho tím chtěl Bůh dosáhnout u nás?  

V závěru svého hlavního pojednání o Písmu sv. v Instituci I,9 se musí Kalvín vyrovnat ještě s těmi, kteří mu jsou sice na první pohled velmi blízko, tím, že si váží vnitřního působení ducha, ale kteří jsou mu naprosto cizí ve svém popírání trvalé platnosti a praktické potřebnosti Písma sv. ?Jsou prý blouznivci, kteří se chtějí osvobodit od Písma a kteří chtějí dosíci bezprostředního zjevení a kteří ničí veškeré základy zbožnosti.? Kalvín naproti tomu hájí písmáctví před obviněním, že by snad šlo jen o nějaký otrocký literní materialismus. Naopak odmítal domýšlivost těchto blouznivců, kteří spoléhají na své osobní zjevení a staví je nad Písmo. Písmo samé, říká Kalvín, jasně rozlišuje Ducha na jedné straně a slovo na straně druhé. Nezbytné je vždy obojí. ?Aneb jak řekl prorok Izajáš (59,21): ,Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva?´? A tak se znova vracíme ke Kalvínově potřebě rozlišit Slovo a Ducha, protože právě toto rozlišení jakoby dvou kolejnic téže kolejnice dobře chrání před každým fanatickým fundamentalismem. Vlastně zaručuje stabilitu a zároveň umožňuje pohyb kupředu. Slovo je něco jiného a Duch je něco jiného. A obojí je spojeno. Kalvín ilustruje připomínkou zážitku apoštola Pavla: ?také jeho duch odnesl až do třetího nebe, a přece nepřestal vyučovat v učení zákona a proroků?jak to předal svému žákovi Timoteovi? (1. Tim, 4,13 ; 2. Tim 3,16?) ?Snít o jen dočasné platnosti Písma, to je čiré šílenství. Jako by platilo jen někdy a jen po nějaký čas.? I když takoví blouznivci mají nějakého ducha, tak to ale není Duch sv. , je to jiný duch. ?Duch má a měl především posloužit slovu, které lidé přijali, ale víc nic. Ježíš předpovídal Ducha, který jim připomene jeho slova.? Proto se Duch sv. pozná podle toho, že souhlasí s Písmem, jak už jsem výše v této přednášce řekl, byť se liší jejich funkce. ?Jak jinak bychom obstáli před ďáblem, který se může a umí i za anděla světla vydávat a v něj se proměňovat, nežli takto!?? Tohoto argumentu Kalvín užívá, aby ukázal, že Duch se nijak netváří, ani nemá nějakou známou stálou podobu. Naopak vnitřní svědectví je proto vnitřní, protože se nedá převést na jednu představu byť jen jednoho krásného. ?Blouznivci sice namítají, že je nedůstojné, aby byl Duch Boží podřízen Písmu. Ale my zase říkáme: Není pro Ducha Božího hanbou, když se všude potvrzuje, všude je stejný a nemění se. Nejde o nic jiného, než že je srovnáván sám sebou, a poměřován sám sebou.? Aby se za něj nevydával sám ďábel a abychom ho vždycky poznali, tak je možné ho rozpoznat podle jeho obrazu, jakémusi vzoru, který vtiskl Písmu. Duch je prapříčinou Písma. Ukázal svůj charakter, který se sám o sobě nemění. Jde o stálost a sílu jeho charakteru. ?Blouznivci nám sice namítají, že otročíme liteře, která zabíjí?, ale vynášejí sami nad sebou svůj soud, protože tento argument použil apoštol právě ve sporu s lidmi, kteří se pouze vydávali za apoštoly a kteří učili zákon bez Krista?