[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O církvi

Síla a slabost ČCE

Tomáš Pavelka

Výrazným jevem křesťanského myšlení uplynulého století byla snaha nově oslovit ke křesťanství netečného člověka. Za typické plody těchto snah v našem prostředí bych označil civilní interpretaci, která je povíce záležitostí českobratrské církve, důraz na inkluzivitu a otevřenost církve, neformálnost liturgie, kázání a řeči církve vůbec. (Reprezentativní je v tomto ohledu zpěvník Svítá). Jako žádoucí je vnímán odklon od dogmatických pravd k promýšlení vztahů od člověka k Bohu a k druhým lidem, jež nakonec sestupuje až k otázce vztahu k sobě samému, k otázce sebepřijetí. Krátce, důraz na rovinu mezilidskou, horizontální, proti oblasti náboženské, vertikální.

Zpitování, ne misie

Tyto snahy byly v době svého vzniku oprávněné. Tehdejší průkopníci viděli v pravém světle uzavřenost církve. Jednak uzavřenost, způsobenou omezením se na osobní zbožnost, která je líná mluvit do věcí tohoto světa (což přitom bylo v době komunismu zvlášť namístě), která nestojí o nově příchozí. Dále uzavřenost způsobenou tuhou morálkou s často svévolně vysokými nároky. Morálkou, jejímž cílem je především vyloučení druhého, aby potvrdila sama sebe. Morálkou, působící úzkost, která se proměňuje v podezíravosti k nově příchozím.

Tento zápas vedl ke statečnému odporu proti totalitě, přinesl mnohé myšlenky trvalé hodnoty (za všechny dílo B. Komárkové). Přínosný však byl především pro církev samotnou.

Všechny výše zmíněné snahy však začínaly praktickým argumentem: Je potřeba oslovit většinu evangeliem nedotčených moderních lidí. Kritérium úspěšnosti si tak jejich zastánci dali sami. Kde však jsou ty zástupy oslovených? Vždyť církev se spíše pomalu zmenšuje. Nové přístupy tak vykazují minimálně jen stejnou úspěšnost, než přístupy dosavadní, ne-li menší. Na misijním poli, které si samy zvolily za své místo, tak, dovolím si říci, převážně selhaly.

Vzpoura se stala konvencí

Problém tkví dle mého soudu v tom, že civilní interpretace nebo i ?Nová píseň? je docenitelná jen jako vrcholná výpověď lidí vycházejících z tradičně křesťanských pozic. To je pohled, který je lidem mimo církev dokonale skryt. V plné síle nenáboženskou interpretaci pochopíme jen jako odvážný čin lidí hluboce náboženských. To také vysvětluje, proč v dalších generacích nedosáhl již nikdy tento trend myšlení takových vrcholů, jako v generaci první. Co bylo kdysi vzpourou, kterou musíme ocenit přinejmenším pro její odvahu, stalo se dnes konvencí. Konvencí, která nebyla vybojována, jako u předchozích generací, ale jen přejata. Co více, tyto původně provokativní přístupy se dnes staly standardem. Odlišnost od tohoto standardu pak působí pobouření a není žádoucí. Osobně jsem se tak mnohokrát setkal se strachem, přiznat se otevřeně např. k víře v Mariino panenství, v prázdný hrob, k respektu k bohoslužebnému prostoru, ke konzervativním etickým názorům apod. Neprůstřelnost oficiální linie Českého bratra se pak mezi některými mými generačními souputníky stala téměř příslovečnou.

