[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O svátostech

Teologický traktát pro křest malých dětí

Martin Hrdlička

první vydání: 13. září 2006

druhé vydání: 30. července 2007

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (Koloským 3, 16)

O důležitých a jednoznačných věcech nemůže panovat rozpor a křest takovou věcí bezesporu je. Bůh zná pravdu a ta je jediná. Vždyť je psáno: Slyšte! Vyhlašuji, co je směrodatné, otevírám rty a plyne z nich přímost. (Příšloví 8, 6) Spíše na Boží moudrost bychom měli spoléhat než na svoji vlastní. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. (Přísloví 3, 5) A tak můžeme v našich teoriích spoléhat na Boha a prosit ho o moudrost, abychom poznali, co je pravdivé, neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost1 pochází z jeho úst. (Přísloví 2, 6) Kéž nás Pán vede v našich úvahách, jako i mnohé před námi. Amen.

To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. (Kazatel 7, 23)

Seznam argumentů PRO křest malých dětí2

  1. Na konci Markova evangelia čteme: Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Marek 16, 16) Tímto veršem mnoho lidí argumentuje proti křtu malých dětí. Tvrdí, že děti nemohou přijmout křest, dokud neuvěří. Není však psáno „Kdo uvěří a potom přijme křest“. Uvěření a přijetí křtu jsou v textu vyjmenovány jako dvě podmínky spasení, není však určeno jejich pořadí.

  2. V knize Genesis se píše: Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán? (Genesis 17, 12) Sám Hospodin zde ustanovil obřízku dětí krátce po jejich narození. Nikdo z Izraelitů se dětí neptal, zda se chtějí stát členy Izraelského národa a církve3 a Bůh samozřejmě proti této obřízce nic nenamítal — vždyť ji sám ustanovil. Židovská obřízka je předobrazem křesťanského křtu (Koloským 2, 11-12). Dokonce i sám Ježíš byl osmého dne po svém narození obřezán, jak se můžeme dočíst ve druhé kapitole Lukášova evangelia, ve dvacátém prvním verši. V dalších verších se pak také píše, že Ježíš byl krátce potom ještě zasvěcen Hospodinu podle Hospodinova zákona. Sám Ježíš proti své obřízce ani zasvěcení, ani proti jejich smyslu nikdy nic nenamítal. V Prvním listu Korintským 7, 14 se o dětech křesťanů píše, že jsou svaté, tedy oddělené pro Boha. Nevyjadřuje to jejich předurčení ke spáse, nýbrž zaslíbení Boží péče. Bůh se stará o to, co je svaté, tedy pro něj oddělené.

  3. Někteří tvrdí, že malé děti nedokáží věřit, že prý na to nejsou dost rozumné. Je snad víra rozum? V žádném případě! Víra je důvěra. O víře malých dětí toho moc nevíme, jelikož nemůžeme číst jejich myšlenky. Můžeme se však snadno přesvědčit o tom, že dítě v počátku svého života plně důvěřuje svým rodičům. Přejímá jejich názory a postoje4. Takovýmto způsobem poznává svět a učí se. Víra dítěte se odvíjí od víry rodičů, a proto je podle mého názoru naprosto v pořádku, když se za víru malých dětí považuje víra rodičů, kteří pro dítě určitým způsobem zastupují Boha. Víra dítěte se dá určit i podle zákonů naší republiky. Podle usnesení zákonodárců rozhodují o víře dítěte ve velké míře jeho rodiče5.

