[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O Bohu

Vtělení

Tomáš Pavelka

Každým rokem zaplní stránky novin nářky duchovních (a nejen jich): Jak lidé Vánoce nechápou, jak jen uklízejí, honí se za dárky. A pak se přejídají a radují se z nových věcí. Jsem, při vší úctě, z těchto řečí vždy otrávený.

Že prý se Vánoce mají slavit duchovně. Duchovní jsem, farář, měl bych tedy vědět jak. Ale musím se přiznat, že vůbec nevím, jak si takové duchovní Vánoce představit. Co ale vím: Když se lidem zoškliví tělesné, Duch Boží se tím nepřivolá. Tak to nefunguje.Proto mám rád Vánoce, jak je zná většina z nás. Pokud zrovna nesloužím Bohoslužby (a bez těch si, pravda, nedovedu Vánoce představit), rád slastně polehávám s plným žaludkem, úplně si představuji Ježíška ve vyhřátém chlévě a kolem zimní krajinu našich Betlémů.

Protože Vánoce prostě jsou materiální svátky! Jsou to svátky vtělení Božího Syna, Ježíše Krista. Pravého Boha a pravého člověka. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Jak jinak by se tedy Vánoce měly slavit než tělesně?

Nejlepší je na Vánocích, že fungují skoro automaticky. Hoduje a s darů se raduje každý, více nebo méně, ale každý. Bohatý i chudý, dobrý i zlý. Slaví se — a přitom není žádný viditelný důvod. Vánocům nepředchází žádná maturita, promoce, dobrý obchod, který by se měl oslavovat. Nic není vidět a přece se slaví.

Vánoce stojí skoro na začátku církevního roku. A to je jejich smysl: Společný začátek pro všechny lidi. Ujištění, že Bůh má pochopení pro materiální stránku života, pro naši tělesnost, protože ji v Kristu sám naplno zažil. Ježíšek, z Panny narozený Ježíš, nám dává dary, i když jsme ještě nic nedokázali; nejvíce dětem, protože na těch je to nejvíc vidět. Vánoce jsou jediným společným svátkem křesťanů a pohanů. Je to společná startovní čára. K tělům jich všech se Bůh přiznává, všem dává radost dřív, než si ji mohou zasloužit. Vánoce mají být materiální, protože radost z jídla a pití a z hezkých věcí je pro člověka nejpřirozenější.

Přeji všem, aby radost s Vánoci neskončila. Aby důvěra v Ježíška, o kterém nakonec stejně pořád věříme, že ty dárky dává, dále rostla. Až do Velikonoc. Abychom důvěřovali, že jeho tělo rozepjaté na kříži dokázalo přemoci i smrt a že nám nakonec dá nezaslouženým darem věčný život. A aby nás tato důvěra učinila lepšími lidmi, svobodnými od strachu a sobectví. Vzpomeňme na to tehdy, až po vánocích začne radost povědomě vyprchávat. Teď se ale oddejme tomu krásně tělesnému svátku, nemysleme na nic než na své blízké, na dárky a hodování. To vám přeji slovy Žalmu 118: „Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu.“