Pokus připomenout základy (fundamenty) si pak často vyslouží nálepku fundamentalismu, stejně vylučující, jakou byla kdysi nálepka hereze. Je to spolehlivá obrana proti jakékoliv kritice. Té je přitom mnohdy potřeba jako soli. Za nejpalčivějším problém považuji rezignaci na věrouku a přetížení horizontální, mezilidské roviny církve. Totiž, rezignací na dogmatiku ve jménu praktické práce s lidmi jsme se teoretizování ve skutečnosti nezbavili. Jen se z oblasti věrouky, která mu náleží, přesunulo právě do oblasti lidských vztahů a vztahu k lidem. Vztahy jsou ale onen vlastní život, život se musí žít a ne o něm teoretizovat ? věrouka mu pak slouží jako mantinely, jako směrovky a jako výzvy. Produktem teoretizování o lidech a o vztazích je škatulkování, redukce lidské rozmanitosti na několik základních typů: pohodář, hysterka, puberťák, psí čumák atd., redukce nekonečné škály lidských vztahů v podstatě jen na dva póly: sdílení/nesdílení. Ještě větší nebezpečí však skýtá svod teoretizovat o vztahu člověka k sobě samému, k sebepřijetí. Ponechme stranou, že směr, kterým bible člověka směřuje je spíše od sebe k druhým než do hlubin vlastního nitra. Alarmující je vzrůstající obliba psychoanalytických metod mezi duchovními. Jednak se jedná o poměrně invazivní nástroje, určené pro klinickou praxi, které v rukou diletanta mohou napáchat velké škody. Sporné je i to, že jsou založeny na principu, že ?nemocný? si má pomoci sám, přičemž úkolem duchovního je spíše provázet k pomoci shůry. Především však staví duchovního do role lékaře a jeho protějšek do role nemocného, což je výrazně nerovné postavení, založené na vydanosti ?pacienta? lékaři, které, jako veškerá nekontrolovaná moc, svádí k zneužití a manipulaci. Bohužel opět musím uvést osobní zkušenost, kdy duchovní dokonce projevoval nevoli nad těmi, kdo s ním do tohoto terapeutického vztahu nechtěli vstoupit.

Poukaz na inkluzivitu, přijímání druhých, účinně zamezuje kritice i vážných morálních poklesků, z Ježíšova výroku ?Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!? mizí druhá věta. Míra slušnosti někdy klesá pod úroveň běžně vyžadovanou sekulární společností. Otevřenost experimentům pak umožňuje, aby se člověk v církvi realizoval ve věcech, na které mu ?ve světě? nestačí schopnosti.

Mýtus „moderního člověka“

Skutečný obraz církve zdaleka není tak pochmurný, jak by se mohlo zdát z často jen zárodečných negativních tendencí, které jsem zde nakupil. Důvod k zamyšlení však je, neboť mnohé církve našeho typu v západní Evropě již v naznačeném směru postoupily dále a nejen že tím nezískávají nové věřící, ale spíše je ztrácejí. Sdílejíce všeobecnou západoevropskou zkušenost ústupu křesťanství, propadáme zbytečné malomyslnosti a dosud předepisované léky situaci spíše zhoršují. Přitom křesťanství v celosvětovém měřítku zaznamenává snad dosud největší početní růst. Nemůžeme se donekonečna vymlouvat na škody napáchané komunismem, protože je tu jednak situace v západní Evropě, obdobná té naší, jednak v ještě tvrději atheizovaných zemích jako Ukrajina nebo Čína zažívá křesťanství i přes vnější těžkosti, ba pronásledování, dramatický růst.