  4. Rodiče svým dětem plánují prakticky celý život. Rozhodují o tom, co si dítě oblékne, kdy půjde spát, co bude jíst a výchovou rozhodují také o tom, co si dítě bude myslet. Dítě se totiž od svých rodičů učí jejich názorům a postojům. Rodiče dokonce neváhají vychovávat svého potomka v křesťanských hodnotách a vyprávět mu o Bohu, který se pro dítě vyrůstající v křesťanské rodině stane brzy naprostou samozřejmostí. Boží existence je pak stejně samozřejmá jako to, že každý večer zapadá slunce. Rodiče tím prakticky dělají věc správnou a zároveň nedávají dítěti možnost volby, zda chce být vůbec takto vychováváno. Druhou alternativou je nevychovávat dítě ve výše zmíněných hodnotách, ale to by znamenalo tajit před ním pravdu o Bohu, což je nesmyslné. Pokud rodiče dítě vychovávají k lásce k Bohu, pak mu dávají najevo, že víra je v životě nepostradatelná a důležitá. Tím, že mu hned neumožní přijmout křest, mu ale ukazují úplně jiný obraz. Je to podobné, jako kdyby dítěti celý život říkali, že nesmí kouřit, a pak by mu sami podali cigaretu a zapalovač a řekli mu, ať si vybere správnou cestu. Kdyby si dítě zvolilo, že se chce nechat pokřtít, bylo by vše v pořádku. V opačném případě by se ale rodiče chovali úplně jinak. Jistě by nedbali svobodné volby dítěte a snažili by se ho přivést zpět k víře — stejně to přece dělají u svých nevěřících přátel, kterým zvěstují evangelium. Nemají důvod, proč by to neudělali u svého nevěřícího potomka. Víra je nepostradatelná. Proč tedy dávají dítěti možnost víru postrádat? Rodiče pomáhají svým dětem s rozhodováním v mnoha maličkostech a když najednou přijde důležité rozhodnutí, nechají dítě, aby se rozhodlo samo. Na jednu stranu mu jasně naznačují, jaká je správná cesta, a tou cestou ho neustále postrkují, na straně druhé mu dávají na výběr a tváří se, jako by si připouštěli, že se dítě možná nenechá pokřtít. Který z křesťanských rodičů nechce mít svého potomka pokřtěného? Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (Jan 3, 5)

  5. Křesťané pro své děti občas volí požehnání jako náhradu za dosud nevykonaný křest. Požehnání je jistě důležité, ale pokud považujeme křest dětí za důležitý, pak je požehnání naprosto nedostačující náhradou. Požehnání nedá dětem jistotu spasení. Navíc i požehnání — stejně jako křest — musí člověk dlouhodobě přijmout za vlastní, aby mu mohlo být k užitku.

  6. Děti prý nechápou, co se při křtu děje, a proto ho nemohou podstoupit. A chápou to snad dospělí? Je psáno: Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. (První list Korintským 1, 19) Ve verši dvacátém pátém se pak píše o bláznovství Božím, které je moudřejší než lidé. Co se děje při křtu, je velkým Božím tajemstvím a divem. Navenek se člověk trochu namočí, ale u Boha je přijat za Boží dítě. Umírá tak, jako zemřel Kristus, a stává se novým stvořením. „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (Jan 3, 5) Chápe snad někdo z dospělých boží bláznovství, které je moudřejší než lidé? Je ovšem možné mluvit o významu svátostí obecně a tam lze například říci, že svátosti mají utvrdit nedověrné, že jsou jistým znamením, pečetí atd. O takovémto chápání křtu jakožto svátosti více vypovídá argument číslo 12.

  7. Dětskou víru dával Kristus ostatním za příklad: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ (Matouš 18, 3-4); Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ (Matouš 19, 14); „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Marek 10, 15) Známé jsou také verše z žalmu: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. (Žalm 8, 2-3)6 Víra dětí rozhodně není méně pravdivá než víra dospělých. Ježíš dává dětskou víru za příklad kvůli některým jejím zvláštním rysům, ale je potřeba si uvědomit, že věřící podléhá duchovnímu růstu (První list Korintským 3, 1-2; 13, 11; List Efezským 4, 14; List židům 5, 12-14; 6, 1-3)7. To však věřícímu nebrání v tom, aby si jeho víra zachovala ty dětské rysy, kvůli kterým ji Ježíš dává za příklad.

