Deník velkoměstského faráře

Dopisy příteli

Napsal * * * Z němčiny přeložil Břetislav Hladký

1930

Nakladatelství Kalich Jungmannova

v Praze II., 15

Předmluva překladatelova.

Ve své předmluvě k „Deníku velkoměstského faráře“ praví autor: „Kritika je mně vždy bolestným zřením na scestí, na bídu, na bezbožnost — při níž si však kritik ihned říká: Kdo ví, jak bych se v takovém případě zachoval. Kritika tedy jest mi vůbec hledáním, hledáním něčeho nového, hledáním — konec koncům Božího požadávku k církvi a světu. Při takové kritice nemohu arci vůbec zapomenout, že já sám jsem částí toho světa a částí té církve, tudíž také podílníkem její viny — mluvím-li o vině světa a o vině církve.“

Bylo-li v Německu v krátké době rozprodáno osm vydání této knihy, nemá na tom zásluhy nějaká zvláštní původnost či hloubka myšlenek. Téměř vše, co zde čteme theologicky i nábožensky pozoruhodného, nalezneme v Blumhardtovi a v učených knihách mužů, kteří zvláště v posledních letech vydali svědectví, že dnešní doba krise jest zvláštní dobou Božího soudu a tříbení, Boží kritiky církve, politiky, kultury, nacionalismu, sociálního i morálního stavu lidstva — světa. Ale „Deník“ podává něco více: jeho bezprostřednost, často hodně kostrbatá nenachystanost pro obecenstvo (jak tyto dopisy příteli, neurčené původně pro tisk, s pera seběhly) strhuje svou upřímností, bolestivostí zpovědi. Zpovídá se tu farář — a faráři jsou pro všecky ostatní lidi čímsi nepochopeným, záhadným. Před farářem ve společnosti často i věřících bratří jdou hesla a předsudky, jež často pálí a zabraňují v rozvinutí duchovenské činnosti. — Zpovídá se tu farář a kritisuje tu svět, jehož hříšností a odcizeností ode všeho Božího upřímně trpí: jeden ze stavu, který obvykle pokládá za svou povinnost důstojně o vadách a nedostatcích církve mlčeti, ať jsou právě pro něj jakoukoliv životní trýzní.

Předkládáme-li „Deník“ českému čtenáři, činíme tak s důvěřivostí, že četba jeho přispěje velice u všech, jimž na církvi bez poskvrny a vrásek záleží, k pochopení zvláštního a těžkého postavení, které faráři ve sboru mají. Máme arci v našich československých církvích problémy své vlastní. Mnohý náš farář bude srovnávati své povinnosti ještě mnohotvárnější a nesrovnale více ubíjející (školy, matriky atd.) s činností pisatele „Deníku“, jenž pastoraci aspoň konat mohl a nalezl dosti lidí s opravdovými duchovními zájmy. A přece nezdržíte se i zde při čtení dojmu, že také tento velkoměstský farář prožíval podobné osamocení ve svém sboru, jaké prožíváme my, faráři diasporních a misijních církví, zvláště venkovští, mnohem tíže. Bývá to osamocení často tragické. Farář káže, horlí, pracuje, odpouští, pomáhá, modlí se v skrytu a upadá v krise, trpí i pláče v komůrce, a přece rok od roku vidí, že ani nesmí si činiti lidských nároků na sčítání výsledků, neboť jeho povinnost jest rozsévati, ale Bůh sklízí, čeho „nezašil“. Vedle něho rostou jeho děti — jakési děti — ale on je poznává až o dovolené, aby pak poznal, že se třeba odrodily od pně otcovy víry a zbožnosti — protože pro duchovenskou péči o jiné, nemíval pro ně v rozhodných okamžicích dospívání dosti času. A nesnáz, v Deníku nedotčená, jsou mnozí ctižádostivci, kteří snaží se církev pro svou čest ovládnout, byť za cenu potlačení kazatelova svědomí. A farář, jenž ví, že povinností církve jest zvyšovat Boží čest a ne lidskou, je nucen hájiti siť víry a čistotu církve i proti těmto velrybám, kteří do ní vnikají. A i v lom boji bývá sám, zcela sám: zhumanisovaná církev často .mi nechápe, jak cílem jejím není člověk a jeho zájmy m. j. též o Boha, ale Pán a Jeho svrchovaný zájem o člověka a svět. Nechápe se, jaký jest duchovně propastný rozdíl mezi presbyterním zřízením, jež vyplývá z ducha služby Pánu, a demokratickým zřízením, jež vyplývá z politického egalitářství a z ducha humanismu. A to je původ onoho neblahého vpádu kapitalistického smýšlení, které považuje kazatele Slova za pouhólio zřízence staršovstva, resp. sboru, a tak se omezuje svoboda, s níž jedině může býti Bůh hlásán, a ubíjí se bez tak skrovná radostnost farářovy práce. Neduchovní staršovstvo (a vády starších) osvojují si panování nad církví i Slovem, a pak duch moci nastupuje místo kněžské součinnosti starších a sboru s farářem. — Čtěte, a naleznete ještě mnoho, co byste rádi doložili, doplnili. Budete snad i pobouřeni a překvapeni smělostí, u nás velmi nezvyklou, ale jen pravda nás osvobodí, a ne zvyk, nýbrž duch.

Nakonec ještě vyslovuji dík všem, kteří mně radou přispěli, zvláště pak prof. Dr. 2ilkovi za laskavé přehlédnutí překladu.

B. H.

Libiš, listopad 1930.

Deník velkoměstského faráře

Neděle.

Milý příteli! Dnes byl černý den. Hned po ranním kázání měli jsme zasedání sborového zastupitelstva. To by vlastně nemělo být, ale celý náš život je tak obsazen, že musíme přibírat neděli. Uprostřed zasedání telefonovala má žena: Pan U. právě zavolal, že mám ihned přijíti, že jeho syn vzal si dnes v noci život. Byla to těžká cesta k rozechvěným rodičům a k ženě mrtvého. Po celý den jednání o té strašlivé události. A to byl ještě k tomu jediný případ, kde jsem jednou spatřil jakýsi účinek svého kázání: Když jsem kázal o míru, který Kristus žádá, udobřili se rodičové i syn. Tohle je konec …

Pro tu těžkou příhodu ustoupilo hloubání ze včerejšího večera. Když jsem se včera učil kázání, došel jsem tak daleko, že jsem se tázal sám sebe: nemusím zde přerušiti a začíti zcela v malém, v továrně jako dělník a zde zvěstovati to, co zvěstovati mám? Ale naproti tomu vracela se vždy úvaha: nejsem postaven do tohoto života? Nejsem postaven k této církvi, dokud nebudu odvolán? Nemáme právě tam, kde jsme postaveni, dělati, co dělati jest?

Úterý.

“Zdá se, jako bych měl prožívati těžkou událost za událostí. Ještě je případ U. zcela nevyjasněn, a již druhý: Starý přednosta kanceláře. Jeho dcera od let schromlá, nevyléčitelně. Nyní nadělá otec 40.000 marek dluhů! Podvodně. Rodina je tím vydána záhubě. — A já přirozeně stojím před oběma případy bezmocně.

Cítím v těchto černých dnech zcela jasně, že musím odstraniti mnohost svého úřadu: práce musí se stati tišší a podstatnější, soustředěnější. Jak to mám prakticky udělat, dnes večer nevím. Ale umiňuji si aspoň oklestiti okruh lidí.

Středa.

Na posměch mému včerejšímu předsevzetí, omeziti se v lidech, přišlo dnes ke mně 22 lidí! — To je právě velkoměsto se svými obrovskými sbory. Myslívám si vždy: proč jen nezdvojíme napřed počet velkoměstských farářů? Šlo by to jistě. Musili by se vzíti z venkova faráři pro město schopní a venkovským sborům s jejich 1000 a méně duší musili by se dáti dobře vzdělaní diákoni. „Johannisstift“ (Janův ústav) ve Špandavě by vykonal toto vzdělání jistě dobře a velkoryse. Ptám se tebe, venkovský faráři, samého: Musí býti skutečně v nejmenších vesnicích faráři, kteří bezpodmínečně složili maturitu a několik let studovali na universitě? Nejde to v malých selských sborech také bez toho? Vím již, že na tomto návrhu lpí mnoho nesnází. Ale my stojíme dnes prostě — před nesmyslností: jediný farář pro 8000, ba 10.000 i více duší. Něco se musí státi a to co nejrychleji. Sice by se mohlo státi, že již na tuto nesmyslnost evangelická církev zahyne. Schlatter řekl: mnoho malých bohoslužebných místností místo velkých dómů a kostelů! Má zcela pravdu: mnoho malých kostelíků a mnoho malých sborů a mnoho farářů.

Ještě jedno malé zajímavé sdělení: Wichern v „Drsném domě“ nedal slaviti narozeniny, nýbrž výročí křtů. Jestliže se to ovšem hned a výlučně pochopí jako „zavedení církevního zvyku“, jako to učinil jeden farář dnes, pak ihned uniká člověku celý smysl Wichernova činu. Wichernovi šlo přece o to, aby uvědomil chovance: Ve křtu promluvil ke mně Bůh, Bůh se se mnou zabýval, Bůh mne prohlásil sa své vlastnictví.

Čtvrtek.

Včera večer měli jsme zajímavou výměnu názorů s „Mladými socialisty“. Bohužel přítomní faráři hájili zjevné nešvary církve, místo aby je bez obalu připustili a něco nového řekli. Šéfredaktor socialistických novin měl úvodní přednášku o socialistickém utváření života, v základu to byla odpověď na moji přednášku v témž kruhu o křestanstvl a socialismu. Mohu vybrati jen některé věty: „Dítě bylo ve škole, jež byla pod dozorem křesťanské církve, předmětem tělesného trestu. Dítě však musí býti předmětem lásky. — Starý stát byl jen státem mocenským. Tento mocenský stát olemovala církev křesťanskými zásadami. Morálka církve je v podstatě panskou morálkou. Církev praví, že člověk bez náboženství nemůže býti řádným člověkem. — Ve vědění dělníkově jsou prý farář a četník co nejúžeji spjati. — Smysl vyučování náboženství byl prý učení nazpaměť biblickým příběhům a veršům ze zpěvníku. Při čemž prý nikdy nepochopil a už jako dítě rozmýšlel, co to znamená: „Co činí Bůh, vše dobré jest“. — Víra ve smyslu křesťanském není nic, co by pudilo kupředu. — Kapitalistická společnost prý přece není půdou pro uskutečnění křesťanské idee. — Základní zlo, pro něž evangelická církev selhala, vězí v zapletení státu a církve, k němuž dal podnět již Luther tím, že radil k hříchu, totiž k dvojímu manželství lantkraběte Filipa. — Nevěří prý, že by evangelická církev se mohla státi kultickým společenstvím budoucnosti.“

Vidíš z těchto několika vět, oč kladněji stojí socialismus dnes k náboženským otázkám než před 20 lety. Debata prudce pokračovala. Zcela užaslý vpadl šéfredaktor s dotazem: „Což věříte v osobního Boha?“ Pozdě v noci dostali jsme se k otázce: „Tento a onen svět.“ Zde nám ten socialista více nestačil, a tak to ztroskotalo. Nemůžeme však přece býti dosti vděčni za to, že to šlo vůbec tak daleko. Škoda, žes při tom nebyl.

Neděle.

Dnes nebylo na mně, abych kázal, zúčastnil jsem se však bohoslužeb, které mne bohužel nechaly chladným a nedotčeným. A já byl vskutku hladov. Potom byly těžké návštěvy ve sboru. Jak se člověk cítí zapleten do osudu lidí, s nimiž má jako duchovní pastýř co činit. Byl jsem ovšem též u rodičů U. Jako pod těžkým břemenem scházím vždy po schodech. Proč nemohl jsem zabrániti sebevraždě toho syna? Tak slabá je naše síla, tak krátké naše rámě! — A jiná návštěva? Plných pět let je tomu, co jsem zasáhl do života této lidské bytosti. Protože byla tehdy dítětem, chtěl jsem ji násilně odloučiti od jejího psychopatického přítele. Nedosáhl jsem toho. Nyní se vdává za jiného. Nyní udělal život, co jsem já tehdy chtěl dosahnouti. Jednou patřil jí volný díl mé péče — po celé měsíce. Ale byl jsem tehdy příliš netrpělivý. Přes to děkovala mi dnes, že jsem způsobil „obrat“ v jejím životě. Vážně, skoro polekaně vážně stáli jsme proti sobě. Mezitím bloudila arci po mnohých cestách — ale u mne nebyla nikdy …

Včera večer byl jsem pozván k přátelům, které mám společné s K. Mluvili jsme mnoho o sociálních otázkách. Cítím opět, jak vřele tento generální ředitel zápasí o osud svých dělníků. Na konec jsem řekl K., že jejich dcera Frieda nemůže býti vyrovnána s životem již nyní v šestnácti letech. Načež otec K. zcela vážně: „Ano, jak má také člověk s tím býti vyrovnán.“ Kdyby přece aspoň jeden z jeho mnoho tisíc dělníků věděl, jak vážně jejich šéf myslí.

Pondělí.

Zapomněl jsem Ti včera napsati, že jsem navštívil ještě jednu těžce nemocnou. Byla to již druhá moje návštěva u ní. Nemoc zřejmě velmi pokročila. Již zcela zhubla, naříká, že nemůže vydechnouti atd. Když jsem přišel, byl tu právě lékař, jenž řekl, že jde už jen o dny, nejvýše o dva až tři týdny. Jak bývá často u nemocných plicní chorobou, věří pevně, že se uzdraví — tak mi to aspoň řekla matka. A posledně mi to sama pravila. Matka s ní ještě nikdy nemluvila o umírání. Vešel jsem do pokoje s pevným úmyslem, že jí řeknu pravdu. Či mám snad mluviti zbožné věci a současně lháti? Nikde přece neměl by člověk býti vlastně pravdivější než při umírání, a nikde se právě tolik nelže, jako tam, počínaje onemocněním a konče pohřbem. Začal jsem opatrně — a ona hned navázala, řekla, že to může stihnouti někoho i na ulici; kamenem nebo podobně. Pravil jsem jí zcela klidně, že nemáme vědění a moci nad životem a smrtí, ale doufal jsem, že ona často zírá odtud do druhé země. Tu řekla: „To chci nyní také učinit, přečtěte mi něco z bible.“ Četl jsem 23. žalm. Odpověděla svým chraptivým, tichým hlasem: „Byť mi se dostalo i jiti přes údolí stínu smrti … to je dobré slovo.“ Seděl jsem ještě chvíli u ní bez řeči. A ona se dívala na mne tak poklidně a jasně jako ještě nikdy. Jindy bývala vždy tak plápolavě neklidná a uchvátaná. Dávají-li již lékaři morfium pro tělo, pak nesmíme my faráři dávati také ještě morfium pro duši. — Budu vždy v příštích případech mysliti na zkušenost, kterou v sobotu jsem zde učinil. — Přednáška o křesťanství a sociální otázce, kterou mám míti ve Stutgartu, nyní už na mne doléhá.

Ve Štutgartu.

Právě jsem tedy měl přednášku. Pošlu Ti ji. Charakteristické bylo, že po ní přišla ke mně jakási antialkoholní dáma a vyčítavě prohlásila, že jsem na konec mluvil „pouze o víře“, ne o činění. Má to přece svůj dobrý důvod, že Luther v každém kázání vždy kázal proti spravedlnosti na zákládě skutků.

Dům, v němž bydlím, má pěknou polohu. Daleký pohled na zelená luka a na druhé straně vysočiny s lesem. A všude jaro. Jaro chválí svého Tvůrce vskutku ze všech sil, z celé duše, ze vší mysli. A my?

Co jsem právě zažil, nezapomenu tak hned. O sociální otázce jsem mluvil, přirozeně o tom, že my jednotlivci vždy zanášíme nesociálnost do celkového života. Po přednášce jedu se svým hostitelem v autu domů. Tu slojí dělnická žena na silnici a hrozí proti autu. Kdož ví, jaká bída ji přivedla k té hrozící pěsti. Mně prošlo myslí Lutherovo slovo: „Musíme hřešiti, pokud jsme“. — Kdekoli jsme a cokoliv činíme, stáváme se nesociálními přes všecky naše řeči o sociálním činění a přes nejlepší vůli, zmenšiti sociální bídu.

V rychlíku Stutgart — Berlín.

V neděli odpoledne, celé pondělí, též dnes ráno v přírodě! Ty víš, co to pro mne znamená. Lesy, vršky, světlá zeleň mezi temným listovím, slunné, rozkošné údolí — vše věci, kterých jinak nikdy nevidím, zde mohl jsem je vskutku očima píti. A já se styděl trochu před přírodou, že jsem ji tak zle zanedbával po celé poslední týdny a měsíce.

Ale k tomu mnohé jiné věci byly pro mne ve Štutgartu cenné a zajímavé. Tak diskuse v sobotu večer o mé přednášce. Asi 80 lidí přišlo, mnoho jemných, přímých, bystrých obličejů mezi nimi. Diskusse točila se v první řadě kolem nesrovnalosti bolesti s vůlí Boží, pak kolem víry a skutků, konečně kolem praktických otázek. Dále slyšel jsem v neděli kázání, tak individualistické, jak my dnes přece jistě už mysliti nemůžeme: „Evangelická církev je církví jistoty o spáse. Tím stojí a padá.“ Jako by toho katolická církev neříkala také! A kdyby měla evangelická církev tím padnouti, pak zůstává přece vždy ještě království Boží, jež opravdu nezávisí na jistotě několika lidiček o spáse.

Pátek.

Je pátek, a s kázáním mám nesnáze. Vzal jsem si text Micheáš 6, 8.: „Oznámiltě tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin žádá od tebe, jediné, abys činil soud, a miloval milosrdenství, a pokorně chodil s Bohem svým.“ Důraz má býti na tom, že Bůh požaduje. Arciť, on je Bůh požadující.

Včera zasedlo pracovní sdružení mého sborového časopisu. Tentokráte bylo přítomno sedm mužů a dvě ženy. Příští číslo mne neuspokojuje, protože náboženská otázka není dosti silně patrna. Právě u práce (o níž číslo pojednává), u duchamorné strojové práce vidím nekonečné napjetí mezi životodárným Bohem a mrtvým strojem; vidím jednoduše dvě od sebe odtržené moci, které patří dohromady: Kristus a práce. Strojem získává člověk celý svět a na duši své trpí škodu. A přece víme, že Bůh je mocnější nežli stroj. Víme, že Kristus je život a chce vtrhnouti do všeho, co je mrtvé a chladné. Víš, mohu Boha a stroj mnohem nesnadněji uvésti v souhlas než Boha a hospodářství.

Dnes večer potkal jsem vůdce — strany (jedné z dělnických stran). Vypravoval mně, že jeho strana včera propustila bez výpovědní lhůty sekretáře strany X., protože se zapletl se svou tajemnicí. Musím říci, že mi to imponovalo — od strany vůbec, dokonce od té, jíž měšťanstvo stále vytýká „volnou lásku“.

Jakási paní horní radová pravila mi právě dnes dopoledne o jisté rodině: „Ti lidé jsou sice komunisté, jsou však přece dobří lidé.“ Vždy ještě v hlavách měšťanstva straší prokleté srovnání: pravicová strana rovná se dobrá, rovná se křesťanská, levicová strana rovná se zlá, nekřesťanská. Kdy se pochopí, že všichni lidé jsou v sobě dobří a zlí a že protikřesťanskost prostupuje všechny strany a všechny lidi? Kdy vysvitne těm, kteří se nazývají křesťany, pravda Nového zákona: Není zde, t. j. na Božích očích, žádného rozdílu, všichni jsme hříšníci? Kdy budeme ve svém životě z této pravdy vyrůstati? Kdy se budeme dívati na své bližní z této pravdy?

Neděle.

Mé kázání dnešní bylo ploché. Mé myšlenky byly jesle příliš silně připoutány k jednomu lidskému osudu a přece ne pouze k tomu jedinému, nýbrž s ním na mnohé, mnohé osudy; byly věru ještě spoutány; nemohl jsem ještě kázati z prožívání tohoto osudu.

Ve Stuttgartu řekla mi slečna Dr. L.: „Faráři se mi podobají lékařům, jimž se nesmějí říci nemoci.“ Zlé slovo. V něm spočívá všechen nedostatek zpovědi. Naše zpověď před Večeří Páně jest arci vše jiné než zpověď.

Když jsem předevčírem svým konfirmandům řekl, že by měli v neděli, když budu kázati, jiti do kostela, povstal jistý mladík, zcela klidně a věcně: „V neděli nemohu, to musím hráti kopanou.“

Soukromé hodiny s Friedou K. pokračují. Každý týden 1–2 hodiny. Čteme epištolu k Římanům. Bojím se, že ji příliš pokládám za stejně starou se mnou. Ale nemohu jinak. Zapomínám vždy zase, že proti mně nesedí zralý člověk. Avšak jsme my dospělí v tomto oboru vlastně zralejší? Jsou to přece všude stejné otázky, stejná touha. Dnes večer je večer rozmluvy s dřívějšími konfirmandkami. Dívky si vyprosily jako thema: zda může příroda hřešiti.

Dr. N. ze Štutgartu mi píše: Ještě něco Vám musím napsati o účincích zdejší Vaší přednášky. Čtyři lidé přišli ke mně do kanceláře, aby o ní se mnou hovořili. Nechal jsem je mluvit, aniž jsem mnoho řekl, a tu to z nich potom vyšlo: „Bylo to ovšem dobré, že nám bylo zostřeno naše sociální svědomí, ale kdyby den na to nebylo kázání městského faráře V., nemohli bychom toho snésti.“ Radovali se tedy ze své spásy, jakmile mohli opět přistáti v navyklém kruhu vlastní blaženosti.

Mezitím byl u mne velmi nemocný muž, jenž trpí — jak řekl — chorobným vědomím viny a sebemučením, modlí se nejméně dvě hodiny denně. Byl již u různých farářů a u mnohých, mnohých lékařů, a nikdo nemůže pomoci!

V neděli jsem začal dopis — zatím je už čtvrtek. Dnes je Nanebevstoupení Páně. Hledíme ze vší bezmoci do výše. „Ó, přijď ty opět knám, kteříž jsme těžce vyděšení; jest zapotřebí, abys ty sám sestoupil.“ Je královský den Ježíšův. Je mi, jakobych viděl mezi temnými mraky jasný paprsek.

Sobota.

Právě jsem začal čisti Jeremiáše od Stefana Zweiga. V knize se chvěje síla a nejen síla.

Podivný týden. Jeden po druhém chodili: duchovní správa. A podivné! musil jsem potom jesic psáti téměř všem těm, kteří vyhlíželi po nějakém slově ode mne, „svému sboru“ v dálce.

Ó jak je to dobré, že není pouze jeden člověk. Zůstal bych lpěti jinak na tom jednom a nemohl bych ho odpoutali od sebe, t. j. ještě mémě, než tak již. Myslím, že bych ho byl ještě posílil v jeho zaujetí sebou samým. Poněvadž je jich však mnoho, často říkám: příliš mnoho, nemohu jich již vésti, nemohu již za ně prositi. A přece, a přece: musí jich býti tak mnoho. Aby On vycházel nad mnohými. Aby také mnozí byli řízení nad sebe a svou soukromou bídu — — k bídě mnohých, k vině mnohých.

V rychlíku.

Nepsal jsem již tak dávno. Hojnost lidí tiskla mne ve dne v noci. Přes to mám pocit, že nastává přestávka. Zdá se, že u řady lidí došlo k jistému zakončení. Na druhý svátek svatodušní jsem kázal. Je zvláštní, když ostře vystavím blumhardtovské myšlenky, pak slyším úsudek: „to bylo velké kázání,“ ale zároveň s tím zní spodní tón: rozuměti tomu nemůžeme, proto nemůžeme za tím jít. Mé kázání ovšem není nikdy „veliké“, nýbrž smělost Blumhardtových myšlenek je veliká. — V následujících dnech dočetl jsem Jeremiáše od Stefana Zweiga. Je tomu tak, jak je vylíčeno na Jeremiáši: člověk, jenž byl od Boha vyzván, říká Ano a říká to proti svému rozumu, proti své přirozenosti, proti své vůli — potom však se pozdvihuje proti tomuto Bohu, jenž žádá něco tak strašlivého — až opět musí Boha poslechnout. Žil jsem s touto knihou, jak to mám říci — dýchal jsem s ní, toužil jsem s ní. Nakonec zůstává vždy touha zvěstovati také tak jeho vůli. Kniha hodila se tak dobře k svatodušnímu svátku, jenž jest pro mne svátkem touhy, naděje.

Po několik pozdních hodin byl jsem předevčírem se svou vtělenou starostí A. D. Jedno z mnohých slov, tehdy pronesených: „Nebudu nikdy již veselá.“ Co tu má člověk odpovědět? Lál jsem, v dobrém domlouval, přátelsky a otcovsky mluvil. Ale pocit méněcennosti a věta ze zkušenosti: „Mně nemůže žádný člověk pomoci.“ Konečně — když jsem byl v koncích — uzřel jsem Nový zákon. Vyňal jsem jej a četli jsme spolu.

Neděle.

Dnes ráno jsem kázal ve vězení. Nekázal-li člověk už celá tři léta ve vězení, pak pohnou člověka zvláště silně ty hladové, odmítavé, věřící, nevěřící, smutné, drzé obličeje. Kázání o Mat. 25, 31 atd. („Neboť jsem lačněl …“) čte se patrně velmi lehce a hladce a přece obsahuje, mám-li tak říci, mé sociální vyznání víry. Chtěl jsem prostě říci: v otázkách života musíme vycházeti z bídy, ale ne ze své vlastní bídy, nýbrž z bídy jiných. Se stanoviska bídy jiných lidí nabývají věci nejnevinnější často velké důležitosti.

Nakonec bych rád s Tebou sdělil ještě krásné slovo Blumhardtovo: „Toho se musíš držet: klopýtnouti do svinstva není hřích, ale ve svinstvu zůstat ležet, to je zlý hřích.“

Pondělí.

Zcela nápadně často zažil jsem v poslední době, že se rodiny při pohřbech hádaly. Na příklad: Hned po proslovu v kapli, než ještě nosiči rakev zdvihli, vyjel si 71 lety otec s nadávkami na syna, který na štěstí nebyl přítomen. Pro svou zuřivost přirozeně neslyšel nic z mého proslovu. Tázal jsem se sebe: „Proč vlastně farář mluví?“ Neboť tři minuty předtím jsem řekl: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme …“ Několik dní po tom stalo se při pohřbu toto: Obě strany jsou nespokojeny s farářem, že těm „druhým“ nedal co proto. Velmi hlasitě nadávali — hned po proslovu a zasypání hrobu. Jedna strana volala plačtivým tónem do hrobu mrtvému: „Ty ses dost natrpěl“ — což mělo zníti: od druhé strany natrpěl. Jak bezmocné a jak málo důtklivé je naše slovo! A já jsem mluvil vážně, jak jen možno. — Zažil jsem ještě toto: Jistý syn ptal se mne u hrobu své matky: „Odpočívá v pokoji?“ Tehdy mohl jsem přece říci „Ano.“ Avšak potom přišla otázka: „Udělal jsem pro ni dosti?“ Tu jsem nemohl říci „Ano.“ Nemohu toho posouditi, a protože mi v té chvíli nenapadla žádná odpověď, mlčel jsem. Takové otázky jsou vlastně dotazy k sobě samému, sebeobžaloby. A my faráři nemáme práva upokojovati, když právě zavřený hrob obviňuje.

V přihrádce pro otázky konfirmandů vězely tyto otázky:

  1. Musíme už my, kteří jsme ještě dětmi, milovati Boha nade vše?
  2. Jak to, že svět je tak nespravedlivý, ač Bůh přece všecko řídí a chce pro každého člověka to nejlepší?

Na dovolené.

Milý příteli! Neodjel jsem hladce a bez obtíží. Zůstalo nevyřízeno mnoho lidí i věcí. V noci za jízdy drahou nemohl jsem přirozeně spát. Kdyby tak mohl jednou můj sbor nahlédnouti do mého povolání. Většina starších a zástupců sboru nemá arci ani tušení, o ostatních vůbec nemluvě. Lidé netuší nejen rozsah úřadu, zaměstnanost od rána pozdě do večera, netuší ani, kolik lidí přece vždy ještě k nám přicházívá, kolik duchovní péče je ve studovně evangelického faráře (při návštěvách a v dopisech!), jak nás tíží nesnáze lidí, jak nás žene nedostatek času, netuší ani, že nikdy nejsme hotovi se svým povoláním, že vždycky trpíme svou nedostatečností a svou celou svázaností.

