[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O církvi

Život Kalvínův dle Theodora Bezy

Adam Balcar

Úvod

Níže sestavené vyprávění Kalvínova života vzniklo na základě mých výpisků z díla Kalvínova korunního žáka Theodora Bézy, který také jako první Kalvínův život sepsal. Béza je ve svých subjektivních soudech ke svému učiteli velmi přejný, až nekriticky obdivný. Co se týče historiografických údajů, vybral jsem zvláště ty, které jsem našel doložené ještě u jiných pozdějších Kalvínových životopisců. Některé údaje jsem jen mírně rozvinul na základě jiných zdrojů a na základě svého výkladu. Snad se mi tedy podařilo sestavit věrohodné a zároveň poutavé přelíčení životního zápasu dosud ne dosti doceněného velikána reformace.

Dětství, mládí a první cesty

Kalvín se narodil 27. července 1509 v Noyon, v Pikardii, na severu Francie mezi Paříží a Lamanšským průplavem. Jeho otec se jmenoval Gepard Cauvin a byl hospodářem a notářem noyonského dómu (katedrály), matka pak Joan roz. Franc byla prý nejkrásnější žena ve městě.

Mladý Kalvín byl od mládí vychováván liberálně, až by se řeklo osvícensky. Otec se nejprve rozhodl, že chlapec bude studovat theologii, jelikož k tomu byl od přírody obdařený. Přes svůj mladý věk byl neobvykle nábožensky vnímavý. Byl také přísný na své kamarády, jestliže projevovali některou ze svých neřestí. Otec obstaral pro Jana beneficii (prebendu) od noyonského biskupa. Je jisté, že Kalvín , přestože před tím nebyl v kněžském řádu, v Noyonu , když dospěl, i několikrát kázal[2], ještě než navždy odcestoval z Francie. Nic méně představu udělat z Jana kněze, otec po čase, ještě když byl Kalvín jinochem, zavrhl. Jednak proto, že došlo mezi otcem a tamní církevní vrchností k otevřenému a vážnému sporu, a jednak proto, že se otci přece jen jako k větší prosperitě vedoucí zdála být cesta právnických studií.

Orleans

Ani sám syn se nechtěl vydat na dráhu kněžství, jelikož se seznámil s reformními snahami, které z Německa pronikly do Francie, a sice přes Petera Roberta Oliveta(-na). Jemu mimochodem vděčí Francouzi za překlad Starého zákona z hebrejštiny vytištěný v Neuchatel. Jan se tedy začal zajímat o biblická studia. Začal chovat sílící odpor k pověrám a pověrčivosti stávající Římskokatolické církve, pročež přestal docházet na mše. Uposlechnuv svého otce, odcestoval do Orleansu studovat právo. Kalvín byl tak nadaný, že ho sami učitelé začali považovat za učitele, spíše nežli žáka. Před odjezdem byl honorován titulem doktor.[3] Mezi tím stačil studovat Písma sv. Byl prý navštěvován těmi, kteří toužili po čistém náboženství a kteří u něj nacházeli radu.

Tehdy si již Kalvín osvojil zvyk večeřet velmi střídmě. Tento zvyk si držel po celý život a zvláště v pokročilejším věku stravu velmi omezil. Byl zvyklý studovat do půlnoci. Málo tedy spal. Když ráno vstal, měl potřebu meditovat a promýšlet to, co četl před spaním. Důrazně si při tom nepřál být rušen. Jak jsem již naznačil, měl vysoké učební schopnosti a brilantní paměť. Už tehdy si však začal zakládat na chronických žaludečních potížích, které pak způsobovaly další a další choroby. Ale o tom až později.

Kalvín se řádně učil řecky, abych byl přesnější v poznámce, že studoval Bibli. Učitelem mu byl Wolmar. Wolmarovi později věnoval svůj komentář k 1.Kor. Příležitostně kázal v Liniere, vesnici poblíž Bourges.

Paříž

A pak ho zastihla zpráva o smrti otce[4], která ho přivolala zpět do rodné obce. Hned na to odešel do Paříže. Bylo mu tehdy 24 let. Napsal tam svůj první spis: humanistický komentář Senekova spisu O mírnosti: De clementia. Velice rychle se proslavil. Toto dílo Kalvín zamýšlí už jako kritiku libertinismu, tj. kritiku teorie, že evangelium vede k mravní svobodě jakožto nevázanosti.

Kalvín se dostává blíž a blíž k osobám, které soustavně čerpají z reformace. Mezi ně patřil i rektor pařížské university — Nicolas Cop, syn Viléma Copa z Basileje, což byl královský lékař. Nicolas Cop (profesor medicíny) měl pronést každoroční projev na universitě, kterýmžto ho však opatřil právě Kalvín. A v tom spise se přihlásí k reformním snahám o čistší křesťanství osvobozené od pověr (řeč se nesla v duchu hesla „solus Christus“). To ovšem Sorbona netolerovala (ve své většině). Dostalo se to i do senátu (parlamentu), kam si rektora Copa pozvali. Ten však se vydal na útěk se svými úředníky, avšak, byv varován, že na něj na cestě čekají, aby ho zajali, vrátil se zpět. Pak ale přece jen opustil Francii a dožil v Basileji.

Byla provedena prohlídka v koleji Fortret, kde bydlel i Kalvín. Naštěstí nebyl zrovna u sebe, ale jeho písemnosti byly zabaveny a mezi nimi naneštěstí i mnoho dopisů od jeho přátel. Královna Navarská, jediná sestra krále Františka, žena vytříbeného ducha a toho času i největší ochránkyně reformátorů, pozvala Kalvína na svůj dvůr, kde mu pak prý naslouchala s velikým respektem. Kalvín opustil Paříž a odstěhoval se do provincie Saintonge. Pak se ale zase vrátil do Paříže.