  8. V Novém zákoně se často píše o tom, že někdo pokřtil nebo nechal pokřtít celou rodinu. Je možné, že do ní patřily i malé děti. V době, kdy byla u Izraelců obřízka malých dětí naprostou samozřejmostí, by to nebylo nic zvláštního. Jedna zmínka se nachází v Prvním listu Korintským 1, 16: Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu? Další zmínka je ve Skutcích apoštolů 11, 14-18. Nejjasnější svědectví však nacházíme v šestnácté kapitole Skutků apoštolů. V patnáctém verši se píše: Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni? Píše se o VŠECH z jejího domu. „Dům“ je zde obdobou slova „rodina“. Nejpodstatnější příběh je zapsán od verše dvacátého pátého do verše třicátého čtvrtého. Zde se muž příliš nerozmýšlí, neptá se zdlouhavě své rodiny a ještě té noci nechá všechny její členy pokřtít. Můžeme samozřejmě předpokládat, že v žádné z předchozích rodin děti nebyly. Snad vás ale přesvědčí další literární zmínka. Z literatury z období patristiky jasně vyplývá praxe křtění malých dětí. Biskup Polykarp, chystající se podstoupit pro Krista mučednickou smrt, připomíná, že už 86 let slouží Kristu, z čehož plyne, že kolem roku 70 AD8 přijal křest jako dítě. V době Origenově (185-284 AD) a Augustinově (354-430 AD) se pokládala praxe křtu dětí za tradici přejatou od samotných apoštolů. Karthaginská synoda (která se konala roku 251 nebo 253 AD) neschválila posunutí křtu na osmý den po narození s odůvodněním, že žádnému narozenému člověku se nesmí odpírat Boží milosrdenství a milost. V tom samém duchu hovoří i další dokumenty církve, které zdůrazňují nejen užitečnost, ale i nutnost křtu dětí.

  9. Pokud necháme děti, aby se samy rozhodly, zda chtějí být pokřtěny, pak mohou být jejich důvody (zvláště v mladším věku) dost pochybné. I stalo se v jednom sboru, že se jedno dítě rozhodovalo o svém křtu. Vidělo jiné dítě, které se nechalo pokřtít a které pak dostalo hromadu dárků. Nepokřtěné dítě se záhy rozhodlo, že se také chce nechat pokřtít. Otázka zní: Nestála právě ta hromada dárků za jeho „rozumným rozhodnutím“? Pokud je křest ne lidské, ale Boží dílo, které nezaslouženě přijímáme (třeba díky lásce našich rodičů), pak „pošpinění“ křtu lidskými sobeckými zájmy odpadá.

  10. Mnozí argumentují proti křtu dětí tím, že v Bibli není přímo ustanoven. Už ale nemluví o tom, že v ní nikde není zakázán.

  11. Reformace odmítla veškeré učení, které odporovalo Písmu. Křest malých dětí ponechala. Proti tomuto argumentu by však někdo mohl namítnout, že například nejslavnější reformovaný teolog 20. století, Karl Barth, byl ke stáru proti křtu dětí.

  12. Ve křtu má dítě zaslíbení Ducha Svatého a jistotu spasení. Je přijato za Boží dítě a takto vedeno už od počátku života stejně, jako Bůh vedl svého syna, Ježíše Krista. Dítě rostlo v síle ducha a moudrosti a milost Boží byla s ním. (Lukáš 2, 40) Pokud se tento člověk (který mohl být pokřtěn jako dítě, ale nebyl) rozhodne pro křest až v době, kdy plně chápe jeho význam a teologické souvislosti, pak se na dlouhou část svého života připravuje (či jeho rodiče ho v počátku připravili) o jistotu spasení a o možnost duchovního růstu v jistotě zaslíbení Ducha Svatého. Až do křtu se navíc člověk nemůže stát členem církve. Není mu tedy ani umožněno, aby byl přítomen večeři Páně, která je důležitá pro duchovní růst. Například u husitů bylo naprosto běžné, že malé děti přijímaly pod obojí způsobou9 (tělo i krev).

  13. Jak jsem již psal ve čtvrtém bodě, pro děti, které jsou od útlého věku vychovávány k lásce k Bohu, je Boží existence naprostou samozřejmostí. Jeden takový člověk, když už byl dospělý, říkal, že nikdy v životě nepochyboval o tom, že Bůh je. Kdo by nestál o takovou víru? Tento člověk může mít jen těžko pochybnosti o Boží existenci, neboť by to pro něj bylo podobné, jako pochybovat o tom, že slunce každý večer zapadá. Někteří křesťané odmítají křest dětí s odůvodněním, že u dítěte není žádná záruka, že od víry v dospělosti neodpadne. Já však vám pravím10, že spíše dospělý odpadne od víry než dítě vychovávané k lásce k Bohu. Pro člověka, který uvěří v období dospívání nebo dospělosti, je víra něčím novým a neobvyklým, o čem nikdy předtím nebyl přesvědčen a s čím se tedy musí nějakým způsobem vyrovnat. Teprve v té chvíli totiž začíná duchovně růst, narozdíl od těch, kteří duchovně rostou už od útlého věku. O Janu Křtiteli se v Písmu píše: Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem Svatým. (Lukáš 1, 15) Je také dobré si všimnout, že stejně jako Jan je například i Boží zasvěcenec (názír) Samson zasvěcen Bohu ještě před narozením11, tedy v době, kdy ještě podle lidských měřítek nemůže mít víru.