Nuže, nyní jsem vskutku na dovolené, nezvoní to ani u dveří ani u telefonu. Mohu býti při tom dosti klidný. Farní pomocnice stojí u kormidla farního úřadu a posílá svému kapitánovi vše, co nutného. Včera, první den zde, četl jsem korekturu svého sborového časopisu. Pro vzdělance a pro bystré dělníky je to opět dobré číslo, ale pro ostatní, pro ubohé staré matičky, a pro povrchní čtenáře? Vždycky je dobře, je-li v něm také něco zcela neškodného a veselého.

Jak člověk čte na dovolené! Jeremiáše od Stefana Zweiga četl jsem již jednou v pracovní době, přeskakoval jsem tu a tam řádky, hnal jsem se stránkami. Nyní jsem ho přečetl ještě jednou, řádek po řádce, pomalu a klidně. Jsem ještě zcela podroben tomu, jak musil tento muž býti prorokem: „Jeho jest slovo, můj pouze ret.“ Musit mluvit vlastní slovo Boha, vlastní vůli Boha musit zvěstovat — ach, z toho mi přece zažíváme tak asi písečné zrnečko. A písečné zrnečko zažíváme i vzteku a nenávisti druhých lidí, mocných. A písečné zrnečko i nouze a hněvu, že se o Něm mluvit musí, a vzdoru proti Jeho vůli. Mnohokrát, mnohokrát, a pak jen písečné zrnečko. Ale to bych rád přece dnes řekl. Či je už opět příliš řečeno?

Včera odpoledne jsem ležel u moře. Voda ustoupila na míle daleko. Písek, pustina, mrtvo — a před šesti hodinami tu přece byl život, pohyb, prudkost, síla, rozmach. Příroda odpočívá, jak odpočívají v noci květiny. Jenom faráři musí býti neděli co neděli vždy přílivem, vždy pohybem, vždy silou, vždy rozmachem. Jaká nepřirozenost! Prorok mluví, když ho pudí Boží vůle, farář, když gregoriánský kalendář ukazuje neděli a hodiny 10 hodin. Může tu ještě býti řeč o vnitřní nutnosti mluvit? Může to býti ještě svědectví? Ale neznám vyhnutí z našeho provozování nábožensiví. Člověk se vlastně může jen divit, že ještě tak mnoho lidí bývá nedělními řečmi z kazatelny zasaženo.

Víš, krásné je také, že mne tu nezná ani človíček. Nikdo ode mne nic nechce, nikdo nechce býti pozdraven, nemusím na nikoho úzkostlivě pokukovati: znám ho či nikoliv. Na nic nedbaje vystříhám se zde známostí. Arci místního 70letého dobrodušného faráře jsem tentokrát již navštívil. Minulý rok jsem se na to zmohl teprve poslední týden. Býti farářem na ostrově v Severním moři! Tuto tichou zimu! Záviděl jsem mu včera důkladně. A přece je to můj osud a můj los, státi a pracovati ve velkoměstě.

Ostatně — lidé ze sboru mne přece sledují. Nejvíce stále ještě sebevražda U—ova. Ale též slečna H. D., jíž jsem včera psal. Máš zcela pravdu, že nesmím dbáti jejích žalob, že je zkrátka duševně nemocná. Ale s nedbáním se ještě také nic nepořídilo. — Včera jsem dostal dopis z Dráždan od matky, která mne prosí o radu stran svého 27letého syna, který je psychopath a propadl opiu. Ovšemže píšu a odpovídám, ale důležitější ještě je to druhé.

Jenomže to vždy nedovedu, ale často přece. Pak cítím, že zasahuji do jiného světa, že tápu v okruhu jiných sil. Jenomže to často vůbec nejde. To bývá člověk v úředních každodennostech, též ve vlastních věcech tak zapleten, že kněžská modlitba je zcela nemožná. Blumhardt to dovedl arci vždycky, a jeho modlitba byla působivou silou. „O nepoznané síly modlení svatých!“ čte se v našem zpěvníku. Jen kněžská modlitba je vlastně to, co za modlitbu uznávám. Ale opravdu: často člověk tak vybočí z toho všeho, že si vůbec ani netroufá. S lidským srdcem je to jako s mořem: nahoru — dolů, nahoru — dolů.

Nyní chci v klidu (jaký to pocit!) čisti skutečného Jeremiáše v novém překladu nakladatelitví Kaiserova. „Obloudil jsi mne, Hospodine, a dal jsem se oblouditi.“

Zatím co jsem psal, byla a je dosud bouřka, vichrová bouře — a já musím svůj aršík pořádně přidržovat. Je to asi také trochu v dopise patrné.

Severní moře. Středa.

I tyto dny jsou pro mne jaksi veliké, a proto musíš na tom míti podíl. Kéž by jen mohlo pero tak spěchati a papír tak všecko pojmouti, jak bych rád. Přečetl jsem nyní proroka Jeremiáše v novém mnichovském vydání. A jedno slovo mne pálí a tíží a bolí na duši, slovo: prorok. Bůh mluví „Nemluvil jsem k nim, avšak oni zvěstují.“ Není to jasná obžaloba církve? Kolik se mluvívá na kazatelnách, co ani nechce býti zvěstováním, nýbrž vykonáváním zaplaceného povolání, dílem úřadu — jako vyplňování seznamů na Tvé lavici v Tvém studijním čase, a má komanda na dvoře kasáren. Zvěstování!

Kdo promluvil k Vilémovi II. jako Jeremiáš k Joakimovi (kap. 22, 13–19)? Zdá se vždy opět, že církev přejímá provozování náboženství jako tehdy všichni ti velekněží, kněží a „proroci“ a sdá se, že se zcela lehko zapomíná na Boha i jeho vůli. — Proroci ostatně zasahují opravdu začně do veřejného života a do zahraniční politiky. Jak Jeremiáš oznamuje národu hněv a neštěstí pro zrušení smlouvy, co se týče otroků a otrokyň. Pro jediné zrušení smlouvy všecek hněv Boží! Kde zvěstovala církev hněv Boží nad německým národem při zrušení smlouvy vůči Belgii? Zrušení smlouvy přináší s sebou vždycky hněv Boží, Boží soud! Skrze proroka Jeremiáše se mně vůbec ujasňuje dobrý kus dnešní doby. Nikdo neslyší z dějů našich let volání Boží k pokání! Nikdo nevidí v bídě války, revoluce, pováléčné doby soud Boží! A přece mluví Bůh: „Cesta tvá a skutkové tvoji to způsobili tobě; toť nešlechetnost tvá, žeť to hořké jest“ (kap. 4, 18). Kde jest pokání? Kde pokora? Místo abychom si posypali hlavu popelem, chodili v žíněných oděvech a skláněli se pod mocnou Boží ruku — děláme průvody a parády s muzikou a pyšnými řečmi. Co jsou jiného ty průvody ve starých uniformách s řády než protest proti tomu, že jsme poraženi? Lidé nechtějí býti poraženi, nechtějí se skloniti pod Boží důtky. Parády jsou zviditelněná, na venek vystupující pýcha a vůle k moci — ale ne pokání.

A proto — věřím v to zcela určitě — bude musit německý národ ještě mnohem hlouběji do bídy a záhuby. Bůh si to nenechá líbit.

Jeremiáš ví, že je poslán. Ví určitě, co mluví Bůh a co člověk Jeremiáš! A my?

Najednou se ukázalo slunce! Od rána dosud pršelo. Včera večer jsem ležel u moře a v dáli se míhaly blesky. Tu jsem si řekl, že jistě každý člověk má za písečné zrnko od Boha příkaz. — Zajímavé věci lze zde viděti. Dívčí sdružení pořádá za vedení starého, vždy přátelsky se usmívajícího faráře rekreační podniky. Mladé dívky se koupají velmi vesele a světsky v rodinné lázni, jako všichni lidé zde. Když uplyne doba, pokyne vůdkyně do moře praporkem, na němž jest kříž, a jen kříž, načež dívenky z části poslechnou z části také ne. Zdá se mi správnějším kývat koupacím pláštěm než křížem.

Co my dnes všecko tropíme s křížem! Nosíme jej pyšně na prsou jako brož, věsíme jej jako prapor z okna, používáme ho za ozdobu knihy. Ježíš Kristus se pod břemenem kříže zhroutil. Protože my lidé nosíme kříž jako ozdobný odznak, nepozoruje nikdo, že se kříž na břehu koupaliště křižuje s velmi mnohými věcmi.

Zahanbující jest, jak se tu chovají cizinci k domácím lidem. Existuje zcela určitá drzost a opovážlivost cizinecká. Proč? Jen proto, že ti lidé mají peníze. Peníze propůjčují moc. Toť jejich hlavní zkáza! Zdejší Friesové odpovídají ostatně na drzost cizinců vzácným klidem a pozvolností. Dělají arci, čeho bohatí cizinci žádají, ale jak! Friesové ještě nejsou otroky; ještě se neplazí.

Čtvrtek.

Když jsem včera psal o církvi, nemínil jsem, že by nemohlo býti vůbec také uvnitř v církvi silné a pravé vědomí poslání. Ale myslím-li na př. na mladého pomocného kazatele L., jenž počítal s kazatelny posluchače — před kázáním na pravé, po kázání na levé straně (zatím co sbor zpíval), pak je mi vždy úzko z takových církevních úředníků.

Včera vlála na ostrově černo-červeno-zlatá úřední vlajka, zatím co jinde asi na 100 hradech na pobřeží bylo vidět všude jen černo-bílo-červenou. Velmi zajímavé byly poznámky blahobytných hostů lázeňských, chodících mimo nynější říšskou vlajku. Všichni, jež jsem vyslechl, stavěli přívržence černo-červeno-zlaté vlajky eticky níže. Právě tak to dělají ostatně lidé černo-červeno-zlatí ve svých listech a řečech také — pomysli si jen na „mírového generála“, kterého jsme spolu slyšeli, a na demagogického faráře — pacifistu, kterého jsem slyšel já. Zřejmě nedovedou lidé ctíti jiných názorů. Mají úctu jenom k tomu, který myslí přesně tak, jak člověk myslí sám, t. j. — člověk ctí jen sebe sama. Vůbec, co se tak dnes nazývá láskou k vlasti! Jak často je to jen sebeobdiv.

U Severního moře. Sobota.

Za jízdy sem zažil jsem ostatně do očí bijící důkaz pro Tvou větu o naivním egoismu mužů. Sotva se rozjel vlak, opřel se „on“ do kouta, plášť přes tvář — čímž dával zjevně vědět, že chce spát, zatím co „ona“ musila čtyřletou dcerušku teprve uložit, ustlat, upokojit, musila mnoho věcí vybalit a k vůli dítěti bděla; „on“ jí nepomohl, ani se na ni nepodíval; byl to vládní rada, jinak tlustý a dobrodušný. Máš zřejmě pravdu.

Stávám tiše často za počátku odlivu u moře: moře, přitahováno neznámou silou, ustupuje. Neznámou silou hnáno opět postupuje. Denně dvakrát prožívá to lidstvo a ještě nevypátralo, odkud ta síla, jaké jsou zákony, jež to působí. Což nejsme-li také obklopeni tisícem neznámých zákonů a sil, jež na nás působí, nás ženou kupředu, nás přitahují zase zpět — nevíme odkud, k čemu? Je tomu vskutku tak v našem životě; jednou to jde kupředu — pak zase zpět, dolů do sobectví, v žádostivost, v oddálení od Boha.

Chodívám tak rád podél pobřeží, když je zrovna po přílivu a nikdo tam ještě nešel, když tu není žádných šlépějí. Před chvílí ještě moře — nyní cesta.

Ale tentokráte je to dlouhý deník, co Ti odesílám.

Úterý u moře.

Doufáš, milý příteli, že mne zde pošta nechává na pokoji. Dostávám jí však sem dosti. A rozličné živé předměty mé starosti chtějí, aby se na ně dále myslilo. Právě přišel dopis paní Neuendorfové: muž musí na šest týdnů do léčebného ústavu pro nervové nemoci. Nebude-li jednati On, jenž zde jediný může pomoci, pak je přece vše bez naděje.

Četl jsem v těchto dnech „Výhledy křesťanství“ Bernarda Shawa. Tato kniha se bude mnoho čísti, právě ve vzdělaných kruzích. Shaw zůstal zcela vězet ve výsledcích textové kritiky uplynulé epochy. Především nevidí vůbec, že jest onen svět a že Ježíš žije z tohoto druhého světa. Ať je tu jakkoliv mnoho správného v jednotlivých poznámkách, na př. zázracích, chudých atd., je přece celková theologie tohoto muže zhoubná, pokud kdo chce tuto změteninu nazvati theologií, proto právě tak bude zhoubné i působení této knihy. — Včera večer jsem psal paní dr. K. k vůli Friedě. Je to přece po každé těžká a odpovědná věc, dáti přímou radu. My faráři nejsme přece vševědoucí. Ale v tomto případě, — kde mám přece nyní s nimi odpovědnost za to děvče, musil jsem je tak určitě odraditi.

Je zajímavo poznat, jak se lidé vyřítí (já ostatně též), vyplaví-li moře něco na zem. Člověk očekává něco cenného, vzácného — a potom je to stará bedna, rozbitý koš, shnilý kus dřeva; v základu očekáváme asi, že neznámo moře, hlubina, neprozkoumatelno mořské něco učiní známým, něco vyjasní ze své temnoty. Neznámo vábí a táhne nás, bláhové lidičky. To, co je nám známo, necháme brzo ležet. Což nemusí Bůh pro nás bláhové lidi býti věčně Neznámým a věčně Neprozkoumatelným? Kdybychom ho mohli poznati a znáti — věřím opravdu, že by to, co nás fascinuje, pozbylo oné moci. My bychom si pak udělali neznámé bohy, které bychom uctívali. Jak bláhovým jsme přece pokolením!

Včera mne došlo nové číslo mého sborového časopisu. Zdali jediný člověk ví, s jakými váhavými pocity držím v ruce každé nové číslo, když je konečně hotovo? Podobný pocit jako ten, když vystupuji na kazatelnu. Jenomže tento poslední pocit nelze vůbec srovnati s oním, o tolik je silnější. Dokonce tělesně jsou mi nohy vždy zcela těžké. Říci něco o Bohu, o Bohu samém, co má pak k Němu vést: toť vlastně něco, co se nemůže nikdy díti bez chvění a váhání. Jako student jsem se tomu smál, že jeden z velkých myslitelů německých nemohl pro pláč jednou ani kázat. Nyní tomu rozumím až příliš dobře. Zdali pak lidé, kteří mluví o našem kázání a o našem způsobu kázání, tuší, co to znamená: o Bohu musit mluvit — což přece by se mělo stát jen tehdy, když by to bylo mluvením z Boha! — Ale též nad časopisem musím vždy přemýšlet: jest v něm jediná věta, která lidi zasahuje, vyrušuje, zneklidňuje, jediná věta, která způsobuje zastavení v každodenním klusu? Tentokráte to očekávám od Jeremiášovy věty: Lépe jest býti Božím služebníkem, než pánem lidí. Snad klopýtne někdo ve svém každodenním honu, bude-li náhle u trafiky na —ém náměstí čisti vedle denních listů (které nadpisy zdůrazňují události zcela nedůležité): „Tento svět je pouze mostem! Přejdi, ale nestav si tam příbytku“ Člověk vůbec netuší, jak často takové slovo přece zasáhne. Stává se mi, že ještě po měsících jsem dotazován na takové slovo. Hárá v hlavě. Potom jsem za to hluboce vděčen.

Středa.

V neděli jsem slyšel kázání v přírodě. Byl to vlastně pěkný obrázek: mezi náspy písku všude tábořící lidé, mnoho mládeže s praporečky, mnoho lázeňských hostů, kteří jinak jistě do kostela nechodívají — tak jako se malují obrazy lidí, tábořících kolem Ježíše — nad tím zářící slunce a v dáli šum moře. My faráři slýcháme jen zřídka kázání jiných a když, pak téměř vždy s kritikou, která se utváří v rozumu. Vím, jak jsem jednou měl slavnostní kázání před samými faráři (to bylo ještě horší, než když mluvím při pohřbu před samými učiteli). Vůbec jsem se farářům nepřiblížil. Mezi kazatelem a posluchači byla stěna. Z čeho se tvoří tato kamenná stěna? Z theologie, kterou každý měří jako metrem, z myšlení, z neuvědomělého sebevědomí, že každý text sám přece nejlépe vyloží, že on sám přece mnohem lépe káže, že sám přece zvěstuje jedině správné učení — že si přece nepotřebuje vlastně vůbec nic nechat kázat. Zajímavé: ti, kteří si tolik žádají naslouchání, umějí sami tak málo naslouchati. Neukazuje se na tom také, že my mnoho, příliš mnoho kážeme? — A přes to, že to vše vím, sám přece také kritisuji vyslechnuté kázání. Farář mluvil o hříchu a milosti. Nevěřím, že to byla u mne nálada, co Ti říkám: toto thema patří vlastně do kostela, ne do přírody — právě do komůrky, ne na veřejnost. Venku mluví vedle faráře příliš mnoho jiného: síla přírody, krása nebes, bohatství barev. Zdá se mi, že kázání venku by se muselo uvésti v souhlas s tímto pěstováním přírody a nejdříve zvěstovati o tom, jenž to vše učinil, jenž jest Pánem života, jenž vládne nad přírodou i člověkem — a mělo by pak poukázati na naši malost a slabost naproti velikosti a síle Stvořitelově. Kázání o hříchu a milosti, ačkoliv bylo ještě velmi pořádné a theologicky jistě zcela korektní, zaniká vedle řeči přírody. Rozumíš mi, anebo je nesprávné, co říkám?

Včera odpoledne jsem četl od 2–6 hodin nepřetržitě korekturu své knihy. Děje se mi tak vždy s tiskem: dám-li něco do tisku a potom to čtu, pak jsem vlastně vnitřně již nějak z těch myšlenek jinde. Cítím se již zase hnán dále a kupředu. Dělo se mi tak vždy u všech prací, které byly v minulých letech ode mne tištěny: tiskem se uzavírá určitý úsek životní; myšlenkový kruh, který několik měsíců nebo déle ve mně háral, nalezl nyní útvar a formu, vnikl k jiným lidem a tím se zpředmětnil a ode mne odloučil — a nyní jde dále.

Tyto dny četl jsem „Paní z námoří“. Je dobře čisti to zde. Hodí se to sem. Formulace „úděsné je to, co přitahuje i odpuzuje“ je téměř á la Rudolf Otto, ale je to správné. Já sám si představuji ostatně hory děsnější nežli moře (kdy pak je konečně uvidím?) Moře mi svou podstatou nezobrazuje úděsnost, nebo jen malým dílem. Mně moře ztělesňuje velikost, dálku, nekonečnost, pohyb, jití a přicházení, spojování a rozlučování, úder a rozbíjení.

Neděle, u Severního moře.

Dnes je náhlý příliv! Moře zuří. Vítr vyje. Je to krásné! Často zazářilo slunce, pak zasvitlo v moři sněhobíle — celé moře bylo pokryto pěnou. Často do toho pršelo, pak bylo moře příšerné, vášnivé, nevraživé. Já však jsem si musil stále myslit: naše zvěstování mělo by býti takové jako moře, taková síla, takový pohyb, taková velikost, takové záření, takový hněv. Ale jak slabé a chabé i malé a kalné jest často naše — mé — kázání! My kážeme vskutku vždy jen zkušenosti spásy, ale ne spásu, jak nedávno napsal velmi správně Thurneysen. My bychom ostatně měli kázati nejen spásu, ale i záhubu — jako to dnes moře činí.

Právě dnes jsem četl v „Životě Ježíšově“ od vyobcovaného Josefa Wittiga tyto věty: „Ó, Jene! Byl by sis u Jordánu pomyslil, že by ten Beránek Boží, na něhož jsi ukazováčkem ukázal, mohl tak zdivočit (jako při vyhnání svatokupců z chrámu)? Lidé si představují Pána Boha — buď tak mírného a málem bázlivého jako nějakého starého muže, anebo ztuhlého a ztrnulého jako soudce za dlouhým stolem s akty. Ale všechna divokost bouře, všecko hučení a zuření mořské jest přece v pravdě jen hýbáním jeho malíčku. Což teprve když sám povstane a vybuchne! Můj Bože, kdybys ty jednou začal přísně, pak by se země i hvězdy, slunce i měsíc navzájem proletovaly jako prášek ve víru!“

Vždy znova by rád člověk stiskl Josefu Wittigovi ruku, když vyjadřuje tak zpropadeně kacířské pravdy. A zmocňuje se mne opravdu radost, že se v nitru katolicismu ozývají tytéž protesty proti ztrnulému provozování náboženství jako u nás. Přirozeně, musil býti vyobcován, ale jaký to má význam? Snad jest jeho hlasu v katolicismu nyní více dbáno než dosud. Jak přesně přiléhá také na mnohé naše církevníky (myslím 2. díl, první díl na nás všecky) „Svět jest již syt nás kněží. Hosté už dosti pili starého vína. Pijí z něho ještě, pokud jest jim předkládáno, ale jejich touha po něm není už vůbec veliká. Mnozí pijí už raději vodu místo onoho vína. Nepřijde-li Ježíš a vodu ve víno nepromění, pak již brzo nebude žádné pravé radosti svatební.“ „Kde my chceme s něčím proraziti úřední mocí, tam stojíme vnitřně ještě v době římských držitelů moci; kde jenom na to dbáme, aby bylo právo a zákon vyplněn, tam jsme v židovském náboženství zákona, kteréž arci také vzešlo od Boha. Kde však jsme jako dítky Boží, které poznávají a milují Otce a stavějí jeho milosrdnost nad veškeru moc i všecko právo, tam jsme v době Kristově; tam nám Kristus dává nové víno.“ Farář C. mně ještě nedávno — navazuje na nějakou takovou malou otázku církevní kázně — myslím, že šlo o vystouplé — prohlásil: „Církev je tak schlíplá a ví tak málo, co chce, že nebýt farářem, bych jí dávno ukázal záda.“ K takovým výkladům mlčím. Co mám říci? Poděsí mne to vždy hrozně. To je ve skutečnosti holé židovské náboženství zákona. Dobře dělá Wittig, že připojuje: „které také vzešlo od Boha“. Řeknu si to příště vždy a pomyslím si u sebe, že Kristus může čekat. Ó, on musí ještě dlouho, dlouho čekat, než z křesťanství se ztratí náboženství pouhého zákona. To se musí arci říci: staří liberálové (faráři i nefaráři) jsou volnější od náboženství zákona. Kdyby se jen nyní konečně chtěli skrze Bartha naučit, že po jejich kulturprotestantské smísenině nic není a — chtěli se naučit, více se skláněti před tím, jenž jest nad veškerý rozum! Také zde může Kristus čekat. — Zažil jsem ve svém Úřadě tu zkušenost, že v náboženských věcech se pro království Kristovo ničeho, ale zhola ničeho nedosahuje úřední mocí a právním a zákonným ramenem, naopak, jen se zasypává; proto protestuji při farářských konferencích vždy proti právnímu postupu proti vystouplým, znovu vstupujícím, sebevrahům atd., zdám se pak býti měkkým a kompromisníkem či pod. — a je to přece jen protest proti zžidovštění křesťanství, jež Pavel potírá opravdu dosti energicky. Vskutku, Kristus musí dlouho čekati. A kdož ví, v kolika bodech naše souzení — Tvé i mé — vězí v životním náboženství zákona a — my toho vůbec nezpozorujeme.

Ale teď konec pro dnešek! Je už skoro příliš pozdě na dny dovolené. Dobrou noc.

Úterý.

Milý příteli! Kdyby tak mohl člověk v pracovním čase čísti knihu souvisle, jako zde. Vlastně by ovšem musel míti pro sebe pokoj. To by bylo plné zotavení. Ale jak mají na to vystačiti peníze!

Frieda K. mi napsala jemný, vroucí dopis, tak plný sebepoznání a přiznání vlastních chyb, že opět cítím, jak svatý je tento šestnáctiletý člověk! Až dokud vlévali do ní vždy všichni učitelé a vychovatelé: „Pracuj sama o sobě!“ Teď jsem přišel já v naší rozmluvě před mým odjezdem a řekl jsem jí: „Nech toho pracování o sobě, pracuj raději o jiných.“ Tím „přišla zcela z míry“, jak píše. Rozumíš už, jak jsem to myslil: její zrak se měl odvrátiti od vlastního já k jiným lidem. Není-li formule o tom pracování o sobě samé a o jiných jistě zcela šťastná, tož věc v podstatě přece je správná. Psal jsem jí tedy také včera a to čtyři takové velké strany: Jádro všech chyb jest zaujatost vůle k svému já, hledání vlastního já, otáčení se kolem sebe sama. Pokud mám vůli k jiným lidem, je kousek toho chtění sebe sama rozbit. Jestliže však naproti tomu člověk pracuje jen o svém zdokonalení, pak se od svého já vůbec neodpoutává, zaujatost svým já se přímo stupňuje, chyby se stále zvětšují. — Velmi mne též zajímala její myšlenka: dokud je člověk ještě tak plný chyb, působí odpudivě. Myšlenka, kterou mají asi v této jemné formě nemnozí lidé, v obsahu však velmi mnozí. A přece je to velký omyl. Odpudivě působí přece jen ctnostnost — právě proto, že je vždy lží. Neboť člověk je hříšnik. Chybami, pokud má o nich vědomí, nepůsobí nikdy odpudivě.

Nedávno mluvil jsem s farářem z pevniny, právě naproti našemu zelenému ostrůvku ve vřesovišti. Má 400 duší ve svém sboru! Šťastný člověk! Rozvinul bohužel sociálně zcela týž obraz, jaký máme my: „Co chtějí sedláci, nechtějí eo ipso jejich dělníci. Co chtějí zemědělští dělníci, nechtějí eo ipso sedláci.“ Jaká to velká propast — na venkově, vzdáleném ode všeho průmyslu, bezprostředně před velkým mořem!

Čtvrtek.

Deník je zde trochu rozvláčný, milý příteli! To nic nedělá. Je dovolená, proto nemusí býti všecko telegramovým slohem. — Jedna z mých majetnic renty, která byla po druhé operována na hrtanu, a má na něm ještě otevřenou ránu, je operována nyní ještě na rakovinu prsou. Na mnohé lidi přichází nemoc jako příval. Vždy ještě více, vždy ještě více. A pak stojíš při tom jako farář. V nitru mne pojme vždy hněv proti nemocem a utrpení. Měl bych rád nemoc pořádně tělesně před sebou, abych se s ní mohl potýkat. Vím to v posledních letech vždy mocněji: Bůh chce život, chce zdraví. Mně je stále zřejmější, jak Ježíš uzdravoval: Z boje proti tomu, že bolest i smrt je něco protibožského. Na to myslím ve svém nitru. Ale navenek — k nemocnému — musím zůstati přece docela klidným. Myslím, že sotva co říkám. A většinou odcházím potom zcela sklíčen. Lépe je mi již, mohu-li říci anebo předčítati nějaký žalm nebo písňový verš. Tys to pokládal jednou za příliš úmyslné, příliš chtěné. Ale já se ptám přece nemocných předem, smím-li jim něco přečísti. Jeden mně to odmítl. Nevím proč. Zemřel brzo potom. Vidíš na tom, že při nejmenším zůstává tu možnost odmítnouti. — Také ještě o jiných nemocných píše má farní pomocnice. Případ, kde bídy již beztak je nadbytek: a teď musí ještě i muž ulehnouti. Opravdu: bída a bolest a nemoc jsou nepřáteli Božími.

