[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O církvi

Jsme církví starých babiček?

Adam Balcar

Úvodem

Jsme tu, abychom se bavili o stáří a mládí v církvi. Řeknu několik tezí a pak se případně můžeme vrátit k tomu článku Přehlížené stáří, na základě kterého jsem sem údajně pozván.

Když si přečteme různé inzeráty, že nějaký sbor po církvi hledá faráře, nebo když se připravuje nějaký projekt, staví se nový sborový dům apod., tak si schválně všimněte, že se v těchto inzerátech a projektech často zdůrazňuje chuť , touha věnovat se mladým, mladým rodinám, mladým dětem. „Chceme faráře, který má kladný vztah k mladým, který se nebojí pracovat s mládeží, chceme rozvinout práci s mládeží, s dětmi?v novém sborovém domě, který stavíme, chceme zřídit mateřské centrum, nízkoprahovécentrum atd?“ nevím, jak takovým inzerátům rozumíte vy, ale já si je vykládám takto: Nemají mládež, a chtěli by ji mít. Mají mládež ve městě, ale ta mládež se toulá někde po ulicích a oni by ji chtěli pozvat do sboru, získat pro sbor? Docela přirozeně: sbor stárne a staří v tom sboru by byli rádi, kdyby tu štafetu mohli předat někomu dál. Aby se tady něco dál tradovalo. Nebo je to vedeno skutečně lítostí nad mládeží, která očividně často neví, co se sebou. (A mohli bychom pokračovat?)

Ve srovnámí s jiným probuzenějšími církvemi , např. s Jednotou bratrskou, nebo i s Církví bratrskou (a někde i s Římskokatlolickou c. charismatičtějšího ražení) té mládeže a maldých rodin s dětmi my skutečně mnoho nemáme (také samozřejmě jak kde). Já můžu tu situaci pozorovat zvláště v severních Čechách ? na Liberecku. Taková Jednota bratrská (tzv. charismatická) tento oproblém, jaký máme my, např. nemá ani trochu. A proto taky práci s mládeží nemá potřebu nějak zvlášť zdůrazňovat. My ve srovnání třebas touto probuzeneckou církví jsme skutečně s trochou nad sázky církví starých babiček a tu a tam i pár dědečků. Tu a tam platí samozřejmě nějaké vyjímky, ale celoplošně si myslím to platí , alespoň v Čechách (situaci na Moravě skoro neznám). Takhle vidím situaci, ve které se nacházíme. Věkový průměr našich sborů se pohybuje v lepším případě okolo 50 let věku a někde skoro bych řekl na hranici důchodového věku. Ale to jsou všechno statistiky a ty mohou zavádět, platí pouze v širším měřítku, v malém třeba platit vůbec nemusí. Ale nejde o statistiky, jde nám o základní otázky, nebo okruhy otázek:

Otázky

  1. Mělo by nám jakožto církvi Českobratrské evangelické jít o sebezáchovu, o zachování sebe samé? Věříme-li v konec světa, jakou podobu by měla mít naše církev na konci časů? Jsme na tyto časy připraveni? Jakkoliv je nechci předčasně přivolávat, jsme připraveni i tyto časy střízlivě očekávat a máme nějaký plán, jak se v takových časech zachovat? Přišli už tyto časy? Nebo je naše představa o budoucnosti úplně jiná, např. taková, že věříme v nekonečný pokrok, v nekonečnou obrodu toho, co je dobré, nekonečný růst a nekonečný přerod a nekonečnou změnu? Podle toho, jak si na tyto otázky odpovíme, se taky pak budeme vztahovat k mládí a ke stáří.