  14. Ježíš řekl: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi?“ (Matouš 10, 32) Dítě se k Bohu samo za sebe přiznat nemůže, ale opět není v Ježíšově řeči jasně stanoven čas, kdy se má člověk k Bohu přiznat, a tak se přiznání pojí s konfirmací. Důležité je také to, že na prvním místě ve křtu stojí Boží přiznání se k člověku. Teprve na druhém místě je pak lidské přiznání se k Bohu. Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás?“ (Jan 15, 16) Boží milost je jako natažená ruka, kterou můžeme uchopit. My nenatahujeme ruku k Bohu, ale Bůh k nám. Byl to právě Bůh, který si vyvolil svůj lid, Mojžíše, proroky i svého Syna (Matouš 3, 17). A Ježíš si pak vyvolil své učedníky. Stejně tak si Bůh vyvolil každého křesťana, aby ho tak dovedl ke spáse. Lidská nevěra nemůže zrušit Boží věrnost, a tak je každý křest vykonaný čistou vodou ve jméno Otce, Syna i Ducha Svatého (včetně křtu dětí) považován za platný. Křest navíc v pravém slova smyslu nevykonává křtěný člověk nebo kněz (či jiný duchovní), ale vykonává ho sám Hospodin. Dokonce není u křtu nutná ani přítomnost kněze, faráře, jáhna či podobné osoby. Čtvrtý lateránský koncil roku 1215 jasně definoval, že křest může být platně udělen každým člověkem. Důvodem, proč může platně křtít každý člověk, je nutnost křtu ke spáse.

  15. Církev obecná12 je Bohem uspořádané společenství lidí, které se nepodřizuje žádnému dalšímu dělení (je jednotná v Duchu). Do této církve patří všichni křesťané. Příslušnost židů k této církvi je složitou otázkou, která by se dala částečně zodpovědět následovně: židé i přes to, že povětšinou nevěří v Krista, dále zůstávají Božím vyvoleným lidem, neboť Bůh nebere svá zaslíbení zpět a neporušuje smlouvu, kterou se svým lidem uzavřel. Židé jsou přirozenou větví olivovníku (Kristovy církve?), která však byla vylomena. Místo ní byla naroubována oliva planá. (List Římanům 11, 17-24) ?oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. (List Římanům 11, 23) Židovská obřízka není tělesným dědictvím kvůli příslušnosti k Abrahamově pokolení, je znamením příslušnosti k církvi13. Vždyť se neobřezávali jen potomci Abrahamovi, ale i cizinci koupení za stříbro (Genesis 17, 12). Abraham navíc obřezal i svou čeleď, která také nepatřila do jeho potomstva (Genesis 17, 23). Příslušnost k židovské církvi byla dohodnuta dospělými, kteří při tom zastupovali své potomky (Genesis 9, 9. 17, 10). Pokud někdo konvertoval k židovství, pak s sebou musel vzít do církve i své potomky (podobně jako v Genesi 17, 23-27). Nikde v Bibli není výrok, který by dětem odebíral jejich výsadu vstoupit do církve, kterou získaly podle Mojžíšova Zákona. Příslušnost dětí k církvi není nikde v Bibli zavržena. Jelikož není tato příslušnost možná bez znamení (obřízky či křtu), musí být děti buď obřezány (u Židů) nebo pokřtěny (u křesťanů ). V opačném případě nemohou do církve vstoupit. Umíte si představit, jak Kristus říká: „Obmyjte se od hříchů a vstupte do mého domu, ale své děti nechte venku, neboť ještě nemohou věřit. Boží láska se už možná dotkla jejich srdcí, ale ještě nejsou dost staré na to, aby učinili osobní vyznání.“15? Teolog, profesor Binnie, to považuje za velice nepravděpodobné, neboť to neodpovídá tomu, co o Kristu víme. Vzpomeňte si třeba jen na Ježíšovy výroky v sedmém odstavci tohoto článku.