Zde jsem zažil jako divák evangelisační podnik mládeneckého sdružení. Již vstup byl velmi domýšlivý. Všichni nově přicházející hosté byli stále na „nádraží“ okukováni velkým kruhem zvědavců. Je to vždy velmi veselé. Když mládenecké sdružení se dostavilo sousedskou koňskou drahou, zpívali: „Nechť se stanu mužem …“ a potom podekoval vůdce „za laskavé přijetí“. Toto přijetí přece neplatilo vlastně těm mladým, nýbrž i ostatním příchozím, a „přijetím“ sotva lze toto zvědavé „očumování“ přece nazvat. Trochu ironicky se smějíce přihlíželi lázeňští hosté. Po celý večer konala se na tomtéž nádraží evangelisace. Snesitelná dechová kapela hrála. Nejdříve chorál. Potom „Deutschland, Deutschland über alles“ („Německo, Německo nade vše“), (ač při evangelisaci by přece musil býti při nejmenším Bůh nade vše.) Před písní o Německu bylo komandováno: Čapky dolů! Před chorálem na začátku i na konci — nikoliv! Německo jde zřejmě skutečně „nade“ vše, také tedy nad Ježíše Krista. Na konci se totiž zpívalo s hlavou pokrytou: Vzývám moc lásky! Mezi tím byla řeč k okolostojícímu zástupu láženských hostů: „Bohaprázdná jest prý „dnes“ doba, bohaprázdná mládež.“ Ale zde prý jsou mladí lidé, ti prý jsou „mládež volná, čistá, plná spásy.“ Bylo to od řečníka při nejmenším velmi nepedagogické, tyto klacky od 16 do 18 let označovati tak veřejně jako někoho, kdo stojí nad ostatními. Vše vykřikoval lajtnanským hlasem, též slovo: Není v žádném jiném spasení. Rozmýšlel jsem si, má-li něco takového smysl. Lázeňští hosté stáli při tom vnitřně zcela nezúčastněni, s úsměvem, zvědavě. Zajisté, může se vždy státi, že při takovém podniku někdo je zasažen. Ale myslím přece: Slovo Boží nemůže býti tak nabízeno a vykřikováno jako pivo, koňak, pečivo a čokoláda. Není to přece žádný obchodní artikl. Jest přípustné, kdyby musili na tržišti mluviti vášniví, horoucně plní lidé. Ale takoví mladíčkové mohou býti starým hostům lázeňským jen zábavou. Ostatně ani Pavel nezapůsobil na svém tržišti v Athenách. Právě tam, kde začal hned ve velkém, nevznikl žádný sbor. A to byl Pavel! — Charakteristické bylo, že ti mladíci při bohoslužbách zaujali místa k sezení a ženám místa neustoupili. Vzkáal jsem vůdci, že by měl raději před příští evangelisací své mladé lidi vychovati k nejzákladnější „světské“ zdvořilosti. — Zcela podobný případ jsem slyšel o jedné farářské konferenci. Vůdce dal zpívati chorály, potom též „Deutschland, Deutschlannd über alles ...“ a k této písni poručil vstáti! Při chorálech nikoliv! Při čemž mi teprve vysvítá, že naše píseň o Německu, kterou mám samu o tobě velmi rád, je v náboženském shromáždění přímo jako rouhání se Bohu. Bůh je nade vše ve světě. On jediný. Co nás to napadá, svrhovati Jej s jeho trůnu a posazovati tam věc stvořenou.

Ještě něco jiného lze viděti: mladé dívky známé z onoho prázdninového podniku, uspořádaly večer v kostelíčku bohoslužby pro mládež s mnohými světly a věnci, ne více tak z vnitřní potřeby, jako kdysi hnutí mládeže, nýbrž již jako formu — věsí květinový věneček na kříž! Byl snad ten kříž příliš přísný, příliš doléhavý bez věnce? Vše byla samá náladovost. Důležité však je mi toto: venku v předsíni stáli lázeňští hosté, v temnu, dívali se s vystrčeným krkem do jasného osvětleného kostelíčka. Stáli povzdálí. To vše jim bylo vzdáleno. Jako zmizelý svět. Toužebně bloudily oči v dáli. Bylo mi, jakoby svatost přicházela z kostelíka a činila tváře roztouženými, ale v roztoužení jasnými. Oni nemohli již stačiti. Ale něco k nim přicházelo. Tyto dívenky, které vůbec na evangelisaci nepomýšlely, nýbrž konaly slavnost zcela pro sebe — evangelisovaly.

U těchto ozářených, toužebných obličejů láženských hostů musil jsem mysliti na své vánoční bohoslužby ve vězení. Dítě procitlo v těchto z části zdánlivě hrubých, bezcitných lidech. Dítě či dobro, čistota, láska — co, nelze říci — paprsek z Božího světa. Zářil dolů se světel a z historie o dítěti v jesličkách a kladl se na vyžilé a zvětrálé obličeje a zcela je zjasňoval.

A na mne — zářilo včera zapadající slunce. Nebylo z něho zcela nic vidět, jen zlatý pás procházel napříč tmavými mraky. Mraky měly všechny zlatý okraj. Pak pás i zlaté okraje zrůžověly. A nad mořem se utvořila široká, růžová brána. Tak jsem toho ještě nikdy neviděl. Široká brána z růžové barvy, hotova přijmouti královnu Slunce. A potom vyšlo ze svého tmavého pláště z mraků — do červena rozpáleno, pomalu klesající, až stanulo jako do červena rozpálená ohnivá koule, všecko zalito červení, moře i vlny i pískové náspy i nebe i člověk. — Bylo mně tak, že jsem musil vstáti a smeknouti. Přišlo, a svítilo a zářilo jako posel svého Stvořitele.

V minulých dnech jsem mnoho psal. Sbor, také i jinak na mne visící dopisový sbor (nesmím přece říci osobní sbor, neboť to nikdy by sbor nebyl), svého faráře neopouští. A to je ovšem také dobře.

Pro dnešek jsem toho napsal i Tobě dosti — a přece jsem prožil ještě více.

Sobota.

Právě jsem pozoroval, jak snadno vychováváme zcela bezděky — mlčky k frási a vnitřní nepravdivosti. Celá řada B. K. (členů biblického kroužku) táhla za zpěvu středem vsi na své večerní bohoslužby. Proč ne svěží pochodovou píseň, loveckou, lidovou píseň? To by bylo poctivé. Místo toho zpívali mladíčkové průměrně patnáctiletí píseň, v níž stálo: „oddán králi největšímu“. Půl vteřiny po skončení této písně zvolal vůdce, kterého jsem odhadl asi na 30 až 35 let: „Hlavu vzhůru!“ „Vyrovnat řady!“ „Pořádek!“ A tak mladost pronikla zcela správně. Ani ne minutu po ukončení této písně řekl jeden mladík sousedovi: „Podívej se, jaké bílé zuby má ta holka.“ Vůbec a přirozeně obracely se zraky hojně po dívkách. Při bohoslužbách, v místnosti kostelní, doma může si člověk takovou píseň zazpívat, připojí-li vždy hned k tomu: Je to přání a touha. Tu je aspoň soustředěn k předmětu. Ale na silnici se všemi těmi věcmi, které mladíky odvádějí od zpěvu takových písní s tak vznešenými slovy? Znám ostatně také dospělé, kteří mají vnitřní odpor proti určitým, příliš určitým písním ze zpěvníku, na př.: „Zříkáme se dobrovolně všech marností, vší rozkoše a radostí zemských.“ — Ještě něco mi napadá: Všecka křesťanská mládež, která se tu hojně shromažďuje, hraje si denně na vojáky. Můžeš viděti bodákové útoky (podle vzoru 1914, ovšem, ne 1918, o říšské obraně 1925 nemluvě). Mládenečkové komandují — přirozeně lajtnantským tónem, který přece byl — ach — jen žargonem nádvoří kasáren a ve vážnosti smrti tak zcela odpadl. A vidíš denně válečné hry. Lidé neumějí zřejmě mládež tělesně ničím jiným zaměstnati než tím, že je nechají hrát na válku. Činí-li to válečnické sdružení „Wehrwolf“, to ovšem neumí nic lepšího. Ale dělá-li to vysloveně křesťanská mládež, která o dvě hodiny později zpívá „oddán většímu králi,“ pak je to přece jen něco zcela jiného. Chce-li kdo býti vážně křesťanem, měl by vědět, že v nebi je zármutek pro každou válku, jako řekl Blumhardt. Křesťanská mládež měla by o tom zármutku vědět! Měla by vědět, že válka je plodem satanovým, nutně zrozeným z hříchu lidského pokolení. Hráti si se satanem? Běda, kdo jako křesťan navádí k tomu mládež! Provozovati sport s hříchem? Tito křesťanští vůdcové mládeže zdá se nevědí, co činí.

Neděle, u Severního moře.

Dnes je skutečná severomořská neděle. Po dlouhém čase po prvé zářivé slunečko, modré nebe a moře přece silné a pohnuté. — Byl jsem na bohoslužbách v malém ostrovním kostele.

Městské děti, 10–121eté dítky, jsou zde v Domovině. Zde to člověk ještě více pozoruje než ve městě samém, jak staře již ty obličejíčky vypadají, jak před časem zralé, skoro bych rád řekl: jak upracovaně. A oči ukazují, že všecko vědí. Budou dříve umírat, dříve než děti venkovské, a prožijí v těch několika letech ze života totéž, co lidé na venkově za dlouhá léta. — Je nesmyslné, naříkati na tento vývoj; neboť je to nutný vývoj úpadkové kultury. Ale nutno tento vývoj vidět a nutno slyšet, jak tu kdosi zcela pomalu a tiše soudí. Také v tom máme tušiti soud. To vše jest ovšem následek našeho odpadnutí, naší vzdálenosti od Boha.

Jak veliké množství toho musí člověk napsati na dovolené! Jak rád bych napsal všem nemocnyní a chudým, které jinak obstarávám, pozdrav na pohlednici. Ale mohu psát jen výjimečně něktetým. Můj konfirmator ovšem to udělal lépe: veškeří jeho konfirmandi a většina dřívějších obdržela z jeho letní dovolené pohlednici. Věděl, jak se sbor raduje, jestliže si na ně jejich farář také v dáli vzpomene. Já píšu raději některým jednotlivým jako na př. těžce osudem postižené paní U. — ale obšírně.

Včera jsem obdržel dopis od mladého V., jenž je nyní v semestru zkoušek. Rozpomínáš se na něj ještě ze sociálního pracovního sdružení? Sedával tam vždy se zářícíma očima v tmavém koutě. Píše:

„Pozoruji teď zcela jasně, že stále ještě nejsem řádný theolog. Vlastní theologické otázky mne zajímali málo. A přece zdá se mi farářské povolání nejkrásnějším.“

Věc je prostě taková, že — aniž toho pozoruje — vězí v problémech naší doby a nemůže se nadchnouti pro věci, které se dnes ještě namnoze provozují na universitách jako theologie. Přišlo mi velmi vhod, že mi tehdy ministerský ředitel M. a dr. … předložili téhož dne otázku, nelze-li něco udělati pro přetvoření theologického studia. Ale s reformou studia se nedokáže ještě nic. Mělo by to vlastně býti tak, že jen ten smí kázat, koho Bůh povolává. Že však smí někdo kázati, protože — složil před státem maturitní zkoušku a před konsistoří dvě zkoušky, které mají tentýž průběh, jako každá zkouška ze zubního lékařství a stavby mostů, toť přece příliš daleko toho, jak to má být, toť přece příliš jiné, než smí býti podle povahy věcí. Tak, jaká dnes církev je, zůstane přirozeně výběr farářů stejný, několik reforem bude provedeno, ale v základě zůstane vše při starém. Neznám praktických cest, jak by se to mělo zlepšit. Ale cítím, že se to zlepšit musí. A my musíme na to čekat. Bůh kráčí. Nezůstane to, jak to je. On již rozbije, co rozbíti je nutno. On vyvede, co vyvésti chce. Snad je to blíže, než my dnes vidíme.

Ostatně zde doháním, co jsem pronedbal v 11 pracovních měsících ve své rodině. Zde žiji skutečně rodinný život. A sním často o tom, jak krásné to musí být: Večer o 7 či 8 hodinách býti doma, a pak býti skutečně volný pro rodinu. Jeden farář mi zde řekl: „Zde poznávám své děti; jsem zcela udiven.“ Nikdo si nemůže představiti, že my potřebujeme večerních hodin, jež jediné jsou bez návštěv — a to ještě ne zcela bez telefonování — pro svou duchovní práci, že my přistupujeme k přípravě na kázání jen večer. A jak často musíme večer navštíviti ještě nějaký spolek, účastniti se sezení, přednášky, vykonati nějakou zvláště důležitou rozmluvu!

Pondělí.

„Mučednictví je božský průkaz pravého kněžství, ať již přichází s kterékoliv strany. Může-li kněz přinésti tento průkaz, pak se může všeho odvážiti, co Bůh chce. Ne dílo zázraku, ne výsledek kultury, ne církevní nádhera a majetek, ne státní uznání a podpora dává církvi svobodu a smělost konání, nýbrž svědectví mučedníků. Nesmí však býti příliš stár.“

To píše Josef Wittig. Jsme my hotovi k mučedničiví pro Boha? Kéž bychom si my faráři kladli tuto otázku klidně jednou každý týden v komůrce. Ale podmínkou je právě: pro Boha.

Relativnost mravní formy se zde demonstruje člověku ad oculos. Všichni ti veselí lázeňští hosté — faráři, soudní radové, školní radové, inženýři, obchodníci, právě tak jako ti, kdož vynikají nad tento střední stav jměním — probíhají v koupacím obleku, částečně v plavkách. Muži i zeny každého věku! Tak se vykopává „hrad“, do „hradu“ se lehá, prochází po pobřeží, míč se hraje, navštěvuje. Svlékáme i oblékáme se v pobřežní košatině. A pranikdo v tom nic nenalézá. Je to normální, dané, zdravé a proto mravné. Protože to každý dělá, není také nic vidět. Obleče-li ve velkoměstě veselý zahrádkář koupací oblek a obdělává-li v něm svou kapustu, tož je uvržen do klatby a vyhlášen za největšího nemravu, snad dokonce za bezbožníka. Pro mne za mne ať si kdo v takových případech užívá pojmu mravný — nemravný, ale ať nezapomíná nikdy, že jest mravnost, kterou si lidská společnost sama dává, která se však nesmí ztotožňovati beze všeho s božskou vůlí. Vůle Boží je něco jiného, než co lidé označují mravností a nemravností — prochází napříč oběma.

Vidím na naší dcerušce, jak láska a bolest do sebe zasahují, kolik bolesti vzchází právě z lásky. Poněvadž tak visí na své matce, prolévá tolik slz. Jen když prolila slzy, jde s někým jiným, nechá se od někoho jiného odnésti do postýlky. Z lásky je nezvedená. Není to konečně u nás velkých právě tak? Z lásky — neposlušnost, z lásky — bolest.

Mluví se stále o nekonečnosti moře. Ve skutečnosti není přece vůbec bez konce a bez hranic. Má své hranice v šířce a v hloubce. Stejně jako i hvězdný svět není ve skutečnosti nekonečný, nýbrž omezený a zaklet do prostoru i času — jako my. Ale na to nehledě: člověk také nevidí vůbec nekonečného moře. Ono se schází pro naše oko na obzoru s nebem a člověk ví, že přece se táhne ještě dále. Ale tak je to se zemí stejně! Vidíme u moře i u země vždy jen výsek, malý díl, zlomek a máme přece ideu celku, tušíme celé moře, celou zemi, mluvíme o „moři“, o „zemi“. Tak smíme mluviti i o Bohu, ačkoliv poznáváme a chápeme z něho jen zlomek. Je v tom vlastně nějaký rozdíl, zdali prvý chápe tento zlomek, druhý onen? Nestojíme oba před částí Boha a nemluvíme proto oba právem o Bohu?

Včera večer jsem viděl opět červený žár sluneční zapadati do moře. Tu jsem musil mysliti na toto: tak zapadá Syn do Otce, když byl všecko sobě poddal, zbožné i kacíře, chudé i bohaté, bolest i smrt — aby Bůh byl všecko ve všem. Když slunce zapadlo, svítilo moře plno veliké radosti.

Severní moře. Středa.

To je teď poslední pozdrav od moře, hned začíná balení. Zítra ráno o 4. hodině vstaneme, potom pojedeme po moři. Farní pomocnice píše mi včera o šesti nemocných ze sboru, píše sama: „Slyšíte dnes o samých nemocných.“ Tak přitahuje si mne již sbor, jako odliv moře od břehu.

Byl to zde bohatý čas a jsem vděčen.

Nemělo by ostatně tomu tak býti, aby jenom několik vyvolených mělo tak dlouho dovolenou. Všichni lidé by měli vyjíti jednou ročně ze svého okolí, aby tělo i duch obdrželi přívod nových látek, aby se obzor rozšířil. „A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim“ — praví Ježíš. Toto slovo, myslím, platí i pro to zde, platí vůbec mnohem šíře nežli pouze pro vzájemný poměr lidí. Získal-li jsem pro své dítě zahrádku, pak musím k tomu hleděti, to zastávati, pro to bojovati — v jakékoliv podobě je mi to možno — aby všechny bledé velkoměstské děti nabyly v zahrádce červených tváří. Ale platí to i pro duševní věci. Duševní vzdělání, kterého jem požíval, musím přáti všem lidem. „Všecko, jakž byste chtěli …“ Také toto slovo jest sociálním slovem a působí člověku mnoho práce.

Koupil jsem si dnes „Berliner Lokalanzeiger“. Škoda, že nelze nutiti faráře, aby vždy po čtyřech týdnech — četli nějaké cizí noviny kromě svých obvyklých, a to od „Kreuz—Zeitung“ až po „Rote Fahne“. — Zmíněný „Lokal Anzeiger“ přinesl jako první článek ve dvou dlouhých sloupcích s obrázkem zprávu, že jakýsi muž v krátkém čase přeplaval Kanál. To tedy byla patrně nejdůležitější událost celého dne na celé planetě Zemi. Že jsou lidé tak vzrušeni takovou maličkostí, o niž by se měla učinit zmínka kdesi v petitovém tisku na zadní straně, že se vůbec rozvášňují sportovními rekordmany, toho jest si dobře všimnouti. Podle mého názoru vězí za sportovní reklamou z 90% peníze. Vybírá se enormně veliké vstupné, ukazuje-li se vybičovanému obecenstvu hrdina boxu, plování a pod. Aby ubohé lidstvo toto vysoké vstupné platilo, proto to zdůzdůrazňování sportovních událostí v novinách. Uctívání sportovních hrdinů! Reklama! Pro lidstvo je přece dosti lhostejné, plavu-li přes Kanál 14 hodin či 13 hodin, plavu-li v Kanálu nebo v naší milé Sprévě. Všecko je peněžní macha — a jak málo lidí to pozoruje! Ale ďábel se směje. Vždy více opojují se lidé tělesnou silou, ďábel se směje také tomu svým pekelným smíchem.

Zajímavé, že ačkoliv muži u moře nosívají také světlý oděv, který v městě nenosívají nikdy, má přece téměř každý nějaký odznak. Je tomu vskutku tak, sotva lze najít výjimku. Nějaké znamení, že člověk náleží k tomu či onomu klubu, sdružení, spolku, studentskému svazu. Ještě jsem se nemohl dověděti, je-li tomu v jiných zemích také tak. K čemu jsou ty odznaky? Bylo by lze říci, že je to výraz sounáležitosti, přátelství mezi údy spolku. Při nejmenším je to však stejně výraz povyšování, rozdělení. Člověk chce ukázati, že patří k spolku Y., že je tedy slušný člověk. Povyšuje se svým odznakem nad jiné, odděluje se od nich, místo aby dával přednost tomu, co má se všemi lidmi společného. Je to pud odlišení. My theologové neměli bychom při tom zapomínat, že hřích pochází od slova oddělování, že v těchto odznacích vězí duch polcení, ten velký rozštěpovatel lidstva.

Je tomu vůbec tak, jak mi jednou řekl A. G.: „Prohlašuje se: já jsem vlastenec, aby se řeklo, že ostatní nejsou vlastenci.“ Stejně je tomu s jinými věcmi: mám právo na souboj, vyšší čest, abych řekl: ostatní mají menší čest. Nazývám se vzdělancem, abych řekl: ostatní jimi nejsou. Mám jizvy po soubojích, abych řekl: ostatní nejsou tak slušní. Vždy totéž: povyšování nad ostatní, odlišování místo obecenství, rozcházení místo scházení.

Brémy.

Byla to krásná jízda přes moře časně zrána po odlivu. Moře po odlivu je tak stajené. Tichounce dýchá.

Dnes večer jdu do kina. Doma nemohu jíti nikdy, nebo nanejvýš na vybraný kus. Kdybych to přece dělal, řeklo by hned 20 lidí: „Nu ovšem, farář nemá nic jiného na práci, že může běhati do kina.“

Jdu-li, činím to arci také jen ze zájmu o lidi a o látku, kterou si lidé dávají předvádět. Nejkrásnější kus biografový nemohl by mně býti nikdy zábavou, neboť dostávám vždy od mihotání bolesti hlavy. Jdu tedy dnes, ne však do nějakého velmi elegantního, nýbrž tak trochu šmíráckého kina. Jdu na laciné místo. Ceny byly ostatně vysoké! — Publikum! Ne snad dělníci, nanejvýš několik povýšených a několik mladých. Nejméně 75% bylo měšťanstva, blahobytného středního stavu. Několik „elegánů“, jadrně řečeno: flákačských gigrlat. Milkování bylo v temném kinu mnoho a vlivem temnoty a vlivem celého prostředí dosti bez ostychu. Mám pro takové věci ještě smysl, neboť jsem byl teprve po třetí v životě v kinu.

Nejdříve dávali katolický příběh filmový. Při nejmenším za tím vězela katolická tendence. Neboť mezi krokodily bylo ukazováno nejprve: církev a stát, totiž konflikt těchto dvou mocí v Mexiku. Bylo viděti velmi plasticky a úctyhodně sta lidí před kathedrálou a v průvodu protestovat proti státu. Text říkal, že proudí ještě jednou do kostelů (bylo to však vyjádřeno mnohem krásněji), než budou zavřeny. Bylo vidět i strážníky a vojáky, jak prohledávali horlivým návštěvníkům kostela kapsy. Potom přišli, myslím, opět krokodilové. Na jednom jezdil světlovlasý hoch. Moje sousedka řekla: „Ach, zlatíčko!“ Za druhé: potom bylo provádění katakombami s mnichem. A na konec jako třetí kus katolicismu efekt s rámusem, film katolického sjezdu. Bylo viděti massy. Moje sousedka vydechla ze vzrušení hluboké: „O“. Mohls vidět také jak nuncius Pacelli čte mši. Skláněl se s rukama sepjatýma — ovšem ve světovém měřítku. Zatím co pan Pacelli četl mši, jedla moje sousedka čokoládu. Zdali pak filmují také protestantské módní kazatele ve Štětíně, Berlíně a jinde při kázání? Bylo by možno zvýšiti estetický požitek z módního kazatele požitkem čokoládovým. Zřídka kdy jsem tak pocítil jako při tomto filmu, co je církevní provoz se získáváním a dojímáním mas a co je — zvěstování Slova Božího! Poselství o Bohu a poselství o Kristu. Poselství o Božím soudu i milosti! — Jsou-li při tom tisíce, mělo by to způsobovati největší nedůvěru. Při Ježíšovi nevydrželo ani dvanáct lidí. A Pavel byl kamenován, bit, mrskán a popraven a Luther málem také. To se děje tam, kde Bůh je přítomen, kde skutečně je řeč o Bohu. Krásná kněžská roucha a kněžské vlečky, krásné ruce nunciusovy, mše — to vše nemá s Bohem vůbec co činit.

Po tomto filmu hrál houslista. Moje cituplná a na výrazy bohatá sousedka řekla: „Ach, jak je to sladké.“ Bylo to vůbec velmi dojemné toho večera.

Mezitím objevil se Rothenburg. Krásný Rothenburg! Co se z toho udělá v kinu! Jako úvod dáma, jedoucí v automobilu. Po této v autu se řítící dámě objevily se v trysku — ovce a pastýř. Nejpokornější věc, kterou si mohu v Německu myslit: stádo ovcí v Rothenburgu — přináší kino v tempu rychlíkovém! V kinu se řítí všecko. Také dobromyslný středověký poštovní panáček z anno 1600 vyřítil se na náměstí jako se prohánějí auta po berlínsko-charlottenburgské silnici. Což nelze ve filmu choditi a jezditi pomalu? Nedokáže se to ještě technicky? Anebo by diváci nesnesli pohled na člověka pomalu jdoucího? Vidíš, že mi je kino velmi cizí. Mé sousedce se to zdálo velmi napínavým, když městský starosta vypil svůj velký džbán, a téměř chvěla se vzrušením, zdali to dokáže. Myslíš, že přepínám? Nahnula se vskutku daleko dopředu plna nejvyššího vzrušení a napětí. Při tomto kuse se také někteří lidé velmi „krásně“ modlili a hudba k tomu hrála: „Přistupujeme k modlitbám před Boha spravedlivého.“ To už mně bylo přece přespříliš! Toť rouhání! Běda, ukáže-li On sám svou spravedlnost! Běda kinu a nám divákům, jestliže pozdvihne svůj malíček, aby vládl svým pravým soudem!

Nakonec přišla hlavní věc: „Na krásném modrém Dunaji!“ Doufal jsem, že uvidím Vídeň. Ale to by bylo příliš málo. Nejdříve bylo vidět New York, potom Londýn, potom Paříž, potom Berlín. A nakonec také Vídeň. Jen arci žádný jednotný dojem. Jenom množství jednotlivých dojmů. Jaké to je asi v hlavách lidí, kteří chodí každodenně do kina! Nebo také jenom dvakrát týdně!

Hnusné — pro můj o kinu nerozhodující vkus — jsou velké obrazy. Ty obličeje herců! To přece není život. To přece je všecko lež a přetvářka. V životě takových obličejů není. Byl bych s to, abych chladnokrevně na takové prolhané pitvořiny plátnových herců střílel, i když už nejsem lajtnantem, nýbrž farářem. Nebo spíše právě proto, že jsem farářem. Té lži a přetvářky! Nebozí návštěvníci kina, jak jsou obelháváni. Prázdné katolické kostely, vlastní prázdnotu a dutost jim neukazují. Jen cetky a titěrky.

Dnes večer jsem rozmluvený. Ale nemohu po všem tom třpytu přece ještě usnouti, a pak jsou prázdniny. Připozdívá se však a chci to zkrátit. U filmů je špatné, že sociální rozkoly se jimi stupňují. Hrabě v posledním kusu praví o zpěvačce a dceři ševcovského mistra: „S takovou holkou je člověk hned hotov.“ Hrabě a měšťanská dívka — „to se přece nehodí k sobě.“ Neboť ševcovská dcerka nemá „předků“. Nato si ona opatří knížku: „Jak se chovati ve vznešené společnosti“ atd. Nakreslí se obraz vznešené společnosti — jistě že se vyskytují takové lehkomyslné, prázdné domy. Avšak protože se ukazuje tolik plochosti, stává se v myslích návštěvníků kina vznešený plochý. Nad takovými filmy vznáší se vždy též tajemný lesk: Jak je krásný ten pro mne nedosažitelný hraběcí svět. Působení u diváků: závist, žádostivost, zevšeobecňování. Nemohu to dnes večer vše shrnout. Ale zdá se mi, že na kinu je nejhorší na jedné straně nepravdivost a na druhé rozvírání sociálních propastí. K čemuž přistupují povrchnost a nervosita.

Prohlédl jsem si brémskou radnici, ohledal jsem i dóm, jenž na mne neučinil docela žádného dojmu: tak chmurný a tak vyumělkovaný. Stavím si právě mimoděk hned vedle vysoký gotický kostel, který oba tolik milujeme, s jeho vznešenou drsností a příkrou smělostí. Zdali pak bych se byl stal theologem, nebýti tohoto kostela? Myslím, že ne. Proč jsem se jím vůbec stal? Proč jsi se jím stal ty? U mne nemohla spolupůsobit rodinná tradice mých rodičů a prarodičů; neboť moji rodičové si pro svého syna nepřáli zvláště theologie. Musím také říci, že v posledním roce na střední škole mne vábily všechny vnější věci více než vnitřní; pro mé tehdejší duševní založeni byla vlastně nejpřiměřenější práva. Nebýti soudcem, nýbrž správním šplhavcem, — kariera. To byly tak mé oktavánské ideály. Proč vlastně jsem se stal theologem? Styděl jsem se trochu před svými oficírskými a právnickými spolužáky za tuto „nižší“ volbu — a přece jsem to učinil. Proč? Nedělní škola, v níž jsem výpomocně vyučoval, byla asi tajnou pobídkou — pak mužná a opravdová kázání O—ova a pak — náš starý gotický kostel! Tyto tři věci vykonaly asi všecky nevědomky svůj díl — zkrátka, stal jsem se tím proti tehdejším svým oktavánským idealům a přáním. Volba povolání je zajímavá věc. Posloucháme zde patrně jakéhosi „Musíš“, o němž nenalézáme žádného rozumově jasného poznání.

Brémský dóm připomíná bezděky předválečnou dobu, která se nezmohla na stavbu dómu, nýbrž uskutečnila jenom takové fintivé výtvory, jako berlínský dóm, a mimo to takové pusté, nevýrazné stavebnicové truhly, jakými jsou mnohé kostely v berlínském severu i východu. Celá neútěšnost doby od Boha vzdálené se tu představuje. Sekera byla už tehdy přiložena na kořen době, ale teprve r. 1918 se vetnula sekera o něco dále.

