[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O církvi

Církev u Kalvína

Tomáš Pavelka

Úvod

Co je hlavním smyslem lidského života? Poznat Boha, kterým byli lidé stvořeni. To se děje jak? Když je mu vzdávána patřičná úcta. Jak se to stane? Když jej poznáme jako všemohoucího a dokonale dobrého.

Cíl určuje prostředky

Volnou citací z Kalvínova Ženevského katechismu vytyčujeme předem směr a hranice našeho zkoumání. Cílem ženevské církve je spása duše, tedy dokonalá blaženost. Jejím předpokladem a zároveň náplní je nekonečná Boží velikost, Boží majestát. Bůh, v němž je možné vše a který také zahrnuje všechnu myslitelnou krásu a slast.

Boží sláva a spása duše. To jsou dvě neoddělitelná východiska kalvínské reformace, tomuto cíli je podřízeno uspořádání ženevského společenství. Po linii humanismus — osvícenství — moderní doba se střed vesmíru přesouvá od Boha k člověku. Pokud v souhlasu se současným dobovým klimatem považujeme za cíl lidského života osobní seberealizaci, budeme v Kalvínově církevně-společenské koncepci hledat klady s obtížemi. Je jistě možné hodnotit jeho Ženevu z hlediska náboženské a osobní svobody, postavení různých společenských skupin atd. V takovém případě ale posuzujeme Kalvína jako mimoběžný element, který je jen naší vlastní věci v různých momentech více či méně prospěšný. Průlomovým studijním materiálem zkoumáníz tohoto hlediska je anglická edice nedávno objevených akt konzistoře z doby Kalvínovy, dodávám pro úplnost.

Předmětem našeho zkoumání tedy nejsou dvě zmíněná základní východiska (cíle). Ale koncepce společenství, které z těchto východisek vychází a k těmto cílům míří.Přeji si především, aby si ten, kdo má stejná východiska jako Kalvín, položil otázku: Je jeho koncepce na základě mých východisek dobře navržena? Bude sloužit dobře mým cílům? Posouzení jeho náhledu na církev záleží na zkušenosti takto disponovaného jedince, protože právě na takovou zkušenost Kalvín reaguje.

Pracovní materiál

Stejně jako vynecháváme hodnocení kalvínské církve z vnějších hledisek, stranou necháváme i otázku Kalvínova myšlenkového vývoje. Nehodnotíme intelektuální osobnost, ale církevní koncept. Naším studijním materiálem tedy bude pouze čtvrtá kniha posledního vydání Instituce z roku 1559, pojednávající o „vnějších prostředcích milosti“. Termín instituce znamená v dobové terminologii příručku, uvedení. Nejde o spis vyznavačský, ale o pracovní materiál pro ženevské duchovenstvo. Autor sám sebe chápe jako nedokonalý pracovní nástroj v Boží ruce. Svou činnost chápe jako něco, co by měl každý správný farář dělat a co v tradici, na kterou navazuje, ostatně každý správný farář dělal. Z mdlé lidské rodiny sám sebe nevylučuje, stejně jako se neostýchá otevřeně poukázat na chyby starocírkevních autorit, kterým jinak nepokrytě prokazuje úctu. My tedy nyní zalistujeme stránkami poslední edice jeho pracovní pomůcky duchovního, jeho pastýřkou závětí.

Úhly pohledu na církev

Nikoliv množiny

Při neutěšeném stavu stávající církve 16. stol. je na snadě, že se v reformačním spisu objeví téma viditelné a neviditelné církve. Tak i u Kalvína. Nesetkáváme se zde ovšem se starší a dodnes rozšířenou představou viditelné a neviditelné církve jako jakýchsi dvou množin. Tím myslím následující koncepty: Viditelná církev je jakási nadmnožina, jejíž podmnožinou jsou všichni „ryzí“. Přičemž nikdo neví, zda patří jen do té obecné nadmnožiny nebo do oné menší podmnožiny, spějící ke spáse (tak středověk vůbec a později zejména jansenisté). Nebo: Viditelná církev je jedna množina a lidé skutečně dobří druhá. Mezi těmito dvěma množinami se nachází jakýsi průsečík. Takže jsou dobří lidé v církvi a zlí lidé v církví. Zlí lidé ve světě a dobří lidé ve světě; nelze vést hranici (tak jeden z nepřeslechnutelných názorů naší současnosti.)

U Kalvína nabývá jeden termín církev různého významu podle úhlu pohledu pozorovatele. Mluvíme stále o té samé církvi.

Církev, jak ji vidí Bůh

Z objektivního pohledu, který má jen Bůh, se jedná a společenství všech předem vyvolených ke spáse (Institutio IV, 1, 7). Je to tedy nerozlišený souhrn ecclesia triumfans (církve zvítězilé: patriarchů, proroků, apoštolů, mučedníků, všech věrných zemřelých) a ecclesia militans (církve bojující, všech vyvolených v tomto světě).

Téměř v každém odstavci Kalvín stále znovu zdůrazňuje, že nemůžeme nahlédnout, kdo je vyvolen a kdo zatracen. Že jsme vyvoleni, víme díky vnitřnímu svědectví Ducha svatého s jistotou jen o sobě. Co s naukou o církvi k této základní kalvinistické tezi přistupuje: Naše osobní vědomí vyvolení je vždy nutno prožívat kolektivně. Zkušenost vyvoleného je: Nikdy nejsem sám; vždy je se mnou minimálně zvítězilá církev:

“Nestačí pojmout počet vyvolených pouze myšlenkově, intenčně. Jednotou církve musíme rozumět jednotu, o které jsme přesvědčeni, že jsme do ní skutečně zapojeni.“ (Institutio Christianae Religionis IV,1,2)

Tedy ne: Jsem vyvolen a vím o tom, že nějací lidé jsou také vyvoleni. Ale: Jsem vyvolen, protože jsem součástí neviditelného těla Kristova, společenství všech vyvolených. Jediná lidská zásluha, jediný „dluh“, který Bůh k lidem má, náleží Kristovu tělu, které dobrovolně viselo na kříži. Veškerá Boží láska, Boží odpuštění, je vázáno na toto kolektivní tělo, jímž je církev.

Církev, jak ji vidí člověk

Rozdíl v přesnosti vidění

Ze subjektivního pohledu je církev prostě to, co jako církev vidí člověk. Co je ovšem zásadně důležité: Člověk ani nemůže považovat za církev nic jiného, než to, co vidí. Co z toho vyplývá: Člověk cítí, že je vyvolen ke spáse, protože je součástí neviditelného společenství vyvolených. Jenže toto společenství může a smí vidět jen ze svého pohledu, v podobě viditelné církve. Nezbývá mu tedy než ztotožnit společenství vyvolených s viditelnou církví. Rozdíl té samé církve je v přesnosti vidění: Bůh ji vidí přesně, člověk nepřesně. Ale nic jiného, než nepřesné vidění, člověku nezbývá.