  2. Je tu nějaký mezigenerační konflikt, v důsledku kterého mladí lidé o naši církev už nemají zájem , alespoň ne takový, jaký mají o jiné církve? A případně, jak tento konflikt, tento spor řešit? S tím souvisí téma konzervativismu, uzavřenosti, zpozdilosti, nepřizpůsobivosti době, nebo naopak pokroku atd?, ale může s tím souviset i téma výchovy, příliš moralistní nebo naopak příliš liberální? Proč to ty mladé na těch našich českobratrských baráčnických nebo i studeně kostelových bohoslužbách nebo biblických hodinách vlastně nebaví? Měla by je církev vůbec bavit? Podotázka: je naše církev uzavřená? Je uzavřená ve smyslu tom, že je nemisijní? Vzhledem ke všem, nebo zvláště vzhledem k mladým lidem?

  3. Jaké místo v církvi mají staří lidé? A jaké mladí? Jak potřebují staří mladé a jak mladí staré? Potřebuje stará církev mladé lidi, mladou generaci proto, že už jí docela prakticky docházejí síly a na brigády se jí chodit nechce, už nemůže, nebo má pocit, že má přímo povinnost vůči mladým samým, nějak se jim přiblížit, něco jim sdělit a předat, jim něco dát, to nejcennější co má, konkrétní víru? Nebo obojí (v ideálním případě)? A zase zpohledu mladého člověka: Potřebuju staré, aby mi něco dávali, starali se o mě (všelijakou péčí, nebo jen penězi..) , vytvářeli mi podmínky, bavili mě, ale v určitých situacích mi dali pak zase pokoj, a nebo je potřebuju jako mladý člověk staré lidi, protože bez nich už to nikdy nebude ono, bez nich bude bezradný, bez nich se my mladí akorát tak rozhádáme?, nebo se dokonce dostaneme ještě do většího úpadku, než v jakém se ocitli oni, tito staří..? Je to otázka jen mých potřeb, nebo také mé povinnosti? (V případ vlastních rodičů např. na základě přikázání „cti otce svého i matku svou“?) Podotázka: Je stáří nějak méně cenné, protože už není tak výkonnné? (Viz sugestivní Jakubův plakátek/pozvánka na tuto konferenci?“

  4. V jakém smyslu platí reformační heslo: „Ecclesia Verbo Dei reformata et semper reformanda.“ ? Církev je reformovaná/obnovená Božím slovem a zároveň má být vždycky a neustále reformovaná/obnovovaná?(tj. take reformovatelná, obnovitelná?“ Je to heslo, o které se opírali reformovaní ale přišla s ním i katolická církev na 2. Vatikánském koncilu (v 60. letech min. stol.) ve smyslu „zdnešnění sebe samé/přiblížení sebe samé době“ ? aggiornamento .

Odpovědi

1. Sebezáchova církve?

Jakou máme představu o budoucnosti a to i té nejzazší budoucnosti? Konec světa, a nebo nekonečný pokrok …? Tu otázku sebezáchovy církve jsem dal hned na začátek, protože mě asi nejvíc znepokojuje a znepokojuje mě právě jako mladého člověka: Mám za to, že potřeba sebezáchovy jako organizace nebo jako živého organizmu není nějak křesťanská ? ve smyslu „svatá“. Potřeba sebezáchovy je sice přirozená, ale není hrdinská. Není ani přitažlivá. A není ani křesťanská ve smyslu evangelijního „netrapte se zítřkem a nestarejte se o to, co bude, zkrátka, jestli přežijete?“ (Volná citace Mt 6 ? Kázání na hoře) Navíc, pakliže jsem v situaci, že mám strach o sebe, pakliže mě zaměstnává pomyšlení na mou budoucnost, tak pak jsem značně nesvobodný, úzkostlivý, nejistý, zkrátka, rozhozený. Jestliže mě pozve do svého kruhu sbor a já tam vycítím, že tak strašně touží po mladých, a proto mě pozvali, protože jsou staří, tak já tam už proto nebudu chtít chodit, protože z nich vycítím ten starch o sebe samé. Maximálně jim pomůžu na brigádě, ale jakmile mě pozvou někam, kde uvidím, že jsem tam najednou strašně důležitý a potřebný, že tam dlouhodobě je nějaká nouze o lidi jako jsem já, a to do té miry, že beze mě by to tam zaniko, tak nevím zrovna, jestli bych do takového společenství chtěl natrvalo patřit. Člověk dostane najednou starch sám ze sebe , z té odpovědnosti, a raději couvne, pokud to nějaky zázrakem nepřekoná, nějakým zvláštním přičiněním shůry , zásahem Božím. Tedy naše církev by se měla hodně zamyslet nad tím, jestli se bude takovým zp. shánět po nové generaci, po mladých lidech. Naopak, na člověka spíše působí jakýsi vyrovnaný pocit přijetí, ale zároveň pocit „tady nic nemusím, ale můžu tady být, můžu být u toho“?