Od dómu jsem šel do umělecké síně. Ta je dobrá. Byls tam minulý rok? Je tu opravdu vše, co miluji, — poslové, předchůdci změněné doby: Liebermann, Slevogt, Courbet, Marces, Trubner. Chybí jen Eugen Bracht, kterého obzvláště miluji. Celá tato generace umělecká znamená pro mne radost, osvěžení, štěstí. Přirozeně — mé vnitřní já — Ty to víš dobře — je zasaženo jen Michelangelem. Ten mi jde až na dno. Ostatní jsou mi jen jezery a přátelskými řekami jako Havola a Nekar, Michelangelo je moře. Jak správně vidí lidi Liebermann, jak charakter a duše jeho portrétů člověku přímo vstříc vyskakují! Velmi jemné jsou umělcovy ruce na portrétu Ansorga! U Liebermanna je kousek pravdy. Dlouho jsem stál před Rembrandtovým Pavlem. Vždy znova mne přitahoval. Toť Pavel — jen Pavel, který volá: „V tom všem udatně vítězíme.“ Pavel, který zří: „Nejposlednější pak nepřítel zahlazen bude, smrt,“ tento Pavel jest ještě větší, než Rembrandtův. Nejméně stejně dlouho stál jsem před Jeremiášem Leona Sambergera. Díval jsem se dlouho do jeho tvrdých, pichlavých očí — nebo spíše, on se mi díval do očí hrozivě — pronikavě — pátravě. Přes to — dělo se mi nakonec jako u Rembrandtova Pavla: prorok to ještě není. Je to smrtelně vážný, hlubokozřivý muž; ale prorok? O tom věděl v nejhlubším nitru své duše jenom jeden velikán umění: Michelangelo. Ten dovedl vypodobniti proroky: Mojžíše, Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela a — Sibylly.

Bylo to hezké, že jsem mohl jako uzávěrku své dovolené míti ještě trochu umění. Od Pavly Becker-Modersohnové viděl jsem pak ještě jen tři obrazy. A ty na mne neudělaly silného dojmu. Od hraběte Kalkkreutha jsem však viděl krásnou hlavu a těhotnou ženu, vážně nesoucí v sobě plnost i vznikání, vážně tušící tíhu budoucího života.

Neděle.

Viděl jsem dnes „náš“ starý gotický kostel v … jen zvenčí, ale mluvil opět tak mocně. Tak tiše ukazoval vzhůru. A ve vlaku? Cítil jsem se tak váben ke sboru. Právě na cestě jsem byl dotazován, zdali bych chtěl jíti jen jako organisátor práce ve vnitřní misii (v naší blízkosti). Nemohu to dnes již udělat. Lety stal se mi sbor příliš důležitým. A cítím příliš obecenství, obecenství s lidmi, kterých vůbec neznám, kteří však přicházívají v neděli do kostela, protože se cítívají pozdvihováni. Obecenství skrze společné pozdvihování od Něho. I když také tisíckráte nevědí, že On je táhne a tisíckráte toho vědět nechtějí.

Ve vlaku — ve mně bylo, jako by koval. Vždy totéž slovo. Vždy totéž strašlivé slovo: Bůh, Bůh. Ano, proto jsme tady, abychom se k němu dovrávorali. On tomu chce. Ale to kování bylo jako bolest, jako úder vždy na totéž místo. — Ty tomu rozumíš.

Na nádraží začala hned má obtíž s povinností zdravit a s nepoznáváním lidí. Lidé mi to mají stále za zlé, že jich nepoznávám. Zahaleno jest mi rouškou tajemství, proč nezdraví faráře předem. Těšívám se vždy na zimu, protože pak jest tma a nemusím nikoho poznávat. Dovolená se samými lidmi, kterých člověk nemusí zdraviti, je příliš krásná. Mému kolegovi se daří ostatně stejně jako mně. Ale musím býti rád: první člověk, jehož jsem neviděl, mi řekl přátelsky a potěšen: „Dobrý den.“ Kdo to byl? L… se svým milým ženichem. Patří ostatně k lidem, které uchvátilo jednou nějaké moje kázání. Doma mne očekávala má farní pomocnice. Probrali jsme si hned všecky služební záležitosti. Neleží tu mnoho pošty, jen asi deset věcí, jež mám vyřídit. Dojímaví lidé poslali květiny. Dokonce i ve velkoměstě jsou ještě lidé, kteří vědí, kdy se jejich farář vrátí z dovolené.

Pondělí.

V sedm hodin konfirmační cvičení. Potom tu bylo 15 lidí. Pro žert jsem je k vůli Tobě, vesnickému faráři, spočítal. Z toho tři, kteří chtěli peníze, mezi nimi pan B., který se dal při volbách do rodičovských rad postaviti na listinu protináboženskou. Prohlásil jsem mu mírně, že jsem si umínil mu nic už nedávat. Politicky že může myslit a pracovat, jak chce, ale zde jde o náboženství. Tu že musí býti důsledný a neběhati za popem. Prohlásil, že se dostal na listinu bez svého vědomí. Nerozumí prý vůbec, jak to mohu brati tak vážně, jeho paní prý je dokonce velmi náboženská, on však že se ve válce od náboženství odvrátil. Jeho děti však prý mají býti vyučovány v náboženství, člověk nikdy neví, k čemu by to mohly jednou potřebovat (doslova!). Jenže toto prospěchové náboženství nemá nic společného s Bohem. Připomíná oběti, o nichž platí: kadění jejich i hluk jejich písní v ohavnosti mám. — Nakonec jsem mu přece dal 2 marky za to, že řekl pravdu o svém odchýlení od náboženství ve válce a že je to nemocný člověk.

Vykonal jsem pouze dvě návštěvy, ale delší. Byl zde mladý farář z venkova. Jal jsem se v něm pátrati, zdali také pilně pracuje, vědecky atd. Odpověděl koktavě, že jeho tchýně byla tak dlouho u nich. Ty, varuju Tě před venkovem. Zdá se, že je to osudné. Pro všecko na světě, pomyslím-li si, co ze mne moje tchýně vidí, je-li zde. Ale my zde také nejsme pro své tchýně, nýbrž pro sbor. — Vidíš na písmu, že už je velmi pozdě, anebo spíše že je velmi časně. V 9 hodin jsem přišel k večeři. To zde již byli dřívější konfirmandi. A mezi nimi se objevil ještě dr. O. M.

První den opět ve sboru. Je to krásné. Jenom dvěma jsem nemohl vůbec pomoci.

Úterý.

Ráno byly u mne dvě městské sborové sestry. Mezi sestrami sborovými se vyskytují nápadně jemné, niterné osoby. Jen kdyby se jich někdo ujal a vedl je v tom neustálém zápolení hlouběji. Potřebují toho v této práci opravdu. Ta druhá mi vyprávěla, že v jisté světské škole bylo dáno téma k slohové úloze: „Opět o hřiště méně“. Stěžovala si též, jak již děti říkají o sobě vzájemně vždy: „Ten má přece nemocné nervy.“ Jedenáctiletý hoch, kterého se ujala a jenž se jí svěřil, pronesl názor: „Což se nesmí lhát?“

Víra bývá vždy znázorňována jako žena. Myslim, že je to muž, a to ozbrojený muž.

Věnoval jsem včera i dnes mnoho času svým mnohým návštěvníkům. Po dovolené mám k tomu vnitřní klid. Nesmí si přece nikdy prostě myslit: „Farář přece nemá kdy.“ Býti celý pro toho zde, který přede mnou sedí — lehce se to píše, těžce dělá. Tu jde člověk za člověkem, osud za osudem.

Večer jsem měl smuteční pobožnost v domě. Poslyš: říkával jsem až dosud vždy i psal, že bychom vlastně měli při smrti, tedy před smrtí samou mlčet. Pokládal jsem za zcela správné říkat, že farářské řeči nad mrtvolami vynalezl ďábel, aby se nenaslouchalo slovům smrti. Dnes u rakve, v malé místnosti — tu počal zápas. Bojoval jsem se smrtí. Mlčení není možné. Musí se mluvit — proti smrti, neboť jest to nepřítel Boží. Je nejmocnějším nepřítelem Božím. Ale přes to a právě proto má býti přemáhána. Tys mi již jednou řekl, že nemám chápati smrt příliš úzce, že nemám mluviti jen o tělesné smrti. To je zcela správné, tělesná smrt je pouze částí naší smrtelnosti, ale nejviditelnější. A proto musí býti také ona potírána. Dnes jsem četl rád a vroucně: Kdo věří ve mne, živ bude, i když zemře. My musíme bezpodmínečně proti smrti a její skutečnosti stavěti skutečnost Boha, a tím skutečnost věčnosti. Po prvé jsem zažil něco jako bojování se smrtí. Nemohu Ti to tak popsat. Vím jen, že jsem byl po celém těle rozohněn. Zítra musíme se otázati sboru truchlících a nutiti je k rozhodnutí: kdo je silnější, Bůh nebo smrt? Nikoliv, ne nutiti, nýbrž: postaviti před rozhodnutí.

Středa.

Dnes ráno byl tedy pohřeb. Bylo mně, jako bych po včerejšku se postavil smrti statečněji než jindy. Boj s ní byl pro mne včera již vybojován. Poslouchali snad přítomní učitelé? Lidé by měli vlastně poslouchat, když se někdo odváží tváří v tvář smrti mluviti o životě, u rakve o vzkříšení.

Potřebuji ostatně pro každou přípravu k pohřbu přece nejméně půl hodiny, častokráte celou, jakkoliv říkám ve věcné části často podobné myšlenky. Vlastní řeč, vlastní zápolení odehrává se právě ne na veřejnosti, nýbrž doma, a každý pohřeb jest zápolením. Rozumím tomu velmi dobře, že faráři, kteří se doma nepřipravují, jsou po pohřbu zcela zničeni. Ale jejich způsob jest asi působivější, bezprostřednější. Jenže — já toho nedovedu.

Dnes byla u mne malá hrbatá Berta, která žije nyní už 50 let ze žebroty. Chodí dům od domu a kazí lidi svými jedovatostmi a klepy a zprávami o tom, co o nás jiní říkají špatného — mstí se životu. Protože je postavena na stinné straně, zcela ve stínu života, chrlí jed na ty, kteří stojí na slunné straně života. To je pochopitelné. A přece se člověk hrozí jedu, když je vystřikován pronikavým hlasem z chraplavých úst. Člověk se více hrozí před životem než před těmi jízlivostmi.

Dnes odpoledne jsem nejdříve diktoval dopisy, potom byla schůze staršovstva. Snad by bylo lepší, kdyby se počáteční modlitba vynechala; neboť pět minul později narážejí na sebe mysli, vzniká vzájemná nedůvěra v plném svém květu, jízlivá slova poletují prostorem. Modliti bychom se měli potom, nakonec — bylo-li tu obecenství, anebo — nebylo-li obecenství, modleme se o odpuštění a čiňme pokání. Avšak po takovém sezení slova: „Požehnej nám, Hospodine a ostříhej nás“ zdají se mi vždy jako vyzývání. Je jen dobře, že se k tomu dodává: „buď nám milostiv“. Tato tři slova by měla zaznít, nic více. Neboť potom si jde každá skupina starších svou cestou a pokračuje v ostrých poznámkách o druhých. Proč za takových okolností slovo: „Požehnej nám?“ On přece na to odpovídá jen: „Hluk váš v ohavnosti mám.“

Je-li pak vlastně třeba býti ve staršovstvu tak slavnostním a korektním a juristickým a formálním jako u přísežného soudu nebo na magistrátě? Zpropadeně: což jsme ve staršovstvu úředníky nebo bratry? státními úředníky anebo křesťany? Tato světská úřednost v církevních shromážděních působí sibiřský chlad. Sezval jsem si jednou „poradu“ staršovstva do svého bytu, rozdal jsem po cigáře a posadil je za kulatý stůl. To již bylo mnohem lepší a došli jsme při nejmenším stejně tak rychle a mnohem přátelštěji k cíli (ačkoliv to byla velmi choulostivá politická otázka) než při sezení za obřadním zasedacím stolem se slavnostním pozváním a slavnostním předsedou.

Velmi špatné je to po této stránce také s listem, jímž se oznamuje salární předpis. Po každé, když dostanu nějaký do rukou, zarmucuje mne; neboť tón jeho se nerozlišuje nijak od státního platebního rozkazu. Dokonce se tu hrozí donucovacím řízením. A přece mělo by tomu býti tak, že by každé psaní církve k jejím údům dalo pocítiti něco lásky, že by každé psaní svědčilo o tom, že oficiální církev i její údové mají společného Pána. V salární listině to však vypadá, jako by byl jeden pán: církev, a daleko pod ní poddaní: údové církevní. A k tomu se musí ještě pomyslit, že listina s výzvou k církevní dani jest pro tisíce to jediné, co od své církve vidí a slyší.

Je pozdě, a musím se ještě připraviti na konfirmační cvičení.

Čtvrtek.

Mé kázání, mé kázání! Hledám nějaký jako moře šírý text — a nalézám: „Moc má v nemoci dokonává se“. To není vůbec to, co chci. Ale beru si jej přece.

Jistý drogista mi dnes řekl: Dříve kázával farář H. vždy proti sociální demokracii, dnes zestaral a již toho nečiní. Od té doby se však ztratil i nával v kostele. Zdali to H. ví? Ovšem že. Pak se zříká návalu k vůli evangeliu. Oběť, které nikdo nevidí. Ten drogista pokládá přirozeně kázání proti sociální demokracii za správné.

Můj pracovní den je v tomto prvním týdnu po dovolené již zase šestnáctihodinný a v mé hlavě to dnes večer již zase trochu třeští. Bylo tu však také věru příliš mnoho lidí. Oznámení úmrtí, při nichž je vždy a po každé těžko dopátrati se záblesku pravdy o zemřelém. Jistá dáma přišustila v hypermoderním obleku, přeparfumována, myslil jsem si: přichází bezprostředně s jeviště anebo tak odněkud. Pod touto moderně naparfumovanou kůží vězela dcera obyčejného lékaře, aby ohlásila svatbu s jakýmsi asesorem. Odhalil jsem brzo na jejím obličeji řadu zklamání a vyžilost, která činila obličej mnohem starším, než byl.

Pátek.

Zlý den. Neudělal jsem žádnou pořádnou práci. Nemohl jsem se rozhodnout, pracovat o kázání. Seděl jsem stále nad textem. Dělal jsem návštěvy, vrátil se, seděl zase, aniž jsem co psal. Nyní jsem je napsal právě od 8 do 11. Zítra musí k tomu přijít ještě závěr. Až je budu opisovati, musí většina věcí ještě silněji vyniknouti. Nyní chci ještě vyhledati písně. Ten zpěvník se svými mnohými písněmi s „já“ mne nechá opět asi bezrádným.

Sobota.

Dnes pohřeb. Kázání jsem zrovna ještě dokončil. Co tomu řekne moře? Bude se zlobit? Ale moře je přece také jen země, pomíjitelnost, a musí se zlobiti, že jeho bytost a jeho síla a jeho velkolepost je křižována loďmi a mizí. Člověk není ničím, moře není ničím.

Jsem ještě velmi svěží z dovolené. Potřeboval jsem k naučení kázání pouze tři hodiny a mohu si teď, v 11 hodin, jiti lehnout.

Jedna z renty žijící žena dojala mne tím, že přinesla zpět 10 marek, které jsem jí jednou dal. Pronajala dnes svůj pokoj, nepotřebovala jich už. Nepochopila vůbec, že jsem jich nepřijal; ani jsem jí do pokoje nepřipustil, protože jsem právě seděl v návalu myšlenek ke kázání.

Neděle.

Dnes tedy první kázání. Je to zvláštní: člověk by myslil, že jsa duševně i tělesně svěžejší, půjde lehčeji na kazatelnu. Ale je tomu právě naopak. Položilo se mi to na údy jako cent olova. A ruce se chvěly více nežli za únavy před dovolenou. Ale, co to také znamená, mluviti o síle Boží! Jako by bylo možno o tom mluviti!

Všecko se dělo jinak, než jsem chtěl. Chtěl jsem, počínaje silou a velikostí moře, mluviti o síle Boží, jak člověka sílí a osvobozuje. Vznášel se přede mnou text z proroků. Mělo to býti kázaní silné, pevné. Bible mi všecko rozbila. Přišel text ke mně (musím to tak vskutku vyjádřiti): „Moc má — v nemoci se dokonává.“ „Nebo když mdlím, tehdy silen jsem.“ (II. Kor. 12) Tu pak všecka síla lidská a sláva lidská a velikost lidská je tímto textem rozbita v ssutiny. Zdali pak chápeme Boží sílu, Boží slávu, Boží velikost? Chtěl jsem vskutku vždy říci: Bůh, Bůh, ne človek. Pryč od člověka, k Bohu. Jsem-li světu slabý, pak pravě jsem silný Kristem.

Jaký to byl týden! Ani na okamžik jsem nemohl na procházku. A celá neděle byla obsazena. Po bohoslužbách jsem musil čisti korekturu článku, potom přišly ke mně návštěvy, k vůli sňatkům atd. Hned po obědě jsem měl tři křty. U posledního jsem musil zůstat na kávu. Těšilo mne, že lidé, podle mého měřítka bohatí, zůstali tak skromnými. Zdali pak poznali, co to je křest? V tak krátkém proslovu, ve stálém nebezpečí, že ta bytůstka se hned rozkřičí, je těžko říci něco podstatného. Říkal jsem dnes, že nám křest činí zřejmým, jak si Bůh činí nárok na člověka, jenž jest teď ještě maličký, jak od něho Bůh požaduje poslušnost, jak Boží požadavek k lidem povstává před námi. Lze vlastně před lidmi, kteří nemají žádné známosti o podstatě křtu (nemyslím na poznatek, jde nejprve jen o známost) — lze před nimi mluviti o vlastním smyslu křtu: o pohřbení s Kristem ve smrti? Zajisté, lze to do kafíčkové nálady vrhnouti jako ruční granát, aby se vzbudila pozornost. Ale přece ne vždy. Jenom tam, kde je člověk nějak puzen utrhnouti ruční granát. Zdá se mi ostatně, že požadavek Boží na křtěnce působí již trochu jako bomba, chci raději říci jako vystřelený granát.

Nuže ať jakkoliv: celá neděle opět zcela obsazena až do této chvíle o ½12. Návštěva nemocných a podobné také při tom. Mimo jiné též návštěva u rodiny, která sestává z jedenácti lidí — devět dětí a dvou rodičů — a všichni bydlí pospolu v jizbě a kuchyni. Potom jsem byl u staré slečny H., žijící z renty. Skoro slepá, 90 let stará a přece duševně ještě tak pohyblivá, že člověk žasne. Náš superintendent, jenž dovede pochopit, říká vždy, že si musíme podržeti volné pondělí. Moje pondělní ráno jest již nyní zcela obsazeno, také již všecky večery v příštím týdnu. Jsem tedy pořádně rád, že moje rodina jest ještě na prázdninách. Máš docela pravdu: celibát kněžský není tak docela nesmyslný. Ostatně přec i vnitřně: je to přece při nejmenším poukaz na to, že je člověk k vůli Bohu hotov obětovati. Obětovati to, co lidé všeobecně pokládají za nejnepostradatelnější v životě — ženu. Není správné pohlížeti na katolické bratry vždy tak svrchu. Jestliže se rozhodnou mladí lidé, jako katoličtí bratří, k oběti k vůli Ježíši, musíme se ovšem k tomu zachovati uctivě. Že katolické stanovisko není poslední, toť nám jasné. Posledním zůstává přece: býti v manželství volný od manželství. Vždyť je třeba i v manželství skládati dosti obětí k vůli Němu. S toho stanoviska dělá si to katolický kněz po mnohé stránce lehčí, neboť nic nás nenutí tak ke službě jinému jako manželství. Ale nechť: viditelné skřížení pozemskosti skrze katolické bezženství má patrně také svůj smysl. Já jsem dnes pocítil skřížení pozemskosti při textu tak silně, jak jen lze pomyslit.

Máš pravdu: nemáme dávati lidem podnět ke zpovědi. Ale Tvé formulace, že je máme raději vzmužovati, aby to, co mají nejosobnějšího, u sebe zdrželi zavřeno, nemohu též beze všeho přijmouti. Za prvé může to býti také veliká zmužilost, zpovídati se z toho nejosobnějšího a to tedy znamená vždy z prazákladů své vlastní tělesné žádostivosti (sax), vyhledávající jen své já. Za druhé musím zde vytknout zcela obecnou pravdu zde však zcela vážně: lidé jsou rozmanití. Zpovídání jistě není, co by sehodilo pro nás muže. Ale kdybychom zdržovali ženu od zpovídání, bylo by to správné? Mnohá zpověď vedla také již k obrácení, člověk tím mluvením objektivisoval své zlo, postavil si je před sebe a teprve takto se řádně sám sebe ulekl.

Ostatně jsem často pozoroval u našich sborových sester, že se jim muži zpovídali; u mně toho nečinili. Snad není vůbec správná má věta, kterou jsem právě napsal, že zpovídání není pro nás muže. Rozmýšlím právě — podle mých zkušeností se sborovými sestrami a farními pomocnicemi musím vskutku připustiti: muž se zpovídá ženě, pravděpodobně matce v ženě. — Nebezpečí evangelické zpovědi jest v osobním soukromém pokoji farářově. Kostelní místnost a úřední oblek je mnohem lepší pro zpovídajícího se a přirozeně také pro faráře. Úřední oblek brání všemu osobnímu přiblížení, činí vše věcnějším.

Dnes odpoledne setkal jsem se s mistrem krejčovským F., jenž nyní pracuje ve velikém průmyslovém závodě. Praví, že zábava tam se skládá jen ze sviňačin. Nedovedl jsem si to vůbec představit. Řekl jsem: horší než jsem to zažil v oficírské společnosti, nemůže to již v podniku být. Co vlastně vězí za těmito sviňačinami, většinou nedělanými, jen mluvenými? Proč to je vlastně? To přece není objasněním, řekne-li se, že všechen pohlavní život naší kulturní periody jest zmatený, scestný, symptom upadající kultury. Zdali pak lehtavé, nestydaté mluvení těch ubohých lidí není náhradou za nestydaté činění, k němuž často nedochází — buď ze zbabělosti, nebo že to stojí příliš mnoho peněz nebo pod.? Musíme se vskutku pokusiti o poznání pozadí. Často tyto špinavé řeči jsou dokonce sebeironisováním. Měl jsem z toho radost, jak tento muž statečně tu stojí na stráži, jak se nutí, aby se nikdy nesmál atd. Nikdy nic neříká, ale všichni vědí, jak myslí. Jenom jednou, když mluvili o tom, že člověk povstal z opice. Tehdy řekl docela prostě a pokojně: „Arci, já opravdu věřím, že jedni pocházejí z opice, druzí z Boha.“ Tehdy po nějakou dobu byli klidni. Takový muž uprostřed továrního podniku působí vlastně více než já v kostele v neděli o 10. hodině.

Zdalipak si dovede sbor vůbec představiti, že jeho farář musí často kázati proti svému úmyslu, proti své vůli — poslouchaje Písma, anebo spíše proto poslouchaje, poněvadž cítí, že Písmo mluví o Bohu samém? Jistě, že si to nedovede představiti. Vidíš, že jsem se svými myšlenkami stále ještě u kázání — přes to vše, co jsem dnes opět zažil. Dobrou noc.

Úterý.

Včera jsem nepsal. S H. D. sedáváme vždy do noci. Odchází teprve po 12. hodině a já musil přece dnes vstáti ve čtvrt na 7 ke konfirmačnímu cvičení. Věřím, že jsme přišli k otázce Boha. Konečnč jednou člověk, který zápase a zoufaje ptá se po Bohu, a při tom vůbec neví, že toto ptaní jenom proto přichází, že ho Bůh přitahuje. — Byl jsem dnes u staré 92 leté slečny J. Její synovec, řádný universitní profesor, dává jí měsícne 10 marek! Potom se člověk stydí patřit k tak sváným vzdělaným kruhům. „Nevzdělaní“ starají se mnohem lepe o své lidi, jsou totiž vzdělaní v srdci. Srovnejme jen percentuální poměr: 10 marek z platové skupiny 12. a 5 marek z týdenní mzdy nevylíčeného dělníka (jako je tomu u stai veh Z—ových a jejich synovce).

Dopoledne byl u mne hodinu dělnický tajemník křesťanského hnutí odborového, chtěl mne pii mel i k spolupráci, ale já se nemohu připojili k určitému sociálnímu hnutí. Já také nikdy nemám důvěry v přídavek „křesťanský“. Jde přece o zájmovy svaz, lidé chtějí oprávněným způsobem Z toho něco pro sebe mít. Co tu má co dělat slovo křesťanský? V těchto bodech křesťan potřebuje skutečně věcného poznání. — Dělnický sekretář mi přinesl článek v odborovém listě „Německý kovodělník“ ze soudního líčení v Jeně: Ústřední ředitel měl 400.000 zlatých marek ročního příjmu, dal si od firmy vystavěti letní domy za 700.000 marek, daroval své milence 116.000 >marek, vyznal se v tom, jak si opatřiti ještě jinak statisíce. Abys Ty ve své vsi nenechával zcela bez povšimnutí vývoj velkého průmyslu, připojuji Ti z „Kovodělníka“ toto:

Raulino, který zasedá v dozorčích radách 20 německých společností a má tedy jistě rozhodující znalosti v německém průmyslu, vyjádřil se se zřetelem k vysokým příjmům obžalovaného: „že tyto příjmy nejsou příliš vysoké pro ředitele velikého koncernu, neboť on zná pány v podobném postavení, kteří měli už v míru 800.000 marek příjmu. Podle jeho názoru nedostával obžalovaný nikdy příliš mnoho. Obhájce obžalovaného, dr. Gardem&n, zdůraznil, ž\. 400.000 marek není nic neobyčejného, nýbrž že zů stávají v mezích toho, oo je obvyklé.

Slyším-li takové řeči, pak vím: přichází soud. Sekera jest přiložena nejen ke kořenu. Sedí již hlouběji. A soud zároveň shltne i ty dobré, vážné sociální lidi mezi hospodářskými vůdci jako K, A shltne nás všecky. Ze zátopy, která přijde a strhne nás do víru, nebude záchrany. Ještě má On tam nahoře strpení. Jak dlouho ještě? Ale církev? Promluvila?

Farář R. byl právě u mně a zpravil mne o tom, že mé předvčerejší kázání proti uctívání hrdin a lidí vzbudilo značný odpor v kruzích nacionálnich, ačkoliv jsem vůbec nemínil jenom nacionální uctívání hrdin; neboť socialisté zbožňují stejně, docela stejně svého Marxe, Engelse, Eberta atd. Bylo velmi milé, jak mne varoval. Řekl, že si tím promrhávám lásku sboru. Mohl jsem mu na to odpověděti jen, že nejsem přece farářem proto, abych byl milován.

Středa.

Takovéto večerní zpravodajství je přece dobré. ( lovck si ještě jednou promyslí, co se to vlastně vc ilne událo. Tak dnes na př. mnohý osud. Navlivil jsem vdovu, která pozbyla muže, matku, která pozbyla dítě a osleplého, který tak těžce snáší svůj los. Člověk pak odchází zahanben. My máme světlo očí, vidíme slunce a krásu, hvězdy a moře — — a děkujeme za to tak zřídka. A tu se člověk ptá: což shasne-li světlo očí, je pak vnitřní světlo dosti jasné, aby osvítilo temnotu? Osleplému jsem nemohl docela nic říci. Nebyli jsme bohužel sami spolu. Avšak snad zpozoroval z toho, že jsem již opět přišel, že se jeho osudem blíže zabývám. Neumím se v takových přípádech přinutiti, abych vypravil nějaké biblické slovo. Zdá se mi to takové úmyslné. Zajímalo mne, žes mi posledně napsal totéž. Při umírajících nebo těch, kteří mají brzo zemříti, zdá se mi situace jiná; tu se táži skoro vždy, smím-li jim přečisti výňatek z bible. Ale zde, kde může len slepec žiti ještě 30 let? Začínají-li Tvoji roliiíci pn Tvých návštěvách často o „Pánubohu“, aby ukázali, Že jsou zbožní lidé, jak píšeš, pak |. to pro faráře ješté těžší situace, než když v ni m-( o ničem lakovém se nezmiňují. Jistě se mi mnohdy pak vnucuje nějaké veliké slovo z bible. Chápeš už: nemohu si postaviti jako program: až budu odcházeti, uvedu něco z bible. To nemohu. Ale často řekne si potom takový trpící: „Ani slůvka z bible neřekl. Proč tedy vůbec přichází? Je to přece farář.“ Ale přes to je program a řemeslná zběhlost nemožná. A až dosud z každé návštěvy nemocného jsem odešel s vědomím: O tom sevšak přece rozepisovati nebudu, to si můžeš přečisti u Marka 9, 18—19.