Tehdy se objevil na scéně už i Miguel Servet, který už tehdy šířil posměšné hanopisy na sv. Trojici. Přijel tam. Měli se sejít s Kalvínem na určeném místě a v určitou dobu — Kalvín při tom mimochodem riskoval, že bude objeven a zatčen — ale Servet se nikdy nedostavil, i když dělal dojem, že po setkání touží.

Rok 1534 byl pak znám jako rok krutých procesů s francouzskými reformátory (např. Gerard Roussel, sorbonnský doktor, nebo Corald. Oba byli uvězněni. Král František nařídil, aby zaplálo 32 hranic, na nichž mělo být upáleno zaživa přesně tolik reformátorů. A prohlásil, že by neušetřil ani vlastní děti, kdyby se přišlo na to, že patří k heretikům, jak nazýval reformátory.

Kalvín pak napsal další zajímavý spis Psychopannychia (Noční bdění/stráž duše), ve kterém vyvrací představu, že by duše člověka po smrti spala, dokud by ji opět Pán spolu s tělem neprobudil. Kalvín naopak tvrdí, že duše mrtvého nespí, nýbrž jaksi zře na Boha (ve věčnosti). V tomto stavu se nachází, dokud nedostane tělo.

Basilej

Poté se rozhodl, že se stáhne z Francie. Vydal se do Basileje. Na cestě, na severovýchodním příhraničním území zvaném Lorraine u města Metz se však stal obětí proradnosti jednoho svého společníka, který od něj utekl i s penězi, které patřily oběma. Onen společník měl silnějšího koně, takže ho Kalvín nemohl dohonit. Musel si vypůjčit deset korun od jiného společníka, a tak stěží dorazil nejprve do Strassburgu a pak do Basileje.

Tam chvíli pobýval ve skromných podmínkách s vynikajícími dvěma muži, Simonem Grynaeem a Wolfgangem Capitem a oddal se studiu hebrejštiny. Přál si zůstat v ústraní, avšak z něj ho vytáhl dopisem Martin Bucer v následujícím roce, když ho pod jistým nátlakem přesvědčil, aby vydal svou Instituci (první vydání přeložené u nás i do češtiny), což je z dnešního pohledu jen jakási hrubá skica onoho pozdějšího slavného díla, které pak rozšířil a naposledy vydal v r.1559. Politicky bylo na tom prvním vydání významné, že je věnoval francouzskému králi. Béza dodává: „Hříchy Francouzů i krále samého, pro něž nad nimi Bůh vzplanul hněvem, králi nedovolily slyšet na toto dílo a snad ani je pořádně pročíst.“

Kalvín po té, co je uveřejnil, splniv tak svou povinnost vůči své zemi, pocítil nutkání navštívit vévodkyni Ferrary, dceru Ludvíka XII., o jejíž zbožnosti se už delší dobu hovořilo, a tak také vyjádřil úctu k Itálii. Vévodkyni navštívil a utvrdil ji (doslova konfirmoval ji během jedné návštěvy!) v její horlivé touze po pravém náboženství. Zůstala mu nakloněna po celý život a dokonce ho i přežila a věnovala pak i péči jeho památce.

Kalvín se ještě jednou vrátil do Francie, aby tam dovyřídil své záležitosti a vzal s sebou ze země Antonína Kalvína, jediného svého žijícího bratra[5]. Vzdal se 4.5.1534 také svého obročí, které pro něj vyzískal otec a které mu mohlo zajišťovat spokojený život. Zamýšlel se vrátit do Basileje nebo do Strassburgu, avšak válka jim znemožnila cestovat po obvyklé trase, a tak byli nuceni zvolit okliku přes Švýcarsko a projít Ženevou, aniž by s ní měli jakékoliv plány. Beza dodává: „Však sama prozřetelnost ho tam zavedla, jak se později ukázalo.“

První pobyt a působení v Ženevě

Do Ženevy se dostalo „čisté evangelium“ již dříve prostřednictvím obdarovaných skvělých reformátorů Williama Farela (ne mnicha, jak někteří tvrdili, nýbrž žáka Lefevrova) a Petera Vireta. Kalvín je po příjezdu do Ženevy navštívil a Farel ho svým zaníceným duchem zapřísahal, že musí v Ženevě, a právě v Ženevě, zůstat a konat své dílo tam. Kalvín se nejprve nechtěl nechat přesvědčit, až pak Farel nad ním vynesl soud: „Sleduješ pouze svá vlastní přání, ale to ti říkám ve jménu Boha všemohoucího, že jestli nám nebudeš pomáhat v díle Páně, tak Tě Pán potrestá za to, že jsi sledoval více své zájmy nežli jeho.“

Kalvín se poddal přání presbyteria a magistrátu a byl povolán nejen jako kazatel (úřad kazatele dokonce nejprve odmítl), nýbrž i jako profesor Písma svatého. Sám chtěl dát přednost studiu a učitelství. To se událo v srpnu 1536, v tomto roce vstoupila města Bern a Ženeva do svazku aliance. Tehdy se k reformaci přidalo i Lausanne po svobodné diskusi s papeženci, které se zúčastnil také Kalvín. Tehdy také Kalvín formuloval stručnou formuli křesťanského učení přizpůsobenou situaci v Ženevě, která vlastně teprve nedávno vystoupila ze svazku s Římem. Kalvín tedy musel sepsat něco jednoduchého a snadného, aby to mohl strávit ženevský občan — začátečník v nové víře. K ní pak přidal katechismus, který ještě později předělal. Tento první katechismus ještě neměl strukturu otázek a odpovědí, nýbrž šlo o sepsání hlav či hlavních zásad náboženského učení.