(viz 2.Kor 3,6)? Slovo o liteře, která zabíjí, platí tedy na zneužívání Písma, např. zneužívání zákona, který pak čtenáře jen zabíjí ve chvíli, kdy je vzat bez souvislosti s Kristovou milostí?a když je jen pro uši, ale ne pro srdce. Slovo jako Písmo se díky Duchu stává slovem živým, které proměňuje duši, dává maličkým moudrost atd.. Ale na druhou stranu: kdo chce brát vážně ducha, musí brát vážně pouhé jeho slovo, jakkoliv je třeba nesrozumitelné, dosud neživoucí atd? Jinak by Duch neměl právo nárokovat si naši poslušnost. A tak se vracíme k tezi, kterou jsem uvedl výše: sice jsem řekl, ve snaze pochopit Kalvína, že slovo Boží se nestává slovem Božím teprve díky Duchu sv. **, ale to neznamená, že to není Duch sv., kdo dělá **ze slova Božího slovo živé pro nás, které přímo působí naši víru a její poslušnost. ?Pán vzájemně propojil jistotu svého slova a jistotu svého Ducha, a to pevně. V srdci se sami vážeme na slovo, jestliže nás osvěcuje Duch, odkrývaje Boží tvář.? A na druhou stranu: ?Ducha přijímáme beze strachu z oklamání jedině tehdy, jestliže ho znovu poznáváme na jeho obraze, tj. na Písmu.? Proto se snažím pochopit Kalvína skrze následující definici: Písmo sv. je neměnný a stále platný obraz Ducha sv., který je věčným pohybem. Písmo nebylo provizoriem před tím, než dal Bůh lidem Ducha. Někdy se to tak podává, jako by Písmo nebo to a to v Písmu platilo do té doby, než přišlo porozumění, než přišel pokrok (např. s osvícenstvím). Pak jako by už bylo Písmo překonáno. Ale Kalvín proti tomuto postupu ostře vystupuje. Písmo nebylo nikdy předvojem. Žádný lepší duch je nikdy v dějinách nevystřídal a nevystřídá. Bůh nám nedal Písmo svého slova k tomu, abychom si učinili jen ?prchavý názor?, kterého bychom se záhy vzdali po přijetí Ducha. Bůh poslala téhož Ducha, jehož silou už před tím rozdělil slovo, tak aby dokonal své dílo skrze působivé potvrzení. Jde tu tedy o jakýsi vítězný triumf téhož. Tady si připomeňme s Kalvínem příběh zjevení vzkříšeného Ježíše učedníkům na cestě do Emauz (Lk 24,27 ??vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma??) ??aby se nestali chytrými sami ze sebe bez Písma, ale aby poznali Písmo jako Písmo sv.? Tak také chápe Kalvín napomenutí Pavlovo Tesalonickým jako jakési vyvážení na obě strany: (1. Tes 5, 19.20) ?Plamen Ducha nezhášejte, ale prorockými dary taky nepohrdejte.? Proroctví jsou vždycky pouhá slova. Proroctví z vnějšku viděno, není duch. Duch bývá právě tam zhášen, kde se pohrdá pouhým proroctvím, pouhým slovem. Děti Boží musí být zkrátka střízlivé a nesmějí opouštět pouhé Písmo. Pro ně je Písmo orgánem, nástrojem, skrze který Bůh věřícím udílí osvícení svého Ducha.

A tak přichází Kalvín v IV. knize Inst. s jakýmsi posláním pro církev, pro kterou celou instituci píše: ?Slovo je nejprve to, co nacházíme?? ??a tak je úkolem církve: převzít tradované slovo, vyložit je, a ukázat, že to, co se tu učí, došlo naplnění v Kristu. Ovšem má se to dělat z Ducha, jak Pán dá.? Ne otrocky, ne v prázdných frázích. Učit, co jsem byl učen jiným duchem, osobou?v Písmu. Neučit sebe samého a své výmysly a názory, jakkoliv jsou chytré a pronikavé. Ty mohou sloužit stejně jako vůbec všechny nové pojmy slouží. Ale není to ta věc sama, kterou má člověk se soustředěním učit a předávat dál jako vzácný živý dar. A jestliže je Písmo výzvou, která vyžaduje naši poslušnost, pak je potěšením Duch sv. a všechny jeho dary, které jsou závdavkem věku budoucího.