Já jsem měl trochu nepříjemnou zkušenost, když mi bylo asi 17 let a byl jsem pozván na setkání Akademické YMCA, původně pro mladé, ale tehdy se to obnovovalo po 40 letech přerušení činnosti. A tehdy na tom jednom setkání jsem byl jediný mladý. Ostatním bylo kolem 70 let. A když to víkendové jinak zajímavé setkání končilo, tak na závěrečném kolečku mi byl položen dotaz, jak vidím jako „ten mladý“ budoucnost Akademické YMCA. Jak mi to bylo nepříjemné! Jaký jsem měl tehdy pocit, že odtamtud asi budu muset utéct, třeba zadním vchodem. Protože najednou na mě chtěli převalit veškerou odpovědnost?

Tak takhle já nějak myslím dneska na mladší lidi, kteří někdy přijdou poprvé do našeho sboru: Snažím se si jich moc nevšímat. Troche pozornosti, to ano, přirozeně, trocha zájmu, přirozeně, zvědavosti, jako že jsou přijati a vítání, ale jinak nic víc. Nesnažím se po nich hned skočit, že jako oni jsou těmi spasiteli na které náš přestárlý sbor už dlouho čekal.

Když mluvím o pudu sebezáchovy naší církve, myslím samozřejmě také docela prakticky na potřeby hmotné a ekonomické: Když jsme sbor převážně důchodců, hůře se nám utáhne personální fond. Hůře se budeme scházet na brigádách, hůře uzpíváme písně na bohoslužbách, i ty z EZ! , které jsou jinak hezké, když se umějí sborově zazpívat, ale když je mi 70 let, už to ten můj hlas neuzpívá.

(To je mimochodem vždycky potřeba říci na obranu písní v našem zpvěníku, že aby mohly vyznít hezky, musejí se nejprve hezky zahrát a zazpívat, což už se dneska povede jen v málokterém sboru? naší církve.) A tady lze cosi zobecnit: máme spoustu starých věcí, starých tradic, hodnot ze starých dob, ale mi si je neoblíbíme, dokud je nezačneme správně používat, když k nim nepřičichneme, ale poznáme je jen v nějaké povadlé nebo upadlé podobě, nebo zchátralé ? např. zchátralý kostel. Proto nemůžeme nechat příliš mladé a příliš nerozkoukané lidí rozhodovat o budoucnosti a podobě církve, protože oni by pak ohrnuli snadno a lehce nos nad věcmi, které mají svou zatím skrytou hodnotu a svůj krásný a nenahraditelný potenciál, který oni zatím nejsou schopni vidět. Obrazně řečeno: raději by zbořili kostel, než aby se s ním opravovali?