Poté se vrhl s Farelem a Coralem na uspořádání církve ve vztahu k občanskému právu. Nejprve trval na tom, že je potřeba obdržet od obyvatel města prohlášení, že se zříkají papežství a že přísahají věrnost křesťanskému náboženství a jeho disciplíně, tj. určitému řádu a kázni. Mnozí samozřejmě odmítli, jak se dalo čekat v takto „nezralém“ městě, které se teprve nedávno, a to jen víceméně vymanilo z područí vévody Savojského a jak dodává Béza, ze jha Antikristova. „Ale vedeni pak dobře rukou Páně a pod vedením úřadu města, 20. července 1537, slavnostně slíbil senát a lid Ženevy svou věrnost hlavním článkům učení a řádu křesťanského náboženství.“

Béza pak pokračuje: „Satan si však záhy pod rouškou zbožnosti použil jako nástroj anabaptisty[6] a pak i Petra Caroliho.“ Kalvín a jeho kolegové vyzvali anabaptisty ke svobodné otevřené diskusi a v pohledu Bézově slovem Božím zcela vyvrátili jejich námitky. To se stalo už 18.března 1537. Od té doby anabaptisté, až na jednoho nebo dva, přestali navštěvovat veřejné bohoslužby. A pak i Petr Caroli, další odpůrce nového církevního vedení, zahájil kampaň proti Kalvínovi a jeho stoupencům. Béza ho označuje za sofistu a heretika. Caroli také jednou přeběhl k nepřátelům a od nich se zase vrátil do Ženevy. Pak začal s rozhodnou určitostí napadat Farela, Kalvína a Vireta a tvrdit, že mylně učí a šíří učení o sv. Trojici. (Kalvín totiž nechtěl podepsat Nicaenum[7] na diktát Caroliho.) V Bernu se sešel synod, který nařkl Caroliho z pomlouvání. Jeho následující osud líčí Béza takto: „Odešel do Metzu, kde kazil dílo Farelovo, psal na adresu reformátorů kritické dopisy, aby jako hladový pes upoutal pozornost, načež se dostal až do Říma, kde se mu však vysmáli, a bída a jakási ošklivá choroba ho dovedla do nemocnice, kde … zemřel.“

Mezi tím v r. 1537 sledoval Kalvín dění ve Francii, kde bylo mnoho lidí, kteří ctili Krista pro sebe, ale navenek se účastnili „papeženských rituálů“ , což jej přimělo, aby sepsal dva elegantní dopisy, kterými zaútočil na modloslužbu a poslal je těm svým známým, kterých se to týkalo. Současně už vedl Kalvín boj s předními rodinami města Ženevy, které byly známé vlekoucími se neřestnými a zjevnými aférami a vzájemnými politickými šarvátkami. Napětí se začalo stupňovat a bujela stranickost. Za této houstnoucí nálady a sporů a nevyřízených účtů vystoupili Farel , Kalvín a Corald v jakémsi statečném a noblesním duchu a prohlásili, že nebudou udílet svátost VP lidem, kteří mezi sebou mají takové rozmíšky a kteří jsou naprosto neukáznění s pohledu církevní disciplíny.

K tomu se přidalo ještě další zlo: k rozmíškám a různicím došlo i ve věci způsobu vysluhování večeře Páně mezi Ženevskými a Bernskými. Ženevané přijímali obyčejný chléb a zrušili baptisteria[8] jako cosi ne-nutného a zrušili také svátky s výjimkou Dne Páně, tj. neděle. Bernští byli tedy svátostnější. Přijímali např. zásadně nekvašený chléb. Po všech těchto sporech byli Kalvín, Farel a Corald vyhoštěni z Ženevy s platností do 48 hod. Důvodem bylo hlavně jejich odmítnutí vysloužit svátost.

“Přestože Kalvín cítil, že si od Ženevanů nezaslouží takové nevděčné jednání, utěšoval se tím, že tím vším přece sloužil Tomu, který vždycky splní, co slíbil svému služebníkovi. I když to navenek vypadalo, že zkáza ženevské církve je v dohledu, ve skutečnosti však božská Prozřetelnost chtěla, aby se dílo jejího věrného služebníka jen přesunulo na chvíli jinam, aby svého služebníka vycvičila mnohými zkouškami, tak aby později dosáhl daleko větších úspěchů.“

Ve vyhnanství (Strassburg)

Všichni tři nejprve odešli do Curychu. Konal se synod helvetských církví a tam se pokusili prostřednictvím Bernských, ale marně, přimět Ženevany ke smíru. Po tomto marném pokusu pokračoval Kalvín do Basileje a krátce na to do Strassburgu. Tam přijal křeslo na theologii s poměrně slušným platem. Dostal se do blízkosti Bucera, Capita a Nigera a jejich kolegů. Velmi byl ovlivněn zvláště Bucerem. Vedle toho, že učil, položil základ pro vznik francouzského sboru a zavedl tam formu církevní disciplíny. Béza to komentuje: „A takto Satan, zklamán ve svých očekáváních , pozoroval Kalvína, jak byl přijat jinde.“

Mezi tím se však v r. 1539 pokusil biskup z Karpentry[9] Jakub Sadolet přesvědčit Ženevany, aby se vrátili do lůna katolické církve. Byl to muž výmluvný, stal se dokonce kardinálem jakožto velice schopný muž. Napsal dopis adresovaný „milovanému senátu, radě a lidu Ženevy“. Béza toto zhodnotil jako pokus vrátit Ženevu zpět do klína římské nevěstky. Ale v Ženevě tou dobou nebyl nikdo, kdo by byl s to odpovědět. Sadolet totiž velmi přesvědčivě mluvil o lásce, která se projevuje touhou po nerozdělenosti. Když se o tom Kalvín dozvěděl, odložil pocit křivdy, kterou od Ženevanů utrpěl, a ujal se odpovědi sám. Byl snad od některých Ženevanů dokonce požádán. Kalvín Sadoletův nárok totalitní lásky odmítl a podmínil touhu po nerozdělenosti duchovní touhou. Jednota a láska musí být dostatečně duchaplná a pravdivě duchovní. Kalvín stále ještě cítil odpovědnost za Ženevany jako jejich pastýř — byť ve vyhnanství.