  16. Lidé někdy až příliš spoléhají na vlastní svobodu volby. Možná si neuvědomují, že právě svoboda je to, co dovoluje lidem hřešit. Hájí svoji svobodu volby, ač sami dobře vědí, že jako hříšní lidé bez jistoty spásy doopravdy svobodní nebyli a že teprve jejich rozhodnutí je učinilo svobodnými16 (od hříchu). Jiní zase zastávají ten názor, že křest je jen jakýsi obřad a že je vlastně mnohem důležitější, co má člověk v srdci. Pokud by však Boží milost závisela právě na lidském srdci, skončili bychom velice špatně. Vždyť lidská srdce přetékají špatnostmi a i křesťané hřeší, takže v lidském srdci se rozhodně nedá najít zdroj spásy. Jsme spaseni pouhou Boží milostí. Bůh nedává lidem jistotu, že už nikdy nebudou hřešit, ale dává jim ve křtu jistotu, že jim jejich hříchy odpustí. Pokud tedy lidé spoléhají na své dobré srdce, jsou na špatné cestě, neboť se to mnohým nemusí vyplatit.

  17. Odpočinutí v království Božím mělo svůj předobraz v odpočinutí, jež bylo nabídnuto Izraeli (List Židům 4, 1-11). Země zaslíbená však byla podle třicátého devátého verše první kapitoly knihy Deuteronomium později zaslíbena pouze dětem Izraelců, které dnes ještě nerozeznávají dobro od zla (Deuteronomium 1, 39). Odpočinutí je symbolizováno jednak sobotním dnem a pak také vstupem do země zaslíbené (List Židům 4,11). Pokud mohlo být dočasné odpočinutí zaslíbeno dětem, proč by jim také nemohlo být zaslíbeno odpočinutí věčné?

  18. Odpuštění předchází křtu (List Koloským 2, 13), takže člověk se o odpuštění nemůže nijak zasloužit, natož aby si ho získal křtem jako projevem SVÉ víry. Křest je pravomocné potvrzení Kristova odpuštění a zároveň jedno z viditelných znamení odpuštění (druhým znamením je večeře Páně).

Dodatek první

Otázka zní: Proč není křest dětí ustanoven v Písmu tak jasně jako obřízka ? Stále nacházíme jen jeho náznaky a není jasné, proč není nikomu na světě dána kamenná deska, do které by bylo vytesáno: „Křtěte malé děti a nemluvňata.“ Křest dětí není závaznou normou, která se musí dodržovat, jelikož není přímo ustanoven v Bibli. Tím je ponecháno rozhodnutí na lidech. Nejprve by měli lidé pochopit, zda je křest dětí správný nebo ne. V tom nemůže panovat rozpor — buďto je v Hospodinových očích dobrý nebo ne. Pokud dojdou lidé přesvědčení, že je křest dětí správný, mohou své dítě nechat pokřtít, pokud je v tomto ohledu jejich víra silná. Je totiž nutné naprosto věřit Bohu, že bude dítě provázet životem už od útlého věku, aby dítě rostlo ve víře stejně, jako tomu bylo u Ježíše a zřejmě i u Samsona a Jana Křtitele, kteří byli Bohu zasvěceni ještě před svým narozením.

Dodatek druhý

Obřízka a průchod mořem jsou předobrazem křtu. Je důležité uvést, že obřízka není křtem, je pouze jeho předobrazem. V opačném případě by to znamenalo, že se sám Ježíš Kristus nechal „překřtít“ (tedy pokřtít podruhé). Můžeme se pokusit celou problematiku pochopit, když si vzpomeneme na velikonoční hod beránka (Exodus 12; Exodus 12, 46 sr Žalm 34, 21 sr Jan 19, 33). Ten byl předobrazem Kristovy oběti. Můžeme ale říct, že by židé tehdy nejedli Kristovo tělo tak jako dnes křesťané při večeři Páně? V případě velikonočního beránka není výklad tak jednoduchý. Kristova oběť má platnost i do minulosti, neboť Kristus sestoupil do pekel. Jeho spása je platná i pro ty, kteří na jeho příchod čekali. A v Janově evangeliu se píše: Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6, 53n) Předobraz večeře Páně nám tedy jasný rozdíl neukazuje. Zde je tedy pro pochopení rozdílu mezi obřízkou a křtem nutno říct, že každé z těchto znamení určuje příslušnost k jiné církvi (v souvislostech, které byly uvedeny v patnáctém bodu obhajoby křtu dětí). Obřízka tedy není křtem a křest není obřízkou, ale každé z těchto znamení ukazuje příslušnost k Hospodinu.