Člověk zažívá efektivitu Božího slova (Intitutio IV, 1, 6), jak k němu promlouvá ve viditelné církvi. Vidí sám sebe jako osloveného hříšníka, na němž není nic dobrého. V církvi kolem sebe vidí také samé hříšníky, na nichž není nic dobrého. Ale díky své osobní zkušenosti je také musí pokládat za hříšníky oslovené, proto také vyvolené a vykoupené. Cynicky řečeno, žije tak trochu v dobromyslné iluzi, protože ne všichni členové církve jsou vyvoleni. Ale pokud se nechce stát soudcem na místo Boha, nic jiného mu nezbývá.

Mluvíme ze zkušenosti

Církev je pro člověka na prvním místě zkušeností slabosti. Potřebuji tu vnější pomoc, jíž je kázání Božího slova, vysluhování svátostí, a tedy udílení odpuštění, potřebuji povzbuzení a napomínání druhých. V tom mám efektivní pomoc proti vlastnímu hříchu a vlastní slabosti. Pokud to takto funguje u mne, u druhých jistě také. (Institutio IV, 1, 16). U členů církve nemohu než předpokládat stejnou zkušenost zprostředkování Kristova odpuštění ve slovu a nemohu u nich předpokládat ani jiný důsledek: Tedy že jsou vyvoleni.

Zkušenost těch, kteří jsou mimo církev, neznám, nemohu o nich tedy říci nic. Čistě z pohledu své zkušenosti však mohu říci, spolu s Kalvínem: Nemá Boha za Otce, kdo nemá církev za matku. (Institutio IV, 1, 1) Jediná zaslíbení, která jsem z Písma slyšel, jsou zaslíbení Izraeli, zaslíbení církvi, zaslíbení kolektivní. Jediné Boží slovo, které znám, je slovo církevní knihy — Písma. Jediné příklady Božího odpuštění člověku, které znám, jsou z církevního prostředí, jak je zachycuje Písmo (omilostnění věřící a dále pohané, kteří jsou Bohem připojeni k Izraeli nebo k církvi):

“[Odpuštění] je nám rozdíleno služebníky a pastýři Církve, buď v kázání Evangelia nebo ve vysluhování svátostí — a zde se obzvláště vyjevuje v moci klíčů, kterou Pán udělil společenství věrných. Proto každý z nás považuj za svou povinnost vyhledávat odpuštění hříchů jen tam, kam je Pán umístil. (Institutio IV, 1, 22)“

Katolicita

Při vší Kalvínově věcnosti a utilitárnosti se neubráníme dojmu, že církev je pro něj věc nahlížená v základu mimorozumově, mystickou zkušeností. V jeho líčení nabývá církev velmi osobních rysů:

“Ale protože je nyní naším záměrem pojednat o viditelné církvi, vezměme si z pouhého jejího titulu Matky, jak užitečné, ba nutné, je znát ji; neboť není jiného způsobu, jak vstoupit do života, než když nás počne a zrodí ve svém lůně, něž když nás živí na svých prsou, a, krátce, udržuje nás pod svým jhem a vládou, dokud, osvobozeni od smrtelného těla, nebudeme jako andělé.“ (Institutio IV, 1, 4)

Ve výše uvedené citaci si zvláště povšimněme, že se jedná o viditelnou církev. Znovu se nám tedy potvrzuje, že Kalvín nechápe církev viditelnou a neviditelnou jako dvě tělesa, ale jako těleso jedno, nahlížené z perspektivy Boží s plnou a z lidské s přibližnou přesností. Těžko si představit, že by tak emotivně mluvil o něčem, co je jen nástinem skutečnosti, jen vnější podobou.

Líčení církve jako samostatné osoby se zřetelně feminnímy rysy nás může překvapit; případně i vyvolat obavu, zda se zde zadními vrátky nevrací jakási zakuklená podoba marianismu. Vždyť církev je tělo Kristovo. Spíše nás však mate jinak střídmý a věcný Kalvínův projev. V pozadí je zřejmě častý biblický obraz církve jako nevěsty Kristovy. Ve smyslu Efezským 5, 25-32 je církev jedním tělem s Kristem[1].

Participace na církvi

Pro Kalvína existuje tedy jedna církev, která se prakticky projevuje na různých místech různým stupněm:

“Kdekoliv spatřujeme, že je slovo Boží upřímně kázáno a slyšeno, kdekoliv spatřujeme, že jsou svátosti vysluhovány podle ustavení Kristova, tam nemůžeme mít pochyb, že zde nějak existuje církev Boží.“ (Institutio IV, 1, 9)

Podle šíře záběru lze výrazem církev označit dvojí: Za prvé souhrn všech osob, které se hlásí ke křesťanství:

“Často je také jménem církev pojmenován souhrn lidí, rozptýlených po světě, kteří se hlásí k uctívání jednoho Boha a Krista, kteří jsou křtem uváděni ve víru; účastí na Večeři Páně se hlásí k jednotě v pravé nauce a lásce, souhlasí v dodržování slova Páně a účastní se služeb, které Kristus ustavil k jeho kázání.“ (Institutio IV, 1, 7)

Za druhé, a to je v Instituci zřejmě nejčastější smysl, se církví myslí místní společenství věřících, kongregace, sbor. Tyto církve existují „podle potřeb lidské společnosti“. Není tedy jasně rozlišeno, jak je to s vyššími celky, povšechnými sbory. Zdá se, že v tomto bodě Kalvín vychází ze zkušenosti švýcarských svobodných měst. Konkrétně v Ženevě se církev skládá z několika městských sborů vedených kolegiem pastorů a starších. Proti odlišnému způsobu organisace v luterství se nijak nevyhraňuje.

Soudím tedy, že v otázce vyššího celku nad sbory ponechává záměrně prostor pro adaptaci místním podmínkám. Základním „organizátorem“ církve je slovo Boží. Toto poněkud volné vyjádření snad můžeme vykládat tak, že hlavním pojítkem sborů je souhlas v doktríně, v konfesi. Stojí za povšimnutí, že v souvislosti s církví se často mluví o židovském chrámu[2]. Možná za chápáním místní církve stojí nevyslovený, podvědomý koncept vázanosti základní církevní jednotky na kostelní budovu[3].