Tedy zpět ještě k financím a k pracovní síle: je to velmi lákavá představa ? vidina produktivních, mladých lidí, kteří budou platit tučnější saláry, kteří převezmou otázku údržby, kostelnické práce atd? velmi lákavá. Ale takhle můžu uvažovat, když myslím hlavně na sebe. Jsou tady věci, hodnoty a tradice, které předávám a musím je předat tak, abych je při tom předávání neznehodnotil a také, aby ta druhá strana byla připravena to, co předávám, převzít. Tedy: jsem tu jednak já, stará církev ? pak je tu to, z čeho žiju a z čeho jsem žila a za co jsem se nestyděla ? víra, a pak do třetice je tu mládí, které po tom samém, po víře touží (v ideálním případě) a rádo a s otevřenou náručí ji přebírá a nějaký čas ji spolu sdílíme ? víru a veškerý život který s ní souvisí a který z ní vyvěrá. Takhle ideálně to samozřejmě nefunguje, ale chci jen zdůraznit, že toto trojí tu musí být, aby církev vůbec jako taková žila. A na téhle definici církve bych trval.

Tu otázku sebezáchovy ještě zakončím jednou tezí a pak přejdu k očekávání nejzazší budoucnosti: Církev nemusí propadat pudu sebezáchovy. Protože ten, kdo by chtěl zachovat svůj život, ten ho ztratí , ale stará církev má něco předávat..musí zůstat v tomto předávání suverénní, protože i ona předává poklad, kterým žije ? evangelium, slovo Boží, strhující svědectví o Bohu na zemi. Ona sama vydává nakonec svou duši a to s takovým nasazením, s jakým Kristus vydal svou duši za církev. To je ideál. Pravá církev si nesnaží zachovat svůj život, ale odevzdává se, odevzdává ho pro Krista, a tak ho odevzdává i další generaci ? avšak se vší odvahou, důstojností, s pevnou vírou, zkrátka směle. Protože, kdo ztratí svůj život, kdo ho odevzdá pro Krista, ten jedině ho zachrání, ten jej nově nalezne. ( volná citace ? Lk 9, 24 ). Věřím tomu, že v těchto slovech je ukryt i úspěch církve ? církve nebojácné, statečné, suverénní vůči světu, který svou vírou přemohla, protože ho přemohl už její (a jeho) Pán, Ježíš Kristus, ten poníženy, slabý, i ten na konci svých sil.

A nejzazší budoucnost vidím v konci světa. Nechci si hrát na vizionáře Drabíka, ale rovnou říkám, že vizi nekonečného přímého pokroku světa důrazně odmítám. Myslím, že pokud staří ve sboru nazřou, že se nějak provinili vůči mladým, že jim něco dluží, nebo že jim křivdí, nebo ukřivdili, že třeba rodiče špatně vychovali své děti, že si to mají přiznat a mají to vyznat I před svými dětmi. Mají najít nějaký smír. I stáří se totiž může provinit vůči mládí, ale! sám fakt, že stojím uprostřed shromáždění jako stařec a shromáždění kolem mě je také staré, není to ještě důvod k nějakému sebeobviňování nebo studu. Není naší povinností se až do konce věků a světa starat o to, abych já nebyl tím posledním křesťanem. Naopak, já musím ve víře žít tak, jako bych právě byl tím posledním křesťanem. Jedině tak je pak má víra samostatná a pevná. Pořád se ohlížet, zda tu víru se mnou sdílejí i ostatní? Proč? Důležité je, jestli ji ještě sdílím s Kristem a s těmi bratry a sestrami, které kolem sebe teď mám, bez ohledu na to, kolik jim je let, protože nikdy nevíme, jestli nejsme právě těmi posledními z vyvolených, proč bychom to měli předem vyloučit? Naopak odmítám vizi přímého nekonečného pokroku, který je nějak totožný s duchem doby a se kterým, když se svezeme, to nějak zaručí budoucnost mně nebo celkově tomuto světu a pak i této církvi. Přirozené to je, chtít žít a dát život dalším po mně. Ale to je zase takové jenom přírodní. Představa, že by jako Ježíš se svými učedníky, nebo první církev, se nějak soustředili na mladé lidi, nebo na to, aby si založili rodiny, aby měli komu předat to své poselství, toho svého ducha, je dosti absurdní. Pokud si dobře vzpomínám, tak jediné setkání s mladým člověkem, kdy se vyloženě v evangeliu zdůraznilo, že ten člověk byl mladý, skončilo odchodem tohoto mladíka od Ježíše?,kvůli bohatství a ve smutku. (Mt 19,16nn)

