[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O církvi

Přehlížené stáří

Adam Balcar

Dokud nedostanou rozum

Položme si otázku, je-li třeba tolik naříkat nad stárnutím církve. Často u nás bývá vyvíjena snaha, v jakési reakci, podchytit děti, mladé lidi a rodiny. (Tak trochu získat děti a mládež ještě dřív, než dostanou rozum.) Vymýšlejí se nejrůznější taktiky, jak na ně — na mladé. Tedy se nadbíhá mládeži. Připravují se nejrozmanitější akce a atrakce. Bývají ustanovováni zvláštní faráři — faráři pro mládež.. Zákony trhu — zákony nabídky a poptávky a vůbec psychologického působení na tuto věkovou skupinu platí čím dál tím více za rozhodující, a tedy směrodatné. Když se ale ustupuje mládeži, ustupuje se její slabosti. Připustíme si to? Myslíme si, že to mládeži samé nedochází, či dříve nebo později nedojde?

Vyplatí se to?

Proč vlastně institucionalizovaní faráři pro mladé, pro ty, kteří beztak mohou chodit do kostela běžného farního sboru, jen když chtějí? Nenaznačujeme tím náhodou, že kostel a dění v něm je tu jen pro ty staré? Má snad určovat vůle mladých směřování církve obecně? Staří, kteří nemohou chodit, budou dříve nebo později postaveni mimo dění, které tu bude patřit jen mladým , a při výše naznačené tendenci budou stále více a více bez pastýřů. S výhledem k takovému stáří: má pak někdo důvod zůstávat v církvi, když vidí, že ta jej bude ve stáří přezírat? Jenom díky diakonii tu snad mají staří ještě pocit, že se na ně nezapomíná. Zde jde ovšem z pochopitelných důvodů více o péči sociální, než pastýřskou. Mládež si váží nejrůznějších nákladných akcí a atrakcí, ale církev samu nechává stejně většinou bez povšimnutí. Církev se pak čím dál tím více dostává do područí mládeže, přestože do ní tato mládež mnohdy ani nepatří, a tedy o ní a o dění v ní nemůže odpovědně rozhodovat.

Proč ta neúcta ke stáří? Proč prohlubovat propast mezi generacemi i v církvi? Okolní společnost mnohdy nectí církev právě proto, že je to už instituce stará. Proč si církve v tomto bere z okolní společnosti příklad? Proč chytračí? Jestliže se pak církev zaměřuje zvláště na mladé rodiny, nedělá to proto, že počítá jen s jakousi populační explozí? Církev ale neroste populační explozí ; na přirozené plození sází přece pohanství. Pravá víra se nedědí. Církev se předně shromažďuje. Nemnoží se přirozeně. (Již Platón, ač pohan, popisuje nešvar jakési vadné demokracie, v níž se obec podbízí mládeži a dělá všechno pro to, aby se jí zalíbila.)

Církev by se , dle našeho soudu, neměla zaměřovat hlavně na mladé a nemělo by se s opovržením , s povzdechem, nebo pak plačtivě říkat „kostel s pěti babičkami“. Je to pět věrných a často právě kajících, kteří víru zachovali navzdory protivenstvím celý život, popřípadě se po pokání znovu navracejí. Církev ve své misijní a pastýřské práci, má -li si zachovat svůj univerzální charakter , by se měla zaměřovat na všechny generace stejnou měrou. Jistě, nedostatek věřících v aktivním věku přináší nemalé problémy v praktické sborové práci, ale živit neúctu ke stáří v mladých lidech nutně znamená zadělávat si na problémech v budoucnu daleko horších.

Církev všech věřících

Církev se předně skládá ze všech pokřtěných věřících; životní elán a schopnosti nejsou před tváří Boží u člověka rozhodující. Kdo si dovolí tvrdit, že obrácení mladého člověka je hodnotnější, než-li obrácení člověka na konci života. Proč převládá předsudečný obraz nového vítaného příchozího do církve hlavně jako člověka mladého? Není právě závěr života tou poslední šanci pro obrácení? Nezní právě zde, tváří v tvář smrti, výzva k obrácení naléhavěji? Vždyť je to právě stáří, které má potřebu pokání, nebo si alespoň častěji tuto potřebu uvědomuje. Vzpomeňme si např. na oddíl o ženě přistižené při cizoložství , kde čteme, že „první se začali vytrácet starší“; snad právě proto, že se káli (J 8,9).

Ať je to tedy právě církev, kdo se zastane stáří, naší společností odsouvaného do domovů důchodců a za plenty nemocnic. Zastaňme se slabých a utištěných, vzepřeme se duchu doby a nevychovávejme mládež k soběstřednosti, v duchu falešného pokrokářství. Zvěme k společenství s Kristem všechny bez rozdílu, všechny stejným evangeliem; učme se hledět do srdce a ne na věk.

Společně: Adam Balcar, Tomáš Pavelka, Jan Kupka