Kalvínův koncept církve je překvapivě pluralitní a ekumenický. Nejen zde, ale i v celku jeho díla, tušíme více než zárodečné chápání křesťanství jako jednoho náboženství mezi mnohými (byť falešnými). Náboženství, jehož příslušníky lze identifikovat podle jednoho posvátného textu (Písma) a základních rituálů (křtu a Večeře Páně). Ekumenická jednota církví pak není vázána na denominační organizační struktury, ale na souhlas v základní nauce.

Vyrovnání se schizmatem

Kalvínův důraz na bezpodmínečnou nutnost zachování jednoty s církví, o kterém pojednáme níže, otevírá otázku, jak chápe své vlastní vyčlenění z těla římskokatolické církve. Proto o ní pojednáme již nyní.

Kalvín přiznává, že obvinění ze schizmatu z katolické strany nelze brát na lehkou váhu. S celým problémem se však elegantně vyrovnává na základě právě nastíněných dvou koncepcí církve: Jako souhrnu všeho křesťanstva za prvé a místního sboru za druhé.

Uznává, že v papeženectví neustaly zcela některé projevy pravé církve, konkrétně křest. Tento křest nepřestal platit, jako ve zcela odpadlém Izraeli přece nepřestala platit obřízka — protože obojí zůstalo správně vysluhováno. Kalvínův postoj k římské církvi se tak velmi blíží současnému oficiálnímu postoji římskokatolické církve k protestantským církvím[4]: Katolická církev jako celek není církví, ale obsahuje některé znaky skutečné církve.

Kalvín nepojímá římskokatolickou církev jako odlišnou denominaci, ale jako jakýsi svaz místních církví, svázaných papežskou tyranií. Jako by jeden místní pastor (římský biskup) donutil k vazalství jiné, legitimně nezávislé církve. Kalvín tedy nevystupuje proti katolictví jako proti denominaci, ale proti církevně-politickému jevu své doby. Mezi jednotlivými farnostmi v římskokatolické církvi je třeba rozlišovat:

“… pokládáme římského pontifika za vůdce a vlajkonoše tohoto darebného a odporného království. Slovy usedne v chrámu Božím [2. Tes 2,4] se naznačuje, že jeho království nebude takové, že by zničilo jméno Kristovo nebo jeho církve. Proto je tedy zjevné, že nepopíráme, že pod jeho tyranií přece zůstávají církve …“ (Institutio IV, 2, 12)

Na základě výše uvedeného nechápe vymanění ženevské farnosti z rámce římskokatolické hierarchie jako skutečné schizma. Ženevská církev nesla právoplatně jméno církve již před reformou, jako každá jiná farnost. Nyní jen uvedla základní funkce církve, kázání a vysluhování svátostí, do řádného stavu. Stala se naopak více církví obecnou, protože začala řádně participovat na jejích rozlišovacích znacích. I z jiných míst čtvrté knihy je patrné, že účast na skutečně katolické, obecné církvi, je dána pouze řádností uspořádání místních poměrů.

Extra ecclesiam nulla salus

Pomocná organizace nebo nevěsta Kristova?

Kalvínův text oplývá jistou nejednoznačností. Na jednu stranu mluví o církvi již v úvodu jako o pomocném ustanovení; jako o pomocném prostředku, jejž si žádá čirá nutnost, spočívající v lidské slabosti (Institutio IV, 1, 1). Neméně se však v textu ozývají estetické a metafyzické tóny: Církev je tělo Kristovo, jen skrze ně se realizuje spása, Kristus je od církve neodmyslitelný: „Od založení světa až po dnes a do konce časů nebyl nikdy Bůh bez církve.“ (Institutio IV, 1, 17).

Tento dosti patrný rozpor, který působí až dojmem nesouvislosti myšlenek, lze opět vysvětlit úhlem pohledu pozorovatele: Bůh nahlíží církev esteticky, jako nevěstu Kristovu a Kristovo tělo, jemuž patří Kristova zásluha a dědictví. Nahlíží souhrn vyvolených, který jako kolektivní tělo, kolektiv údů Kristova těla, vstupuje skrze Ducha svatého v Kristu do vztahu uvnitř sv. Trojice; který je sjednocen s Bohem. Jako si od Boha Otce nelze odmyslet jeho Syna, tak si od něj nelze odmyslit ani církev, tělo Kristovo.

Člověk zakouší církev především utilitárně, v jejím kazatelském, svátostném a pastoračním působení. Církevní instituce a její služby jsou tím prvním, co má člověk před očima. Člověk na prvním místě zakouší z církve efekt jejího působení. Pohled na církev jako na nevěstu Kristovu je mu přístupný jen jaksi v předjímce; Duch jej ujišťuje, že patří do tohoto těla, a tedy že je vyvolen ke spáse.

Kalvín tak zároveň popisuje církev především v jejích funkčních projevech a zároveň s naprostou neústupností trvá na nutnosti církve a na nutnosti jednoty s církví a v církvi. V prvém se odráží výrazně praktický lidský pohled, v druhém tušený a předjímaný Boží pohled. Kalvín tedy církev svým způsobem desakralizuje v jejích člověkem zakoušených projevech, klade důraz na funkční stránku církve; ovšem právě a pouze s vědomím, že ve své podstatě je církev věc bytostně sakrální.

Církev jako působení Ducha

Pro Kalvínovu teologii je typické zduchovnění a zvnitřnění procesu spásy. Spása nespočívá ani v člověku, ani v církvi, ale pouze v Kristu, v našem vyvolení v Kristu. Způsob, jakým si spásu přivlastňujeme, je naše víra. Tu v nás působí Duch svatý, právě skrze Ducha máme účast na Kristu, skrze Ducha jsme poslušni Boží vůle, obnovujeme se a posvěcujeme.

S tímto přístupem jistě nepřichází Kalvín první. Zduchovňující hnutí se v křesťanstvu objevovala od jeho počátku. V reformaci byl nejvýraznějším představitelem takového postoje Ulrich Zwingli; na něj Kalvín navazuje nejméně v nauce o dvojí predestinaci. Silná zduchovňující tendence je typická i pro široký proud „novokřtěnců“. U výše jmenovaných je však produktem vnitřního působení ducha individuální, osobní zjevení.

U Kalvína, podle slov Janova evangelia (Jan 14,26; 16,13), Duch připomíná a vysvětluje, co již řekl Kristus. Nejen to; již proroci byli ve svých výrocích v podstatě Duchem vedenými komentátory již zapsaného Zákona (Institutio IV, 8, 6). Působení Ducha se tedy realizuje ve slyšení zapsaného slova Božího, v poslouchání Písma. Veškerá naše zbadatelná interakce s Bohem se děje skrze poslouchání slova Písma a přijímání viditelného slova ve svátostech. Pokud slyšíme slova Písma, to k nám již mluví Bůh, pokud se účastníme svátostí, to s námi již jedná Bůh. Ke spáse nás vede vnitřní svědectví Ducha svatého — ale to se realizuje právě v těchto věcech. Sice tak, že nás Duch uzpůsobuje ke slyšení slova (Institutio IV, 14, 8), jehož je opět sám autorem.

