[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O víře

Plíživý katolicismus

Tomáš Pavelka

Pozorné zkoumání dokumentů 2. vatikánského koncilu prozradí, že přesvědčení o vlastní jedinečnosti a naopak nedostatečnosti ostatních církví, které zaznívá z nedávného papežova prohlášení, je již zde vyjádřeno v podstatě stejnými slovy. S jemnou ironií poznamenejme, že společných prvků s katolíky má naše víra začasto více, než kolik jich papež uvádí. Zejména s katolicismem před druhým Vatikánem.

Vyslechnout mši

Nejzřejmější je to na bohoslužbě. Když například začasto zpěv duchovního z čiré nutnosti výrazně přebíjí zpěv shromáždění, vzpomínám si na starý katolický výraz pro účast na bohoslužbě ? ?vyslechl mši?. A nebo rozšířený odpor k odpovědím shromáždění na slova předsedajícího: Místy není slyšet amen ani za slovy Písma, o nějakém ?Vzhůru srdce! ? Máme je u Pána.? si můžeme nechat zdát jen v divokých liturgických snech. Hojnější odpovědi shromáždění přitom oproti běžné představě nejsou něčím tradičně katolickým, právě převážně pasivní účast lidu byla jednou z hlavních věcí, které ?modernizační? koncil napravoval.

Staronové biřmování

Co platí o slovu, platí ještě více o svátostech. Křest je v obecném chápání často zastiňován konfirmací, která přece teprve zakládá plné členství ve sboru. Křest je jen nedostatečným počátkem, plným křesťanem se člověk stává až osobním uvědoměním, stejně jako v katolickém biřmování (lat. confirmatio). Takové ?confirmatio? reformovaná církev po právu zrušila jako svátost ustanovenou nikoliv Bohem, ale lidmi. Je třeba vrátit křtu zásadní důležitost a konfirmaci ten smysl, který vedl k jejímu znovuzavedení ? jako svědectví o působení Ducha, který od samého křtu vede křesťana ke znalosti pravd víry. Přímo pozdně středověké zážitkové pojetí pak připomíná ?sváteční vysluhování? večeře Páně. Zarážející je už výsadní postavení ?svátku? v církevním roce. Vždyť nakonec i současný katolicismus přijal reformační zásadu, že neděle stojí svou svátečností vysoko nad ostatními připomínkami dějin spásy (reformovaní z počátku ani jiné svátky neuznávali). U nás jsou však vánoce pořád něco víc než běžná neděle. Argument o zevšednění Večeře vlastně říká, že svátosti jsou něco více než slovo. Slovo tu pohanu zevšednění unést může, svátost je na to příliš posvátná. Večeře Páně je tak zcela neevangelicky jakýmsi speciálním zázračným zážitkem, ne potřebným každotýdenním ujištěním o Božím odpuštění, o milosti, která je základem reformovaného křesťanství.

Spravedlnost ze skutků

Lze se potom divit, že správné skutky stojí v očích mnohých výše než správná víra? ?Ať si každý věří po svém, hlavně že je víra vidět na jeho životě.?, slýcháme často. Z toho plyne přesvědčení, že práce v různých pomáhajících profesích je nějak více křesťanská. Podobně pro středověk byli mniši více křesťané než ostatní. Právě reformace však přišla s ujištěním, že poctivá práce na všech místech je pravou bohoslužbou všedního dne.

Duchovní jako prostředník

Rozlišování mezi ?povoláním? a ?zaměstnáním? je nezřetelněji vidět na postavení duchovních v církvi. Jsou zcela otevřeně stavěni na místo prostředníků mezi Bohem a lidmi. Do kostela se totiž v běžné řeči chodí ?na někoho?, nikoliv ?do shromáždění? Božího lidu. Originalita místního duchovního není vázána vyznáním celé církve a právě ona silně formuje názory věřících. Naopak antipatie k duchovnímu se bere za platný důvod neúčasti ve sboru či dokonce odchodu z církve. Běžná je pasivita věřících v duchovních věcech. Jako by jen farář byl na tyto věci odborníkem a křesťanem byl jakoby zástupně za lid. Stejně tak viditelná, mezilidská jednota církve stojí nad jednotou ve víře. Raději mlčíme, jen aby v církvi nevznikly spory. Stejně tak katolicismus upřednostňuje všeobjímající jednotu církve před pravdou a svatostí.

Novodobé magistérium

Po staletí bylo naší hlavní výhradou proti katolicismu, že je lidu odnímáno Písmo; dnes se ho vzdáváme dobrovolně. Biblické hodiny se chápou jako setkání starší generace. Nároky Písma se stávají nepříjemnými.

Právo vykládat Písmo nakonec přebírá od lidu samozvané ?magistérium? profesorů biblistiky. Má se za to, že bez znalosti odborných metod výkladu, dobového pozadí a původních jazyků není Písmo samo o sobě srozumitelné. Laik a (nakonec i průměrný farář) jsou odsouzeni k přijetí hotových soudů odborníků. Od nich přejaté myšlenky potom skutečně slyšíme všude a stále dokola: ?Desatero jako směrovky ke svobodě, autentické Ježíšovy výroky versus církevní tradice, dobová podmíněnost etiky Pavlových epištol apod.?

Jako bychom se tedy dlouhodobě sunuli k mrtvému bodu, ve kterém se nacházela katolická církev před 2. Vatikánem a od kterého se pomalu odrazila ke klopotné reformě. Na nápravě je potřeba vytrvale pracovat, abychom nakonec také my nepotřebovali svůj vlastní ?revoluční? 2. Vatikán.