V následující době uveřejnil rozšířené vydání své Instituce a Komentář k epištole Římanům, věnovaný svému drahému příteli Simonu Grynaeovi, spolu s malým pojednáním o večeři Páně pro potřeby svých krajanů, tedy ve francouzštině. Záhy bylo přeloženo do latiny. Kalvínovi se tehdy podařilo získat nezanedbatelné množství novokřtěnců na „správnou“ cestu. Jedním z nich byl Paul Volse, kterému mimochodem Erasmus věnoval svůj Manuál křesťanského vojáka a kterého potom strassburský sbor přijal jako svého pastýře. Dalším obráceným, bývalým novokřtěncem, byl Jan Storder z Liege, který ale pak zemřel na mor. Jeho vdova, Idelleta, hluboká a opravdová žena, si pak Kalvína vzala na doporučení Bucerovo.

Toto tedy byly Kalvínovy „studie“, shrnuje Beza, ve Strassburgu do r. 1541, roku, ve kterém mimochodem císař svolal sněm do Wormsu a pak do Ratisbonu pro ukončení náboženských sporů. Sněmu se zúčastnil i Kalvín a vymohl výhody pro protestanty ve Francii a potěšil svým vystoupením i Filipa Melanchthona a Gaspara Grucigera. Melanchthon prý označil Kalvína za theologa v pravém slova smyslu. Gaspar Gruciger prý po podrobnějším rozhovoru souhlasil i s Kalvínovým pojetím večeře Páně.

Návrat do Ženevy

Mezi tím vládl v Ženevě spíše chaos. Někteří syndykové[10], kteří dříve nevražili proti Kalvínovi, se sami dostali za hranici zákona. Byli obvinění z buřičství. Jeden z nich se pokusil vyskočit z okna a utéci, ale tak se zranil, že po několika dnech zranění podlehl. Jiný byl odsouzen za vraždu. Další dva za špatné chování. Utekli a byli odsouzeni v nepřítomnosti. Takto v nepokojích se zmítající město opět zatoužilo po svém Farelovi a Kalvínovi. A tak započalo jednání, které zprostředkovával Curych. Vyslali posly do Strassburgu, aby tam získali souhlas s návratem Kalvínovým do Ženevy. Ve Strassburgu ale řekli, že by se jen s velikou nelibostí rozloučili s Kalvínem. Kalvín, přestože by se mohl cítit uražen některými lidmi v Ženevě, přesto pociťoval jakousi lásku k Ženevanům. Ale chtěl si ji udržovat na dálku. Ve Strassburgu se mu dařilo, a tak nejprve pozvání odmítl. Bucer a další se také vyjádřili, že by se neradi s Kalvínem rozloučili. Ženevané však vytrvale žádali dál. Bucer pak uvěřil, že by jejich modlitby měly být vyslyšeny. Bucer za této situace Kalvínovi dokonce pohrozil, podobně jako Farel před lety, a sice božským soudem, a varoval příkladem proroka Jonáše, který také utíkal daleko od místa, kam ho Bůh povolal. Blížil se říšský sněm v Ratisbonu. Otázka návratu byla tedy odložena, a tak Ženevané mezi tím získali souhlas z Bernu, že by mohl po nějaký čas oficiálně sloužit v Ženevě Petr Viret. To přece jen Kalvína poněkud povzbudilo, ta představa, že by měl vedle sebe pomocníka a kolegu při opětovném pokusu výstavby církve v Ženevě.

Po prodlevě několika měsíců se tedy Kalvín opět vrací dohromady vlastně po třech letech do Ženevy, přesně 13. září 1541, za blahopřání ženevského lidu. A pokračoval tam, kde před třemi lety skončil. Trval na tom, že město potřebuje nějaké mantinely, obrubníky, které je zpevní. (Jeho snaha stanovovat hranice se mimochodem projevila i na krásném příkladě zavedení povinnost instalace zábradlíček před okna měšťanských domů, aby přestaly vypadávat z oken malé děti, jak se to tu a tam doposud občas stávalo. Ale tak to bylo se vším jeho nastolováním pořádku.) Zavedl řádné presbyterium[11] s plnou církevní autoritou. Zavedl řád voleb do presbyteria. Dále pak napsal katechismus ve francouzštině a latině, vlastně jen rozšířil ten první a dodal mu formu otázek a odpovědí. Tento katechismus se pak rozšířil i do jiných zemí.

Jak pak vypadal jeho týden? Během týdne kázal každý druhý den a přednášel každý třetí den. Ve čtvrtek se scházel se staršovstvem. V pátek se scházel ve sboru s důvěrníky, což bylo něco jako biblická hodina a porada zároveň, na které se těšil plné úctě[12]. Napsal další komentáře na několik biblických knih. Dále se věnoval hojné korespondenci. Farel a Viret jeho starší přátelé, mu i nadále pomáhali. Bylo to však vzájemné. Béza mluvil o jejich přátelství jako o harmonii v různosti, vzhledem k tomu, že se od sebe také dosti lišili, co se týče temperamentu, vloh a obdarování. Farel byl prý vznešené až nadšenecké mysli, hřímal, vroucně a horlivě se modlil modlitby, které jako by mocně vynášely až do nebe. Viret byl zase obdařen výmluvností, byl řečnicky nadaný, takže i když mluvil potichu, viseli mu ostatní na rtech. A Kalvín byl zase sentimentální. Vzbuzoval city a budil zároveň dojem závažnosti. Často si Béza pomyslel, že kdyby z těch tří byl kazatel jeden, že by byl pak dokonalý. Do Ženevy cestovali jednotlivci ze světa, aby si přicházeli ke Kalvínovi pro radu nebo aby mu alespoň po nějaký čas naslouchali.