Přitom Písmo není chápáno jako souhrn sdělení, ze kterého může člověk čerpat podle momentální chuti a potřeby. Písmem se rozumí Písmo čtené v církevním shromáždění a vykládané ustanovenými služebníky církve. Nejen samo slovo Boží, ale i kázání slova Božího je slovem Božím. Bůh tak svým způsobem mluví skrze duchovní, tito jsou však jen neosobními instrumenty (viz níže), nikoliv zosobněnými prostředníky jako v katolicismu. Stejně tak je působení Ducha (nikoliv fyzická přeměna) podstatou působení svátostí; ty jsou vysluhovány opět pouze v církvi. Proces spásy tedy spočívá v samém Duchu, jeho realizací je však dění v církvi.

Kalvín tak dle mého našel cestu mezi Skyllou katolického klerikalismu, který prostředkování milosti ztotožňuje s osobou kněze, a Charybdou svobodně protestantského subjektivismu a individualismu, který nebezpečně otevírá dveře náboženskému posvěcení osobních psychických hnutí a fantasií.

Řád v církvi

Morálka o řád níže

Značný prostor věnuje Kalvín vyrovnání se s donatismem a morálním perfekcionismem. Zásadně se opírá o prosbu „odpusť nám naše viny“ z modlitby Otče náš. „Pán vyzývá k modlitbě pouze za to, co nám chce sám dát“, píše Kalvín (Institutio IV, 1, 23). Vědomí vlastních vin a boží odpuštění, to je křesťanský život. V otázce nedokonalosti církve Kalvín nevystupuje běžným defenzivním způsobem; nezůstává u toho, že by církev jen omlouval a vyzýval ke shovívavosti. Na základě podobenství O síti a O plevelu mezi pšenicí vyhlašuje, že je hledat církev bez chyb je přímo proti Písmu (Institutes IV, 1, 13) . Vždyť právě skrze církev se udílí odpuštění. Církev je, jak jsme již řekli, zkušenost slabosti, a tedy zkušenost odpuštění.

Své tvrzení opírá o četné případy těžkých provinění v církvích apoštolské doby,

na které ve svých dopisech reaguje Pavel a ostatní apoštolové. Nazývá-li Pavel církví i Korint, píše Kalvín, ve kterém kdosi žil se ženou svého otce, je dosti zřetelné, že podstata církve není v morální dokonalosti (Institutio IV, 1, 14). Důležitost toho, aby člověk byl v církvi, převyšuje každý morální soud. Kalvín poukazuje na proroky, kteří sice velmi ostře kritizovali modlářské a bezbožné poměry v Izraeli a přitom nezakládali vlastní církev, ale dál obětovali v chrámu. Na očekávanou námitku, že přeci i on sám se oddělil od římské církve odpovídá, že ve starém Izraeli se sice v hojné míře vyskytovalo modlářství, ale na rozdíl od římské církve do něj nikdo nebyl nucen. Dokonce i sám Kristus se za svého pozemského působení účastnil církevního života Izraele (Institutio IV, 9, 7), jehož je současná církev pokračováním. Kristus byl i za starých základem církve.

Každou další řeč o kázni v církvi tak musíme chápat v tomto světle. Nejde o to vychovat dokonalé lidi, nejde o to vytvořit dokonalé společenství, to je na základě svědectví Písma nemožné. Církevní kázeň je pro Kalvína pouze jakousi metodou údržby, jíž se církev, společenství hříšníků a zároveň místo udílení odpuštění, udržuje v co nejlepším chodu. Podstata církve však spočívá v něčem jiném — v kázání slova a vysluhování svátostí.

Klérus

“… duchovenská služba lidí, které Bůh užívá k vládě nad církví, je základní vazbou, udržující věřící pospolu v jednom těle.“ (Institutio IV, 3, 6)

Kalvín dělí věřící na klérus a lid (Institutio IV, 12, 1), ačkoliv ve francouzském vydání Instituce dodává, že výraz klérus považuje za nepřesný. Každopádně, ordinované duchovenstvo má dle něj pro církev zásadní a neopominutelný význam. Kalvín argumentuje příkladem apoštola Pavla (Institutio IV, 3, 3), který, ačkoliv na cestě do Damašku spatří Krista samého, je tímto hned poslán za místním presbyterem. Zde se jasněji vyjevuje, co jsem již dříve naznačil: Církev z lidského pohledu je především ústav spásy. Je to prostor naslouchání slovu, místo, kde se zjevuje Boží vůle a rozdílí odpuštění. Církev zakoušíme především jako instituci, boží zřízení; na církvi se každý věřící účastní na především pasivně. Proto tedy zásadní význam duchovenstva. Duchovní však nejsou chápáni jako prostředníci, ale jako pasivní nástroje Božího slova. I jim náleží na prvním místě pasivní role v církvi, stejně jako věřícím. Jsou to služebníci slova a svátostí. Ze samého Božího slova také pochází veškerá jejich pravomoc; slovo samo je tou pravomocí.

Kalvín se zamýšlí nad důvody, proč byla služba slovem a svátostmi svěřena lidem, když by přece Bůh mohl mluvit a jednat přímo nebo využít andělů (Institutio IV, 3, 1). Odpovídá třemi důvody:

  1. Bůh nás nazval svým chrámem. Tím, že jeho vůli ohlašují lidská ústa, dává lidem účast na svém díle. Lidská služba v církvi je tak výrazem Božího sklonění se k nám. Snad můžeme dotáhnout tento argument tak, že jde o výraz inkarnace.

  2. Bůh nás tak učí pokoře. Kdyby mluvil přímo z nebe, každý by jej nepochybně v hrůze poslechl. Současný stav naopak dává vyniknout víře a zbožnosti, když přijímáme slovo od lidí, kteří nás nijak nepřevyšují, či jsou dokonce menší, v pokoře jako slovo Boží. Mohli bychom opět dotáhnout odkazem na Krista, který, podle prologu Janova evangelia, přišel do vlastního, ale jeho vlastní jej nepřijali.

  3. Bůh tak lidem dává najevo, že se navzájem potřebují, a přivádí je k sobě. Kdyby nebylo v církvi potřeba lidské služby, každý by se řídil vlastní úvahou. Člověk by tak sám sebe považoval za nejchytřejšího a ostatními by pohrdal, od druhých by naopak pohrdání zakoušel. Nebylo by možné společenství. Takto jsou všichni vedeni k vzájemné lásce, když si navzájem slouží.

