[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O člověku

Poslední skotský král

Tomáš Pavelka

Hnán touhou po naplněném životě, vydává se mladý skotský lékař jako dobrovolník do Ugandy. Zde se náhodou setká s diktátorem Idi Aminem. Ten je okouzlen jeho opovážlivou odvahou a především jeho skotským původem (Idi Amin měl bizarní zálibu ve Skotsku, příležitostně chodil ve skotském kroji a stejně ustrojena byla i jeho garda). Nabídne mu tedy místo svého osobního lékaře a poradce. Mladý lékař se tak z čista jasna ocitne ve světě vrcholné politiky, je zahrnut blahobytem, poctami a mocí. Postupně se však stává součástí diktátorova stihomamu; jako ten, kdo jej sám živí a později i jako jeho oběť.

Staré téma

Podle většiny recenzentů je Poslední skotský král filmem jednoho herce, strhujícího Foresta Whitakera v roli Idi Amina. Film je prý málo politický a málo historický; zůstává jen napínavým filmem, který rozehrává dobře známé schéma uhranutí mocí. Ptám se však: Je to opravdu málo? Není třeba klíčová morálně-duchovní varování opakovat stále znovu, v každé generaci? Pominulo snad kdy pokušení těch jednoduchých slov: Toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět? Toto v řadě poslední pokušení na poušti vypadá nejprůhledněji. Domnívám se však, že náš snímek může křesťanu pomoci pochopit do hloubky, že i přes svou průhlednost je to pokušení nejmocnější.

Otcovský diktátor

Ďábel chce vlastně slovy Toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět zaujmout místo nebeského Otce, jak naznačuje Ježíšova odpověď. Stejně tak Whitakerův Amin má v sobě něco hlubině otcovského. Ukazuje nám, že člověka může zradit nejen jeho rozum, ale i jeho srdce; touha po intenzivním vztahu plném přijetí a bezpečí. Amin mluví s láskou, bere kolem ramen. Poukazuje na naši jedinečnost, říká: Jsi to právě ty, koho potřebuji pro své království, jenom ty. Dovede i pokárat, vyvolat lítost. Naplňuje nakonec ty nejniternější touhy srdce, se kterými se obracíme k Bohu. Je tu jen jeden háček: Všechny tyto božské kvality se nacházejí u člověka.

Snad nejzajímavější prvek anatomie zla, který nám snímek předestírá, je proměna. V Bohu není střídáni světla a stínu; kdykoli však onen mladý lékař začne pochybovat a chce se tyranovi vzepřít, tu jej najde slabého a bezbranného. Role se náhle obrátí; tu on je náhle ochráncem a rádcem. Neříká se často, že i soucit může být pokušením.

Nevěřit v člověka

Nejstrašnější ďáblovou ranou pak je, když náš hrdina zjistí, že je v očích svého otce bezcenný. Jednak z úst samotného diktátora, jednak od cynického britského agenta. Náhle naplno spatří, že se nechal dobrovolně klamat, že jeho pýcha nechtěla vidět hromady zohavených mrtvol. Ty se v záběru krátce mihnou na fotografiích. Nejzajímavější je, že k prozření přispějí cyničtí britští diplomaté. Nad jejich pesimistický (a xenofobní) pohled nad člověka se náš hrdina cítil celou dobu povýšen. Nyní jsou právě oni jeho morálními soudci. Idealismus se ukazuje jako zrůdný; skepse nad člověkem si jistou lidskou tvář zachovává.

Jak funguje pokušení

Přitom právě oni britští diplomaté představují ve filmu účelovou podporu, kterou Západ Aminovi jako záštitě před šířícím se komunismem poskytoval. Ve vyznění filmu hrají však jen výše zmíněnou úzce dramatickou roli. Takže, ano: Film není politický. Stejně tak náš hrdina nevidí o moc více z těch 300 000 obětí než pár fotografií a jednu mrtvolu na pitevně. Film tedy není ani historický. Obrazy utrpení nás však bohatě zahrnují zprávy a filmové dokumenty; o cynismu politiků víme také dost. Možná je nakonec důležitější prostě současnému západnímu člověku vysvětlit, jak funguje pokušení. Vždyť kolik Evropanů v době války vidělo koncentrační tábory; kolik jich znalo politické zákulisí? Přesto většina z nich nesla svým tichým souhlasem na tamních zločinech svou vinu. I oni alespoň z části podlehli klamu otcovského státu, který objímá, kárá a odměňuje.

Zbývá se s některými recenzenty zeptat: Muselo se ale potom toto morální drama odehrát v Africe? I svým zasazením ale klade snímek otázku stále ještě osvícenskému myšlení Evropy: Mladý hrdina se do Afriky vydal hledat Rousseaova ušlechtilého divocha, kterého dodnes rádi stavíme proti zvrhlé civilizaci. Místo ďábelské ideologie však nachází ďábelské charisma, místo plynových komor mačety. Ať člověka zlo láká svou vědeckou promyšleností jako v totalitách evropských nebo uhrančivou přirozeností a vitalitou, je to pořád zlo.