Vymohl si dále na senátu souhlas s tím, že se upraví ústava, tak aby byla v souladu se slovem Božím (s Písmem). Což opět vzbudilo jakousi nenávist u některých lidí. „Byli záštiplní a zlomyslní, poněvadž se nechtěli dát do pořádku.“ Někteří dokonce provolávali, že tím Kalvín obnovuje někdejší tyranii Říma. Kalvín to přestával pevností kombinovanou umírněností. Ukázal jasně, že nejen učení, nýbrž i forma církevní vlády musí být zakotvena v Písmu. Vyzval vynikající teology, aby se k tomu vyjádřili. Mezi nimi byl Oecolampadius, Zwichius, Filip Melanchton, Bucer, Capito či Myconius, a ti ho podpořili. Ta jeho mírnost se projevovala tak, že nezatracoval církevní obce, které nebyly schopny jít tak daleko v kázni. Rozlišoval tedy jednotlivé stupně kázně podle podmínek a možností toho kterého místa. Respektoval pastýře, kteří si stěžovali, že jejich „stáda nesnesou ohradníky tak úzko u sebe“. Neustále ukazoval, jaký je rozdíl mezi papežskou tyranií a jhem Kristovým! Tímto způsobem se mu i podařilo prosadit určité zákony, o kterých dokázal přesvědčit, že mají jakousi universální platnost. Došlo k jejich odhlasování 20. listopadu. Pak ale nastalo období obtížného uvádění řádu do praxe. Viret se pak vrátil do Lausanne. Farel do Neuchatel, a tak Kalvín nesl tu tíhu téměř sám. Následoval r. 1542.

A tehdy se objevil Sebastian Castellio a počal vést svůj souboj, a to s určitou lehkostí a především s falešnou pokorou, a v očích Bézových se tak zařadil mezi lidi, kterým staří Řekové říkali „mudrci ve své vlastní domýšlivosti“. Přišel např. s návrhem, aby se Píseň písní vyškrtla z biblického kánonu jako obscénní a poskvrňující. …(ještě se k němu vrátíme.)

Konal se říšský sněm ve Špýru. Kalvín tehdy napsal pojednání O potřebě reformy církve. Ve stejném roce pak napsal dvě krátká pojednání proti novokřtěncům a libertinistům, protože skrze ně dle Bézy opět vyšly na světlo světa ty největší starověké hereze.

Zápas o reformu Ženevy

R. 1545 — mor (někteří ničemové prý dokonce pomazávali nakaženou mastí dveře domů, takže se šířil mnohem rychleji). Došlo k několika vraždám. Mor vzal městu mnoho ušlechtilých lidí. Objevily se spory o občanská práva. Starousedlíci si totiž přisvojovali více práv. Přistěhovavší se Francouzi byli považováni za náplavu. Kalvín se zastával přistěhovalců z Francie, kteří jako on přišli z náboženských důvodů.

R. 1546 — spor Kalvína s Ami Perrinem, kapitánem, kterého Kalvín ve svých dopisech přezdíval „komik César“. Perrin prý zaměňoval práva za možnost žít nevázaně. Ve svém sobectví byl prý dokonce proti své vlastní zemi a proti zbožnosti v ní. Usiloval o to, aby presbyterium přišlo o své pravomoci a aby tyto byly postoupeny senátu. V radě dvou set pak docházelo k takovým nepokojům, že na sebe radní jednou dokonce chtěli vytáhnout zbraně, takže je musel Kalvín se svými kolegy krotit, což bylo riskantní, poněvadž jejich hněv se vlastně obracel i proti Kalvínovi jako hlavní příčině nespokojenosti. Kalvín ale neskrýval svůj hnus a přísně je vyplísnil. Nebo pak byl přistižen kdosi, kdo napsal útočný pamflet a připnul ho na kazatelnu. Stálo tam, že Kalvín by měl být vhozen do Rhóny[13] a vypsal tam i svou kritiku církevníků, kteří byli zrovna vlivní. Když byl náhodou odhalen, zjistilo se, že má na svědomí i celou řadu jiných blasfémií, a byl tedy potrestán smrtí.[14] Po popravě u něj byla nalezena kniha, v níž napadal dokonce Mojžíše i samého Krista. Když Perrin opět povstal, začal nosit spolu se svými přívrženci kolárky zastřižené do tvaru kříže, aby se poznali; někteří z nich nazvali své psy jménem Kalvín nebo schválně komolili Kalvínovo jméno a říkali Kain.

Žal, klid a výzva

Během těchto potyček ale církev v Ženevě náramně početně vzrostla. V r. 1549 však zemřela Kalvínovi žena, Idellete de Bure, kterou si Kalvín velmi chválil. Přesto to nesl statečně, čímž udělal veliký dojem. Z jejich společného manželství vzešel jeden jediný syn, který ovšem brzy zemřel.[15]

V r. 1549 se započala disputace v německém Sasku proti filipistům. Vášnivě přiléval do ohně olej nesmlouvavý Flacius a působil tím nemalý rozruch. Od té doby se traduje nepřátelství mezi (gnesio-)luterány a filipisty, resp. i reformovanými.[16] Ve Švýcarsku se podařilo docílit konsenzu (tzv. Consensus tigurinus), což vyvolalo značnou nevoli u (gnesio- )luteránů. Za Curyšské vystupoval Heinrich Bullinger, žák Zwingliho. Od té doby se dá obecně mluvit o švýcarské reformaci jako celku. Tehdy přišel působit Béza do Ženevy a oficiálně se ujal svého postu, byv povolán církví v Lausanne a podporován Kalvínem.

Rok 1550 byl klidný. Bylo ustanoveno, že služebníci (pastýři) v doprovodu jednoho staršího a jednoho diakona[17] v určitou roční dobu chodili po pastoračních návštěvách po městě, jejichž cílem bylo osobně instruovat navštěvované a každého stručně přezkoušet, jak je na tom s vírou a věroukou. Bylo to důležité zvláště u těch, kteří pravidelně nechodili do kostela. Beza vzpomíná, že to přineslo ohromný užitek, tento individuální zájem.