Druhy ordinace

Podle Efezským 4, 11 jmenuje Kalvín pět druhů ordinace: apoštolové, proroci, evangelisté, pastoři, učitelé. Apoštoly, proroky a evangelisty pak považuje za pouze dočasná, přesněji příležitostná ustanovení pro zlomová období církevních dějin. Apoštolové a evangelisté jako jejich pomocná síla jsou charakterizováni místně neomezeným polem působnosti. Jejich úkolem je rychle rozšířit zvěst a zakládat místní sbory. Kalvín je ochoten připustit, že v úřadu apoštolů, spíše však pouze evangelistů, se v jeho současnosti nacházejí reformátoři (Institutio IV, 3, 4). Prorocký úřad se dnes již nevyskytuje nebo není zjevný. Kalvín za jeho hlavní charakteristiku považuje především předvídání budoucích událostí; ovšem na základě Písma a v souhlase s Písmem. Do současnosti dle něj přetrvaly pouze úřad pastora a úřad učitele. Ovšem úřad apoštola se dá přirovnat k úřadu pastora a úřad proroka k úřadu učitele. Vůbec je dle Kalvína biblická nomenklatura církevních úřadů poněkud volná; např. termíny episkopos a presbyteros považuje za zaměnitelné (Institutio IV, 3, 8).

O starších mluví Kalvín v souvislosti s Pavlovými výroky o darech Ducha. Úřad starších se týká dalších úkolů mimo kázání a vysluhování svátostí, které je vyhrazeno pastorům. Tyto další úkoly shrnuje Kalvín jako vedení církve a služba potřebným. (Institutio IV, 3, 8). Řekli bychom tedy: pastorace a diakonická práce. Druhý jmenovaný úkol přísluší diakonům, které dále dělí na dvě třídy: ty, kteří rozdílejí almužny a ty, kteří se starají o chudé a nemocné. Diakonická práce se tedy dělí na stránku hmotné podpory (a organizace) a na přímou péči. Pouze diakonský úřad je přístupný i ženám.

Ačkoliv Kalvín takto výslovný souhrn nepodává, můžeme říci, že uznává čtyři druhy ordinace, které určuje následovně: Pastor se věnuje kázání slova a vysluhování svátostí. Učitel se věnuje výkladu Písma a výuce. Starší má na starosti správu církve, má kontrolní funkci vzhledem k pastorovi, věnuje se pastoraci. Diakon se věnuje rozdílení hmotné pomoci a přímé péči o potřebné.

Ordinace

Pokud jde o konkrétní uspořádání církve, Kalvín je formuluje především v kritickém vypořádání se s historickým vývojem. Určité pochyby vyvolává jeho chápání dosavadního vývoje jako lineárního úpadku.

V této konkrétní části se opírá především o Cypriána, dále pak o Augustina. Kriticky se vyjadřuje především k bujení církevních úřadů, které se namnoze stávají čestnými tituly a nároky na příjmy. Ve shodě se starocírkevní zásadou „kde je biskup, tam je církev“ požaduje, aby každý pastor měl svůj konkrétní sbor. Ordinace bez příslušného sboru nemá být vůbec prováděna (Institutio IV, 5, 8). Pastoři si samozřejmě mohou vypomáhat, ale zásada jeden sbor-jeden pastor zůstává platná. Svěřené místo smí pastor opustit jen se souhlasem blíže neurčené autority.

Za druhé, každé duchovenské místo má být zajištěno patřičným příjmem. V té souvislosti uvádí Kalvín analogii s vojákem: Pokud mu není vyplácen žold, musí se živit pokoutnými způsoby — to samé platí i o duchovním (Institutio IV, 5, 9).

Církevní „demokracie“

Zdaleka nejcitovanějším autorem v otázkách církevní organizace je u Kalvína Cyprián, následovaný o poznání méně citovaným Augustinem. Na základě původnosti a starobylosti, dokládané právě Cypriánem, se tedy Kalvín vyslovuje pro volbu biskupů lidem. Takový způsob ustavování duchovních funguje především jako pojistka proti tomu, aby se do úřadu dostala nevhodná osoba (Institutio IV, 4, 10). Jde především o pojistku proti zneužití moci. Kalvín se tak pozoruhodně blíží moderní teorii demokracie, jak ji známe z díla K. R. Poppera — totiž že podstatou demokracie je více možnost nenásilnou cestou odstranit špatné vládce, než vybrat dobré.

O možnosti celé církve volit biskupy mluví Kalvín jako o právu. Platí tedy, že církev je na prvním místě souhrn všech věřících. V tomto světle pak též musíme chápat přední a nezastupitelný význam duchovního v rámci církve. Jeho postavení nevyplývá jaksi z jiné podstaty jeho osoby (jako v římském katolicismu, kde je kněz skutečným prostředníkem mezi Bohem a lidem, kde je doslovným zástupcem Krista na zemi), ale z úkolu, který je mu svěřen. Duchovní je v podstatě pasivním nástrojem Božího slova, jakýmsi předčitatelem, kurýrem. Veškerou moc v církvi má slovo Boží samo. Je-li tedy duchovní pověřen službou slova a svátostí, slovem nabývá stejné autority jako slovo samo. Volba duchovního je tak vyjádřením, takříkajíc, v čí osobě se lidé chtějí tomuto slovu podřídit. Lid nevolí činitele, který bude sloužit jemu (jako v případě světské demokracie), ale toho, kdo podle jeho soudu bude sloužit slovu a komu se pro to bude podřizovat. Volba duchovního lidem tak zároveň funguje jako jakási vazalská přísaha slovu, které v této konkrétní osobě bude mít svůj nástroj.

Podstatné též je, že volbě vždy předsedají duchovní. „Ostatní pastoři by ovšem měli předsedat volbě, aby se všeobecné shromáždění nedopustilo žádného omylu, buď z nedbalosti, buď z lehkomyslnosti, nebo ze zaujatosti, či následkem rozbrojů.“ (Institutio IV, 3, 15) Regulují volbu více možnými způsoby: Buďto potvrzují kandidáty, navržené lidem, nebo sami předkládají nezávazný seznam kandidátů. Podle druhu státního uspořádání se též počítá s možným potvrzením volby ze strany panovníka, se schválením kandidátů senátem a pod. Volba však za všech okolností zůstává právem všeho církevního lidu.

