[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

Theologie

Vyvstávající hnutí ? The Emerging church

Adam Balcar

Vyvstávající či vynořující se hnutí nové církve ? tak by se dalo nazvat hnutí, které se už i u nás od 90. let minulého století ohlašuje a které přichází z angloamerického světa. Tam se objevuje pod názvem The Emerging church(-es). Lze očekávat, že k nám bude více a více pronikat. O co jde? Na co bychom se měli i v našich sborech chystat? V mnohém nám toto hnutí připomíná už velmi známé jevy z naší společnosti posledních desetiletí, ovšem zvláště v církevním hávu se začíná jevit stále více neobyčejně a pro mnohé zajímavě. Můžeme mluvit o vlně, která se v našich sborech teprve ukáže ve své působivé síle. Základní rysy tohoto hnutí popsal nedávno velmi dobře David Novák v Křesťanské revue 4/2008. Pro bližší seznámení tedy doporučuji jeho článek. Já se omezím jen na nejstručnější charakteristiku tohoto hnutí a budu k němu poněkud kritičtější.

Základní rysy

Asi nejhlubší zásada v tomto hnutí je tato: nevést ostrou hranici mezi církví a okolním světem. Církev by se prý měla přizpůsobit postmoderní době, ve které se nacházíme. Zelenou dostává jen křesťanství poddajné, tj. nepanovačné, neautoritativní, humanistické, sekulární, bez šupin starých tradic na očích. Nové křesťanství už by prý mělo jednou pro vždy rezignovat na kontrolu okolního světa, nemělo by se ani pokoušet chtít vše vysvětlit. S tím souvisí jistá otevřenost iracionalitě v této ?nové? zbožnosti a ochota zbavit se snahy všechno analyzovat a kategorizovat. Vysoce se cení jinakost jako taková, takže jiný názor jako by automaticky byl vždy už lepší než ten náš. Dále se často zmiňuje zásada nekritizovat příliš rychle, ale spíše více naslouchat! Toto ?křesťanství? se vzdává pozice výlučného náboženství a vyznání v něm pak nároku na výlučné postavení uvnitř rodiny křesťanských církví. Daleko spíše se cení sociální aktivismus ? snaha pomáhat světu kolem. Církev se tu zbavuje své institucionality a všech jejích prvků, protože bývají spíše na překážku. ?Řadový věřící? je nahrazován aktivním spolupodílníkem na přípravě a průběhu bohoslužebného i jinak sborového života a téměř zde nenacházíme nikoho, kdo by přijímal — kdo by jen pokorně konzumoval. Jestliže´s přišel z tradičního církevního prostředí a s ničím jiným jsi se nesetkal, tak si buď jistý, že jsi dosud zaslepený. Vše je tu podrobeno absolutně otevřené diskusi. Někde se tu tzv. mužské principy zbožnosti a církevní správy nahrazují ženskými. Víra tu nemá nic společného se systémem, což souvisí s výše již nadneseným zájmem o iracionalitu. Odpovědi nesmějí být černobílé a poddané rigidní logice jakéhokoliv druhu. O dogmatice už vůbec nesmíš mluvit. Vyznání jsou jen smělými pokusy. Pravda má vždycky více podob a nejlépe je vyjádřitelná příběhem. Žádným velikým, spíše takovým malým, ve kterém se už nějak najdeš. Bůh, který se v biblických příbězích nachází, je daleko nespoutanější a živější, než by se ti dle tradičních výkladů mohlo zdát. Poznáváme ho nekonečně, tj. nikdy o něm vlastně nic pořádného nemůžeme říci.

Vzhledem k tomu, že se ve své podstatě jedná o vliv filosofií postmoderny a humanismu, zajímá ?věřícího? v tomto novém prostředí už jen autenticita, tj. pravda, která je i ze mě, kterou mohu spoluprožít ? v nejlepším případě, kterou jsem už sám zažil, ještě než jsem se setkal s jejím vyjádřením. Církevně sociologicky se dbá zvláště na to, aby člen církve měl ve sboru nějaké své místo, to v prvé řadě, což je důležitější než víra sama. Ta je spíše čímsi soukromým. V extrémních případech pak toto hnutí nezná vinu ani hřích člověka.

Já malý člověk a já velký Bůh

I když nám může být mnohé na tomto hnutí sympatické, i jako protestantům z českého prostředí, přesto by nemělo uniknout naší pozornosti několik důležitých skutečností: 1. Musíme si přiznat, že jsme už také částečně dětmi tohoto hnutí, právě proto se nám také docela líbí. 2. Jedná se o postmoderní církev, která dotáhla do důsledků humanismus, která ho ale zbavila svazující racionality a intelektualismu, institucionalismu, a naopak ho opředla posvátným tajemnem a celou řadou iracionálních vzpruh. 3. Tzv. křesťan zde nabývá nového sebevědomí ?Já malý člověk, a právě proto Já veliký Bůh.? A právě v tomto bodě si obzvláště kladu otázku, zda se vůbec ještě jedná o křesťanství, které přece vždycky vědělo a cítilo, že mezi církví (ať už šlo více o hnutí či o instituci) a světem kolem ní nutně vedla a vede jasná hranice, i když ji nemusí a nemá kolem sebe vést církev sama. A vědělo a ví, že má Boha nejprve nad sebou, a teprve pak i v sobě.