Opět se jednalo o slavení svátků. Vánoce, tedy především den narození Páně, byly přesunuty na následující den sabatu, tj. na neděli. Zásada byla zrušit všechny svátky, a posílit tak svátek sedmého dne jako ten Den Páně. Někteří lidé se toho tak zalekli, že se počala šířit i zpráva, že Kalvín chce zrušit i neděli. Ale nebyla to pravda. Vlna nevole, kterou to vyvolalo, přiměla Kalvína, aby napsal pojednání O urážkách (útocích). V r. 1551 zemřel Bucer, což Kalvína velmi zasáhlo.

Jerome Bolsec, francouzský uprchlík, vystoupil jako další Kalvínův odpůrce v řadě. Byl to lékař. Začal šířit „nesmysly a naprosto absurdní výplody“, píše Beza, týkající se predestinace[18], a to na veřejnosti. Kalvín pro něj vzkázal, aby mu vysvětlil, jak je třeba učení o predestinaci správně rozumět. Bolsec ale hájil svobodnou vůli člověka a při tom zřejmě učil pouhé Boží předzvědění skutků. Senát se poradil s ostatními švýcarskými církvemi a 23.prosince veřejně odsoudil jednání Bolsecovo jako odbojné a jako projev pelagiánství[19] a vykázal Bolseca z města a z teritoria města pod hrozbou zbičování, pokud by se snad vrátil. On sám byl pak dvakrát vyhoštěn i z Bernského teritoria. Odešel do Paříže, pak do Orleansu. Prokázal lítost, zkoušel se doprošovat možnosti návratu do Ženevy. Ale pak, píše Béza, když „pocítil, že církve samy trpí, vrátil se ke své medicíně a otevřeně vystupoval proti církvím jako takovým“. Konzistoř v Ženevě mezi tím potvrdila Kalvínovo učení o předurčení jako platné. Béza uznává, že toto učení bylo tehdy tím nejobskurnějším. I z ostatních švýcarských církví se ozývaly námitky, že Kalvín vlastně udělal z Boha původce zla, tj. také autora hříchu. Jako by ti lidé zapomněli, že toto Kalvín vyvrátil, už když se přel s libertinisty.

V Basileji se opět objevil Castellio a tajně hájil pelagiánství. Osočoval Ženevany, že zavádějí fatalismus stoiků, tj. že věří v osud.

Spor s Miguelem Servetem

Servetus byl lékař (jako Bolsec), objevitel dvou krevních oběhů v těle (malého a velkého). [20] Vystoupil s posměchem proti sv. Trojici, jak už jsem ostatně psal, a označil ji za trojhlavého kerbera[21]. Vydal rozsáhlé dílo svých výplodů, nazval je Restituce, čímž posměšně narážel na Kalvínovu Instituci. Kalvín si zřejmě poněkud naivně myslel, že Servet se v tom celém jen neorientuje a chtěl by vlastně, aby mu někdo vysvětlil, jak to je. Což ale nebyla pravda. Servet byl dosti sebevědomý. Kalvín se pokusil z pozice učitele theologie Serveta jako laika vyvést z omylu, ale ten se mu jen vysmál a dlouho ho provokoval (po celá dlouhá léta!)[22].

Ve Vienně (ve Francii) byl už Servet odsouzen k upálení katolickou inkvizicí, ale podařilo se mu uprchnout. Vydal se na cestu kamsi a zastavil se na kratičký čas v Ženevě, kde byl náhodně spatřen Kalvínem samým, který si jeho tvář pamatoval z Francie. Kalvín to oznámil magistrátu, který pak Serveta zatkl a uvěznil. Rozsudek zněl: bezbožnost, nekonečné rouhání — smrt upálením. Dobrozdání daly i ostatní švýcarské církve, ale i třeba takový humanista, jakým byl F. Melanchthon. Servet svých činů nelitoval, píše Beza. Kalvín se za něj přimluvil, aby ho neupálili, ale sťali. Nebyl v tom však vyslyšen a magistrát dal podnět k vykonání hrozné popravy, ke které došlo 27. října. Béza dodáva, že nebyl odsouzen proto, že by byl sektář, nýbrž proto, že se dopustil tolika bezbožnosti a tolika strašlivého rouhání, a to trvalo celých dlouhých 30 let, tím, co šířil, „čímž zamořil nebesa i zemi“.

Rozvinula se už tehdy masivní diskuse o tom, jak trestat heretiky a jestli vůbec. Někteří prý soudili, že by mělo být proti nim použito síly, ale neměli by být zabiti. Jiní měli za to, že pokud ta hereze nemůže být rozlišena od slova Božího (dostatečně jasně) přesně a pádně a pokud není možné, aby byla řádně probrána na akademické půdě a předložena všem hlavám náboženského učení, že by se soud takové hereze měl ponechat jenom na Bohu. Proti tomu se však ozvala námitka, kterou sdílí i Béza, že pak by ale při takové nerozhodnosti hrozilo, že by se i leckteré vrchnosti dovolilo vládnou svévolně a krutě tyransky, protože by soudci a lidé kolem takových tyranům zůstali nerozhodní a váhali by, zda tyrani mluví pravdu či jenom klamou polopravdou. Podcenilo by se tak nebezpečí moci postavené na nenápadné lži, moci krutovlády ve vzpouře vůči Bohu. Naopak důslední zastánci pacifismu (nebo-li odpůrci trestu smrti), jakými byli např. právě Sebastian Castellio nebo Laelius Socinus, měli zase za to, že tím by se právě zamezilo tyranii krutovládců, kdyby těmto bylo právo trestat smrtí za názory kohokoliv navždy odebráno…

