[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O stvoření

Scientismus a kreacionismus

Tomáš Pavelka

Genetika a vlastně biologie obecně se nedávno otřásly v základech. Nositelem dědičné informace živých organismů není pouze DNA, jak se donedávna věřilo, ale do velké míry i RNA, která zatím ležela stranou zájmu jako nepotřebný balast v rámci genové struktury. Nastalého zmatku jistě využijí jak kreacionisté tak evolucionisté k dalším půtkám. V minulém století řekl filosof Wittgenstein vtipnou zkratkou (volně cit.): ?Věda dokáže zodpovědět všechny smysluplné otázky; žádná z těch smysluplných otázek však bohužel není příliš důležitá pro život člověka.? Tato pronikavá věta bohužel zapadla a tak se i v našem století celkem odtažité otázky vědy stávají odrazovým můstkem sporů člověku nepoměrně bližších, zasahujících až jeho samotné nitro, jeho rovinu duchovní.

Čím to? Řekneme-li, že věda už od dob renesance ?táhne?, že má silné slovo, pořád nám zbývá otázka, proč tomu tak je. Vědci ve většině nemívají ve zvyku stát ve středu společnosti. Věda je takříkajíc dětská (a tím sympatická) záliba přijít na to, jak která věc ?funguje?. A na to člověk potřebuje soustředěně stát stranou. Svědčí to pravda trochu o naší ztrátě právě té dětské nevinnosti, ale vědec pro nás prostě JE podivín. V protikladu k tomu, věda má v naší kultuře poslední slovo.

Věda odčarovala svět. Je to jako s člověkem, kterému je prozrazeno tajemství kouzelnického triku. Stydí se, že na to nepřišel sám. A stydět se nikomu nechce; jsme raději chytří, než zbožní. Když je ale věda stavěna do role posledního soudce, není to jen a pouze trik daleko šikovnější? ?Není Stvořitele ? živí tvorové se vyvinuli přirozeným výběrem. Není duše ? podstatou člověka je pohlavní pud. Není modlitby ? pomocí elektrod se podařilo ohraničit centrum zbožnosti v mozku. Není víry ? chování zbožných se řídí ekonomickými pravidly. Zbožný si odpírá některé požitky, ale investice se mu vrací v bohatství náboženských zážitků.? My ale přece víme, že vše živé musel Bůh nějak udělat. Člověk a ostatní tvorové povstali ze země, museli tedy být utvořeni v souvislostech a podle pravidel tohoto světa. Poetické Boží slovo o počátku světa (Genesis 1-11) nás učí se ve světě orientovat, což je užitečné pro každého. Chemické a fyzikální vzorce v životě užije jen nemnoho specialistů; je dobře, že nás jimi Písmo nezavaluje. Víme také, že Bůh učinil člověka tělesného a bylo to dobré. I všechny naše duševní pochody se odehrávají na základě těla; že osou naší osobnosti je právě pohlavnost, touha po tom jiném, ukazuje k samotnému Bohu, zcela jinému. Jsme tělesní, a tedy i zbožnost bude mít v mozku své centrum; ano, když byla uťata hlava apoštolu Pavlovi, již se nemodlil, tedy zbožnost bude mít své centrum kdesi v záhybech mozku. A že každý dělá věci za nějakým cílem je tak samozřejmé, že to nelze pokládat za objev. Větší objev je ale zjistit, pro co by se člověk měl rozhodnout. O tom však ?věda? mlčí.

Věda, užitá k vyvrácení náboženství, je sama náboženstvím. Hle, stvoření nějak funguje, uctívejte je proto. Když někteří vědci vedou boj proti náboženství, nečiní tak kvůli pravdě, ale kvůli vlastním stvořeným bohům. Pohané dokazují své bohy ze stvoření: Hle, hrom bije, klaňte se bohu hromu. To je modlářství. Stejně modlářské je ale i dokazovat ze stvoření živého Boha, Otce Ježíše Krista, o což se bohužel urputně snaží nemálo křesťanů, tzv. kreacionistů. Ti trvají na doslovném pochopení prvních kapitol Genesis. Prostředkem obrácení, prostředníkem mezi Bohem a člověkem, se tak ale stává příroda ? kdežto pravým prostředníkem je přece jedině Kristus. Vždyť on je Bůh cele, stvoření je naproti tomu jen Boží dílo a Bůh není jeho součástí, proto jej z něj nejde dokázat. ?Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.?, praví Pán. Kreacionisté svým způsobem vlastně vnucují Bohu, že přece musel stvořit svět tak, aby si to oni dokázali představit ? za 6x24 hodin. Kreacionisté nejsou nepodobni vulgárním materialistům s jejich představou ještěra, který leze z vody a přes psa a opici se mění v člověka. Více pokory nakonec mají skuteční vědci, kteří zkoumají dílčí mechanismy stvoření, ale přiznávají, že každá představa celku stvoření je jen přibližná. V tom by nám měli být příkladem ? abychom pochopili, že jako pouhé součásti stvoření nemůžeme pojmout do své představivosti jeho počátek (jako se nelze vytáhnout za vlastní šle).

Jako v dobách Pavlových někteří kladli za podmínku spásy před přijetí Evangelia obřízku, přijetí Evangelia dnes v očích mnoha křesťanů musí předcházet přijetí jejich schématické představy vzniku světa. A to už vůbec nemluvím o tom, že doslovným chápáním Geneze nevědomky činí z Boha otce hříchu ? protože kde vzali Kain a i spravedlivý Henoch své manželky? Vzít si svou sestru je přece před Bohem ohavnost.