[Polaris]
Magazín pro polemiku a orientaci.

O církvi

Jistota a pochybnosti v ČCE

Jan Kupka

Před časem vyšel v ET-KJ článek Tomáše Pavelky „Síla a slabost ČCE“ a poměrně nedávno náš společný článek s Adamem Balcarem „Přehlížené stáří“ (článek i diskuse na www.evangnet.cz). První článek se týkal více otázek věrouky a nevzbudil mnoho reakcí, článek druhý se týkal praxe a vzbudil reakcí velmi mnoho. Srovnání obou mne vedlo k tomuto krátkému zamyšlení.

Lidský život by měl být opřen o nějaké pevné jistoty, ale současně by měl člověk být ochoten své jistoty revidovat, rekapitulovat. Tím spíše by se takový postoj měl týkat křesťana a zdaleka nejvíce křesťana evangelického, člena církve, která je semper reformanda, stále reformovaná.

Ale jak si nepoplést falešné jistoty s jistotami pravými? To není zase tak těžké, vyjadřujeme-li se obecně. V té nejobecnější rovině patří mezi jistoty evangelického křesťana jistota spasení. Jistota Boží milosti, která nenechá padnout ty, které si Bůh vyvolil za svůj lid. To je jistota na kterou se můžeme spolehnout, „zavěsit“ na ni své životy. Jistota, že Kristova oběť je bezpodmínečně platná a byla zaplacena i za naše hříchy. Právě pro naši zkaženost je nabídnuta i nám.

Trochu zjednodušeně lze říci, že o jistotách víry, které jsou nám zjeveny skrze Písmo svaté, o takových jistotách mluví theologie. Proto je opravdu důležitá, a třeba farář se bez theologie neobejde, aby nepřestal být farářem.

Na druhou stranu bychom měli o svých jistotách pochybovat obzvláště v PRAXI církve. Protože církevní praxe je vydána na milost a nemilost lidem, tedy nám. Je na nás, jak jistoty víry interpretujeme v našich životech a v životě sboru a církve. Ale víme, jací my lidé jsme, že? Nespolehliví, sobečtí, svárliví (a to vztahuji v prvé řadě na sebe). Právě proto je církevní praxe vždy trochu podezřelá, vždyť sami dobře víme, jak na nás často (a velmi často právem) ukazují lidé mimo církev a s jistým zadostiučiněním pak říkají: „Tak takhle se chovají křesťané? A pak se diví, že je nikdo nemá rád, že jim nevěří.“ Ano, v učení církve nalézáme více jistot (protože zjevených samotným Bohem) než v její praxi.

Ve skutečnosti se však zdá, že je tomu právě naopak. Namísto toho, abychom se snažili „poznat pravdu, která nás osvobodí“, abychom této pravdě podrobili svůj životní běh, bývá vynakládána značná snaha obhájit dnešní církevní PRAXI, současně ovšem s okázalým nezájmem reflektovat ji na pozadí UČENÍ církve. V aktuálních hovorech např. o křesťanském manželství je pramálo slyšet hlas Bible, zato o to více konkrétních životních příběhů, které mají dokázat, že manželství je natolik individuální záležitost, že o ní nelze říci nic obecného. Tedy postup přesně opačný, než bych u lidí v evangelické církvi čekal.

Arbitrem sporů v církvi se pomalu stává psychologie (např. vývojová) či sociologie jako vědy popisné, formulované ze zkušenosti, z praxe, místo z theologie. Theologie by ale i v praxi církve měla mít výsadní postavení, to je ta parketa, na níž se vedou diskuse v církvi.

Pokud nějaký článek vzbudí takové reakce, jako „Přehlížené stáří“, mám za to, že otevřel bolavé místo dnešní ČCE. Už jen proto byl onen článek (přes všechna možná ale) užitečný. Ukázalo se, že existuje nad praxí církve mnoho otázek. Ale na otázku, která není položena, není odpověď.