Proč přesvědčuji

Drazí křesťané, je-li křest dětí důležitý, pak bychom se o něj měli zajímat, zvláště pokud se nás týká (například budoucích rodičů). Rád slyším, když má někdo na tuto problematiku jasný názor, jelikož je poznat, že o ní alespoň trochu přemýšlí. Jiní se jen přidrží názoru ostatních, aniž by se zajímali o argumenty, a o pravdu nestojí.

Závěrečné poděkování

Moje poděkování patří bratru faráři Tomáši Pavelkovi, bez jehož výuky bych tento traktát nikdy nesepsal. Dík posílám i do Soběslavi panu faráři Janu Kupkovi, jehož názory mi opět ukázaly, jak je křest malých dětí důležitý. Děkuji také Martě a Marii Šnoblovým, které byly ochotny se mnou o této problematice vést diskuse. Další dík patří Mylanu Balahurovi a dále duchovním Jiřímu Radovi a Adamovi Balcarovi. Nejvíce však děkuji Hospodinu — za Písmo, za Ducha i za moudrost, jež dává těm, kteří o ni prosí.

1 více o moudrosti viz poslední poznámka pod čarou (na konci traktátu)

2 Text je pouze rozdělen na argumenty, nemá žádnou vnější strukturu. Argumenty jsou řazeny náhodně. Čtenář by měl mít alespoň základní znalosti o křtu, o večeři Páně a o jejich důležitosti.

3 Joel 2, 12-16

4 Počítá se s tím, že potomci budou následovat své rodiče ve víře. Viz například Deuteronomium 7, 9.

5 Toto tvrzení lze odvodit z ustanovení občanského zákoníka (zákon 40/1964 Sb.) o způsobilosti k právům a povinnostem. Ta vzniká narozením, ale způsobilost nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu až zletilostí (to znamená dovršením 18. roku věku). Nezletilí rovněž mají podle ustanovení § 9 Občanského zákoníka způsobilost k právním úkonům, ale jen k takovým, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. (komentář poradny pro lidská práva)

6 ~ Žalm 104, 21; Job 38, 41; Jestliže mají i lvíčata vztah k Bohu a dožadují se na něm stravy a jestliže i mláďata krkavce volají k Bohu, tím spíše mají už i lidská mláďata vztah k Bohu.

7 Verš z První epištoly Korintským 14, 20 nebyl zařazen mezi verše o duchovním růstu, neboť se spíše než víry týká myšlení a rozumu.

8 AD = našeho letopočtu

9 stejně tak přijímají i nemluvňata v pravoslavných církvích 10 „Já však vám pravím,?“ — stejně jako například v Matoušově evangeliu 5, 22

11 o Božím vyvolení ještě před narozením viz například List Římanům 9, 10-12

12 Církev obecná je církev Hospodinova, nikoli jen Kristova. Viz například List Efezským 3, 4-6; v Abrahamově potomstvu došli požehnání veškeré čeledi země: Genesis 12,3. 22, 18. 26, 4. 28, 14; Jeremjáš 4, 2 > Skutky apoštolů 3, 25; Galatským 3, 8n

13 o Abrahamově potomstvu viz také List Římanům 9, 6-8

14 Připomeňme si na tomto místě, co se píše v První epištole Korintským 10, 1-2: Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem,? (předobraz křtu); více viz „Dodatek druhý“

15 Prof. Binnie, D.D.: The Church. — text volně přeložen z úryvku v programu „Bibleworks“; D.D. = Doctor of Divinity (slovník Encarta ? World English Dictionary — North American Edition) = doktor bohosloví/teologie

16 Stejně formuluje svou tezi i moderní teolog Emil Brunner ve své dogmatice. 17 sr Deuteronomium 30, 11-14 18 List Jakubův 1, 5; dále o moudrosti: Kazatel 2, 26; Lukáš 21, 15; První list Korintským 12, 8; List Efezským 1, 17