Tedy potřeba toho předávání, byť jakkoliv misijního, musí vycházet pouze z odpovědnosti za ty, které už mám kolem sebe, ať ve světě, v obci, ať ve sboru. A ne za nějaké, které kolem sebe nemáme, i když bychom si to jakkoliv přáli.

Takže: růst, misie, ano, ale ne za každou cenu, už vůbec ne ve jménu přímého nekonečného pokroku. Nebuďme snílkové a blázni, ale vyjasněme si nejprve na jakém fundamentu může a musí jakákoliv misie stát, aby neztroskotala nebo se nevyšinula.

2. Mezigenerační konflikt?

A tak se dostávám k tomu druhému okruhu otázek: Je tu nebo byl tu nějaký mezigenerační konflikt? Je církev uzavřená novým mladým lidem? Je zpozdilá? Nepřizpůsobuje se dost době? Hned odpovím: ano, konflikt mezi generacemi tu je. Je jasné, že stáří a mládí jsou vlastně protiklady a budou, které je třeba teprve nějak překonávat, nebo lépe spojovat.

Naše církev si to prozatím usnadnila tím, že generace od sebe oddělila. Ještě tak na tu první píseň a první čtení jsou všichni v neděli pohromadě, ale na kázání, které je jen pro rozumné a dospělé a tedy starší, už děti odcházejí do nedělky. A v týdnu už je to vůbec rozdělené, aby se generace pokud možno nepotkávaly: mládež zvlášť, děti zvlášť? Všichni víme, proč to tak je, ale málo kdo si uvědomuje, že je to také ústupek něčemu, co by tu vlastně v ideálním případě být nemělo. A pokud se to bude ještě víc obhajovat a prohlubovat a generace se budou ještě víc separovat, bude to vůbec katastrofa pro obě strany.

Kdysi před lety jsem byl v Irsku a u moře v jedné vesnici jsem zašel na zábavu. A co mě zaujalo, byl nejen tamní Guiness, ale také jeden zajímavý úkaz, že tam na stejnou muziku tancují i hodně staří i hodně mladí lidé, spolu nebo vedle sebe, ale v jednom lokále a na stejnou hudbu. A neměl jsem pocit, že by se tam teda někdo nudil. Nebo u nás, v Novém Městě, když je biblická hodina, se jen tak ze zvědavosti přijdou podívat tak 10ileté až 13ileté děti (stalo se to párkrát). Ze začátku tam sice jisté mezigenerační napětí panuje, ale pokud se to nějak překoná, tak se to někdy i povede, že se obě generace ? vlastně z nouze ? sblíží, i pak v rozhovoru. A nepochybuju o tom, že je to pro obě strany obohacující.

Chci tedy říci, že konflikty tu jsou, chyby, křivdy, vzájemná neporozumění, odcizení, staří se nudí s mladými, mladí se starými, ale není nutné to nějak zvláš pěstovat, vycházet tomu vstříc, spíš bych trval na tom, že církev je společenství různých lidí, které spojuje něco nebo někdo třetí. Je to setkání žen, i mužů, bohatých i chudých, intelektuálů i inženýrů, dob nejstaších i dob nejmladších!, a proto také starých a mladých lidí. To je cíl církve ? setkání protikladů v Kristu. Nemusí to být nějaké vynucené setkání, křečovité, upocené, trapné, ale tam, kde se staří a mladí setkávají čím dál tím méně, tam s nimi zaniká i místní církev obecná.