Jistá studující theologie byla následkem mého posledního kázání u mne. Hovořili jsme o mravnosti a náboženství. Gogarten praví, že bychom musili přijmouti místo ethiky svědomí ethiku milosti. Má jistě pravdu. Na všem poblouzení, na všech chybách se přece jen ukazuje, že si nás ten zlostnik pro sebe zábavu je. Všechny hříchy jsou jen symptomy našeho zla vůbec. Máme bojovati se zlem, jakožto celkem, se satanem, jestliže nás leká nějaká chyba, nějaký chtíč, a ne pouze s jednotlivou chybou. Jde to dokonce dále: Teprve, když nás zlo všech lidí přepadá, je to pravý zápas. A teprve potom pohlédne člověk vzhůru. Předtím si člověk vždy myslí: s tou jednotlivou chybou si člověk poradí a následkem toho nevzpíná se nikdy po milosti.

Po odchodu studující theologie konalo se hned zasedání volební komise. Máš pravdu, zkušební kázání jsou zcela zavržitelná. Je třeba patři ti na faráře, jak pracuje a káže ve svém sboru. Místo aby si farář upravil kázání, podle něhož je pak volen. Prakticky pak nekáže k vůli Bohu, nýbrž aby byl zvolen. Když jsem tehdy měl míti cosi jako zkušební kázání, měl jsem totéž, které jsem pak kázal ve středu ve vězení. Tehdy byli arci mnozí lidé velmi nespokojeni. Pan O. prohlásil, že od zkušebního kázání očekává, že se v něm vyskytne všecko. Ano, ano: všecko. Jako by bylo možno říci všecko. Ale nehledě k tomu: kázání, konaná za účelem volby, jsou pokoušení satana. Což nám zcela zmizelo, co znamená kázati — že při tom jde o Boha? Jedině o Boha, zcela o Boha.

Čtvrtek.

S panem F. jsem měl dnes výměnu názorů o volbě farářství. Liberální lidé jsou prý v církvi jenom trpěni, nikterak rovnoprávní, smí býti v církvi jen jako laikové, rozhodně nesmí býti připuštěni na kazatelnu. Mého poukazu, že i v Novém zákoně jsou velmi rozličné typy, že Jakub přece odporuje pavlovskému ospravedlnění, nebyl průkazný. Nerozumím celým těm církevně politickým úvahám, je mi při takovém rozhovoru vždy, jako by tu prostě můj rozum nestačil. Říká-li F., že jde při tom o trvání církve, které prý jest liberálními faráři ohrožováno, pak se dívám na něj bezradně a tážu se jen: není trvání vlastní církve ohroženo námi, theologicky vpravo stojícími faráři stejně? Můj pojem církve vede zcela jinam. Bůh buduje svou církev! O tu se máme přece starat. O její trvání nebo ožití mátne pečovati. Církev „staropruské unie“ jest především přece jen lidský útvar jako štětínský magistrát a pruský stát, pro něž musíme přirozeně také vážně pracovat, jako musíme pečovat též o čistotu svého těla koupáním a mytím rukou. Kromě toho mám ještě více důvěry než F. Větím, že Bůh pracuje též skrze liberální theology, b i< , «■ le moje theologie vzpírá od základu proti 111 mi .i I Mi ii; ale také liberální theolog může snad kázati z Božího příkazu. Dobro činiti — to se opravdu neřídí podle theologie. Nevím vůbec, proč my máme vždycky Pánu Bohu pomáhati. On přece ví, proč byla i liberální theologie nutná. Kázevli farář pouze království Boží a zcela nic o ospravedlnění, ať si to dělá. Káže-li farář jen ospravedlnění, a nic o říši Boží, jako F., ať si to také činí. My malí, nicotně malí bohoslov večkové můžeme přece kázati vždy jen úhel, úsek z velkého kruhu, kterým je bible — jen když se tu podává Kristus. Musíme uplatňovati celé evangelium, říká F. Co to znamená? Uplatňovati! Ach, toť náramná domýšlivost, že lze vyslovováním biblických slov uplatňovati evangelium. Již z toho, že my tak nepatrně evangelium „uplatňujeme“, měli bychom se naučit, že obojí — liberálové i orthodoxové — se uchýlili a proto konec konců jsou v stejném zavržení.

Po obědě jsem opět vyučoval Friedu K. Toť vlastně ideální, vyučovati po konfirmaci ještě jednotlivě dále! Bylo to potvrzením pro mé „církevně politické“ myšlenky ze včerejšího rána, když jsem s ní četl společně: nikdo nemůže nazývati Ježíše Pánem, leč skrze Ducha svatého. Působí tudíž Ježíšův svatý Duch též v liberálních bohoslovcích. Zdá se mi, jako by se On usmíval dolů dobrotivě na všechny naše theologie a říkal: Rozdílná jsou přisluhování, a já jsem Pán. — Všichni jsme arci údové těla Kristova. Ne, nechceme jako osobivá „hlava“ říkati liberálním „nohám“: my vás nepotřebujeme. My vás potřebujeme velmi dobře. Jsou ovšem ještě lepší darové, než jaké přináší liberální nebo orthodoxní theologie, jest ještě cennější dar.

Po odchodu toho děvčete jsem diktoval služební věci. A pak tu byla paní R. Když jsem jí otevřel, zdála se mi býti starou ženou, skloněnou, zkormoucenou. Víš ještě, jaká to byla pyšná paní jako sborová sestra? Ona pýcha otrlé, v povolání činné ženy, jaká neukazuje ani stopy po resignaci a nutí k úctě. A nyní — její muž ji podvádí s penězi i ženami. Není právě jen vůči alkooholu slabý, nýbrž skrz na skrz slabý. Prohodilfl a řeči, když mluvila o svém životě: „Já i - ni ,c jako dítě nikdy nesmála.“ A nyní jí živol nakládá na bedra stále víc a více. Takový žiVOl |e obci', jakou jsem zřídka vídal. Co jí všecko |eitš nastane. Opravdu pomoci nedovedu také. Jeiioin spolunésti mohu.

Avšak toto dlouholeté břímě pí. R., a včerejší k tomu, mne dnes odpoledne sevřelo. Když jsem nezastihl Z., pochopil jsem to jako dovolení vyjeti si na kole. Jel jsem bez přestání — lidé si jistě myslili, buď že se ten farář zbláznil anebo |ede pro hasiče. Snad si také myslili ve svém sportovním bláznovství: trénuje se k nejbližším ivoilům. Bylo mně, jako bych musil jízdou sho■ lil ty osudy, pryč ze sboru, z domů, ven do polí, I .Ir není človíčka. Konečně jsem seskočil. Slunce pi.ive zapadalo a oblaka táhla všecka do moře VÝhně. Nebylo to zlaté. Byla to výheň, žár, divý plamen — jako ty osudy všecky pálí, horce, divoce, plápolavě. Ale najednou se přece objevilo lálo a šířilo se a stalo se jedinou zlatou nebeskou branou. Všecky ty žhnoucí osudy zakončuje On. Plápolají k Němu.

Na zpáteční cestě jel jsem mimo ženu, která ibírala I lásky na poli a stála tak pokojně u svého VOllI U, obra: klidu. Když jsem jel opět do města, osudy obtíženého, mohl jsem zase dýchat. I lordy svítilny. —

l'olom jsem sel na pěknou přednášku o obrazu Krista v proměnách dob. Lze již na obrazech vidčt, jak rozličně bývá Kristus viděn: každá doba bo vidí jinak. Nejstarší ho vidí jako triůmfátora, středověk jako muže bolesti. Také z toho vyplývá napomenutí, nevnucovati církvi policejními příkazy určitou podobu Kristovu. Objevuje se lidem, jak chce. Jen když je to On, kdo se objevuje.

Právě čtu ještě přímo u Luthera: „Já jsem se kolikrát opovážil předpisovati Pánu Bohu určité způsoby, kterých má používati ve vládě buď nad svou církví nebo našimi věcmi: Ach, Pane, přál bych si aby se to dálo podle toho pořádku a aby to mělo takový výsledek. Ale Bůh udělal pravý opak toho, co jsem prosil. Bůh se mé moudrošti smál a řekl: „Dobře, však já vím, že tys rozumný, učený člověk, ale já nemám ve zvyku, aby mne Petr nebo dr. Martin vyučoval, ovládal nebo vedl. Non sum Deus passivus, sed activus — —.“ (Nejsem Bůh trpný, nýbrž činný.)

Tento týden není na mně, abych kázal. Aťsi přijde několik lidí, je to vše vnitřně přece dvacetkrát pokojnější než v týdnu, kdy mám kázání. Kázání stravuje přece ještě zcela jinak se svým trapným požadavkem na nás samé. Dnes je klidný večer.

Pátek.

Dnes se mi přihodilo třikrát, že jsem nechal odejiti lidi, aniž jsem jim dal vyprošované pení ze. Prvnímu jsem dal něco teprve nedávno, ačkoliv nebydlí v mém okrsku. Slyšel jsem potom, že téhož dne páchl velmi silně alkoholem. Připustil to také hned, když jsem mu to vmetl v tvář, doznal dokonce, že vrhnul, což jsem vůbec neslyšel. Prohlásil, že pil jen jednu sklenici piva a tu že mu kdosi daroval. Nepokládal jsem to prostě za správné, dát mu ještě jednou něco. Bvl to ostatně původně theolog a Hindenburg mu

nedivnO poslal 20 marek. Druhý byl Z. Kdybych um měl něco dát, mohl bych mu dáti pouze 10 mu<k .i já mám jen ještě 15 marek pro celý sbor n.i celý zbytek měsíce. Dnes odpoledne jsem odmíli žáka zemědělské školy jen proto, že nepatří do mého okrsku. V podstatě všecko je „správně“ projednáno. A přece! Pokoje mi ještě všichni tři nedávají. Vím, zdali mají dnes něco k večeři? ó, velkoměsto je hrozné. Zde nelze jiti za nimi a pátrati, jako Ty na venkově. Je nutno se také omezovati na svůj okrsek. A přece zůstává v člověku osten.

Byl jsem dnes ve dvou rodinách, velmi zámožných, kde se syn úplně spustil. Jeden je dokonce pasák holek, ve vězení! Rodiče jsou tak zoufalí. Zříci se ho nepomáhá, zapomenouti ovšem matka nemůže nikdy. U druhých bylo hlavní: co budou říkati lidé, až budou čisti o soudním líčení. Ubohá matka! — v bolestech nošen, v bolestech zrozen, v bolestech ztracen.

To je přece opravdu bláznovství: navštívil jsem farářskou dceru; nad ní bydlí farářská vdova, která je velmi nemocná; ale ta dcera mi o tom neřekla ani slova. To je vskutku velkoměsto. Člověk se může v domě narodit, zemřít — obyvatelé o poschodí níže nebo výše o tom nic nevědí. Nedávno mi řekl skutečně kdosi, v jehož domě jsem měl odpoledne pohřeb: „A proto! — já jsem se divil, že lidé nosí tolik věnců do domu!“ Praví sousedé — to už je dávno pryč. Nikdy mi lidé neřeknou: vedle leží nemocný.

Jistá paní mně vyprávěla, jak se zachovala k mladému žebrákovi. Bylo to tak jemné a tak mateřské, jak se to ve velkoměstě jistě zřídka najde. Šla za ním po schodech dolů, ještě jednou mu domluvila, aby se přece vrátil k rodičům.

Máš zcela pravdu, píšeš-li dnes, že také není něco správného u nás, velkoměstských farářů, v našem způsobu života, staráme-li se tak málo o tchyně a o rodinu vůbec. A Tvou klidnou výstavbu, počínaje rodinou, pokus o utváření života, počínaje nejmenším kruhem, chápu docela. Na venkově musí tomu ovšem tak být. Minule měl jsem jen na mysli: nepracovati theologickykvůli tchyni, toť osudné. Tím jsem vpravdě nechtěl stavětí život velkoměstských farářů za vzor.

Dnes jsem četl dobré slovo Lutherovo: naše víra jest bojovná víra.

Jeden doktor filosofie a jeden doktor věd politických v mém okrsku vystoupili z církve. Po jedné stránce si řádně vydechnu, že zcela necírkevní vzdělanci nyní také pomalu začínají vystupovat a tím dávat najevo, že od církve nic nemají a nic o ní nechtějí vědět. Po druhé stráňce však je to přece také oddrolování lidové cirkve, kterou přece miluji. A půjde to ovšem tak — nezavane-li do ní nový vánek shůry — že se scvrkne v malý ostatek. Ale to pak je konečně přece poctivější a pravdivější než dnešní provoz: miliony se jmenují údy církve a nechtějí při tom o ní nic věděti, nechodí nikdy na její podniky, nikdy od ní nic nepřijímají, nespolupracují o ní. Snad ten malý ostatek pak ví také více, co to je zvěstování, čemu máme naslouchat! a co poslouchati. Také malý ostatek jest přirozeně jen organisovaná lidská církev, ne Boží církev, ne církev křesťanská, obecenství svatých, v něž jedině lze věřit.

Vrátil jsem se ve tři čtvrtě na 9 ze schůze, honem jsem se najedl a pak konečně jednou hezky tise |sem si pro sebe pracoval. První přípravy k inýin přednáškám o poselství bible. Ježíš praví k sedmdesáti: „Uzdravujte nemocné a rcete jim: Přiblížiloť se k vám království Boží.“ A my?

Sobota.

Dnes jsem četl hlubokou myšlenku Lutherovu; „Naše zbožnost před Bohem, toť odpuštění hříchů.“ Naše zbožnost! Nuže, není vskutku vůbec zbožnosti, jež by byla z nás samých. A co jest, co jest s hůry, je pouze v prachu.

Pondělí.

V sobotu a včera jsem odejel do J. Když projíždím . .., myslím přirozeně na dobu, kdy jsem tam chodil jako voják — srdce přeplněné, ven do pole, ven, abych — přišel životu na stopu. Uchopiti život, to bušilo v prsou vojáků. Tu musí člověk přijíti tomu na kloub, co to je život, vrhneli se do boje, do bitvy. Ve válce a bitvě, tu musí být horký, palčivý dech života. Tak jsme táhli ven Ale když jsme jeli ctapním územím, které c právě lepivé stalo etapou, tu jsme přece videh ii mnoho, co nám vzalo volný kus naší důvciivosli. Oči mladých lidí kolem mne naplnili se předtuchami, zkoumavostí, pátravostí. A pak přímo venku. Ano „venku“. První granát, první šrapnel, první výstřely. Našli jsme tu život? Jistěže jsme našli leccos: vědomí povinnosti, věrnost, kamarádství, statečnost, oběť a — ode všeho také opak. V zuřící bitvě bylo též všecko napjatější, horečnější. Byl to však život? Nebyl to též pouze zlomek toho, co se život nazývá? A přece dostali jsme v předních liniích tušení o smyslu života, totiž tehdy — když jsme viděli smrt přímo vedle sebe. V blízkosti smrti vzcházelo nám tušení o smyslu života. My jsme poznali, že nejvystupňovanější život zde není životem, nýbrž že vede k smrti. Z mladých mrtvých vedle nás nám vysvitlo, že smysl života není vůbec zde, není na této pomíjející zemi, nýbrž že život, po němž my se ženeme, jest za tímto životem. Zdálo se mi tehdy tak a zdá se mi to dnes, že naši umírající kamarádi na nás volali: Nyní nám vzchází život. Smysl života není zde. Smysl života je Bůh. To říkaly jejich v sloup se obracející, hluboko i daleko hledící oči. — Ano, smrt v bitvě je velké podobenství. Domnívali jsme se, že jsme životu zcela nablízku a byli jsme blízko přímo smrti. Opravdu veliké podobenství: čím více vidíme smysl života v lidech a v lidských věcech, tím blíže jsme smrti. Ale čím silněji se nám ujasní smrtelnost tohoto života, tím blíže jsme skutečnému životu, tím biíže Bohu.

Ale já jsem se úplně odchýlil. Mé myšlenky ve vlaku procházely jen ještě jednou zážitek války. To vše se událo v tomto okolí: žáci vyšších škol, 17—18 letí, na počet patnáct, ne zcela bez' alkoholu, zpívali vlastenecké písně, nepovstali však, aby udělali místo dívkám, které musily stati na chodbě. Také starší páni, s jizvami na tvářích i bez nich, kteří jinak jezdívají úředně 2. třídou, nepovstali zde ve 4. třídě. K tomu jedna paní měla dítě na ruce! Jsem přesvědčen, že by ve 2. třídě povstali. Udělati v druhé třídě místo generální ředitelové nebo hraběnce, toť otrocký instinkt, neudělá-li člověk místo právě tak ve 4. třídě dělnické ženě. Býti rytířem přece znamená ctíti ženu — úplně jedno, v jakém obleku. Jakýsi zarytý dělnik shlížel posměšně na tu „lepší společnost“, ale dal mé malé dcerce hrušku. Jedna z dvou ustaráných matek, s níž jsem onehdy mluvil, naříkala si, jakým nebezpečím pro mladíky jsou vlastenecké svazy vojenské, jak její syn přišel tudy úplně na scestí. Ti klackové si prostě představují, že jsou hrdiny, že jsou vlastenci, protože táhnou ulicemi v uniformách. My staří vojáci můžeme něco takového nazvati jen hraním na vojáčky.

Dnes jsem konal téměř jenom návštěvy. Pomysli si, dostal jsem pro chudé dvakrát po třech markách zcela spontánně. To bylo radosti. Jedna matka věnovala je proto, že její syn se chce zasnoubiti s dívkou, která jí je sympatická. Kolik důvodů k radosti je u mnohých rodin mého sboru a jak zřídka si vděčně vzpomenou na chudé. Dnes večer schůze. Trochu stenaje vyšel jsem odtud s krásným pocitem: trávíme svůj život, jako by to byla schůze. Po styku s mnohými lidmi jsem dnes trochu vysušen. Ale přece jsem trochu pracoval o Novém zákoně, k přednášce. Přeju Ti zítra dobrý den.

Úterý.

Setkám-li se s dřívější konfirmandkou, jež byla dříve roztomilé, skromné dítě, nyní však je vyšňořenou loutkou, s nej modernějším chlapeckým účesem, pak se vždy zaleknu. Což nemělo cvičení konfirmandů účelu? Bylo to mluvení o oblékání a způsobu života tak zcela marné? Ale proč musí mladí lidé projiti vším tím, tou hloubkou, kterou vykazují i tyto věci? — Nedávno tolik plakalo jedno dítě při konfirmačním cvičení. Byla při tom v pláči taková hrůza. Šel jsem dnes k rodičům, neboť mně to nedávalo pokoje a protože děvče přes mou výzvu ke mně nepřišlo. Není na tom nic nápadného, začínám teď tak jako tak návštěvy rodin konfirmandů. Matka nalezla lístek s pochybným veršem a právě před konfirmační hodinou to děvčeti řekla. Nyní při konfirmačním cvicení ji to náhle dojalo. Zhrozila se sama nad sebou a před tím, jenž jest soudcem. Mluvili jsme v hodině právě o Petrovi a jeho slovu: „Odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný.“

Dnes při pohřbu to šlo úplně špatně. Pouze jsem mluvil. Jistě, že úlohu hrála také vnější okolnost. Pohřeb byl o půl 3. a teprve v 10 hodin byl ohlášen s poznámkou: „My jsme myslili, že o tom víte.“ V podstatě mají ovšem pravdu ti, kdož něco takového říkají. Farář by to měl zajisté věděti. Je to jeho sbor. Ale jak se to má dověděti u 7000 lidí ve velkoměstě? A hned po 10. hodině jsem chtěl co nejrychleji k jistému zasedání. Případ byl k tomu těžký. Proto ti lidé farizejsky číhali, co asi řeknu přespříliš o scestnostech zemřelého — ti lidé byli rozhodně „nepřáteli“ faráře. A přece by člověk rád právě zde dal duším křídla, aby upjali svůj zrak vzhůru. Ale nestalo se nic takového.

Čtvrtek.

Od té doby, co jsem Ti posledně psal, by] jsem na svatbě, při níž by ses byl velmi zlobil. Ženich v jádře prostý a vážný, ale obklopen samými procovskými lidmi. Na svatbě byli kromě mne jen lidé, kteří měli auto! Ženské šaty? Nemělo

by se raději říci šaty nevěstek? Ale já vidím nyní přece hlouběji, umím teď tak trochu si odmysliti šaty a nahlédati do bažení a bloudění, jež se za tím vším skrývá. Bylo tu mnoho pustých, vyžilých obličejů s nepokojnýma očima. Jaký opak svatby minulého týdne a lidí tam přítomných. A přece nemohu říci, že ti lidé z ní jsou lepší, než oni ze svatby poslední. Nemohu to říci, ať jakkoliv pronikavě a drze a křiklavě se na procovské svatbě stavělo mnoho na odiv. Prorok by do toho zajel, zajisté, ale u té druhé svatby též, a u které svatby by do toho nezajel? Dostal jsem dnes tento dopis:

Šťuťgarť, dne …..

Velectěný pane faráři!

Po velmi dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl napsati Vám tento dopis, protože jsem Vás zde tohoto jara slyšel mluvit. Jsem — bývalý vězeň: 1911 jsem byl odsouzen na rok do vězení, protože jsem … Bylo mně tehdy 21 let. Ale věřte mi, těžkosti vývoje se nekončí vždy již osmnáctým rokem, nastupují často teprve později a pak velmi těžce. Byl jsem tehdy vnitrně zcela rozvrácen. První správec ústavu mne ubytoval dohromady s učiteli, kteří svůj volný čas promrhávali a seznámili mne s Hackelovým učením; druhý pak byl úplný pokrytec Tím způsobem se stalo, že jsem v křesťanském domě nabyl o křesťanství klamného domnění. Tak jsem byl vnitřně zlomen. Tehdejší představený měl pochopení. Na jeho radu nebyl jsem udán. V. _ … jsem zažil obnovení. Načež nastoupil za mnohých bojů prudký vzestup. Tu byl čtyři léta ípozději druhý dozorce odsouzen na 3% roku do vezení a já jsem byl od něho také volán k odpovídání. Vy porozumíte, že jsem tím velmi těžce trpěl. 4 léta jsem prožil nadarmo. Přesto jsem se opanoval, abych před soudem mlčel. Aniž jsem zkoumal, co mi předčítají, řekl jsem ke všemu ano. Měl jsem pouze jednu snahu: vše jak možno zkrátíri, aby nebyl upozorněn risk a tím nebyla ohrožena pověst křesťanských ústavů. 2ádný svědek nebyl vyslechnut. Neměl jsem však také ani obhájce. Neřekl jsem nic o prožitých zklamáních. Nechtěl jsem obtížiti muže, který proti svému rozsudku podal odvolání, který byl otcem rodiny a pro své lhaní měl náladu proti sobě, neboť úleva pro mne by byla pro něho pohoršením. Ať jakkoliv jsem chybil před zákonem, byl jsem přes to tak naivní a věřil, že mi soud porozumí. Státní zástupce navrhnul rok. Nález nepřinesl zmírnění, ani 6 týdnů, které uplynuly ve vyšetřovací vazbě, nebylo započteno. Představený stál při mně i v této době a navštívil mne během ní. Ještě v ústavě vedlo se mi dobře, takže jsem se naučil opět doufat. Po propuštění jsem si vydělával chléb jako ošetřovatel nemocných až do války, jíž jsem se zúčastnil nejdříve jako dobrovolný ošetřovatel, později jako voják a po dvojím zranění skončil jako zdravotnický zástupný rotný. Potom jsem byl přijat “do služby od … (Křesťanský spolek). Přijal jsem radostně toto povolání, neboť jsem počítal s tím, že válka smazala můj starý trest, zvláště když bylo za války i po ní prohlášeno tolik amnestií a jiného více. Jak jsem se však zklamal. Dobří přííelíčkovč se postarali, aby se o mém trestu povídalo od ucha k uchu. 1920, 23, a tento rok se mi špatně dařilo. Až do … byl jsem činný ve spolku … přes všecko donášení. Mezitím jsem spolupracoval v péči o vězně …..Potom jsem šel k. ..,

kde vyslídili, že jsem seděl a proto mne zase propustili. Jak mnoho mi tehdy bylo prokazováno blahovůle a politování. Ale jinak prý to nejde. Pan … byl dožádán v této věci o ochranu. Jaké zklamání jsem tu prožil. Zbožný člověk mne nechal zatknout Nyní jsem se dověděl teprve v posledních dnech, jak moji berlínští přátelé ve vší křesťanské tajnosti našeptávají do uší svou novou zkušenost pod pečetí mlčelivosti, takže mi zde ve Štutgartu opět jednou kdosi vyprávěl, že byl přede mnou varován, neboť jsem prý podezřelý. Byl jsem činný mnoho ve veřejném životě, často v tvrdých zápasech se sociální demokracií nebo s komunisty, avšak nikdy, ani jen jednou mně ta nikdo neučinil výtky. Musel-lí jsem pro tuto starou záležitost trpět, pak vždy byli na tom vinni milí přítelíčkové v křesťanském a nacio-nálním hnutí. Mám to tedy těžké, nezatrpknout. Mé údaje si můžete dát potvrdit a … (Staloť se. Poz. spisovatelova). Proč Vám to, pane faráři, píši: abyste řekl křesťanským kruhům, co zlého natropí tím našeptáváním pod pečetí mlčelivosti. Takoví lidé se mohou stati vrahy, aniž by je pozemské soudy stíhaly. Dohánějí tak db nové viny, dokonce na smrt lidi, kteří snad byli poctivějšími lidmi a bojovníky nežli ti, kteří nebyli nikdy postiženi soudním rozsudkem. Kdybych v sobě nenosil ještě stále zkušenost s Bohem, byl bych život odhodil, neboť jsem unaven tímto světem. Je to strašné. Stále mluví lidé o dobrodiní a péči o jiné a o lásce k bližnímu a povinnosti křesťanské a dovedou ji pěstovati přece jen v organisacích s určitými úkoly. Mimo ně jsou povrchní, hrubí a krutí. Kolik bolestí by mohlo na světě' zaniknouti, kdyby milí křesťané dovedli trochu více mlčeti, více zapomínati — více důvěřovaťi. Jaký byl ten život ve vězení proti tajnému povídání na svobodě.

Vy máte tudíž ještě velikou úlohu. Bůh Vás zachovej při dobrém zdraví, dejž Vám mnoho radosti a síly a daruj Vám spolupracovníky, kteří by pracovali ve Vašem duchu, a darujž nám všem více lásky a důvěry.

Křesťanstvo! Ten muž nechce ode mne žádného zaměstnání či pod., je tudíž poctivý. Opět Stará ješitnost: lidé nafukují hříchy, které vedou do vězení, a zapomínají na to, že trestní zákoník trestá jen zlomek toho, co je hřích. V myslích křesťanstva trčí stále ještě stupnice: lež není pěkná, krádež je horší, velká krádež docela špatná, vražda nejhorší. A přece existuje pouze jedno: hřích. Není peccatum mortale a peccatum venale (hřích smrtelný a hřích všední).

Pátek.

Stutgartský dopis mne ještě velmi zaměstnává. Musil jsem hned dnes odpověděti. Napsal jsem, že bychom se tolik nehoršili na hříchy jiných lidí, kdybychom dospěli k poznatku Pavlovu, že není rozdílu, že všichni jsou hříšníky — totiž před věčným Soudcem. Z takového osudu musím vždy zase vyčisti: jak my křesťané jsme vzdáleni od zorného úhle bible! A to ovšem také ještě čtu červenými písmeny, že nutno za tím účelem pracovat a tvořit, aby se křesťanstvo přeučilo, obrátilo od farizejského pohledu, který zeslabuje pouze vlastní vinu.

Dnes mám bohužel zcela neplodný den. Sedím a sedím nad svým kázáním a nepřichází mi žádný myšlenkový proud.