Postavení duchovního

Jak u Kalvína, tak v pozdější, na rituály spíše strohé reformované tradici, si všimneme pozoruhodného důrazu na ordinaci vkládáním rukou. Kromě toho, že tento obřad má zřetelnou biblickou oporu, těžko na tomto místě zjišťovat, proč tomu tak je. Kalvín sám si původem obřadu není zcela jist, pokouší se však o výklad podle starozákonní obětní praxe, kdy byly ruce vkládány na hlavu obětního zvířete. Stejně tak duchovní je zcela zasvěcen duchovenské práci, neměl by mít jiné zaměstnání. Duchovenská práce je přitom překvapivě úzce vymezena jako kázání slova a vysluhování svátostí. Zejména pastorační a další církevní služby jsou svěřeny spíše starším, jejichž status, jak už jsme zmínili, odvozuje Kalvín z pojednání o rozličných darech věřících z Pavlových epištol (Řím. 12, 7; 1 Kor. 12,28).

Tito charismatičtí starší (Kalvín za dosud platná charismata považuje pouze dar vést církev a dar sloužit chudým) se mají „sjednotit“ (Institutio IV, 3, 8) s biskupem. Jejich úkolem je především „napravovat pochybení“. Z dalšího je poměrně jasné, že úkolem starších je vykonávat kázeň spolu s duchovními.

Jejich pravomoc vůči duchovnímu už tak zřejmá není. Kalvín má za to, že duchovní sice převyšuje starší svým postavením, na druhou stranu má ale celé staršovstvo větší váhu, než on sám. Není ovšem jasné, do jaké míry mohou starší duchovního úkolovat a zasahovat do jeho pravomocí. Opět s odkazem na Cypriána a další klasické autority pojímá Kalvín staršovstvo jako poradní sbor. Bez konsultace s ním není možné konat nic (závažného). Rozdělení pravomocí však zůstává nedořešené: Co dělat v situaci, kdy starší s pastorem nesouhlasí? Již jsme zmínili, nic nejde dělat bez konsultace. Patrně si tedy můžeme učinit takový závěr, že duchovní nemůže jednat bez potvrzení svého rozhodnutí staršími, zároveň se však nezdá, že by úkolem starších bylo přímo pověřovat duchovního úkoly. Nejednají vůči duchovnímu aktivně, ale spíše kontrolně.

Duchovní je ovšem podroben kázeňské pravomoci straších a ostatních duchovních. Jak má tento kázeňský dozor vypadat, neříká Kalvín přímo, pouze odkazuje na historické způsoby: Nad duchovními koná dozor buď nadřízený biskup pomocí výročních vizitací nebo shromáždění celé církve na výročních koncilech. Kázeňské požadavky na duchovní mají být výrazně přísnější než na laiky, u kterých se naopak několikrát důrazně vyžaduje mírnost (Institutio IV, 12, 22).

Kázeň

Jak jsme zmínili výše, člověk ze svého pohledu vnímá církev především jako ústav spásy, jako instituci, která mu káže slovo a vysluhuje svátosti. Pokud jsou tyto dvě funkce zachovány, jedná se vždy o pravou církev. Kalvín zaujímá ostře protidonatistické stanovisko. Jakákoliv morální zkaženost laiků i duchovních nemůže narušit podstatu církve (zejm. Institutio IV, 1, 9-15). Kázeň je to, co se má dělat v církvi nikoliv to, co dělá církev církví. Kázeň, jakkoliv důležitá, nemá co do činění s ontologickou podstatou církve.

Kázeň je dle Kalvína konána především kvůli společenství stolu Páně (Institutio IV, 12, 5). Nejzazším kázeňským prostředkem v návaznosti na to je tedy dočasné vyloučení od stolu Páně. Večeře Páně funguje v reformované církvi jako ujištění o začlenění do těla Kristova. Tzn. připsání jeho zásluh a tedy odpuštění a zaslíbení věčného života. Společenství stolu Páně je tak nejvýraznějším vyjádřením smyslu církve a celého křesťanství v kalvinistickém pojetí. Účast nekajících hříšníků u stolu Páně činí celé křesťanství, potažmo jeho hlavu — Krista, nevěrohodným. Důvod kázně tak vlastně není soteriologický ani morální, ale estetický.

Kalvín jmenuje tři důvody kázně:

  1. Aby nebylo hanobeno Kristovo jméno. Můžeme dodat, že když se stolu Kristova účastní nekající hříšníci, je v očích lidí znevěrohodňován jeho hlavní účel, tj. hmatatelné potvrzení odpuštění hříchů, neboť není odpuštění bez pokání. Účast nekajících dále poškozuje Kristovo jméno v očích světa, a tedy klade překážky misii.

  2. Aby ostatní věřící nebyli sváděni špatným příkladem, když vidí, že církev nereaguje na zjevný hřích.

  3. Aby se hříšník napravil.

Prvním stupněm kázně je nakonec samotné kázání (Institutio IV, 12, 2). V ideálním případě by mělo být dostačující, protože již samo kázané slovo je přímým Božím oslovením konkrétního jedince. Kázeň je především potvrzením kázaného slova. Z něj a pouze z něj také bere svou pravomoc. Kázané slovo by ztrácelo na věrohodnosti, kdyby s ním nebyla spojena pravomoc vymáhat alespoň zjevně jeho dodržování (Institutio IV, 12, 1). Kalvín dokonce bere kázeň jako Boží pomoc hlasatelům evangelia, apoštolům, kteří by jinak propadli zoufalství z toho, že ve světě trpí násilí a nikdo je neposlouchá. Kvůli kázání je jim řečeno: „Co přijmete na zemi, bude přijato i v nebi, co odmítnete na zemi, bude odmítnuto i v nebi“ (Institutio II, 11, 1).

Z primárně estetického zdůvodnění kázně plyne i její povaha:

“A (abychom vše shrnuli jedním slovem) neodevzdávejme zavržení jejich osobu, kteréžto [zavržení] je jen v rukou Boha a záleží na rozhodnutí jeho samého; pokoušejme se pouze odhadnout povahu skutků každého člověka podle zákona Páně.“ (Institutio IV, 12, 9)

Kalvín tedy přiznává, že církevní kázeň je ze zásady povrchní, že slouží k odstranění poměrně jasně definovaného veřejného pohoršení.

Minimum jednoduchých pravidel

“[věřící] mají rozeznávat Krista jako svého osvoboditele, jako svého jediného krále a být ovládáni jediným zákonem svobody, tedy, svatým slovem Evangelia, pokud si mají uchovat milost, kterou jednou obdrželi v Kristu; nesmějí být podrobeni žádným závazkům, spoutáni žádnými řetězy.“ (Institutio IV, 10, 1)

V tuto chvíli je na místě vrátit se na moment o dvě kapitoly dozadu a podívat se na Kalvínovo pojetí Zákona v evangelické svobodě. Skutky, nařízené Bohem, nemají hodnotu samy v sobě, ale jako znak poslušnosti vůči Bohu.