S tím souvisí i otázka uzavřenosti a zpozdilosti. Myslím si, že mládí a stáří je do značné míry čímsi jen vnějším, nepodstatným. A taky důrazy, které kladou mladí jakožto ti mladí, a staří jakožto ti staří jsou stejně tak nepodstatné. Když starý člověk nebo starý sbor příliš nebo jenom vzpomíná na staré zlaté časy, je tu něco v nepořádku, vytváří se tím chorobné uzavřené prostředí, ve kterém mladý člověk zákonitě nemá co dělat. Stejně tak ale, když puberťák ? my všichni jsme někdy byli v pubertě ? se zamiluje do džín, do dlouhých vlasů, do muziky, ve který se hraje na bicí a má pocit, že přes to vlak nejede, je to cosi, co volá po zkrocení. A když se to nedá zkrotit teď, tak to stejně časem zkrotí život sám. Takže v tom je problém, když se vnější věci příliš zdůrazňují a přeceňují. Ale dělají to právě i staří: to je ten tzv. upřílišený konzervativismus. Např., když trvají na tom, že slovo Boží lze kázat jedině v taláru (nemám nic proti talárům jako takovým), že zpěv můžou doprovázet důstojně jedině varhany (zase, nemám nic proti varhanům jako takovým) , atd? Jde mi jen o to, že se věci služebné, estetické a vnější zaměňují za podstatu samu, za to, čemu musejí zůstat podřízeny. Ale pokud slouží svému účelu, pak jsou vlastně nenahraditelné a není potřeba je nahrazovat.

Ještě k té tzv. uzavřenosti naší církve: všiml jsem si , že uzavřenost církvi vyčítají nejčastěji lidé, kteří by do ní vlastně chtěli vstoupit, ale nějak právě nemohou, nebo nevědí jak. Oni cítí, že v církvi je něco cenného, ale brání jim něco v přístupu. Proto si myslím, že jestli je to pravda a jestli je naše církev uzavřená, tak to vlastně ještě není tak zlé. Horší by bylo, kdyby byla naprosto otevřená, ale vyprázdněná, vyprodaná. To je nebezpečí mnohem větší. Jaksi, otevřít se sebevražedně natolik, že se při tom jako církev úplně ztratím ? to by byla katastrofa.

A ta uzavřenost se sice vytýká starým lidem. Mladý člověk je takový otevřený, upřímný, spontánní, bezelstný. Ale má mladý člověk co nabídnout církvi? Uvědomuje si mladý člověk, že tato otázka nad ním visí? Ta církev starých babiček bez něj možná vymře. Ale co pak bude s ním? Nebude to mít o to složitější? A je to skutečně taková tragedie pro věřící babičky, že odejdou? Že už mají pokoj, že budou doma u svého Otce?

Možná vám připadá, že se víc zastávám stáří, ale myslím si, že to právě pomalu ale jistě je také více třeba.

3. Jaké místo mají mladí a jaké staří?

Jaké místo tedy mají mladí v církvi a jaké staří? Je to zdánlivě velice prostá otázka. Docela přirozeně bychom si odpověď mohli vyvodit ze života? Mladí mají tu energii a to zdraví, někdy i dobré nápady a ideje, idealy, někdy jsou mladí dokonce moudřejší, nebo osvícenější Duchem, … staří mají ty zkušenosti, rozum, bohatší zážitky, jsou střízliví, uvážliví ?,ale Duchem sv. můžou být osvícení stejně tak … jako mladí.