Místo abych měl pátek pokojný pro své kázání, musil jsem do okrskového synodu. Tu lze viděti poměrně tolik mužů jako při bohoslužbách nikdy nebývá. Tím větší jest odpovědnost nás farářů za obsah takového shromáždění. Byla by to přece příležitost, přivésti tyto muže ve věcech církevních i theologických do větších hloubek. Zdá se mi však nesmyslné, že se tu široce a dlouze mluvívá o penězích na kominíka, na vodu, na připojení ke kanálu. To jsou věci, které se týkají jen pokladníků a předsedů staršovstev. Ostatně se to zlepšilo při otázce biskupského titulu. Vypozoroval jsem vždy u přímluvců za tento titul, že baží po lesku, autoritě, po církevní moci. Avšak tam, kde je evangelium živé, nepřijde nikdy autorita z vnějšku. Luther nebyl nikdy biskupem, zůstal prostým doktorem theologie a přece měl úžasnou autoritu u lidu i knížat. Je vůbec zvláštní, že skuteční církevní vůdcové nebyli nikdy úředními vůdci. A. H. Francké, Schleiermacher, Wichern, Stócker, Bodelschwingh, Blumhardt — ani jeden zemský biskup. Co pak může titul vůbec věci prospěn? — Ostatně: čím méně vnějšího lesku, tím evangeličtější; čím méně moci, tím shodnější s Pánem církve. Církev je služka, praví Luther, nuže skromná, prostá služebnice. Čím je prostší, tím spíše může přinášen' zvěst o království Božím. — Bohužel, musil jsem i při okrskové synodě pozorovati, že skutečný cit obecenství chybí. Kdo se zúčastnil shromáždění mládeže, ví, co to je obecenství. Zde se posadí každý sbor zvláště — to snad má důvod v účelnosti — ale jsou-li v některém sboru dvě strany, tož sedí také ještě odděleny. A také v celku — nemohu to ani popisovat. Všecko postupuje zcela korektně a zdvořile, avšak Ty víš, co rozumíme vědomím obecenství — tu závaznost v tom nejvyšším, tu sounáležitost, protože se lidé cítí v tom nej vnitřnějším za jedno, ta nutnost jiti k sobě navzájem, protože je člověk z nitra k tomu puzen, tato bezpečná cesta ruku v ruce. „My jsouc shromážděni zde, podáváme sobě ruce své, abychom se pro tvá muka spojili …“ To všecko chybí. Myslím si, že schůze některé politické strany má právě takový průběh. Jenomže se zde na synodu na počátku — modlíme. Ale snad dělá politická strana lépe, že toho nečiní. Po takovém církevním, ale neduchovním shromáždění, jdu vždy domů a v uších mi zní, jak by to mělo být: „všichni v jednomyslnosti přebývají.“

Sobota.

Z mého kázání se nic nevyvinulo. Takovému kázání neříkám svědectví, zvěstování. Dal jsem si hodně práce, ale ve skutečnosti vyšlo z toho pojednání, a přece musím zítra ráno na kazatelnu. A dnes při křtu jsem mluvil tak stísněně, tak bez svobody, tak vynuceně. Člověk by rozhodně neměl kázat, když kázat nemusí. To škodí tělu i duši.

Neděle.

Na štěstí bylo dnes prázdno, byly bohoslužby o 8. hodině. Všeho všudy tam sedělo celkem 140 lidí, jak řekl kostelník, jenž z dlouhé chvíle počítává. A všech 140 chtělo přece nějak pocítit, co Bůh je. Říkají, že to nebylo tak špatné. Ale já to vím lépe.

V tom je právě odpovědnost při kázání: na každém kázání může býti přítomen někdo zcela necírkevní, kdo třeba od své konfirmace nebyl nikdy už v kostele anebo není vůbec křtěn. Přijde na bohoslužby, aby hledal, snad z neuvědomělé touhy, snad také zcela náhodou. Kázání ho může uchvátiti nebo znepokojiti nebo pobouřiti — to není naše věc. Ale naší věcí je, abychom ho nenudili! Nesmí stati před neživotností. Nesmí si myslit: „To je mrtvá věc, Bůh je asi přece jen mrtev.“ Ach, milý příteli, jak odpovědné je každé kázání, bez výjimky každé. My faráři budeme Bohu odpovídati. On nám řekne: „Té neděle chtěl jsem skrze tebe někoho vyzvati, ale tvé kázání bylo tak mdlé a neživotné.“ A nic, ale shola nic nám neprospěje omluva, že jsme pokládali superintendentní akta, konsistoriální nařízení, účty farního úřadu nebo schůze výborové za spěšné a důležité. Neboť v našem úřadě není nic důležitějšího než kázání. Všecko ostatní, bez výjimky všecko ostatní je proti kázání nedůležité!

Z toho vyplývá, že pro faráře je farářský úřad vždy „nejvyšším“ úřadem, takže jeho vedlejší církevně=správní úřady (superintendent, konsistorní rada) nestojí snad vedle farářského úřadu, nýbrž pod ním — při čemž nesmí býti nedbáno toho, že také tyto vedlejší úřady přirozeně slouží sboru.

Mně to všecko leží na duši dnes po mdlém kázání proto tak těžce, že se mi právě tento týden přihodilo toto: žena jistého diplomovaného inženýra, která žila dříve mimo církev, mne vyhledála a vyprávěla mi, jak minulou zimu šla mimo osvětlený kostel; místnost ji přivábila — a od onoho kázání chodí nyní stále do kostela. Nyní pociťuje v našem kostele již silné obecenství. — Kdyby dnes byla u mne v kostele, to by jistě zůstala právě tak mimo církev jako dříve.

Po bohoslužbách přišla Hilda Bahrfeldová, bývalá konfirmandka. Zdali se stane jednou bohoslovkyní? Vrhá se zkoumavě na jedno slovo: „Bůh“, odmítá přirozeně všecko církevní, také kázání o moci, jež v nemocných se dokonává. Ale rozumí tomu, co to znamená: Bůh, jenž požaduje. Aby pokročila, dal jsem jí Thurneysenova Dostojevského a — „Velkého inkvisitora“. Bylo to jistě ode mne s církevního stanoviska nepedagogické — a přece myslím, že to bylo správné. Potom jsem musil diktovat dopisy. Není to vlastně práce na neděli. Po obědě jsem opravdu spal. V neděli, když jsem byl kázal, chodím nerad na ulici. Nepotkávám rád lidi, nýbrž raději zmizím v sebepohroužení.

Chtěl jsem původně začíti dnes svou přednášku. Ale po dnešním ranním trápení jsem byl příliš unaven jako po vymření, a vyřídil jsem proto jenom poštu. Dnes ráno jsem obdržel dopis od Hermanna Kuttera. Píše: „Musíme tudíž čekati, až povstane mezi námi prorok, a do té doby patřiti na vše, na veřejné i soukromé věci pod zorným úhlem Božím — a je-li kdo farářem, kázat se stanoviska Božího tak, jak dovede. — Čilý duševní život Německa, do hlubin vnikající hledání a toužení v otázkách království Božího jest mou stálou radostí.“

Pondělí.

Rychle večerní pozdrav. Otázka biskupská jest ještě na obzoru. Zdá se mi opět charakteristickým, že lidé, kteří náležejí do kruhů „obecenství“ * „Gemeinschaft“ v Německu směr horlivých, odhodlaných, pietisticky nebo metodisticky zbožných lidí, kteří kladou důraz na duchovní obecenství; v celku trvají v rámci církve zemské., jsou proti tomu. Nemyslím, že tento odpor má původ v obzoru malých lidí a jejich ovzduší, jak mi dnes telefonoval profesor U. Myslím spíše, že to pochází z instinktivně jistého poznání lidí v bibli zběhlých, kteří tuší, že každé vyvyšování lidí, a také vyvýšení lidského úřadu církevního jest snižováním Boha, anebo k tomu přivádí.

V návštěvní hodině byla u mne dílovedoucí z papírnického průmyslu. Domácké dělnice dostávají za hodinu 11—13 feniků, což při lOhodinové době pracovní jest 1 marka 30 feniků denně. Vidím před sebou domáckou práci u své souchotinářské rodiny T. Nejmenší děti sedí už u křiklavě zeleného papíru, a dělají — samy oblečeny v hadrech — girlandy pro dupárenské tančírny. Je mi, jako bych je viděl — zástup domáckých dělnic, s úzkostlivými ustaranými obličeji, s přepracovanýma očima, propadlými tvářemi, shrbenými zády — aby dostaly svých 13 feniků, a aby za ně musily děkovat a musily se usmívat, aby jim tu práci jen ponechali, v nitru však křičí a klnou, život proklínají. Průvod kleteb a proklínání. To není Boží vůle. Ach, kéž by Bůh vytrhl z církví a sekt ven do světa. Ale proto musí on sám nejdříve vstoupit do církví a sekt — neprorazí-li si cestu někde jinde. Vždyť On není při nás, s námi, pro nás, jestliže neprorazí z nás a skrze nás ven do světa bolestí.

Ona evangelická dílovedoucí vyprávěla zcela naivně: Majetník je 2id, velmi milý a laskavý a povoluje ochotně peníze, ale obchodvedoucí, který je křesťanem, je tak tvrdý a hrubý a lakotný.

Dnes dopoledne jsem dal poslední hodinu Friedě K.: 1. Kor. 15, v této kapitole — v spěchu nenacházím výrazu — dýše království Boží, panování nade všemi nepřáteli, také nad satanskými nepřáteli vykořisťování, nade vší vrchností a mocí!

Po večeři jsem pracoval o přednášce. Poselství bible znamená boj ve světě. Boží věc nekončí pokojným, klidným trojím Amen na konci Bohoslužeb.

Úterý.

Dnes byl pokojný den. Bylo tu nápadně málo lidí. Mohl jsem si tedy nechati svou přednášku procházeti hlavou. Četl jsem si k tomu dvě Blumhardtova kázání, jak jsem je náhodně otevřel. Víš, toť vždy znovu, jako by byl člověk postaven do nového světa. Je v nich svoboda, jaké nelze jinde dnes nalézti, svoboda, jaká pochází jen z nejzazší závaznosti. Praví na př.: „V bibli nestojí nikdy: spravedlnost, jež před Bohem platí — to jen Luther tak přeložil, protože měl v hlavě nesprávnou myšlenku, a tu se musila bible přizpůsobiti. V bibli stojí vždy: „Boží spravedlnost.“ A dále: „Založíte-li společnost, která je hladká jako zrcadlo, kde se lidé již ani nezasmějí, nemluvě o tom, že by tancovali nebo chodili do hostince, nýbrž kde jejich denní život jest pouze: vstávati — modliti se, pracovati — modliti se, jisti — modliti se, spáti — modliti se — — udělejte takovou společnost: tím se světu nepomůže! Všechno tvé namáhání, aby tys byl spravedlivý před Bohem, je šmahem, šmahem promarněný čas. Víš-li pak, zdali někdy není spravedlnost Boží, že máš tancovat? Líbí-li se to milému Bohu, abys jednou tancoval, proč pak netancuješ?“ „Musíme vyhledávati ne sebe a svou spravedlnost, my musíme vyhledávati, aby Bůh přišel do světa se svým právem. A i když praví: přijdu-li, budete teprve pravými hříšníky, tož musíme jásat a býti rádi hříšníky, jen když Bůh přijde se svým světlem!“ „Pracoval-li's celý týden a jsi unaven, je za jistých podmínek správné, zůstaneš-li ležet v posteli, a může býti potupou pro Boha, jestliže své roztlučené tělo přineseš na tvrdé kostelní lavice.“ Všecka tato svoboda jest u něho vysvětlitelná právě jen z bezpodmínečného jednání a poznání: Bůh je vše, jen Bůh, ne my. V temže kázání praví: „Světu může býti pomoženo jen, povstane-li národ, jenž zahoří jenom pro Boha.“ „My se musíme obětovat pro spravedlnost Boží; zapomeňte na sebe samy, nežádejte si stále sami býti spravedliví, proste jen, aby Bůh přišel.“ To tedy jsem Ti chtěl opsat. Dnes byl zde muž, který se rozmýšlel již tři léta, má-li mne někdy navštívit. Proto přišel nyní asi s velikým očekáváním, a já mu nemohl přece tak docela pomoci. 1 jsem si nejdříve vyprávěti celý jeho život. Přecitlivělý, nervosní člověk, jenž ode mne očekává posilující vzněty a odvahu k životu. Chci se nejdříve jednou pokusiti, aby se zapracoval do pravidelné práce. Nesmím ho však ztratiti z očí.

Středa.

Taková vynucovaná kázání, jako to z minulé neděle, jsou jistě každému faráři nutná.

Pomysli si, dnes jsem musil vydati chudým celkem 25 marek. Jak je to možné? Musil jsem je dát, Ty bys dal dokonce ještě více.

Sám jsem vykonal jenom jednu návštěvu, ale přijal jsem návštěv řadu.

Pátek. Ve vlaku.

Včera jsem nepsal. Musil jsem se pořádně činit. Má-li člověk mluviti souhrne o poselství bible, toť opětně tak něco, při čem krok za krokem cítí svou neschopnost. K tomu jako bomba práskl do

toho dopis konsistoře, chtěl-li bych do K …..

Má-li člověk takový dopis v ruce, pak cítí, jaké rozhodnutí je tu žádáno. Jako tak často, i v tomto případě by člověk rád jasně viděl vůli Boží, která nám ukazuje na tu či onu cestu.

Ptal jsem se včera konfirmandek a dnes konfirmandu, kdo odnese nuzným do domu žňové dary, které bývají skládány o svátku díkůčinění za žeň před oltářem. Hlásily se pouze žákyně obecných škol. Ostatní * Z tzv. středních škol. zůstali nehybní, dávajíce najevo, že nechtějí. Tu se opravdu mohu rozzlobiti.

Viděl jsem ostatně včera hocha s drakem, kterého právě pouštěl. Na draku mocný hákový kříž ** Znamení nejostřejšího nacionálního a protižidovského šovinismu německého.. Což mají lidovečtí fanatikové také židovské ptáky a židovský vzduch? Pravděpodobně.

Sobota. V Steinbergu.

Byl to pěkný den. V mém pokoji mne pozdravila popsaná pohlednice: „ … zvěstoval evangelium“. Tu jsem se zcela zradostněl, neboť se mi moje přednáška zdála býti místy spíše kázáním než přednáškou. Avšak, není-liž pravda, smí-li kdo mluviti o poselství, pak je to již zvěstování, má to býti právě zvěstováním, a tu se přesunují hranice mezi kázáním a přednáškou. Při pobožnosti jsem přečetl pouze slova Písma, vlastní, lidské slovo jsem zcela vynechal, neboť beztak potom ještě se dosti uplatnilo. Po mé přednášce byla dlouhá přestávka, až do oběda, potom polední klid, společná procházka. Bylo to zde organisováno všecko tak rozumně na rozdíl od podobných sjezdů. Teprve o 4. hodině byla debata. Trvala dvě hodiny a byla vskutku věcná i vážná i hluboká. Mohl jsem při tom podrobněji rozpracovati myšlenku, že odpovědnost za mé jednání se jen zvětšuje a ztěžuje, skládám-li vše do věci Boží, než když pracuji pro své zlepšení a o svém zdokonalení. Je to strašné, poškozovati věc Boží, mnohem, mnohem vážnější, než když poškozuji své vnitřní prospívání.

Neviděl jsem bohužel nic z pohoří. Když jsem se sem vracel, byla již tma.

Neděle. V rychlíku.

Dnes jsem mluvil přibližně před 300 mladými lidmi. Na těchto sjezdech mládeže honí se jedno s druhým. — Míti dva dny za sebou přednášky je vlastně příliš mnoho. K tomu přistupuje, že při takových sjezdech má člověk také ve volném čase neustále těžké a zásadní rozhovory. A přece bych rád zůstal s kruhem, před nímž jsem včera mluvil, ještě dva dny. Za zpáteční

jízdy měl jsem hodinu zastávky v … …Doprovázel jsem ještě Dr. R. Byl hrozně pánovitý kčíšnici v lokále. Stydím se pak vždy za tak zvané dobré stavy. V lokále to bylo ostatně pohnutlivé. Velký provoz, přeplněný — a samí měšťáci, pokojní, ctihodní měšťáci s ženami a dětmi! Toť nyní jejich nedělní zábava. Proto si musí v týdnu tolik krásného odepříti, aby mohli v tomto vzdutím dví hodiny či více jisti a piti. Lidé však byli pokojní .1 příjemní. Ostatně Armáda spásy prošla lokálem i sbírala. Což by církev to také nesměla dělat? < i nemyslíš? Objevení těchto armádnic je vidy také náraz v tom směru, že jest také ještě něco jiného nad pivem a dobrodušností.

Pondělí.

Včera večer po návratu mne očekávalo 22 dopisů. Část jich se týkala mého sborového listu, ale jsou mezi tím opět přece také velmi mnohé dopisy, týkající se duchovenské péče. Většina je plna starosti a úzkosti. Ale měl jsem též něco radostného: před časem podpořil jsem poměrně velkým obnosem jakousi třicetiletou dívku z dobré rodiny, která projížděla městem a byla nezaměstnaností zcela rozervána, aby mohla cestovati dále. Dnes tedy píše, že nastoupila na své zamýšlené místo do práce a děkuje. Po prvé — opravdu po prvé — projíždějící člověk, který děkuje. Tu jsem se tak zaradoval, že jsem jí ihned odepsal.

Obdržel jsem od ředitele K. statistický materiál týkající se následků dnešní naší sociální péče, které na př. způsobí, že nevyučený dělník se čtyřmi dětmi obdrží 25.29 marek mzdy a v nemoci 24.— marek nemocenské podpory. Rozpětí mezi mzdou a podporou je nepochybně příliš nepatrné, čímž padá pohnutka, aby znova přijal práci. Avšak pokládal jsem přece za svou povinnost odepsati: »Je vyloučeno, že má dělník se čtyřmi dětmi (t. j. tedy šest osob) žiti týdně z 25.29 marek, zvláště když odpadá z této částky často ještě cestné. Jestliže v nemoci obdrží 24 marky, pak je to právě jen nejnutnější, čeho potřebuje, aby nezemřel hladem. Při skutečné nemoci však je nemocenská podpora příliš nízká, neboť potom je žádoucí zvláště dobrá a výživná strava pro nemocného.“ Příjemce dopisu to pochopí ovšem jako žalobu a přece nemohu zde, kde se církev a hospodářství dotýkají tak přátelsky, právě jako farář jinak než otevřeně napsati své mínění. Protože tak pěkně vážně a s vnitřním zaujetím promýšlí celou sociální otázku, nerad bych ho urazil. Ale konečně platí přece i pak pravda.

Dnes ráno jsem byl u jistého faráře v okolí. Zcela průmyslová ves, převážně komunistická. Farář docela německo-nacionální. Přes to ho na silnici zdraví všichni vesničané. Je totiž charakter. Na př. nepřijímá, ač musí živit 13 lidí, peněz od zámožných za konfirmace atd. Nejen že se nechce zaprodati bohatým lidem, nýbrž že tito by také neměli míti příležitosti vykoupiti se za špatné obchodní manipulace a pod. Vyprávěl příklady! To vše dělá přes velké finanční těžkosti. Jak osamoceně stojí takový muž v takové obci. My velkoměstští faráři máme to v té věci přece lepší, na nás visí vždy ještě několik lidí, i když to u mnohých kolegů jsou také jen staré slečny. V této vesnici se může stati, že v kostele jsou dva lidé. Stává se to v naší krajině dokonce častěji, že se bohoslužby nekonají pro nedostatečnou účast.

Dnes odpoledne jsem rozděloval žňové dary. V době inflace, když bylo všem krušně, bylo mnohem více darů. Dnes, kdy se mnohým daří dobře, méně se myslí na chudé a dává se mnohem méně.

Úterý.

Praví i im mluvil o Večeři Páně. Dosud jsem |tití nepozoroval, že máš k Večeři Páně zcela i.imé i pevní stanovisko. Pro nás jest zvěstování Slov.i ,i vysluhování svátostí úplně jedna a táž víp. Chtěl jsem Ti však při tom jen toto vyprávěti: Blumhardt, počínaje okamžikem, kdy se musil zříci titulu farářského, nejenže z lázní Bollu odstranil kazatelnu, nýbrž nikdy také neslavil Večeře Páně. Důvod pro to vidím v tomto: Blumhardt nechtěl vůbec rozluky mezi životem a náboženstvím. Bylo-li tedy v lázních Bollu obecenství soustolovníků, pak to bylo pro něho právě obecenství v Kristu, obecenství Večeře Páně. Kromě denního obecenství stolního míti ještě nějaký zvláštní náboženský výkon v obecenství Večeře Páně — to by bylo pro něj rozpolcování mezi životem a křesťanstvím a tím vnitřní nepravdivost. Zdá se mi, že tomu tak jest.

Mezi námi jest opětně stejný zážitek přes prostorovou vzdálenost. Včera jsem Ti psal o těžkostech vesnického faráře. A předevčírem večer jsi mi psal Ty o svých těžkostech vesnického faráře. Dopis přišel dnes ráno.

Dopis přítelův zní takto:

Moje kázání se stalo dnes silně osobním, což se přihází zcela zřídka: „My - t. j. já jako farář a můj dům se mnou — čekáme na oživení, na vtržení Ducha Božího do našeho sboru. Je to takové těžké pokušení pro každého faráře, předstírati čekání a zlenivěti, to jest úřední brak sice vyřizovat! přesně a svědomitě, ale spokojiti se tím a zaříditi si život v ostatních věcech příjemně aneb lupadnouti právě v opak a pořádáním podniků sborových klamně stavětí na odiv (si předstírati) umělý život sboru“. Tolik jsem řekl v kázání. Je to neuvěřitelně těžké, stati jako venkovský farář neděli co neděli na kazatelně a nikdy nezaslechnouti ozvěny svých kázání.

Kdyby se lidé chtěli při nejmenším aspoň někdy zlobit! Snad to již dělají, ale i to jenom za zády. Sedím jako ochromen mezi tolikerou sytostí a leností, mezi tím nikdy se neměnícím spěchem. Člověku může srdce hořet po letničním zázraku.

Středa.

Četl jsem dnes: „Obsadí se druhé farářské místo u Michaelova kostela v … … theologem svobodně usměrněným …“ Mráz mne přechází, čtu-li něco takového. Mělo by to přece pravdivě znít: theologem ke Kristu usměrněným. Správné by bylo též: theologem od Boha usměrněným.* V němčině nenapodobitelná slovní hříčka s výrazem „gerichtet“, „usměrněný“ ke Kristu a „souzený“ Bohem.

V Steinbergu ptal jsem se ostatně, kdo z účastníků slýchal častěji nebo vůbec někdy kázat o návratu Kristově. Jako odpověď zaznělo toliko: Bezzel o tom kázal. — Velmi charakteristické!

Po pohřbu odcházíme společně od hrobu: matka, dcera, zeť zemřelého a já. První slovo, které říká dcera, zní: „Ti poslali nejmizernější věnec.“ A já jsem přece mluvil před chvílí o věčnosti. A byl to vlastní otec, jehož hrob se právě zavřel.

Večer se vynořila u konfirmovaných dívek židovská otázka. Některé dívky byly už zcela poštvány: „Všechny noviny jsou v židovských rukou“; „židé dávají všecky peníze pro komunisty“. Uzavřel jsem konečně debatu poukazem: také židé patří Bohu. A také židům chce se stati Kristus Pánem a Spasitelem.

Sobota.

Včera jsem si kázání v podstatě načrtl. Nyní jsem potřeboval je pouze ještě opsati. Ale přes to dostal jsem se teprve o 8. hodině večer k učení, neboť odpoledne jsem měl dvoje komplikované oddavky, k nimž jsem si musil napsati promluvu a naučiti se jí. To mi zaujalo více než hodinu a půl a oddavky samy dohromady též půl druhé hodiny.

První svatba byla velmi světská. Svatební šaty tak krátké jako pro baletku. Ale v jádru to byli příjemní lidé, jenže závislí na zpropadené módě. Zdalipak hosté, v očekávání šampaňského a svatební hostiny, pochopili, že tu chtělo vniknouti do vší té sváteční radosti slovo z onoho světa? Ne-li — tož proč jsem pak mluvil? Prostší lidé při druhých oddavkách naslouchali mnohem, mnohem intensivněji. Při tom jsem konstatoval tuto pověru: je třeba přistoupiti před stolice pro snoubence zleva, jinak nastane neštěstí! Potom jsem byl zase tak vypumpován (nenalézám právě lepšího výrazu) ve své schopnosti mluviti o věcech náboženských, že jsem nemohl říkat ani modlitbu před jídlem. Tak se mi stává vždy, musím-li tolik kázat. Právě to má silně své hranice.

Tento dnešní velký text mi způsobil radost. Přidám jen slovíčko, „jen“ před výrok: „Já jsem Hospodin“ a s tím procházím ostatní text. Chtěl jsem zřetelně ukázati, že není obecenství s Bohem bez zápasu, bez vzpírání, bez pobouření, že není pohodlné shodnosti s Boží vůlí, nýbrž že Boží vůle vždy usmrcuje lidskou vůli.

Když jsem dopsal kázání, šel jsem půl hodiny na vzduch. Ale vzduch byl teplý, jaký bývá za jižních větrů poledních, docela ne osvěžující a jasný, nehodil se nijak k mému kázání. Musil jsem neustále mysliti na oba páry snoubenců. Jak půjdou životem? Ostatně je pro faráře dosti na jedné svatbě za den, aby se s tím vyrovnal.

Budu moci zítra říci, tak říci, aby to bylo slyšeno: Bůh jest a jest Pánem? Kéž to On dá.

Pondělí.

O kázání mi řekla dnes žena lékařova: „Divila jsem se, že jste sáhl k takovému textu; neboť Starý zákon se přece dnes odmítá.“ Se odmítá …

Večer se loučila slečna dr. Rainerová, která odtud odchází. Říkala mi často jemně svůj úsudek o mých kázáních. Já jsem na ní vždy mnoho vyčetl — její tíseň a její osud, její boj se sebou a někým jiným, ale nikdy ani slůvka jsem o tom neřekl. Však ona by sama mluvila, kdyby to bylo tak daleko, myslíval jsem si vždy ve všech těch letech. A nyní večer při loučení to přišlo samo od sebe. Pouze několik slov jsme vyměnili, ale velmi těžkých.

Nyní je 12 a já chci ještě dokončiti korekturu sborového listu. Opět si myslím: milý liste, zvěstuj také něco, něco o tom, jenž jest Pánem.

Úterý.

Zajímavo je, jak se člověk cítí po takovém rozhovoru včera večer zapleten do cizího osudu.

Kromě této záležitosti, která mne dojímala, měl jsem dnes prudkou výměnu názorů s Hildou Bahrfeldovou. Ještě nikdy jsem u tak mladého člověka neviděl tak krutý zápas, tak pátravé otázky o skutečnosti Boha, takové stavění se pro požadávky Boží na člověka i proti němu. Jak jiná je dnes doba, než když jsme Ty i já chodili do oktávy. My jsme také četli Nietzscheho, těšili jsme se z bezbožnosti a z ironie. Tato Hilda čte a vidí u Nietzscheho (ve vyslovené neshodě s jejími učiteli školními) vždy pouze hledání a tázání se po Bohu. A má pravdu. Ale jak to přijde, že se nám dnes pro to otevřely oči a že dokonce již tak mladé dívce se zcela samostatně otevírají?

Měl jsem dnes i jinak dlouhý rozhovor — hle, „duplicita“ případů. Ještě jedno takové pátravé dotazování se po Bohu: byl to mladý muž. Rozděleny na více dní byly by mně tyto debaty milejší a lehčí a zaujal bych lépe v jednotlivých věcech stanovisko. Ale něco takového nelze ovšem dělat, třeba to přijmouti, jak to přichází. Velmi cenná byla pro mne hodina na čaji u dvou starých údů z Bollu, mluvili jsme pouze o Blumhardtovi, četli jsme též jeho netištěnou pobožnost. Jisté ženě bollské řekl 1914 při vypuknutí války: „Nyní zvítězil satan“. Vyprávěli též, jak v lázních Bollu vystoupili velmi silně moci temnoty. Docela nebylo vidět jen světlo v Bollu, nýbrž také velmi mnoho temnoty. U nás je všecko tak vlažné a tak neutrální a tak rovnoměrné. Tam, kde je sám Ježíš, jsou kontrasty a napětí a boje.

V rychlíku.

Nuže teď jsem přijal povolání do … …Tážu se: není to nevděčné vůči mému dosavadnímu sboru? Ale já jsem přece nepodnikl opravdu ani čárky pro to, abych byl povolán. Nedovedu Ti dopodrobna vyložit, proč přijímám toho povoláni. Všecko Ti to ústně vypovím.

Kdyby záleželo na mně, byl bych rád šel jednou v nejbližších letech do malého města a byl bych si tam tiše pracoval pro sebe, shromažďoval bych dojmy, hluboce bych si vydechnul, přišel bych konečně jednou do styku s přírodou. Osud mne vede jinam.