Tím spíše nemůže církev ukládat zákony, které by ustavovaly náboženskou povinnost, jejíž dodržování by bylo nutné samo o sobě. Tj. které by byly součástí bohoslužby, která je jedinou povinností člověka. Lidské zákony se proto mají poslouchat jen kvůli konečnému cíli, tedy kvůli pokoji společenství, ne pro ně samotné (Institutio IV, 10, 4-8). S ohledem na různá pravidla poznamenává Kalvín, že pro ženu je někdy stejně dobré mluvit jako jindy mlčet, někdy může chodit s nepokrytou hlavou, mrtvého lze někdy pohřbít bez obřadu. Ale jen když je to nutné, v opačném případě je takové jednání znakem nedostatku ohledů. Kalvín tedy není kulturně necitlivý, zároveň nepřikládá kulturním pravidlům poslední význam.

Stupně kázně

Pro Kalvína je klíčové dělení hříchu na tajné a veřejné (Institutio IV, 12, 3). Tajnými se přitom nemyslí ty hříchy, o nichž neví nikdo — pokrytci jsou dle Kalvína z prostého důvodu, že o jejich hříších nikdo neví, zcela mimo dosah církevní kázně. Tajné hříchy jsou ty, o kterých ví jen několik jedinců. V případě těchto hříchů má vše řešit bratrská domluva. Kalvín říká, že pokrytce bude soudit až Bůh. Důsledné pokrytectví vyžaduje dokonalou separaci vnitřního, soukromého života od druhých. Prospěch života ve společenství je naopak v tom, že poskytuje člověku patřičný korektiv. Ten umožňuje člověku změnu smýšlení, nápravu v lhůtě tohoto života, která je mu vyměřena. Situace pokrytců je naopak beznadějná. Vzájemné napomínání věřících hraje v církevní kázni klíčovou roli a v ideálním případě by mělo stačit. Pokud dojde k nápravě, soukromý hřích se vůbec nemá dostat na veřejnost (Institutio IV, 12, 6). Pokud hříšník v hříchu setrvává, mají podle Matouše 18, 15nn přistoupit další svědci a v posledním stupni církevní konzistoř. Pokud ani tehdy nedojde k nápravě, následuje jako poslední stupeň kázně dočasná exkomunikace, tj. vyloučení do Večeře Páně.

Na všem zjevné hříchy má být naopak okamžitě veřejně poukázáno, aby bylo zřejmé, že církev takové věci netrpí a nepřehlíží. Pokud se hříšník nekaje, je věc okamžitě projednávána v konzistoři. Pokud ani tehdy nenásleduje pokání, jako poslední stupeň nastupuje exkomunikace. Kalvín též prosazuje okamžitou exkomunikaci těch, kteří se dopustili kriminálních zločinů.

Kalvín má velký zájem, aby bylo ponecháno co možná nejmenší místo zvůli jednotlivce. Proto do chvíle, kdy provinění není veřejně známo a nepředstavuje tak riziko veřejného pohoršení, má být věc vyřízena ve vší diskrétnosti tím, kdo je s proviněním obeznámen. Jeho pokáním je celá věc vyřízena. Přestupník je tak chráněn

před vydíráním — pokud napraví své jednání (dodejme, pokud věc nespadá pod trestní právo), padá tím jakýkoliv důvod žaloby vyšší církevní autoritě a zveřejnění případu. Pokud je nutné pro nekajícnost nebo veřejnou povahu případu přistoupit k uložení veřejného pokání, příp. exkomunikaci, nezáleží zase rozhodnutí na jednotlivci. Kalvín si zřetelně uvědomuje nebezpečí, které vyvstává z toho, když je tak velká pravomoc svěřena bez patřičné kontroly jednotlivci (např. Institutio IV, 11, 6). Proto o kázeňských případech rozhoduje vždy kolektivní těleso — konzistoř, složená z duchovních a starších.

Součinnost se státem

V této souvislosti považuji za vhodné mírně odbočit k otázce součinnosti se státem v církevní kázni. Dle Kalvína stát očišťuje církev nátlakem a mečem. Církev ze své strany zase snižuje počet přestupníků. (Institutio IV, 11, 3) Kalvín ovšem v Instituci trvá na zásadním odlišení těchto mocí. Klíčové je, že církevní kázeň nemá žádný smysl, pokud se jí člověk nepodrobuje dobrovolně. Kázeň věřící člověk od církve očekává.

Pravomocí státu není péče o duši, ale obrana pravého náboženství před rouháním a modlářstvím, péče o mír, bezpečnost a zákonnost (Institutio IV, 20, 3). Stát zasahuje proti přestupníku zákona. Ten si však o jeho jednání může myslet, co chce (Institutio IV, 11, 3). Stát ve věci jeho vnitřního postoje, a to je důležité, nemůže a nesmí dělat nic. Jeho starostí je řádné vnější fungování společnosti, s duší člověka však nemá co do činění. Církev jediná je naopak schopna napravovat vnitřní postoj člověka — ovšem pouze tehdy, pokud člověk chce. V dnešních pojmech je tedy úkol státu sociální, civilizační, úkol církve kulturní.

Jak jsem již uvedl v úvodu, nezabýváme se praktickou realizací Kalvínových myšlenek. Čistě na základě jeho textu jej však těžko můžeme osočit z totalitarismu. Náš postmoderní cit možná dráždí Kalvínovo přání, aby se stát na prvním místě bránil modlářství a rouhání. Ovšem i zcela současné evropské právo postihuje trestně šíření určitých myšlenek — propagaci rasové, národnostní a třídní nenávisti, propagaci hnutí směřujících k omezení práv a svobod občanů. Útoky na základní ideje, na kterých je vystavěna naše společnost, postihujeme — proto by nás neměl překvapovat stejný přístup u Kalvína. Ve své známé klasifikaci popisuje H. Arendtová totalitní stát jako ten, který se pokouší o formaci smýšlení svých občanů[5]. Autoritativní stát se pak pouze spokojuje s potlačováním veřejných projevů odlišného smýšlení, duši člověka však nechává na pokoji. Jak jsme již konstatovali, i demokratický stát veřejné šíření jistých myšlenek potlačuje. Dle mého není ani bez zajímavosti, že ideje jako rasismus, komunismus, nacionální socialismus jsou sekulárního původu. Jedná se o zbožštění stvoření na úkor stvořitele, o idolatrii rasy, národa nebo společenské třídy a křesťanský čtenář snad nepochybuje, že tyto ideje jsou rouháním proti Bohu. Také veřejné šíření těchto ideí by tedy spadalo pod činy, které má stát dle Kalvína stíhat. A na druhou stranu, nezastupitelná úloha občanské společnosti, tedy různých kulturních a společenských institucí pro fungování státu, je i dnes obecně přijímána. Současný model společenského uspořádání a rolí se tedy ve svých obrysech od Kalvínova příliš neliší. Rozdíl je spíše v idejích, které tehdy a dnes stály na prvním místě.