Ale v církvi dnes vidíme, že dochází k jistému posunu rolí a kompetencí: pojem staršovstva byl od počátku určován tím , že v něm sedí starší? už od dob nejstarší církve, od dob biblických. Mám za to, že to mělo nějaký smysl, a sice v tom, že staří se poradili, rozhodli a tím jejich úloha skončila. Mladí to pak vykonali. Mladí sloužili. Mladí jim občas mohli říct svůj názor, ale odpovědnost větší za rozhodování těla církve nesli starší, proto staršovstvo. A ti mladí pak byli tou výkonnou složkou ? měli se také nejprve osvědčit. Ti staří byli ti, kdo už se osvědčili? To je zase ideál, který nesmíme nikdy ztratit ze zřetele. Je jasné, že i staří měli už dříve v biblických dobách máslo na hlavě a že také proto se mladým nechtělo moc poslouchat. Ale ten dobrý smysl pojem starších, staršovstvo má. Starší tu je dlouhá léta a zažil různé doby, různé módy, různé zvraty ve svém životě i v životě celé společnosti, zažil různá svá osobní selhání, prohřešil se, selhal a Bůh ho milostivě zachoval na živu. Zatímco mladý si spíše myslí (pokud není nějak vyjímečně moudrý), že všechno jde nějak přímočaře a hlavně že on sám to nějak všechno zvládne, že je dostatečně silný a odvážný. Starý se v nejlepším případě poučuje z chyb, které udělal v mládí, mladý člověk ty chyby ještě neudělal.., ale teprve je udělá.

Takže to je taková moje představa, že takhle by to mělo fungovat: staršovstvo odpovídá, rozhoduje v nelehkých otázkách a mladí jsou pak těmi silnými, kteří jsou tou výkonnou složkou sboru. Nedovedu si představit, že by to mohlo fungovat obráceně. Bohužel, dneska je v církvi tendence předat to složité rozhodování, třeba funkci kurátora mladým lidem a ti se z toho pak většinou hroutí a jsou z toho celí nesví nebo tomu moc nedají. Chybí jim víc střízlivosti a přesnosti. Spíše tápou, byť energicky. Dost je to pak zmáhá. Vůbec jim tu roli nezávidím. Zároveň mě pak strašně dere, když na brigády chodí odpovědní a spolehliví starci a mladí se nějak hlásí ke sboru, chodí tam hlavně, když je tam nějaká zábavná společenská akce, ale že by je napadlo, je samotné přijít na brigádu, to velmi zřídka? Jak se ty role úplně obrací! A mladí mají samozřejmě vedle toho někde stranou spoustu nápadů, jak a co by se mělo dělat jinak, ale často stejně nakonec neudělají nic, a nebo odejdou a jdou do jiné církve, kde jsou právě mladí ve většině.

Jako je zase na druhou stranu pravda, že mládež se cítí být až příliš ponižována. To je citlivá otázka a velmi subjektivně se mi na ni odpovídá. Jestli je skutečně moc ponižována? V každém případě vždycky bude mladý člověk v roli toho poníženého, vzhledem ke krátkosti, a tedy nerozvinutosti (neotrkanosti) svého života.

Je jasné, že to, co tady říkám, je nejpatrnější, když srovnáme vyloženého starce s dítětem. Stařec má cosi cenného v sobě, ale jeho schopnopst to projevit je čím dál tím slabší. Dítě je hyperaktivní, ale musí se usměrňovat.

Proto musí být mladý člověk trpělivý ke starému, aby mohl starý, to cenné, co je v něm, projevit. Starý člověk zase musí být otevřený mládí, a teprve pak ho může usměrňovat. Tu otevřenost musí mladý člověk pocítit, jinak se cítí být na špatné adrese a vytratí se. Z obou stran je to, řekl bych stejně těžké.

4. církev stále obnovovaná

A tak se blížíme k závěru , přičemž bych se chtěl zamyslet nad tím heslem reformovaných, že „církev má být neustále obnovovaná, reformovaná.“ To je heslo, které stáří neslyší zrovna rádo, totiž že by se mělo něco měnit. Na druhou stranu staří lidé vidí rádi mládí ve sboru, a tedy, že se jejich sbor obnovuje.