Je to na prvním místě charismatické a evangelikální křesťanství, ale oživení zažívá i katolická církev. Jsem snad zastáncem charismatické obnovy nebo tajným katolíkem? Toho jsem dalek, ČCE jsem si zvolil, protože ve své věrouce dle mého podává evangelium v nejčistší podobě. Pokusme se však nahlédnout, co snad činí jejich misii přitažlivou. Především jde o nepokrytě náboženské křesťanství. Přijímám námitku, že za jejich úspěchem může být touha po zážitku, tajemnu. Přijímám i námitku, že tyto tendence mohou být potencionálně nebezpečné. Přesto je však na místě přiznat, že jsme se v ?moderním člověku? zcela zmýlili. Je daleko náboženštější než člověk před sto lety. Za přitažlivou dále považuji exkluzivitu, výlučnost těchto církví. Pokud je zde čára mezi ?jsi náš? a ?nejsi náš?, částečně to sice církev světu odcizuje, ale zároveň je lákavé a vlastně snadné tuto čáru překročit ? je totiž vidět, kde je. A kdo vstoupí do kruhu církve, může si být jist, že do ní patří, bez ohledu na rasu, vzdělání atd. To jim může bílá, česká, středostavovská ČCE, kam i nově pokřtěný často proniká jen pomalu, závidět. Domnívám se, že pro lásku je potřeba exkluzivity, ohraničení. Pouto rodiny je založené na stejném principu ? toto jsou ?naši?. I manželství spočívá v tom, že muž má rád právě tu jednu ženu a ne prostě jen ?ženy?. Láska potřebuje uzavřený prostor, který nejdříve musí naplnit a teprve pak může (a má) přetékat ven. Nemůžeme ji jen tak ?rozlít po podlaze?. Zároveň tyto církve nabízejí poměrně jasná pravidla pro život. I zde je tedy poctivé přiznat, že jsme se mýlili, když jsme předpokládali, že modernímu člověku brání v přijetí evangelia církevní exkluzivita a moralismus.

Místo evangelíků v současném světě

Jaké je však místo klasických protestantů v tomto světovém boomu křesťanství? Domnívám se, že klíčové. Nezastírejme si slabá místa těchto ?misijních? církví. Bratři a sestry z ekumény prominou, ale domnívám se, že je to právě omezenost křesťanské svobody. V katolicismu tuhá hierarchie, v probuzenectví všech odstínů zase může být slabinou důraz na sílu zážitku setkání s Kristem, kdy se jednak z vlastního prožitku obrácení může nepozorovaně stát zásluha, jednak může být člověk zotročen touhou neustále si tento zážitek opakovat. Snad mohu zjednodušeně říci, že pravoslaví stojí na liturgii, katolicismus na církevní hierarchii, probuzenecké církve na citu. Protestantismus pak stojí na řádné věrouce, na dogmatice. Probuzenectví a katolictví nabízejí jakési koleje, po kterých se sice jede bezpečně a pohodlně, ale jednotvárnost cesty časem může vést k únavě. Navíc každý kamének, nestandardní životní situace, může z kolejí vyhodit. Věrouka, to není trolej, ale obrys, hraniční body. Ty jsou pevné, jako koncové body úsečky. Ale mezi těmito body je nekonečné množství bodů — rámec dogmatiky poskytuje prostor životu, žité víře. Mezi póly dogmatických výpovědí jiskří náboj života. Sjednocení na společném pochopení Písma může nahradit zneužitelnou lidskou autoritu. Ubíjející moralismus mohou nahradit věroučné mantinely, mezi jejichž dogmatickými uzlovými body dochází k napětí vláken každého unikátního lidského života.

Shrnuto: Možná jsme přecenili dočasný pokles náboženskosti v naší oblasti ? přitom i u nás lze nyní pozorovat její vzestup. Možná jsme přijali ukvapená opatření, která dnes vlastně spíše znesnadňují přijetí evangelia, než aby mu pomáhala. Přiznejme si, že jsme zde, mohu říci v západní Evropě, zaspali dobu. Zbavme se též evropského osvícenského pocitu nadřazenosti a přiznejme, že křesťanství je náboženství jako každé jiné. S jediným rozdílem, že je to jediné pravé náboženství. A dovolte mi malou provokaci: Domnívám se, že Kristus se kvůli člověku stal nejen člověkem, ale stal se i náboženstvím, protože jen skrze náboženskou řeč (hřích, oběť nebesa atd.) dokáže člověk uvažovat o smyslu svého života a světa. Přiznejme si deficit, ale na pravém místě, tam, kde jsme pro svět nenahraditelní, ne na místech, kde nás mohou hravě nahradit např. školení psychoanalytikové. Přiznejme si, že vlastně moc neznáme svá vlastní vyznání. Nakonec, snažme se oslovit ty mnohé, kteří o nás už stojí a ne svět jako celek. Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!