Exkomunikace

Zoufalství a pokrytectví

Ačkoliv náprava hříšníka stojí mezi cíli církevní kázně až na třetím místě, je určující pro způsob jejího provádění: Účinnou zkouškou, zda je kázeň prováděna správně je, když si položíme otázku, zda jejím cílem je skutečně náprava hříšníka. Jinou kázeň ani nemá smysl provádět (Institutio IV, 12, 12).

Vůbec vyčítá Kalvín staré církvi přehnanou přísnost. Podle 2. Korintským 2,7 se má zabránit tomu, „aby se takový člověk pod přívalem zármutku nezhroutil.“ Dle mého soudu velmi důvtipně považuje Kalvín za důsledek přísné kázně nejen zoufalství hříšníka, ale také nárůst pokrytectví. Můžeme tedy snad říci, že tam, kde se kázeň neuplatňuje přehnaně přísně, je také snazší ji uplatňovat účinně. Lidé si si v tom případě nedávají takový pozor aby nebyli odhaleni, jak by jinak činili v obavě z přísného trestu.

Každou neděli

Kalvín považuje za neomluvitelné zvyky staré církve, která po druhém provinění již nedovolovala návrat do církve, ustavovala exkomunikaci třeba na tři roky nebo dokonce na celý život (Institutio IV, 12, 8). Tuto kritiku nelze chápat jinak, než že Kalvín sám počítá s daleko kratším trváním exkomunikace. Známý je Kalvínům neúspěšný zápas s magistrátem o každonedělní vysluhování Večeře Páně. Při pouze svátečním vysluhování nemůže být kázeň uplatněna okamžitě (“od příští neděle“) a naopak se zase neúměrně prodlužuje její trvání (při jednoročním vysluhování na rok, při půlročním na půl roku atd.).

Od exkomunikace odlišuje Kalvín anathema — doživotní vyloučení z církve. To doporučuje užívat jen vzácně, pokud vůbec. „Pokud se z kázně vytratí mírnost, lidskost, snaha o nápravu, upadá v dokonalou zhoubu.“ (Institutio IV, 12, 10)

Kde skončit

“Pokud tedy hříšník podá církvi důkaz své nápravy, tedy to, co je na něm, aby zahladil své provinění, v žádném případě nesmí být tlačen dále.“ (Institutio IV, 12, 8)

Veškerá kázeň a exkomunikace zvláště tedy trvá jen do účinně projevené lítosti. Zdá se tedy, že Kalvín si nepředstavuje, že by měla být kázeň ukládána po způsobu trestů odnětí svobody na určitý čas. Jak jsem již řekl, prvním cílem exkomunikace je odstranit pohanu a pohoršení od Stolu Páně. V druhém plánu je exkomunikace prostorem, ve kterém nekající může uvažovat o svém jednání a dojít k pokání. Účinným pokáním tedy končí důvod exkomunikace.

Po dobu exkomunikace máme dle Kalvína plné právo považovat exkomunikované za cizí církvi, a tedy i cízí Kristu. Tudíž s nimi nemůžeme mít důvěrné styky. Ovšem nepřerušena má zůstat ta komunikace, jejímž cílem je přivést jej ke změně smýšlení. I za vytrvale nekajícího se máme stále modlit a pevně doufat v jeho budoucí nápravu (Institutio IV, 12, 10). V opačném případě bychom se stavěli jako soudci na místo Boha a upírali Bohu právo udílet komukoliv své milosrdenství. Bůh, jak poznamenává Kalvín, když se mu zlíbí, činí náhle z těch nejhorších ty nejlepší, právě proto, aby zabránil pyšným lidem usurpovat si jeho soudcovskou pravomoc (Institutio IV, 12, 9).

Kázeň na druhé koleji

Závěrem je třeba znovu podtrhnout, že kázeň, ač velmi důležitá, je věcí druhotnou. Na příkladu donatistů, který Kalvín vůbec hojně užívá, ukazuje, že církev zůstává církví i když kázeň není vykonávána. Nikdo nemá oprávnění opustit církev z důvodu absence kázně. Nemůže-li duchovní ve své situaci konat kázeň, nesmí se proto stát mrzutým, zahořklým a tvrdým k lidem (Institutio IV, 12, 11). Ba co více, kázeň má smysl pouze tehdy, pokud je chtěná, pokud je možné ji konat. Snažit se ji konat v nemožných podmínkách je naopak omylem. Pokud je například nějaký prohřešek všeobecně rozšířen, je třeba větší mírnosti, než když jde o záležitost jednotlivců (Institutio IV, 12, 13). Jde tedy o umění možného.

Závěr

Kalvínovo pojetí církve a jejího uspořádání umožňuje zachovat zároveň exkluzivitu spásy v Kristu, zároveň porozumivé soužití v pluralitně náboženské společnosti. Připravuje církev na dobu, kdy bude jen jedním z „hráčů na náboženském trhu“. Představuje nám církev jasně konfesně vymezenou, která je zároveň pevně součástí jedné universální církve; umožňuje nám přiznat alespoň částečně status církve všem, kteří po světě vyznávají Krista a hledět na křesťany všech konfesí s dobrosrdečnou nadějí. Kalvínův obraz církve jí zároveň zachovává nezastupitelnost v řádu spásy, zároveň její konkrétní podobu uzavírá do závorek a dává široký prostor pro přizpůsobení řádů místním poměrům; z církve je sňata tíže rozhodování o spáse člověka a jsou jí naopak uvolněny ruce k účinné pastorační práci, jejímž cílem je konejšivá jistota ve vztahu k Bohu.

[1]: Dotčený biblický oddíl citován Institutio IV, 1, 1.

[2]: Srov. též Institutio IV, 6, 2.

[3]: Kalvín se na překvapivě obecně náboženské rovině vyhrazuje proti odmítání náboženských staveb, zakládanému na všudypřítomnosti Božství. (Institutio IV, 1, 5)

[4]: Dokument kongregace pro nauku víry: Odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi

[5]: Arendtová, Hannah — Krize kultury Praha, Mladá fronta, 1994, ISBN 80-204-0424-4.