Co to heslo znamenalo v době reformace a co znamená dnes? Reformace sama sebe považovala za hnutí, které obnovuje nebo dokonce už obnovilo církev v její ranosti a původnosti. Toto hnutí mělo pocit, že nastartovalo opět svatou církev obecnou, svatou pro veřejnost. Začalo se zpívat i na nápěvy tehdy v 16. století populárních písní ? což jsou např. některé ty naše dnešní ženevské žalmy, ke kterým nutíme mladé, aby je zpívali. Církev se osvobodila od diktatury tradice, papeže a tvrdila, že ona je tou obnovenou původní pravou církví. A protože to tvrdila i s pokorou, zdvihla sama nad sebou varovný prst: „ale nezapomeň se reformovat také v budoucnu“ a vložila si sama do svého programu: „nezapomeň, že se máš neustále reformovat, obnovovat a že máš k tomu být ochotná a toho schopná“. Církev, která se neustále neobnovuje, ta zanikne. Jenže, aby si nikdo nemyslel, že tím nějak unikne církevní tradici ? nejde tady o nějakou změnu pro změnu. Jde tu o neustálou obnovu ze slova Božího, které církev hledala docela konkrétně v Písmu a teprve potom v tradici.

Změna je život, a tam kde se církev nemění ze své podstaty, jako z pramene, tam ani nežije. Jenže co je tou podstatnou změnou a co jsou změny až teprve okrajové? Řekl bych, že by se to dalo odstupňovat od těch nejpodstatnjších změn po ty nejméně důležité. (Spíše ve volném sledu v rámci jednotlivých bodů:)

  1. uvěření, odpuštění, změna smýšlení, pokání, obrácení k pravé naději, porozumění, smíření, sjednocení, sloučení protikladů?láska

  2. změna životního stylu, změna rytmu, změna způsobů a mravů ?

  3. změna liturgie, obměny bohoslužebného života, obměny církevního života, sborového?, provozních řádů atd.., údržba ?

  4. A teprve pak: oběma konkrétního písňového repertoáru, změna barev, otázka výzdoby sborových místností, kulturní náplň sboru, otázka vkusu, estetiky, volnější zábavy ve volných chvílích sborového života, otázka oblečení, architektury (kostel, nebo vila?)

Toto pořadí je třeba zachovat a vnímat to odstupňování, tj. to, co je skutečně na prvním nebo na přednostnějším místě ?, a to, co je méně důležité , aby se totiž vážně nenarušila rovnováha uvnitř sboru a církve vůbec. Kde se sbor (církev) rozdělí na základě neshody na písňovém repertoáru nebo na otázce, jestli se budou scházet v kostele s věží nebo bez věže, nebo jestli se bude hrát na bicí nebo navarhany, tak tam si myslím, že to nemá budoucnost ani pro jednu ze dvou rozhádaných stran. Pokud se na tom podružném začne štěpit církev na mladé a na staré, na moderní a na ty zpátečnicky konzervativní a ustrnulé, jako se to někde skutečně už děje, a děje se to v malém takhle vlastně všude, tak pak, co se stane s těmi mladými a co se stane s těmi starými? Staří vymřou neusmířeni a v nepokoji, ješitní a zatvrzelí, mladí se spolu rozejdou, většinou rozhádají, stanou se z nich vzájemní rivalové a buďto jenom tak zvlažní ve víře, a nebo se budou dál a dál štěpit a sebeutvrzovat, a omlouvat ta svá rozhodnutí, a tím za sebou nenávratně pálit mosty k návratu , k obrácení. Někdy to naštěstí končí pokáním, jindy bohužel jen vyšeptáním.

Abych neskončil tak pesimisticky: Přeju naší církvi a pořád se o to sám jako její farář snažím, aby neustále usilovala o to, stát se tou církví obecnou a samozřejmě dokonale svatou. A slovo obecná vnímám skutečně v obecném slova smyslu: obecná po spojení protikladů. Kéž by se stala církví starých i mladých, ale i církví starých dob i mladých dob, dob nedávných, tedy i dneška.