Ostatně, radoval by ses, jak vnitřně prostí, skromní jsou většinou lidé v konsistoři. Docela nic církevně knížecího. Zůstali zcela prostými faráři. Také právník dělá takový dojem. Pokládám vulgární způsob, nadávati na konsistoř, za nespravedlivý. Pracuje se tu věcně. Přiznávám se ovšem, že mám vždycky týž dojem u církevních úřadů, jako jsem jej měl vždy stejně u ministerstva spravedlnosti a sociální péče: Je tak málo iniciativy na úřadech! Člověk si přeje vždy valící se prudký vítr do těch budov. Zde je všecko zahaleno do samé opatrnosti. Dávati pohoršení — to je úřadu velmi vzdáleno, bohužel také církevních.

Vždyť konsistorní rada je také nešťastný člověk: je vtěsnán nejen do sta paragrafů, nýbrž též vázán na mínění ostatních členů konsistoře. Konsistoř ovšem píše stále: „my, my uznáváme to a ono za shodné s církevním řádem“. Konsistořní rada musí takto býti zcela nesvobodným člověkem, trápeným nesčíslnými úzkostmi. K tomu přistupuje silný, podle mého mínění příliš silný právnický ráz církevních úřadů. Právnictví je tu tak silné, že i theologové upadají zcela do právnické terminologie. Každý dopis, jejž sepisuje theolog, proběhne nejdříve aspoň jednou právnickou instancí, než vyjde ven! Jistý správný vrchní konsistorní rada (theolog) řekl mi nedávno: právníci stojí na stanovisku, že úřední církevní rozhodnutí a výnos musí býti takový, aby nikdo proti tomu nenamítal, musí býti takový, aby proti němu nemohlo býti námitek, a neodvolatelný. Toť přirozeně úplně katolické. Je to římský nárok na neomylnost, jenž se sem vplížil; je to úplné odchýlení od reformátorského poznatku, že koncily atd. se mýlí. Již tendence, vydávati ze sebe něco proti čemu nemůže býti námitek, je striktně proti evangelickému názoru. Z této tendence pochází přirozeně nedostatečná průraznost všech církevních projevů. Zajímavé však a velmi smutné na věci je, že theologové v církevních úřadech tak málo namítají proti katolickému právničení.

Že tomu tak u církevních úřadů je, toho příčina větším dílem je v dřívějším zapletení se státem. Církevní úřady byly státními úřady. Že však je tak těžké, odvrhnouti státní skořápky a vzchopiti se k rozletu, to vězí asi v chybách skutečného života v církvi. Kde je život, tam je rozmach, hnání se kupředu, tu je útok, smělost. Jak to všecko v církvi schází!

Sobota.

Vážný den. — Nejen že jsem se rozhodl, odejiti ze sboru, nýbrž k vůli kázání. Je to kázání odpolední, a tu lidé rádi slyší přece něco pokojného, lidského, srdečného. Je to večerní nálada. Lidé si chtějí odpočinout. Ale na druhé straně přece i večerní bohoslužby zůstávají službou Bohu, ne pouze službou lidem. Služba onomu světu, ne pouze tomuto. Nechť — toto přirozené cítění večerních návštěvníků kostela má přece také své oprávnění. Nebo ne? Ale zítra mi rozhodně přichází vhod: nemohu se vždy dotýkati tak ústředních věcí jako posledně. Ve mně se ještě dnes dochvívá vysoké napětí. Stalo by se i to zvykem, pokud by se člověk při tom neroztrhl ve dví. Přes to Ti musím přiznati: Dokončím-li mírnější kázání jako je toto, pak mám trvale špatné svědomí. Zdá se mi to všecko tak ploché a nudné v poměru ke kázání poslední neděle. Ve tři čtvrtě na 1 v noci jsem vyhledal písně. Tu jsem Ti již nechtěl psát.

Zrovna když jsem si ve čtvrtek večer sedl ke kázání zaznělo s našeho kostela večerní zvonění. Bylo mně, jako by to bylo zvonění na rozloučenou.

Byl jsem včera u vážného muže, který již desítiletí zná onoho stuttgarského pisatele dopisu a bývalého vězně. Vše souhlasí, co pisatel napsal, říká prý spíše méně nežli více, je prý nevinnější než vypovídá. Tím více takový život otřásá. Ani se neoženil proto, že ho lidé pronásledují, nechce si vzíti na svědomí, udělati nějakou ženu nešťastnou. Nyní zde člověk sedí tak daleko od něho, myslí na něj, rád by mu pomohl a nemůže. Jsme přece jen bezmocné pokolení. Tážu se však stále, a je to strašná otázka: neposkytuji svou bezmocností světu důkaz, že Boha není? Anebo lépe řečeno: nebylo by naší povinností podati světu důkaz, že Bůh je? Vždyť máme býti světlem světa. Kde je Svatý Duch, tam je i síla a pomoc. Tož nezbývá opravdu nic, než vroucně toužiti, vyhlížeti po novém vylití Ducha Svatého.

Jistého muže z kruhu „obecenství“ jsem dnes přivedl do rozpaků. Vyprávěl mi pln radosti a poněkud sladce, že je počínaje 4. srpnem 1913 obrácen. Nato jsem se ho zeptal: „Jste také počínaje 4. srpnem 1913 následovníkem Ježíšovým?“ Tu začal koktat a úplně se zmátl.

Dnes jsem křtil nemanželské dítko. Je církevní zvyklost, že všecky matky jsou žehnány (uváděny), jenom nemanželské nikoliv. Dělám to přece, proti vůli dobrého kostelníka, ve věcech církevního řádu tak svědomitého. Což nemají zapotřebí nemanželské matky aspoň stejně tolik požehnání Božího? Nemají ho zapotřebí více než manželské? Je žehnání od faráře, služebníka Slova, nějakým řádem? Já mám zvěstovati požehnání Boží, mám skrze vzkládání rukou a slovo zvěstovati, že požehnati chce Bůh. A kdopak ví, vy, spravedliví církevní křesťané, zda mnohá hříšná nemanželská matka nekřičí ve své bídě k neběsům o odpuštění a zdali jí proto není žehnáno odpuštěním — — kdo ví, zdali mnohá vdaná, která nechce nic vědět o hříchu a odpuštění, není od faráře promptně žehnána, zatím co Bůh svou ruku od ní vzdaluje. Kdož ví, kdož ví! — Jak jiné bylo přece Blumhardtovo stanovisko, oč více novozákonní. O jisté nemanželské matce řekl: „Nyní má dítě, jest jí tedy její hřích odpuštěn.“

Bezprostředně po křtu jsem oddával. Zajímavo, jak dojatě a zároveň zaraženě předstupují před oltář lidé z prostých stavů, žijící mimo církev. Pociťují, že stojí před sanctum (svatostí). K tomu něco jiného: naše dceruška si při modlitbě před jídlem od několika dní kleká. Nikdo jí něco takového neukázal. Při svých tři a půl letech také opravdu sotva ví, ke komu se modlíme. Ale odvěké hrůzy člověka před svatostí prochvívají dítětem. Svatost nutí dítě na kolena.

Právě bije 12 hodin. Neděle je tu. Zítra ráno se tedy mohu klidně naučiti oběma posledním stránkám a potom až do poledne ještě jednou si celé kázání přeučiti. Zdalipak také takovým kázáním, které se mně zdá býti nudným, bude někdo dotčen? Přineslo mi to útěchu, že dnes v hodině návštěvní jistá paní mluvila o kázání, které jsem tehdy (před třemi lety) pokládal za velmi nedostatečné a které bych dnes nemohl nikdy tak kázat. Právě to chová ještě v paměti. A všecka ostatní jsou zapomenuta. Tak snad může patrně působiti často, co my kazatelé pokládáme za nepodstatné. A mnoho, co my pokládáme za podstatné, jest zcela marné. To vše není v našich rukou.

V neděli večer.

Máš pravdu: jsou kázání, která jsou do nás vlita, takže je potřebujeme pouze vynést. — Jak šťastným jsi ty farářem! Míti více mužů v kostele nežli žen! Představ si náš velký kostel a v něm více mužů nežli žen! A jednou přece bylo křesťanství mužskou věcí. Nejdříve bylo vysláno 12 mužů, potom sedmdesát mužů. A dnes je křesťanství věcí žen. Něco tady u nás není správného. Nevím ještě, co není správného. Ale vím, že to správné není. Právě jsem se navrátil z výroční slavnosti pomocného spolku ženského. Je přece typické, že někdo na to ani nepomyslí, začiti mužský pomocný spolek. Veliký sál sborového domu byl zcela naplněn ženami. Mně by bylo milejší, kdybych jej viděl dopůl plný mužů. Řekl jsem to v pozdravu. Můj kolega přirozeně ubil tuto nahou pravdu ve svém závěru tím, že řekl: Před Ježíšem není mužů a žen, jenom živé duše. Ale já přece věřím, že Ježíš nepřišel na zemi, aby založil církev žen, po případě církev, v níž nanejvýše deset procent mužů spolupracuje (nehledě k tomu, že přirozeně vůbec nepřišel na zem založit církev). Věřím, že církev se nestane dříve církví mužů a církví mladých, v životě stojících žen (neboť dnešní ženská církev čítá většinou staré babičky), dokud nepodnikne boj se světem.

Nuže, dnes odpoledne jsem kázal. Domů jsem šel se starým, jemným šlechticem z P. Podivoval se obratu, který jsem dal textu. Je tomu však přece tak, že my vždycky zapomínáme, že všíchni lidé patří Bohu, že Bůh říká ke každému člověku, také židům a Číňanům: ty's můj. A říká to také neklidnému, rozbolavěnému, provinilému velkoměstu. Věřím vskutku, že by se náš život změnil, kdybychom pokládali lidi i věci za to, co jsou: Boží vlastnictví. To by nám dalo úplně nový pohled. Pak je arci každý Angličan i každý komunista i každý Žid Božím vlastnictvím právě tak jako my, tudíž naším bratrem. Ale kdo se tak chce dívati?

Úterý.

Včera jsem nepsal. Maličkost, a přece v sociálním životě záleží tolik na takových maličkostech. Musil jsem vykonati oficielní návštěvu, nevzal jsem si však cylindr. V neděli cylindr neškodí mnoho. Avšak jdu-li v pondělí dopoledne nejživějšími ulicemi průmyslového města s cylindrem (pokud to viditelně není k vůli pohřbu), pak myslí každý dělník, který jde mimo: „Ten taky nemá co dělat; já musím pracovat, ale tenhle jde na procházku.“ Pozoroval jsem podobné myšlenky při jiných příležitostech, často jsem i poznámky potajmu vyslechl. Všecky námitky, že dělnik přece jde na procházku anebo spí potom, když já ještě dlouho u svého psacího stolu pracuji, neprospívají. Dělník je na to příliš přímý, příliš jednoduše myslí, příliš naivní. Míním, že tento zřetel na „slabé“, t. j. na ty, kteří nemyslí tak daleko, patří také trochu ke křesťanství.

V poledne pohřeb: desítinedělní nemanželské dítě, matka sama ještě jako dítě a otec jako mladíček. K tomu čtyři až pět známých. Bylo mi už za přípravy velmi těžce, což teprve při promluvě. Rodiče byli pramálo rozechvěni. Stáli tu s takovým skrytým vzdorem proti — ano, proti čemu vlastně? proti farizejskému úsudku spolubližnich? Musil jsem zde u toho hrobečku mluviti o hněvu Božím. Byla příliš na snadě myšlenka: tak je to pro nás nejlepší (žádné namáhání, žádné alimenty, žádné povídání). Otázka jen, zdali zvěst o hněvu Božím slyšeli.

K nedávné poznámce o úvodu nemanželských matek rád bych ještě toto řekl: Slovo Boží má souditi a svědčiti jako meč na obě strany ostrý. Tam, kde Slovo chybí nebo zemdlelo, chtějí je nahraditi církevní disciplinou, církevní kázní. To však znamená: živé Slovo má býti nahrazeno lidskou věcí, mrtvým strojem, lidským zákonem.

Po návratu domů přišel brzo H. D. Při jeho drsných způsobech se mne dotklo jako úder jeho slovo: „Odejdete-li odtud, nepřijdu nikdy tam, kam přijíti musím.“ Ostatně však ještě nevím, zdali mu právě odloučení ode mne nebude spasné. Najde se pak již jiný člověk.

Dnes večer bych nejraději psal dopis: Milý sbore, dnes tě navštívil tvůj farář pouze jedinkrát, a přece byl v kole od rána pozdě do noci. Dopoledne byla velmi bohatá hodina návštěvní. Byly oznámeny pouze dva pohřby a dvě svatby (vždy střídavě), a já počítám pro každé oznámení přece průměrně 20—25 minut. Dříve, rychleji se to neskončí. Musí se přece nejdříve vytvořiti lidský poměr mezi farářem a návštěvníkem, a mnoho lidí se i potom jenom s námahou nepatrně otevírá. Potom jsem nadiktoval anebo napsal deset dopisů, potom jsem se připravoval k pohřbu. Dnes to byl osmdesátiletý muž. Přihodila se mi neopatrnost, kterou jsem zpozoroval díky ušklíbnutí jednoho posluchače. Řekl jsem, že mu život odepřel děti. To nelze přirozeně nikdy říci. Kdo ví, jak to vše bylo, kdo ví, nejsou-li tu nemanželské děti, t. j. farář toho neví, posluchači velmi přesně. Neřeknu toho už nikdy.

Zatím co v kostele míváme třetinu mužů a dvě třetiny žen, při pohřbech bývají tři čtvrtiny mužů a čtvrtina žen. Úkol zvěstovati Slovo, podávati skutečné svědectví o Bohu a o Kristu, nelze při těchto smutečních řečech ani dosti vážně bráti. Ale je to tak strašně těžké, v pěti minutách opravdu něco říci, když přece kazatel v nich nepřestane mluvit ani pouze o příčině, t. j. o smrti. Tato mužská shromáždění pohřební!

Hned po návratu jsem měl radost: o církevní život se zajímající laik, doktor filosofie, vyhledal mne bez zvláštní příčiny a mluvil se mnou o církevních věcech. Jak se to zřídka stává!

Potom jsem navštívil nemocného, o půl 8. byla u mne pozvána k večeři Hilda Bahrfeldová, potom jsem s ní mluvil. Stalo se mi při tom něco zcela zvláštního. Zřídka kdy jsem naslouchal profesoru theologie a kazateli tak pozorně, jako tomuto 17—18letému dítěti. Jak toto děvče mluví o Bohu — tak zvláštně, tak samostatně, s tak úplnou paradoxností, tak barthovsky, tak kierkegaardovsky, ačkoliv ještě nikdy neslyšela jmen těchto lidí, a tak plna horkého pobouření proti církvi a lidskému mluvení o Bohu, při tom zlekána vlastní kritikou — byl jsem stále tišší, a nakonec jsme mluvili o hříchu. Nemohu Ti opakovati jednotlivostí. Jak ona odmítla jednotlivé hříchy (jistěže to i já říkám často, ale jak ona to řekla) a pravila, to že jest jejím hříchem, že jí Bůh není vším. A při tom ještě nikdy s někým o takových věcech nemluvila. Jsem zcela zaražen. Nakonec jsem jí poděkoval. Mne to vše docela ještě děsí. — Taková nejniternější vzpoura proti Bohu — pro Boha!

Středa.

Je týden bolesti. Dnes ráno mně oznámili pohřeb na zítřek, potom se objevilo mnoho bídy v hodině návštěvní a ještě více v došlých dopisech. Hned po hodině návštěv jsem šel na pohřeb 50letého muže, při němž 95 procent účastníků byli úředníci, tedy muži a musil jsem tudíž řádně se smrtí bojovat. Musit býti zvěstovatelem života tváří v tvář smrti! Vmésti smrti do tváře, že Kristus ji přemohl. Volati smrti do tváře, že je bezmocným chlapíkem! — — Poněvadž jsem dnes ráno slyšel, že jistá vdova, která vůči svému muži byla velmi chladná a bez lásky, si stěžovala na to, že jsem při pohřbu řekl tak málo o ní a o manželství, prohlásil jsem dnes docela otevřeně: rozvinouti obraz zesnulého, k tomu jsem zde teprve na druhém místě, to udělá příbuzný lépe. Já že musím mluvit jako farář a to znamená k tomu poukázati, že jest ještě něco jiného než člověk a jeho konec.

Na zpáteční cestě ze hřbitova přišla ke mně jistá paní, jejíž syn je zcela na scestí, pilně pracující matku bije a podobně. Uprostřed nářku řekla: „Chtěla jsem už po každé jiti k panu faráři. Nemá to však smyslu.“ To byla — neúmyslně — nejtvrdší obžaloba, kterou mohla vznést. Nemá smyslu jiti k faráři, nemůže beztak přece pomoci. Mně bylo, jako bych slyšel Ježíše: „Ó národe nevěrný a zpřevrácený! Ale dokudž s vámi budu? A dokudž vás trpěti budu? Přiveďte jej ke mně!“ Ježíšovo hněvivé zvolání proti nám farářům.

Hned po obědě jsem vysluhoval Večeří Páně nemocné třicítileté paní, matce tříleté holčičky. Nyní umírá mužovi i dítěti, umírá jasně a statečně, snad už je v tomto okamžiku mrtva. Kdybychom si to směli přát, rád bych také tak zemřel s jasným, nezakaleným duchem. Ale je již nespravné, vůbec si smrti přát. Vždyť je to nepřítel Boží, a my ji máme přemáhat, ať už přijde v jakékoli podobě.

Potom jsem navštívil velmi povrchní, bohaté lidi. Doma jsem nalezl ženu, která mne vyhledala vlivem mého sborového listu, který čtla v hovorně lékařově a chtěla navázati (bez specielního důvodu) poměr k církvi. Jako včera ten dr. fil.

Potom byl u mne ještě kdosi, kdo býval dříve v jiné městské čtvrti ve sborovém zastupitelstvu. Naříkal hlava nehlava, jaké věci tu ve schůzích byly projednávány: mají-li se dát do fary nová kamna, kolik bylo zaplaceno za osvětlovací vedení atd. Má pravdu. Zde se něco promeškává, co se bude trpce mstít. Kdekoliv se sejdeme s laiky, proloudáme čas nicotnostmi a jejich zdůrazňováním v podobě schůze. Místo abychom spolu zápasili o mrtvý sbor, o mrtvé slovo, o nouzi spasení.

Měl jsem dnes radost, něco, več jsem zcela tajně doufal — že totiž můj spis budou čísti faráři. Mně neznámý, podle rukopisu starší farář píše: „Včera mi vtiskla jistá sociální úřednice Vaši knížku do rukou. Přiznávám se Vám rád, že mnou niterně otřásla. Právě farář má zapotřebí, aby byl obrácen skrze svědectví jiného k vědomí své viny a tím vždy nově získával jedině možné východisko ve své práci i pro svou práci. Po této stránce mi Vaše slova velmi posloužila.“ Potom vyslovil námitky, týkající se dvou theologických bodů.

Jen kdyby člověk nebyl stále v nebezpečí, že v takový bolestiplný den ustoupí před bolestí, a smrti i bolesti ponechá jejich existenční opravnení! Dnes jsem se musil v tom množství bolesti často rychle vzchopit a uchopiti zbraň, abych sám nepodlehl a hlavy nesvěsil — zbraň totiž, že Kristus položí svou nohu na bolest i smrt. A nyní, na konci dne nemohu než prošiti: učiň to brzy, Ježíši Kriste! Brzo si je podrob!

Čtvrtek.

Po obědě jsem měl pohřeb. Hned po pohřbu dvojí oddavky. Je to vlastně nelidské, co se tu od faráře žádá. Právě slyšel mluviti k sobě smrt a hodil prsť na rakev — — hned nato má to vše úplně zapomenut, úplně smazat. A myšlenky mají započít radostí a životem. Před chvílí říkal Otče náš nad hrobem, nad koncem života, hned nato opět u oltáře, na počátku společného života.

Nevím, co se to se mnou dnes stalo: v sakristii před oddavkami náhle začala na mne dotírati otázka: smíš vlastně dávati požehnání, smíš vzkládati ruce ve jménu Božím tam, kde jsou zcela nenáboženští lidé, takoví, kteří chápou sňatek pouze jako občanský mrav, kteří chtějí zažíti pouze trochu posvátné nálady? Nevymstí se na tobě trpce, učiníš-li to? Nevím, jak mi ta myšlenka přišla. Co znamenala tato otázka, mně položená? A tak to pak přišlo, že jsem mluvil ostřeji nežli jindy, že jsem Boží velitelskou vůli postavil před tu dvojici příkřeji a bezohledněji než obvykle při oddávkách. Bylo to téměř kající kázání. Nemíním, co se týče slov, nýbrž obsahem a působením. Na to pak jsem tedy mohl ruce vložit. Sotva jsem se vrátil po těchto třech úředních výkonech domů, přišly dvě konfirmandky, které chyběly čtvrt roku, takže je musím dodatečně vyučovat, aby nevyšly ze souvislosti. Při vyučování s ostatními se nijak neprojevily, v pokoji, když se jimi obírám, jde to velmi pěkně. Oběma je veškerá látka dosti vzdálena. A přece se činí, to pozoruji. Obě jsou již charaktery.

Člověk bez zaměstnání si mně dneska stěžoval: „Ještě jsem neměl nikdy tolik hloupých myslenek v hlavě, jako v tento čas nezaměstnanosti.“ Všechny mé rady, které jsem mu mohl dát — aby četl, aby zabral všude, kde jen co je, jiným pomáhal — to je všecko tak málo proti tomuto výkřiku bídy: práce, práce! Chtít pracovat a nesmět — toť trápení.

Jak dobré to máme my s naší nadměrnou prací. Tu jsem měl také dnes. Večer byla ještě u mne schůze do 1/2 11. Potom jsem rychle přečetl ještě několik stránek z Blumhardtovy knihy, pro Tebe nové, totiž „Myšlenky z království Božího od Blumhardta-syna 1895“. Ale o tom zítra. Dnes jenom větu z ní: „Stanouti znamená totéž jako odloučiti se od skutků, jimiž se Bůh živě osvědčuje a které v naší době tlukou na dveře světa.“ Tato myšlenka by měla státi nade dveřmi všech konsistoří a far.

Pátek.

Před obědem jsem vykonal pohřeb osmdesátiletého starce, který již 25 let z domu nevyšel a přece ve svém domě byl velmi šťasten. Jenom docela malý kruh lidí ho doprovázel. Toť jedině správné, neboť nevznikne davová nálada, nýbrž smrti je ponecháno vskutku její právo. To je právo smrti, že nás napomíná, abychom byli chytří, chytří ovšem ve smyslu biblickém.

Po obědě zajímavý rozhovor s jistým farářem a potom s doktorem práv H., který, ač sám úplně bez prostředků, sbíral v kruhu známých pro můj sborový list. Něco takového může člověka docela u srdce zahřáti. Potom jsem propracovával velmi energicky svou přednášku. Potom o 1/2 6 schůze staršovstva, která podle mého pojetí byla opět zcela smutná. Já bych byl také zklamal, řekl jeden člen. Jednotlivostí ze schůze sborové církevní rady, které nebyly ani sborové, ani církevní, ani radící, Tě ušetřím. Vím jen, že touto cestou nedojdeme dále v našem sboru aniž kde v církvi, že se musíme všichni úplně obrátiti. Co prospívá nyní všecko kázání, chodí-li to tak ve staršovstvu sboru. Co prospívá, neděli co neděli čísti a zdánlivě vyznávati „věřím v svatých obcování,“ když vrchol sboru ani jednou činem toho obcování nevyznává. Schůze trvala až přes 1/2 8. O osmé musil jsem ve sboru přednášeti o vítězství Ježíšově ve světě. Přednáška byla jistě příliš těžká. Několik žen tiše spalo. Ale byli tu také studenti a přednosta zemského soudu. Co asi ten říkal! Pokládám ho totiž za velmi necírkevního člověka. Pro dnešek konec.

Sobota.

Dnes byl, abych tak řekl, den duchovenské péče. Jeden po druhém, jako smluveni. Od devíti ráno do tři čtvrti na osm večer. Na př. student, paní, jež se chce dát rozvést, mladík, jenž svým rodičům utekl, bývalá konfirmandka, která se chce státi sportovkyní z povolání. Ač je svěží, bojím se přece, že duševní stránka bude u ní příliš silně zatlačena. Tak jako je u mne příliš silně zatlačena stránka tělesná (dnes jsem vykonal cestu právě jen ke kostelu), tak u ní duševní. Pokládám však toto za horší. Dvojice, kterou jsem dnes oddal, byli velice milí lidé. On dvacet jeden, ona devatenáct let, oba plni radostné naděje a svěží, z nejprostších stavů. Vybrali si jako text: „nadějí se veselíce“ — zpívali tak svěže a čistě spolu. Potom ke mně přišla paní s velkou vinou. Dnes po prvé to přenesla přes rty. Vidím v tom velký pokrok. Mohl jsem jí pouze říci, že Kristus také proti tomu horlí, že má aspoň říci: odstup ode mne — ale říci to tak, aby to řekla cizí moci, která stojí proti ní. Jakkoliv jsem velice tušil temnotu, byl jsem dnes přece proti tomu klidný, jsa jist vítězstvím Ježíšovým. Původ toho byl asi v tom, že jsem včera v přednášce mluvil tolik o tomto vítězství, snad také proto, že ona včera tu přednášku slyšela a — uvěřila ve vítězství. Ona sama byla také zcela klidná, proti svému někdejšímu já. Ale budeme musit býti ještě příšerně bdělí a budeme musit být velmi věrní — až se Ježíšovo vítězství ukáže jako skutečnost a uzdravení. Ale zvítězí On. Ó, kéž by měl člověk plnou moc!

Na konec přišel ještě profesor R., který se mnou mluvil dlouho o církevních věcech, obsazování míst atd. Tyto periferní věci promýšleti po takovém dni také vážně, není lehké. Většinou se mi to nezdaří. Bývám pak rozptýlen. Dnes se mi to jednou zdařilo.

Byl to týden! Pět pohřbů! Myslím si určitě, že normální člověk nosí v mysli pohřeb, na němž byl přítomen, dva nebo tři týdny — a farář je obmýšlen každý den novým. Nebezpečí, že se promění ve stroj, v neživý pohřební stroj, je přece prostě nasnadě. Vidí však laik toto nebezpečí?

Udivuje mne, že jsem dnes večer ještě poměrně pohyblivý. Hlava arci třeští. Jak pak také se má člověk vnitřně se vším vyrovnat. Jedno se honí za druhým. Dobře, že Ti píšu; to se mi všecko aspoň ujasní, také ta honička. Zítra je neděle, a já mám volno, nekážu!

Neděle.

Dnes ráno jsem slyšel kázání Z.—ovo. Udělalo na mne při vší prostotě silný dojem. Po křtech, při nichž jsem opět pro vražedný křik nemohl mluvit rozumně, navštívil jsem řadu nemocných.

Psal jsem Ti onehdy o ženě, které jsem pomohl na její cestě naším městem. Dnes píše mi dopis; „Nejen vnější bída mne donutila, abych Vás navštívila, také vnitřní.“ Tak tomu je asi často, jenomže toho člověk vždy nevidí tak jasně jako zde. Jistá sborová sestra mně píše také dopis: pomáhá jí, že ji chápu jenom věcně. Avšak přes to měla tentokráte pocit, že jest u mně jako ve skrýši. A především jsem prý jí v kázáních „teprve otevřel podstatu bible, zatím co ona jinak narážela v každé větě.“

Lidé si myslí vždy, že farní pomocnice jest pro ulehčení faráři, tedy vlastně pro jeho lenost. A ve skutečnosti je to právě naopak: farář a farní pomocnice přijdou do četnějších rodin než farář sám. Podle toho se rozmnožuje také práce pro faráře. Přirozeně, že přebírá faráři mnoho, co tak vskutku není jeho první úkol, ale vedle toho roste duchovenská práce farářova úměrně silnějšímu zpracování sboru a vzrůstu vzájemného styku mezi sborem a farářem vlivem práce farní pomocnice. Toť přece podle Skutků apoštolských 6: farář má pilen býti služby slova. A farní pomocníce má od něho převzíti rozdělování chleba. Což nevylučuje, aby také farní pomocnice nevnášela Slovo do sboru a farář nepodával chléb. Záleží na hlavní úloze úřadu.

Dnes mi řekl jistý student, že mu jeden primán, hoch devítiletý (!) řekl: „Já se chci také stati jednou farářem, ale ne takovým bezbožným jako farář R.“ Kdo rozsívá jed, měl by vždy pomysliti, že děti jím nejdříve bývají otráveny. Toho hrozného církevně politického otrávení sborového života! Dr. O. mi řekl, že pocítím v novém sboru osvobození od církevně politického ovzduší jako vnitřní osvobození. Není to církevní politika sama o sobě, nýbrž nedůvěra, co visí na církevní politice jako ocas na psu. Ve sboru zamořeném církevní politikou je farář obklopen nedůvěrou. Posluchači si pak sami odnímají možnost slyšeti Slovo Boží, neboť stále jen dávají pozor, zdali farář neprojevuje něco orthodoxního nebo něco liberálního. Neslyší a neposlouchají, nýbrž jen slídí, zdali farář má „správné stanovisko“. To vše je pro poselství Kristovo smrtelné.

