[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O církvi

Kázeň v liberální církvi českobratrské evangelické?

Adam Balcar

Na posledním zasedání synodu Českobratrské církve evangelické se prý krátce mluvilo o rozvodovosti rodin (zvláště farářských) a případném postihu farářů. Ukázalo se údajně také, že chybí shoda na tom, co to je řádná nebo vzorná rodina. Tudíž nebyl ani započat rozhovor na téma, jak kýženého stavu dosáhnout. Kdyby tu vzor byl, už by šlo k němu nějak dopomáhat a už by mělo smysl mluvit i o kázni či sebekázni. Ale! Hledáme skutečně tento vzor? Není pro nás pohodlnější žádný vzor nemít, abychom se vyhnuli sebekázni a pak také nepříjemnému uplatňování kázně v rámci církevních struktur?

Bezbřehost

Bezbřehost však nevyvolává touhu rozletět se, jak se někdy naivně domníváme, naopak, vyvolává obavu z každého kroku. Jako tma — je bezbřehá a vyvolává pocit, že na každém kroku šlápneme vedle. Jistotu manželského vzoru, kterou v tuto chvíli jasně nedáváme, hledají pak lidé mimo církev v řadách sekt a jiných sešněrovanějších společenstvích. Dostane se jim tam ve formě tuhého řádu pro nejmalichernější kroky dne všedního i svátečního. Nechceme být církví zákonickou, ale o mimocírkevních lidech si pokrytecky stejně myslíme svoje. Ve skrytosti jsme my ti uvědomělí, slušní, hrdí na to, že jsme vždycky o něco lepší než ti tam, kteří nedovedou žít s takovým nadhledem. Pýchu nedáváme znát, tváříme se, že zákony a pravidla vlastně žádné nemáme, a když jsou na papíře, tak stejně tak úplně neplatí. Ale stejně si pak utváříme společenství kamarádů a příbuzných, v němž platí zákony nevyřčené, nepsané, ale o to důležitější a intimnější. Naše církev se pak stává nečitelnou, nevypočitatelnou, někdy dokonce nekulturně lidovou a hlavně podezřívavou.

Už bez ohledu na zvláštní problematiku manželství: Máme nějaké řády, ale kázeň nepotřebujeme? Společenství, které si neváží svých řádů tak, že by nad nimi otevřeně bdělo, samo sebe a toho, ve jménu koho slouží, znevažuje a v očích veřejnosti budí nedůvěru či jen lhostejnost. Proto se pak stává, že mnozí sympatizující s naší církví, kterým je třeba naše vlídnost blízká, někdy ne a ne dospět k tomu, že členem naší církve je potřeba se nějak stát, tj. křtem, přihlášením se do sboru a viditelným, účinným a vytrvalým nasazením. Českobratrská církev evangelická má sice zřízenu jakousi smírčí případně kázeňskou instituci v podobě tzv. pastýřské rady na seniorátní a celocírkevní úrovni. Je však otázka, zda se od ní ještě dnes očekává, aby jakkoliv ukázňovala, tj. bděla nad dodržováním pravidel a vedla k nápravě. To samozřejmě předpokládá pastýřskou radu pokornou, statečnou a takovou, která kázeň dovede uplatnit i sama na sebe, tak jak se na bratrskou církev sluší a patří.

Nevrátí se nám to?

Lze se vůbec vyhnout uplatňování kázně, kázně bez přijímání osob podle hesla „padni komu padni“? Neodsouváme zde problém, který se nám jednou vrátí v daleko nebezpečnější míře? Z životní praxe víme, že jakmile se kázeň neuplatňuje v malém, ve stavu zárodku, např. u dětí, o to hůře se pak uplatňuje ve chvíli, jakmile se problém rozroste do větších nebo dokonce nekontrolovatelných rozměrů. Z historie např. dále víme, že liberální duch konce 19. a první poloviny 20. století — jak na to mimochodem poukazoval náš Emanuel Rádl — nedovedl zastavit nebo dokonce sám ještě podpořil vypuknutí celosvětového konfliktu, který se vyhrotil do podoby dvou světových válek. Ani dnešní svět není dostatečně ochráněn před podobnými nebo ještě horšími konflikty, které třeba již v malém tu a tam začínají vybuchovat mezi západní civilizací a kulturami východními.

Proto je třeba, aby kázní a v prvé řadě pochopitelně sebekázní začala i naše církev předcházet něčemu tak hrozivému, jako je válka nebo živelná katastrofa, nebo cokoliv hrůzně rozkladně ničivého, co dělá ze světa prostředí, v němž se nedá žít. Rezignace na kázeň v takové míře je v naší církvi čímsi novým. Tuto otázku rádi podceňujeme a všelijak obcházíme. Svádí se to často na postmoderního ducha doby, který neuznává vzory. Ale právě to patří k nejdůležitějším úkolům církve, aby s tímto a podobnými duchy bojovala, jinak v ní převládne rezignace, rozklad a sama bude léčkou pro nově příchozí.