[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O člověku

Tři stavy včera a dnes

Tomáš Pavelka

Sedlák, rytíř a kněz

Role společnosti středověké jsou: Ty pracuj (sedlák), ty bojuj (vrchnost), ty se modli (duchovní). Protože chyběla společenská kontrola (kdo je kým bylo osudově přeurčeno Bohem, tak jaká kritika), duchovenstvo i šlechta však využívali svého postavení spíše pro sebe. Kontrola nad neurozenými byla naopak velmi tuhá, k „ty pracuj“ se bohužel neozvalo také „ty se raduj“, „ty se vzdělávej“.

Přesto bych se rád tohoto modelu zastal. Protože všichni křesťané jsou kněží, je každá poctivá práce službou Bohu, kněžskou službou. Úkoly, stejně hodnotné, se ve společnosti nějak dělí, žádný není hodnotnější. Není žádný první, druhý ani třetí stav a příslušnost ke stavu není osudové určení. Zajímavé je spíše to, z čeho vychází důstojenství a pravomoc jednotlivých profesí.

Sedlákova (a také řemeslníkova, dělníkova) důstojnost je v tom, že slouží k obživě druhých. Jeho pravomoc vychází z příkazu Genesis, aby zemi obdělával a střežil. Důstojnost vrchnosti (politika, vojáka, policisty) je v tom, že ostatní chrání. Jeho pravomoc je trestat zlé a odměňovat dobré, jak na to jen lidská spravedlnost stačí, chránit slabé a kontrolovat silné. (Není jiné odůvodnění moci, než prosazovat právo.) Důstojnost duchovního je v tom, že se poctivě, do hloubky zabývá Písmem, i kdyby měla jeho slova zaznít jako soud nad ním samým. Jeho pravomoc je bránit zploštění duchovního života, bránit snaze učinit z živého Boha dřevěnou modlu. Tento model tedy považuji za adekvátní křesťanský pohled na společnost.

Málo jsme se jako křesťané zasazovali o důstojenství všední lidské práce, málo bylo slyšet kritiku moci, kritika theologie ne vždy pronikla až na sbory. Dnešní společenské role však beztak formuje jiná filosofie, jiný pohled na svět. Nevidím v tom ale pokrok, spíše návrat někam do antiky.

Uživatel, manažer a terapeut

Na místě sedláka je požitkář (u MacItyra estét), na místě šlechtice manažer, na místě duchovního terapeut.

Požitkáři — dříve nepočetní boháči, jejichž jedinou náplní života je utrácet za vybrané požitky a reprezentovat. Dnes dříve nepředstavitelným majetkem oplývá většina z nás, včetně těch relativně chudých. Proto srovnání se sedlákem, s „třetím stavem“. Nazvěme tohoto novodobého sedláka raději uživatelem, než požitkářem. Důstojnost uživatele spočívá buď v práci, která už není službou, ale seberealizací, sebevyjádřením. Musí bavit. A pokud nebaví, tak je potřeba co nejvíce užít ve volném čase, uniknout. (Nechci tvrdit, že průměrný středověký sedlák pracoval rád. Ale práci přijímal jako nutný úděl.) Důstojnost uživatele je v kvalitě jeho života. Pravomoc uživatele, spíše však jeho domnělé právo je: Žít v příjemném prostředí, cestovat, být v duševní pohodě, být respektován ve svých odlišnostech, naplnit svoje touhy. Nebo negativně — nárok uživatele je nebýt nikým omezován.

Na místo šlechtice, vrchnosti, nastoupil manažer. Jeho důstojnost není v tom chránit, ale ve schopnosti zařizovat věci. Obdiv vyvolává věčně zaměstnaný člověk s mobilním telefonem. Řady vrchnosti jsou tak dnes rozšířeny i o manažery obchodních společností, o všemožné úředníky. A vrchnost v klasickém smyslu, vláda, se nakonec také spíše podobá manažerovi. Otázka práva a bezpečnosti, vnitřní i vnější, je jen jednou z mnoha položek agendy dnešních vlád a parlamentů. Většinu agendy (a rozpočtu) státu dnes tvoří různá sociální narovnání, podpora strategickým podnikům, řízení ekonomie — zkrátka zařizování chodu společnosti. U samotného práva a bezpečnosti je nakonec také důležitější efektivita, dopad na celek společnosti, než spravedlnost pro jednotlivého člověka.