Nový spor o rozdělení moci ve městě

Bertelier, muž , který byl kvůli nepravostem vyloučen presbyteriem od večeře Páně, předstoupil před senát a žádal o zastání. Opět se otevřel problém rozdělení autority mezi světskou správu a správu duchovní. Kalvín upomíná, že magistrát by měl být obhájce, nikoliv bořitel svatých zákonů. Rada dvou set rozhodla, že právo exkomunikace by mělo být v rukou senátu, případně i právo zprostit obžaloby. Perrin doufal, že Kalvín se tomu vzepře a dostane se tak do konfliktu, že odmítne uposlechnout senát, a že to bude příležitost jej za pomoci davu přemoci. V případě, že by Kalvín uposlechl, tak by v očích Perrina bylo možno zbavit autority presbyterium. Co Kalvínovi zbývalo? Využil kazatelny k tomu, aby pronesl tuto svou řeč: „Raději bych umřel, než abych vztáhnul tuto ruku a podal svátost Páně pohrdlivcům.“ Načež se začala vysluhovat večeře Páně a Perrin, zřejmě poněkud zasažen tímto rozhodnutím Kalvínovým ochotně podstoupit dokonce mučednickou smrt, prý potichu řekl Bertelierovi, aby ke stolu Páně nešel. Tato svátost se konala v neobvyklém tichu, „s třesením, jako by Božství samo bylo přítomno“, píše Beza. Odpoledne pak kázal Kalvín na text ze Skutků o Pavlově postoji k vrchnosti a řekl o sobě, že je dalek toho, aby učil jiné bojovat s magistrátem. Mluvil jako by to bylo jeho poslední kázání a uzavřel je slovy: „Poroučím vás Pánu a slovu jeho milosti.“ Udělalo to prý veliký dojem i na ty největší nemravy, kteří pod kazatelnou seděli. V tomto roce pak sepsal Kalvín Komentář na Janovo evangelium, dále pak napsal Poznámky k 1.Kor., dále pak Komentář ke Genezi.

Nové zkoušky

1555 — rok, v němž spory v Ženevě utichly. Kalvínova pozice byla dostatečně upevněna. Béza dochází k závěru, že odpůrné strany v Ženevě zlikvidovaly samy sebe vlastní rukou. Často si to způsobily právě neřestným životem, ve stavu opilosti nebo ti lidé byli odhaleni při konspiraci a byli vyhoštěni nebo potrestáni na hrdle.

“Jen jednou pak ještě vyrašil výhonek z popela Servetova“, jmenoval se Matouš Gribald a byl právník. Náhodou se dostal do Ženevy a byl jistými Italy uveden ke Kalvínovi. Kalvín mu ale odmítl podat ruku, dokud prý nevyzná, že bere vážně první článek křesťanského vyznání, a sice článek o sv. Trojici, a tím vlastně Kalvín neposkytl prostor ani pro jediný smělý výpad toho muže. Ten později zemřel na mor, čímž byl dle Bézy předběžně[23] potrestán. Znovu se ještě objevil Bolsec, aby poštvával. Opět napadl Kalvína, že prý dělá z Boha původce zla. Po poradě s Bernskými byl Bolsec odsouzen za potupu (pomluvu) a byl vykázán ze země.

V r. 1556 byl Kalvín stižen uprostřed kázání zimnicí a musel opustit kazatelnu. Tehdy se rozšířilo mnoho falešných zpráv. Papeženci byli jimi potěšeni, takže dokonce už během bohoslužby v Kalvínově rodném Noyonu děkovali mniši při svých idolech za jeho smrt. Kalvín se však vzchopil a podnikl delší cestu až do Frankfurtu urovnat tam nějaký rozkol ve francouzském sboru. Přece jen však bylo od té doby jeho zdraví natrvalo podlomeno. V r. 1557 následoval Komentář na žalmy a vedl se disputační spor s Joachimem Westfaliánem. Opět pak musí Kalvín vyvracet pomluvy, které šířil Castellio ohledně jeho učení o predestinaci. Velice jej také zasáhla zpráva o velmi krutém pronásledování v Paříži. Asi 80 evangelíků tam bylo v noci při shromáždění u večeře Páně zatčeno, odsouzeno a uvrženo do vězení, mezi nimi i mnohé dámy z vyšších kruhů. Rok 1558 byl ale svým způsobem šťastný, podařilo se totiž Ženevským a Bernským vstoupit do trvalé konfederace.

Nemoci

V r. 1558 byl Kalvín opět stižen náhlou nemocí. Objevila se u něj kvartánová horečka (horečka, která se vrací každý 4. den), tehdy se tato horečka považovala u lidí pokročilého věku za smrtelnou. Naštěstí po 8 měsících ustoupila. Dost ho však vysílila, takže se z tohoto oslabení vlastně už nikdy nevzpamatoval. Dosti pracoval a když mu přátelé připomínali, aby si odpočinul, tak namítal, že nechce být Pánem zastižen v nečinnosti. Tehdy stihl ještě naposledy přepracovat svou Instituci, jak v latině tak ve francouzštině, a svůj Komentář k Izajášovi. V r. 1559 najednou hrozilo, že král Jindřich se s přispěním vévody Savojského pokusí přepadnout Ženevu. Oba panovníci se chystali, a přece Ženeva začala na pokyn Kalvínův zakládat novou školu — akademii, na které mělo učit 8 učitelů mládeže a profesoři hebrejštiny, řečtiny, filosofie a theologie. Stavba se dokončila a k útoku nedošlo. V r. 1560 vzpomíná Béza, přišlo také za Kalvínem poselstvo z Čech od Valdenských[24]. Přišli se dotazovat na sporné body učení a celou řadu jiných otázek položili a prý při tom došlo ke vzájemnému vřelému sblížení. Kalvín bratřím doporučil, aby vstoupili do styku s ostatními církvemi, totiž aby se jim nestranili.

Dále Kalvín publikoval přednášky na proroka Daniele. Beza také vzpomíná na jeden Kalvínův parapsychologický zážitek. 19. prosince 1562 byl stižen dnou. Musel se uložit do postele a asi dva dny foukal silný vítr. A Kalvín pak řekl, slyšelo to několik lidí: „Nevím, co toho bylo příčinou, ale během noci se mi zdálo, že slyším vojenskou muziku silně se ozývající a nemohl jsme sám sebe přesvědčit, že to nic nebylo. Zapřísahám vás, modleme se. Něco velikého se chystá, nějaký rozhodující okamžik se blíží.“ A ten den se skutečně rozpoutala zuřivá bitva u Dreux (městečko ve Francii západně od Versailles), ovšem ta zpráva dorazila teprve po několika dnech.

