[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O člověku

Apocalypto

Tomáš Pavelka

Příliš násilné?

Jako u Umučení Krista, i nového Gibsonova zní verdikt většiny recenzí stejně: „Příliš násilné“. Tento snímek skutečně v divákovy navozuje dojem krvavých orgií. Snad kdyby se režisér řídil zásadou „méně je někdy více“, soustředilo by se více pozornosti na jeho hluboké umělecké a duchovní poselství. Ale spíše ne. Zdá se, že je pro většinu recenzentů pohodlnější soustředit se na formu, než se vypořádat s nepříjemným soudem nad kainovskou přirozeností člověka, s pravdivým obrazem světa bez Krista. Vždyť násilí a sexualita bez obalu je již po několik desetiletí běžným výrazovým prostředkem mnoha filmů kulturní obcí přijímaných, téměř „kanonických“. (Jmenujme např. Saló 120 dnů Sodomy, Fargo, Koridu lásky.) Přitom nad mnohými snímky, které jsou v zobrazování násilí stejně bezprostřední, si lze klást otázku, jestli u nich právě kochání se násilím není jediným smyslem. Možná je však naše civilizace svým pohodlím tak otupělá, že prostě takový jazyk potřebuje, aby ji sdělení vůbec nějak oslovilo.

Křesťan cítí oprávněně ostych při sledování doslovného lidského utrpení. Čestně na něj může hledět jen s vědomím: Na místě trpícího bych mohl být já. Gibsonův snímek tomuto postoji vychází vstříc. Film vyvolal dohady nad autorovým duševním zdravým. Sdílím je i já. A přece si říkám: U Gibsona se až zvrhlá záliba v násilí snoubí se soucitem a tak je proměňována k něčemu vyššímu.

Kalvárie bez Krista

Umučení Krista bylo vlastně Křížovou cestou převedenou na plátno. Apocalypto je pak svou osnovou jakousi křížovou cestou bez Ježíše. Na začátku snímku se seznámíme s kmenem pralesních Indiánů. Gibsonovi se podařilo vystihnout podstatu kmenového života. Něco z tohoto typu pospolitosti nám není cizí &msash; podobná je naše zkušenost z dětské party, za základní školy, z vojny, možná z něj něco zůstalo i ve venkovském životě. Nečekejme však nějaké „nevinné děti přírody“. Už na začátku prohlédá Gibson náš hýčkaný mýtus o „nevinném dětství lidstva“. Naši hrdinové nejsou dobří. Je v nich dost zlomyslnosti a šikanérství. I při tom a navzdory tomu je pojí velmi intimní blízkost. Jako prolog dalšího děje vypráví stařec u ohně báji o stvoření člověka. Zde i dále Gibson mistrně využívá nečekaných styčných bodů středoamerické mythologie a Písma svatého. Vesnice je záhy přepadena „civilizovanějšími“ Máji. (Podobně jako v knize Dědicové. Motivů známých z díla W. Goldinga se ve filmu objeví více).

A tehdy začíná řetěz ukrutností, který končí až se závěrečnými titulky. Naši hrdinové jsou vedeni do zajetí. Týraná těla zajatců jsou plátnem, na která Gibson v náznacích maluje pašijové symboly. Ozývají se modlitby o pomoc k přírodním božstvům, kterým jako by chyběl jen krok k volání ke skutečnému Zachránci. Prales se změní v město a my rozeznáváme známe obrazy prvních kapitol Geneze. Je před námi Veliký Babylon s chamtivostí, neřestí a krutostí. K zástupu zajatců křičí toto město o pomoc podobně jako četní ubozí k průvodu Kristově v evangeliích. Zde ovšem marně. Nade vším ční věž: Krutá bestie neomezené moci a manipulace s davem. Průvod zajatců je jakási zvrhlá Kalvárie, mayský zikkurat je falešná Golgota. Neobětuje se zde král nebes dobrovolně pro druhé; ale králové světa obětuj druhé svým cílům. V pyramidě a davu pod ním jako by probleskl Stalin, Hitler a tak mnozí jim podobní. Kde není toho, kdo by se za druhé obětoval, zbývá jen útěk.

V průběhu děje zaznívá proroctví o Černém Jaguáru, který ukončí vládu svévole, pod jehož pohledem zmizí země i nebe. Štvanici na člověka pak náhle utnou Španělské lodě na obzoru. (Podobně jako v Pánu much). V ten moment žena hlavního hrdiny, ukrytá v jeskyni, porodí. Jakoby velmi naturalistický obraz slov Apoštola: Celé tvorstvo sténá k porodu. V ten moment máme chvíli dojem, že film je obhajobou španělské kolonizace. Slova hlavního hrdiny nás však přesvědčí o opaku. To ještě není ten nový život, snad jen počátek konce.

Za všechno může odcizenost člověka přírodě, kulturní netolerance. To se musí změnit. A když o tom mluvíme, jsme z obliga. Tak zní odpověď sekulárního světa na zlo. Apocalypto jde dál, za tyto laciné řeči. Obrací totiž tázání po původu zla od ideologie k samotné hříšné podstatě člověka. Proto sna ani nemohlo být sekulární kulturní veřejností přijato kladně. O to víc by nemělo uniknout žádnému křesťanu, který ovšem dokáže snést jeho velmi hrubý a krutý jazyk.