A do třetice duchovní jako terapeut, lékař. O podobnosti rolí dnešního lékaře s klasickým středověkým duchovním by se dalo mluvit dlouho. Kdosi se již v týdeníku Respekt pozastavoval nad samotnou iniciací, „svěcením lékařů“. Tak je i zubař v prvních ročnících nucen učit se názvy všech svalů a kostí . V latině — bývalé řeči duchovních. Při své nedávné hospitalizaci jsem se velmi bavil přísně liturgickým uspořádáním průvodu při vizitě, která se sama zdála spíše formální, než praktická. V čele primář, za ním šéflékaři, asistenti a novici — medikové úplně vzadu. Primář klade obřadní otázku, lékaři „nižšího svěcení“ předpisově odpovídají. Jako při slavnosti v nějaké středověké katedrále. Lékař je prvním stavem, požívá ve společnosti největší úcty a jeho autorita je nezpochybnitelná. Jako dříve duchovní přisliboval a vládl nad životem věčným (se vší problematičností), dnes lékař zaslibuje a vládne nad životem časným. Neposlušnost lékaře je hříchem, který vede k smrti. Je jistě potřeba dodat, že vinu nelze přikládat lékařům, kteří jsou často ke svým možnostem a vědomostem kritičtí a tato role jim není pohodlná. Tuto roli jim přisoudila společnost. Není divu, že některým z nich naopak vyhovuje.

Mluvil jsem o návratu k antice — i zde chtěl „prostý člověk“ chléb a hry, césar (konzul) byl ten, kdo toto vše dokázal zařídit. Duši „uzdravoval“ zážitek mystérií.

Církev jako terapeutická skupina

I my křesťané máme sklon chápat „obyčejného“ člověka především skrze jeho nároky: Člověk má nárok na kvalitní život, na seberealizaci, má nárok být za všech okolností přijímán. Zbožnost musí vyjít vstříc jeho vkusu, od zbožnosti očekává především zážitek. Jak často z našich úst zaznívá „to mi hodně dává, dalo“. Věřící je především uživatel církevních, potažmo Božích služeb.

I manažer je tu: Ve sboru, ve staršovstvu, v církvi, požívá největší úcty ten, kdo dokáže něco zařídit. Největší všeobecné úcty požívají všemožní odborníci.

Za nejzávažnější však považuji jednostranně terapeutickou orientaci církve. Často je slyšet: Křesťané nejsou v ničem lepší než ostatní lidé. Čím dál oblíbenější je nauka o spáse všech. Jsem ochoten přijmout, že jsme stejně zasažení hříchem jako druzí lidé — to však neznamená se s tím smířit. Pokud však spása nezpochybnitelně patří všem, co je potom církev? Odpovídám: Terapeutická skupina. Církev je stále méně rodinou (tím nemyslím pokrevní příbuzenství) a stále více je zařízením pro veřejnost — a chápe se to dokonce jako klad. Úkol faráře už se nevidí především v tom, že před oči věřících staví pravdu Písma. Je spíše průvodcem k sebepoznání. Klíčem k pastorační službě je znát konkrétní důvěrná tajemství lidí, jakýsi chorobopis, anamnézu. Jako problematický se jeví ten věřící, který není ochoten rozebírat s farářem své problémy a dělit se o své důvěrnosti.

Problém člověka však není v jeho konkrétních tajemstvích. Leží mimo něj — mezi ním a bližními, mezi ním a Bohem. Nachází se ve světle, jaké na něj vrhá Zákon a Evangelium, Slovo Boží, platné pro lidi bez rozdílu věku, pohlaví, atd. Pro člověka je mnohdy příjemnější, když může svůj problém řešit na obecné rovině — na rovině chápání Písma. Pak se totiž nepodrobuje slovu člověka — faráře, ale slovu Božímu.

Terapeutický je i styl naší komunikace. Vytrácí se přímost, úzkostně se obáváme, aby se někdo neurazil příliš přímými slovy. Když s někým nesouhlasíme, místo sporu, pokud je nutný, s ním jednáme (a nebo o něm, za jeho zády) jako s nemocným, který má pro svou zkušenost právo na jiný názor. Tím ovšem rozhovor, společenství, končí.

Kristus je nakonec především léčitel. Tedy, Ježíš skutečně uzdravoval a uzdravuje, i my jsme povoláni být někdy lékaři našich bližních. Ale Kristus nebyl nadšen z toho, že je chápán jako lékař. Kristus je dobrým lékařem, takže opravdu uzdravuje. Nečiní z nás věčné pacienty terapeutických skupin, jak je známe z amerických komedií. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Kristus by neměl přestat být také Prorokem — staví nám před oči Pravdu, padni komu padni. Je také králem — patří mu naše poslušnost, ať se nám chce nebo nechce. Je Knězem — jeho úkolem je oslava Boha, oslava Boha kvůli Bohu samému, jen kvůli samé Boží slávě.

A zde vidím počátek narovnání vztahů k Bohu, k bližnímu i ke společnosti — přijmout Krista ve všech jeho biblických důstojnostech, ve všech jeho pravomocích — jako Proroka, Krále i Kněze. V tradici již máme jistý vzor, jak by měla fungovat společnost s takovým vědomím. Ale jako při každém uchopení starého, budoucnost je otevřená.