Čas plynul a Kalvín byl čím dál tím prolezlejší chorobami. I nadále se vyčerpával prací a nemoci mu ztrpčovaly dny. A přece se nešetřil. Stále diktoval a diktoval. Napsal napomenutí Polákům, aby nedali na rouhání proti sv. Trojici. Napsal komentáře ke 4 knihám Mojžíšovým a pak k Jozuovi, což bylo jeho poslední dílo. Dopsal ho těsně před smrtí. Rok 1564 byl pro něj zahájením věčné blaženosti, píše Béza, avšak pro jeho přátele to byl rok největšího smutku. 6. února ho přepadlo astma a bránilo mu v projevu, když pronášel své poslední kázání. Nechal se zanést do senátu, aby se rozloučil. Občas byl ještě přenesen v pátek do kruhu důvěrníků. Jeho onemocnění bylo složité a velmi různorodé. Je celkem jisté, že bylo způsobeno mimo jiné také nedostatkem potravy. Kalvín totiž obzvláště v posledních asi 10 letech velice málo jedl, jak už jsem naznačil. Je vůbec s podivem, že nedostal souchotiny, píše Béza. Trpěl pak bolestmi jedné poloviny hlavy, jakousi migrénou, hnisavými hemoroidy. Jednou z příčin bylo možná i to, že mu asi před 5 lety pustili žilou hodně krve. Dále měl koliku, dnu, kámen. O své zdraví si přesto starosti nedělal. Ani bolesti hlavy ho ještě před časem nepřiměly přestat kázat. Mluvil i přes veškeré své nemoci s určitou pevností v hlase.

Kalvín se tedy postupně loučil. Poslední večeři Páně mu vysloužil Béza. 25. dubna sepsal s notářem a za účasti několika svědků svou závěť. V ní se označil za služebníka slova Božího města Ženevy. Vzpomíná na své obrácení, jak ho Pán vytrhl z temnoty modlářství a uvedl na světlo evangelia. Jak ho ustavil účastníkem na učení spásy, kterého byl však nehoden. Úpí při představě, že toho neudělal dost, že vlastně nic neudělal a že nevykonával svůj úřad pořádně, že se nestaral dost, že byl mdlý. Pokud něco dobrého udělal, tak to prý byl v něm nebo při něm Bůh sám. Přál si být pohřben v rakvi do země, jak bylo zvykem v Ženevě a v její církvi. Odkázal vše svému bratru a jeho dětem. Za trest odkázal svému synovci menší sumu peněz, protože se prý na rozdíl od svých sester špatně choval. Nechal dát také do závěti, že prý pokud se nepolepší, dostane ještě méně po smrti svého otce. Příští den ho navštívili senátoři. Omluvil se jim za slabosti a vady. Dal jim i několik rad a varování. Každému potřásl rukou.

Smrt

Nakonec si k sobě sezval všechny ženevské kazatele, a sice 28. dubna. Vzpomíná, jak když přišel prvně do Ženevy, jak už tam bylo kázáno evangelium, ale jak počiny Ženevských byly jaksi zmatené, jako by všechno soustředili jen do obrazoborectví. I ke svým kolegům pronesl delší řeč obsahující mnohá povzbuzení i varování. Za ledacos se jim omluvil, hlavně za své špatné vlastnosti, např. za popudlivost. Pohřeb se konal na hřbitově Plein Palais bez mimořádné pompy a byl mu udělán hrob bez náhrobního kamene, tak jak si přál.[25]

[1]: The Life of John Calvin carefully written by Theodore Beza, Minister of the Church of Geneva, The new and expanded 1996 edition edited by Gary Sanseri, Back Home Industries P.O. Box 22495, Milwaukie, OR 97269.

[2]: Tento údaj jsem našel jen u Bézy.

[3]: Tento údaj jsem našel jen u Bézy.

[4]: Matka zemřela v Janově útlém dětství.

[5]: O sestře se Béza nezmiňuje.

[7]: starokřesťanské trojiční vyznání

[9]: Carpentras — hranice se Savojskem

[10]: volení správcové (radní)

[12]: Béza toto dodává, aby naznačil, že se už jinde Kalvín takové úctě netěšil. Tomuto kroužku se říkalo Ctihodná společnost (Vénérable Compagnie)

[14]: Rouhání, lehkovážnost, vyhrožování a buřičství byly trestány hůře než- li jen šíření falešného učení. Provinit se vůči zbožnosti bylo horší než se provinit vůči doktríně.

[15]: Ve skutečnosti zřejmě nebyl jediný.

[16]: Kalvín ekumenik jak známo hájil na jedné straně jistou podobu učení o duchovní konsubstanciaci ve večeři Páně (i když toho slova neužíval), na druhé straně hájil učení Curyšských.

[18]: Kalvínovo učení o Božím předurčení

[19]: Starověká křesťanská hereze, která přisuzovala člověku více na Bohu nezávislé moci.

[20]: Trochu se vedou spory, zda je skutečně objevil. Jeho popis je totiž velmi neurčitý, až pofidérní. Spíše se zdá, že se v popisu trefil zcela náhodně. (Text jeho objevu cituje A.Molnár v knize Na rozhraní věků).

[21]: trojhlavý pes z řeckých bájí

[22]: Poznámka doplňující, nikoliv Bézova: …až mu jednou Kalvín napsal, že jestli přijde do Ženevy, tak že z ní nevyjde živý. Považoval ho jakoby za drzouna, jako když školník někoho načapá na švestkách ve školní zahradě, ale zároveň se obával, aby Servet přece jen nenakazil Ženevany.

[23]: předběžně — míněno zřejmě před trestem na konci světa

[24]: zřejmě šlo o posly Jednoty bratrské

[25]: Žil tedy necelých 55 let.