[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O člověku

Ztroskotání Christophera Martina

Tomáš Pavelka

Z díla anglického spisovatele druhé poloviny 20. století Williama Goldinga u nás známe především Pána Much. Základem většiny Goldingových děl je přehodnocení optimistického pohledu na člověka naší kultury vyrostlé z osvícenství. Tak v Pánu much je to klasický příběh zcivilizování divochů Evropany. (Nám je asi nejblíže známý z románu Dva roky prázdnin.) Ve svém podání stejného příběhu však Golding ukazuje, jak tenká je civilizační slupka. A naopak, nechá své Evropany ? školáky, ponechané sobě samým na tropickém ostrově ? zdivočet.

Sám v chladném vesmíru

Ztroskotání Christophera Martina je pak variací na robinsonovské téma: Moderním věděním vybavený člověk na základě rozumu obstojí sám v nehostinné přírodě. V případě našeho románu je to námořník válečné lodi, který se ocitne sám na nehostinném skalisku. Jak se ale ukáže, to, před čím musí člověk tváří v tvář chladnému vesmíru obstát, je spíše vlastní svědomí, než přírodní podmínky.

Rozhodně ale nečekejme, že se prochladlý, napůl utopený námořník, zcela nereálně ke svému fyzickému stavu, pustí do akademického filosofování. Už od prvních stránek se Golding rozchází s nejhlubším osvícenským omylem — že člověk je jakousi duchovní, abstraktní bytostí uprostřed tělesné přírody. Goldingův námořník je skutečným tělem. A dosud jsem se nesetkal s tak přesvědčivým popisem prožívání vlastního těla, jako v tomto románě. Prožíváme s naším hrdinou každý záchvěv chladu v mrazivé náruči mořských vln, každou vteřinu zápasu o nádech nad hladinou, dlouhý jako věčnost. Hlavní dějství na skalisku potom člení do jednotlivých dní strastiplné nocování ve skalní štěrbině, kde prožíváme každý skalní výčnělek, tlačící do zad, každou oděrku na kůži, ve které zažíná pálit mořská voda.

Nejprve je tělo přirozené

Teprve když román ukáže, ve shodě s Apoštolem, že nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní, přicházejí první vzpomínky na život před ztroskotáním. Přecházíme na duchovní rovinu, kde naše tělo nějak jedná vůči jiným tělům. Ano, právě jako tělo mezi těly se tělo stává tělem duchovním ? duchovním je naše jednání vůči druhým. A jako jsme cítili soucit a porozumění pro tělo ? stvoření boží, mučené nelítostnými živly, tak nyní cítíme odpor nad duší našeho hrdiny. Ze vzpomínek se před námi rozkrývá příběh sobectví, příběh člověka, který ve druhých vidí spíše věci, příležitosti, než živé bytosti. Zmocňuje se nás nevolnost z člověka, který je sám sobě středem. Sám sobě středem byl náš hrdina mezi lidmi, a tak se snaží obstát i na skalisku. I zde se křečovitě snaží stvořit si svůj vlastní vesmír ? a teprve zde, uprostřed vlastních zmatečných plánů a planých předsevzetí poznává, jak zoufalá je tato snaha. I do tohoto sobeckého vesmíru však nakonec vstupuje v jistém tajemném zjevení Bůh ? se slovy soudu. Ty se mohou stát i slovy milosti, které však náš hrdina odmítá a končí svou tragédii pohlcen sám sebou. Je to četba tragická, ale očistná; vztyčený prst nad každodenním sobectvím.

Knihu Williama Goldinga Ztroskotání Christophera Martina vydalo nakladatelství Maťa v roce 2005. Kniha je vázaná a má 233 stran.