Vrchní berní tajemník ohlásil pohřeb. Tázal jsemse, zdali mne již někdy slyšel kázat: „Ano, při posvěcení pomníku padlých vojínů,“ (kdež jsem nekázal, nýbrž měl jen vzpomínku na padlé). Typické! Kde jde o lidi, tam se chodí. Kde jsou lidé oslavováni, tam lidé při tom jsou. Neboť konečně člověk je při tom přece sám tak trochu oslavován.

Krásný květ slohu faráře Wt. z jeho kázání: „Za to, že jsme dnes ráno snědli své snídaní, máme co děkovati krvi Ježíše Krista.“!! Je to jen všední — anebo zločinné? Či co to je?

To je krásný text k Večeři Páně: „Nejsem hoden, abys vstoupil pod střechu mou.“ Po každé při Večeři Páně si myslím, zdali by promluva neměla býti až po zpovědi. Při dnešním stavu zvěstuje se odpuštění již před absolucí, v promluvě, a hned nato jde to ve zpovědi ještě jednou do hloubky.

Venku je nedělně poklidno. Tak si to představuji vždy v Tvé pokojné vesnici.

Pondělí.

Dnes mne navštívil jistý bratr v povolání, jenž působí na vsi, obydlené samým průmyslovým obyvatelstvem, aby si u mne vylil své srdce. Jeho hlavní žaloba byla, jak stojí sám, isolován, jak v celé synodě nemá mladšího kolegy, jak nikdo nemyslí stejným směrem. Když byl pryč, promýšlel jsem si, zdali bych nemohl tyto mladší bratry v povolání nějak shromážditi. Myslím však, že to mohu udělati jen, přijdou-li ke mně. Byl to v tak krátké době druhý, kdo mi přednesl tytéž žaloby: neslýchané mnoho záležitostí správních, majetkových, pachtovních, procesních, neustále písaření, vyplňování dotazníků, takže se sotva dostane ke čtení! A to u dvou vesnic ani ne s 2.500 duší! Správním úředníkem a kazatelem prý by byl, ale návštěvy nemůže téměř nikdy konati, večery jsou zaneprázdněny spolky a schůzemi. Má myšlenka, že na venkově lze dělat hodně návštěv, byl tedy sen. Ale je přece velmi zlé, že to není na venkově také možno. Stále opakoval: „Není kdy pro knihu.“ — S dělníky se stýká mnohem raději nežli se sedláky. Sedláci jsou prý nespolehliví, potměšilí, na dělníky shlížejí svrchu s neuvěřitelnou domýšlivostí. Mluvil velmi vážně o vnitřním břemeni úřadu.

Zdá se mi, že nejhorší u něho je nedostatek času na návštěvy. Jako u mne též. Jak byl poslední týden poset lidmi! Ale do domů jsem přece jen velmi málo přišel, ačkoliv to byl týden, kdy jsem nekázal.

Včera mi řekl profesor B.: duchovní mají tak málo kultury, proto prý nerozumějí dnešnímu člověku. Míním vždy, že v neporozumění dnešnímu člověku a dnešní době to nevězí. Nevězí to spíše v tom, že to důtklivé Slovo Boží, které má církev mluvit, není živé? My máme patrně velmi vhodné historické slovo, velmi správně myšlené slovo, ale ne slovo, které skály rozráží, ne živé slovo. Živé slovo by bylo přirozeně slyšeno také od dnešních lidí: lidé by cítili, že jsou pochopeni anebo napadeni. Ale ať je tomu dnes jakkoliv, všechny ty žaloby jsou obžaloby nás, farářů, nás, církve, jsou přece (nemyslíš také?) soudem Božím.

Hodina návštěv trvala do 1/2 1. Slyšel jsem (již po druhé v krátkém čase) toto: „Můj hoch pokláda náboženství za něco změkčilého, náboženství je pouze pro dívky, říká vždy.“ Také to jest obžalobou nás, farářů, a nás, církve. Jsme již nanejvýš spokojeni s prospívajícími ženskými spolky pomocnými.

A abych nezapomněl, již dávno jsem to očekával. Řekl jsem v kázání: „Pro vlast obětují lidé život, ale pro Boha ani své peníze, své povoláni, svou čest.“ Ihned se nacionalistické kruhy rozčilily, doslova: „Nesmím stavětí proti sobě Boha a vlast.“ Já přece stavím Boha nad vlast.

Slyšel jsem dnes od jisté adventistky, že údové jejich sboru dávají deset procent svých příjmů pro chudé. Tak zákonické, tak starozákonní to je — vím z vlastní zkušenosti, jak to je pro člověka dobré, jestliže ihned na prvního odkládá určité procento, dobré totiž proto, že to jinak jistě neudělá. Vracím to, abych tak řekl, jako dík, dík za to, že nyní smím opět bezstarostně patřiti na příštích třicet dní. I když to nikdy tak zcela do třicátého dne nevystačí, mohu přece svou rodinu uživit. Cit vděčnosti je tak přirozený. Proč dávají lidé tak málo? Obávám se, že dávají příliš mnoho na své politické záležitosti, pro své vojenské spolky atd.

Pro naši církevní situaci zdají se mně charakteristickými čtyři otázky, které byly předloženy včera našemu prvnímu zkušebnímu kazateli:

  1. Jaký je Váš poměr k náboženským sociálům, kteří v Bádensku nyní tak jdou spolu se sociální demokracií?
  2. Jaký je Váš poměr ke kritické theologii?
  3. Jaký je Váš poměr ke Karlu Barthovi?
  4. Jaký je Váš poměr k Vašemu patronu?

Píši dnes dlouze, protože nemohu dobře pracovat, byl jsem odpoledne trápen lékařem.

Milý dopis jsem obdržel dnes od kamaráda z pluku, který na rozvědce v Rusku dostal ránu do hlavy, od kteréžto doby má záchvaty padoucnice a je pochopitelně na 100 procent výdělku neschopen. Píše: „Neměl jsem už půldruhého roku skutečného záchvatu, ale musil jsem se naučit, jak málo se smím i tím ukolébati v jistotu. V základu jsou ovšem také tak zvaní zdraví ve stejné neustalé nejistotě, jenomže většinou na to nemyslí, protože jim tato skutečnost není ukázána tak důrazně.“ Ano, ano — býti v každé vteřině schopen zemříti — a hotov zemříti.

Tázal jsem se dnes při vyučování: „Řekněte mi druhou prosbu.“ Žádná odpověď. „Kolik pak proseb je v katechismu?“ Žádná odpověď. „Ve kterému oddílu jsou prosby?“ Jedna ruka: „V přikázáních!“ Je to špatné s věděním, které si konfirmandky přinášejí ze školy. Uvidím, jak tomu bude zítra s hochy.

Úterý.

Hoši mají jakési zdání o prosbách. Na otázku: „Jak zní druhá prosba“ přišla odpověď: „jenž jsi na nebesích.“ „Kolik je proseb?“ „Půl tuctu.“. Oproti děvčatům vůbec skvělý výsledek. Ale jinak se pozoruje vždy: dívky jsou v konfirmandském věku o dva roky před hochy.

V hodině rozhovorů přišla matka: hoch prý byl tak pobouřen konfirmačním cvičením. Nemůže uvěřit, že je Bůh. Taková otázka mne vážně těší. — Jiná matka naříkala na utrpení svých tří nezaměstnaných dětí. — Sekretář křesťanského spolku mladých mužů prosil mne o přednášku o Nietzscheovi. Přislíbil jsem, abych se při tom učil. — Pět žadatelů o pomoc v hodině návštěv. — Nato jsem diktoval, potom se připravoval k pohřbu — a oběd byl tu, t. j. opět jsem nikoho nenavštívil.

Na pohřbu bylo přítomno asi 60 zřízenců pouličních drah a podobných lidí. Tož mluvil jsem vlastně ne ke vdově, nýbrž k těmto mužům, zpozoroval jsem to však teprve potom. Na cestě z kaple ke hrobu za rakví, stalo se mi novým zážitkem (neumím to jinak vyjádřiti), probíhalo mnou celým: Bůh je život, život, život, Bůh chce život, život. A hned nato povstal protest proti agendě, která předpisuje: „Jakož zalíbilo se Bohu Všemohoucímu, odvolati X Y z tohoto života …“ To jsem dnes nemohl říci. Také to nikdy už neřeknu. Bůh povolává k životu, nikdy ze života. Povolati z toho života — to činí nepřítel! Tož jsem řekl potom též: Jakož smrt odvolala X Y z tohoto života.

A nyní chci — o půl desáté! — do postele. To se od dovolené ještě nestalo, ale nelze jinak.

Středa.

Není mi dnes ještě docela dobře. Veliká únava a bolesti hlavy. Vydržel jsem to však celý den. Dnes večer vůbec už nevím, kdo všecko tu byl v hodině návštěv. Slabý člověk, jemuž mám dopomoci k místu a patrně jsem mu již dopomohl, studentka, hledající místo, mladý muž, zoufající nad svým povoláním. Již často mne napadlo, že týž den přicházejí podobné případy. O prvního z těchto tří se však musím rozhodně ještě velmi starat.

Po obědě jsem měl křest v rodině zcela chudé, potom jsem doučoval své dvě konfirmandky, potom od 5 do 7 schůze. Od 7 do půl 8 tu byl ještě H. D. O osmé členské shromáždění sboru. Myslím si: dosti zaměstnání na jeden den! Členské shromáždění má býti velikým shromážděním sboru, generálním shromážděním celého sboru. Z 20.000 lidí našeho sboru nebylo jich tu ani 100. Z toho asi 15 mužů! — Nejdříve podal předseda zprávu o minulém roce: k Večeři Páně přišlo 2.200, 1.500 žen, 700 mužů, tudíž poměr 2:1. Takové to je vždy u nás. Vystoupilo 60, to je poměrně málo, ne? Znovu přistoupilo 11.

Diákon vypravoval, že u vystouplých dostává většinou odpověď: „Co pak mám ještě od církve?“ „Nenašel jsem, co jsem hledal.“ Stěžovali si: „Jsme věru docela opuštěni.“ Což to může býti jinak, pokud připadá farář na 7.000 duší? Pokud nejsme živou církví?

Velmi zajímavý byl návrh kupce — člena Sthalhelmu* Nacionalistická Organisace vojenská. (Poznámka překlad.), aby byli jako učedníci přijímáni pouze takoví mladíci, kteří mají konfirmační osvědčení. Stane-li se to právem, pak budou rodiče posílati své děti do konfirmačního vyučování, aby se jim potom lépe dařilo, t. j. někdo je zbožný k vůli penězům. Musil jsem to ve shromáždění také vysloviti. Bohužel jeden z kolegů tento návrh obhajoval: „Přijdou-li děti proto do konfirmačního cvičení, pak budou míti příležitost slyšeti Slovo Boží, a to nutno vítati.“

Ach, na mou věru! Děti, které přijdou do konfirmačního cvičení k vůli prospěchu, k vůli životnímu postavení, slyšeti nebudou, za to dám krk. Ale právě tak jistě zmocní se jich zlost proti náboženství a proti nepravdivosti, která se spojuje s takovým provozem náboženství. Ale zmocní se nejen jich — mne také.

Tentýž muž ze Stahlhelmu prohlásil ještě, že musíme proti socialistům a komunistům vykonávati „protitlak“, že musíme kopance opláceti kopánci a šlapání šlapáním. To prohlásil v evangelickém shromáždění, to pod vlajkou evangelia. Opláceti kopance a šlapání — tak je tvé poselství ničeno, Ježíši Kriste, tak jsi křižován uprostřed církve, uprostřed shromáždění, které zpívanou modlitbou začalo a modlitbou skončilo. Tak byl ďábel uprostřed křesťanstva, a křesťanstvo toho nepochopilo. Prosil jsem stařičkého … radu …, aby řekl proti tomu slovo. Učinil to svým na výsost mírným a dobrotivým způsobem. Já sám jsem musil ještě jednou promluvit. Jednalo se o bod, zdali se mají jména vystouplých oznamovati, a jakýsi obchodník před tím varoval. Nato řekl jeden z kolegů: „Nebudou-li chodit křesťanští lidé k takovému řemeslníku, který z církve vystoupil, budou zato k němu chodit socialisté a komunisté.“ Řekne i poslechne se to jako něco zcela samozřejmého. Necítí se vůbec, jaké vysvědčení chudoby se vystavuje evangeliu, staví-li se znamení rovnosti mezi křesťanstvím a měšťáctvím, nekřesťansťvím a socialismem. Při tom je pan Muller, můj nanejvýš věrný a nejvíc porozumění mající posluchač, socialistou.

Čtvrtek.

Dnes psal můj starý kamarád z regimentu, o němž jsem Ti onehdy psal: „Že prý je misogyn, že už je od maličká tak vychován, nemůže navazati žádný poměr se ženou a přece cítí, že něco na tom není správného.“ — Pochybená výchova v sexuálních věcech, ve všech věcech manželských a v poměru pohlaví, právě v přísně křesťanských rodinách má asi mnoho viny na sexuálním neštěstí dnešní doby.

Sotva jsem přečetl dopis, přišla ke mně jistá sociální pracovnice, která pochází též z úplně křesťanské rodiny. Bývala dříve vedoucí domova pro pohlavně nemocné dívky, a tam vyjevila se její vlastní pudovost. O bídě neprovdaných jsme spolu již často mluvili. Všeobecně končí tato bída v znervosnělé křečovitosti. Avšak tato křečovitost není vnitřní svoboda. Základní otázkou je, mají-li býti neprovdané ženy ustanoveny jako ošetřovatelky a jako vedoucí do dívčích domovů, zdali by se nemělo spíše myslit na to, aby do těchto povolání byly uvedeny vdané ženy. Zvláště proto, že tam, kde se čirá pudovost střetá s křečovitostí sester a pod., pudovost se jen stupňuje. To jsem v praxi zažil a mohu to psychiatricky zcela dobře vysvětliti. Řekl-li jsem nedávno, že cílem manželství by mělo býti: v manželství býti prost od manželství, tož zde musí přirozeně stejně platiti: při neprovdání býti prosta od neprovdání. Ale oč je to těžší, oč více boje to vyžaduje, aby se dospělo k této vnitřní svobodě. Ta může býti věru pouze tam, kde Kristus sám prorazí.

K thematu sexuální výchova v křesťanských kruzích mi ještě napadá, co řekl nedávno jistý velmi starý diákon: je prý vyloučeno, že by měl Ježíš tělesné bratry, to že by od Marie neočekával. Protože věří přísně biblicky, musí se s bratřími Ježíšovými vypořádati, a dělá to tak, že prohlasuje, že bratřími se nazývají v orientu také vzdálenější příbuzní, bratranci atd.

V sobotu budu kázati při bohoslužbách pro mládež a v neděli slavnostní kázání v …. Dnes večer jsem na myšlenku a na text nepřišel. Jako by všecko vázlo. Bylo jakoby mrtvo. Nikoliv, mrtev ne, k tomu jsem byl příliš nepokojný. Avšak vzdor nepokoji nic ve mně neproudilo. Tu — jsem sáhl k Blumhardtovi. Nemohu sice použíti žádné myšlenky z Blumhardtova kázání, ale jeho účinkem se to ve mně rozproudilo. Blumhardt je přece vždy zase ten, kdo moji krev rozbuší. Tak se stalo, že jsem nalezl text a napsal myšlenky, které mně přišly. Konec!

Pátek.

Včerejší večerní rukopis, milý příteli, lze sotva ještě nazývati písmem. — Napsal jsem dnes kázání „na nečisto“.

Dostal jsem pěkný dopis od jistého socialistického ministerského ředitele … Poslal jsem mu totiž knihu. Už jsem Ti asi napsal, že ovládá celou theologickou literaturu a je v ní tak obeznámen, jak nejsou podle mé zkušenosti mnozí universitní profesoři theologie. A přes to, že se takoví lidé vyskytují, ztotožňují křesťané vždy, jako nedávno ve výročním shromáždění sborovém, křesťanskost s měšťáctvím, nekřesťanskost se socialismem. Tito křesťané budou se patrně na to velice udiveně koukati, pohledí-li tomu jednou tváří v tvář. Ale my také — ano, ano! Jenomže my netvrdíme, že jsme se již dostali přes temné zrcadlo a temné slovo, ponecháváme Bohu, aby řekl, co nazývá křesťanským a co nikoliv. Anebo aspoň: rádi bychom takto sebe soudili, není-liž pravda?

Jsem příliš hloupý: zvu své konfirmandy jen velmi zajíkavě a koktavě k svým bohoslužbám. Nedokážu toho, získávati je tak jako jindy. Je to ovšem příliš hloupé a docela klamné: neboť ti hošíci mají ke mně chodit na kázání. Dnes, když jsem je zval na kázání L—ovo, dovedl jsem to tak energicky.

Konfirmandi jsou věru dobrou korekturou pro kazatele. Dvakrát v tomto týdnu obdržel jsem na komplikovaném místě odpověď: Slovo Boží. Nebylo to nesprávné, ale na těchto místech nevzešlo přece asi z plného pochopení. Při tom jsem v tomto oddělení konfirmačním ještě nikdy o Slově nemluvil. Zřejmě jsem toho výrazu častěji užil v kázání, ačkoliv si nemohu vůbec vzpomenouti, že by to bylo příliš často. Musím si na to dát pozor.

Na dnešek večer jsem se ohlásil u onoho stáhlhelmového borce, který řečnil o oplácení kopánců a šlapání. Smýšlím-li tak o něm, musím mu to přece také říci. Řekl jsem své mínění velmi zřetělně a užil jsem dokonce slova „ďábelský“. Při rozmluvě jsem zpozoroval, že jest ideami Stáhlhelmu zfanatisován a že sám o sobě jest to hodná, poctivá, vypráskaná, nadšená vojácká kůže, muž, jenž statečně vystupuje pro své idee. Byl jsem sním v mnohých věcech zajedno: nadával na módu, na krátké sukně, na nedostatečné spodní odívání. A tak jsme spolu pobyli i rozloučili se oba slovy: „nic za zlé.“ Ale já jsem šel domů a přemýšlel jsem: idea Stahlhelmu je opravdu zcela jiná nežli poselství Ježíšovo. Lidsky posuzováno, se stanoviska Německa, je sama o sobě hodná, dobrá, řádná, obětavá, vše zaostřeno pro Německo a v něm ústící, ale — Ježíš Kristus přináší něco jiného. A padá mi skoro jako kámen na duši, jak obrovskou mají odpovědnost faráři, kteří jsou přivrženci Stahlhelmu. Ten muž mluvil tak nadšeně o dvou stahlhelmových farářích, jsou prý „nádherní“. Jaký úkol jářku mají tito faráři, kteří tam požívají důvěry: ideu Stahlhelmu proniknouti křesťanským duchem, ji zkřížiti a přetvořiti! Vztýčiti kříž nad Stahlhelmem! Kéž by byl darován německému Stahlhelmu jen jediný muž, který by poselství Ježíšovo vnesl do jeho řad. Či by byl ihned vyhozen? — Ať je tomu jakkoliv: musím se přiznat, že mi po prvé celá tíže našeho úkolu naproti Stahlhelmu padla na duši. — Přívrženec Stahlhelmu mně ostatně vyprávěl, že on zřídka, téměř nikdy do kostela nepřijde, nemá na to kdy. Jenže mi je rouškou zahaleno, proč tento muž náleží sdružení věrných konfessionalistů a je podle jejich listiny volen do sborového zastupitelstva.

Sobota.

Nemohu Ti dnes psát. Celý den jsem dělal kázání, učil se mu a konečně kázal. Bohoslužby pro mládež. Rád jsem kázal. — Že lidé nemají vůbec zřetele na farářovu sobotu! Tolik lidí bylo zde a tak často se ozval telefon. Nyní se chci ještě dále učiti slavnostnímu kázání zítřejšímu.

Neděle.

Dnes tu bylo druhé zkušební kázání. Farář kázal velmi vážně. Nemůže rozhodně nikdo, kdo dovede theologicky myslit a naslouchat, tvrdit, že by to byl typický liberál. Ústřední myšlenkou jeho kázání byl kříž. Zisk, který z kříže plyne „pro nás“, byl jasně vysloven. Píšu Ti tuto skutečnost proto tak podrobně, abys pocítil se mnou celou hrůzu a nechutnost, kterou jsem cítil ve schůzi zástupců sboru, jež se potom konala.

Po nějaké šarvátce v předpolí přišel 42centimetrový granát, přišel právě tak, jak Ti to zde píšu: „Jak smýšlíte o zázracích Ježíšových, o zrození z Panny, o theologii krve a ran Kristových?“ V jediné větě. Musím k tomu říci:

Když byl někdo tak mluvil o centru křesťanského učení, když byl tak kázal, převádí se věc takovým nemotorným způsobem na periferii. Připadá mi to, jako bych se ptal někoho: „Uznáváte monarchii?“ A když řekne, že ano, jako bych se dále ptal: „Uznáváte také královské lokaje? Anebo kdybych se ho zeptal: „Uznáváte republiku?“ On by ji uznal a já bych se ho pak ptal: „Uznáváte také nové poštovní známky?“ Theologicky příšerné je při tom materiální myšlení, jež se váže na prostor; naprostá neschopnost představiti si dílo Boží, není-li při tom zrovna i prostorový zázrak, zrození z panny.

Přiznávám, že jsem se otázkou zrození z panny poměrně málo zabýval. Ale cestou ke slavnostnímu kázání přece zaměstnávala mou mysl, a já nyní smýšlím o té věci takto: Smysl idee zrození z panny je, že při zrození máme před sebou čin Boží. Čin Boží může se díti způsobem přirozeným či nadpřirozeným. A je mi stále otázkou, jakým způsobem se nám čin Boží jeví větším. Je-li kdo zaujat materialistickým a na prostor se vázajícím myšlením, pak si může představiti čin Boží jenom jako nadpřirozený — právě jen v podobě zrození z panny. Já osobně mohu pro sebe uznati třeba obě stránky. Vnitřně si mohu zrození z panny úplně zodpověděti. Avšak učiniti tuto otázku otázkou ústřední a současně udělati z ní podmínku volby za faráře, to musím odmítnouti, právě proto, že té otázce — přisvědčuji. Nejžertovnější při tom bylo odvolání na luterské chápání bible. Připadá mi to, jako by faráři používali Luthera často, kde se jim to hodí — hrubě řečeno: aby laiky ohlupovali. Neboť theolog přece ví docela přesně, jak luterské stanovisko k bibli bylo smělé; jak chtěl z Nového zákona odstraniti Jakubovu epištolu a Zjevení vrhnouti do Labe; jak u Luthera všecko záleželo na tom: Kristus Pán sám. Četl jsem tyto dny z článku Brunnerova Lutherův výrok o biblickém místě:

„Ergo cum de imagine illa loquimur — ad quam Adam fuit conditus loquimur de re in-cognita quam non solum non sumus experti, sed perpetuo contraria experimur et. nihil praeter nuda vocabula audimus. (Luther v komentáři ke Genesi 1, 27) („Mluvíme-li tudíž o obraze, k němuž byl Adam stvořen, mluvíme o věci nepoznáné, o níž nejenže nemáme zkušenosti, nýbrž zažíváme neustále její opak a nic neslyšíme mimo nahá slova.“)

Stavím-li svou víru na zrození z panny jako na základ, pak je to nanejvýš nebezpečné. Nikdy se nesmí víra zakládati na jednotlivém historickém faktu. Mohla by se udáti vykopávka, při tom by mohlo vyjiti najevo, že příslušná kapitola bible jest zfalšována — a jedním rázem se má víra rozletí v nic. Proto nemůže zrození z panny býti ústřední důležitosti. A v této situaci ptáti se na to faráře jako na zkoušku pro volbu, to se mi zdá přímo groteskní.

Horlivý starší mi řekl po bouřlivé schůzi: „Zrození z panny musí býti historickou skutečností proto, že jenom tím způsobem jest dědičný hřích přerušen. Kdyby byl Ježíš zrozen přirozeným způsobem, pak by měl přece díl na dědičném hříchu.“ Musil jsem mu odpověděti: „Ježíš jest rozhodně zrozen z člověka Marie, má tedy podíl na stavu Marie. Maria je přece jistě právě tak hříšná jako Josef. Vidím, že to, co je na věci velikého, je přímo v tomto: uvnitř lidství přes své lidství jde Ježíš světem bez hříchu.

Jestliže se výraz „panna“ ve vyznání víry chápe materialisticky, pak se musí také slovo „sestoupil“ bráti stejně tak materialisticky a bylo by nutno, abychom mohli ukázati díru do země, kudy sestoupil. Na věci je strašné právě to, že se vůbec netážou na smysl a ducha, nýbrž že lpí ztrnule na formě, na článku víry.

Můžeš si pomyslit, jak právě po této schůzi ve mně opět vzrostla touha po nové církvi!

Ostatně toho vůbec nevylučuji, že všecky takové otázky „zrození z panny“ atd. vynalezl ďábel, jen abychom neprorazili až ke Kristu samému, jen abychom zůstali trčet v takových nepodstatnostech, na článcích. Vždy znovu mně prochází hlavou Ježíšovo slovo z dnešního poledne: vůdcové slepí, kteříž cedíte komáry a velbloudy polykáte!

Nejvážnější při tom přirozeně je toto: jak překonáváme tuto věc vnitřně? Jak se podaří vyvésti lidi z tohoto ustrnutí na dogmatu? Byl to pravý den dogmatu, také venku v přírodě bylo tak pošmourně, mlhavě, neslunečno. A nebudeš se diviti, že po návratu ze schůze jsem řekl své ženě: „Dnes se po prvé těším z toho, že odcházím ze sboru.“

Já sám jsem mluvil proti dotazujícímu se příliš ostře. Byl jsem vzrušen, a pak člověk nalézá vždy slova, kterých by neměl říkat. Ale což se také nemusí člověk opravdu pro něco takového rozčilovat?

Ach, kéž by chtěli tito církevníci přece cítit, že Ježíš není někým bývalým, nýbrž že je přítomný a přicházející. Kéž by přece všichni chtěli cítit, že Ježíš kráčí vpřed, vždy dále vpřed, vždy více napřed. Vždyť často člověk cítí jasně jeho krok. A on přece čeká jenom na nás, čeká na to, abychom my šli s ním samým.

Co má vůbec znamenati otázka: kde stojíte? Jako by osobní stanovisko toho faráříčka bylo tak rozhodující. Jestliže vůbec, tož měli se ptáti: jak zvěstujete o zmrtvýchvstání, království Božím atd. Typické je, že tito církevněpolitičtí tazatelé nepoložili vůbec otázku o království Božím! A Ježíš řekl: Jsem poslán, abych přinesl zvěst o království. Nevidím v bibli nikde, že řekl: Jsem poslán, abych přinesl zvěst o zrození z panny. Když se to postaví tak příkře vedle sebe, pak je teprve znáti, jak jsme dnes i v minulých desítiletích zabloudili, zabloudili od Něho samého.

Tvůj zarmoucený přítel.

Nikoliv, odvolávám „zarmoucený“ a píšu: Tvůj toužící, po nové církvi, po skutečné církvi toužící přítel.

Úterý.

V neděli ve vlaku jsem se konečně soustředil na své slavnostní kázání v ….. Abych opět nezapadl se svými myšlenkami do té smutné schůze, neuchýlil jsem se do samoty, nýbrž bavil jsem se se svými hostiteli, s farářskou dvojicí. Potom jsem kázal v prostém barokním kostele, mluvil jsem vroucněji a naléhavěji než ve svém vlastním sboru. Cestou zpět jsem si řekl, že jistě odmítám liberální theologii, ale po schůzi dnes odmítám orthodoxní právě tak.

Včera jsem nepsal. Musil jsem zodpověděti příliš mnoho dopisů. V hodině návštěv tu byla slečna ….., stará, šedesátiletá dáma. Jeden její bratr jest státní zástupce, druhý v průmyslu. Státní zástupce posílá slíbených 50 marek tak nepravidelně, že ten ubohý červíček nemůže platiti přesně nájem. Trpí tím více než nutno. Pro pochybenou výchovu, slabé tělo i slabé nervy přirozeně bez životní statečnosti, neschopná práce, přecitlivělá, ruina ze zašlých dob. Její sestra, jejíž muž dostává pensi štábního důstojníka, nedá jí ani haléře, jenom staré šaty. Synovec, který zdědil 50.000 marek, k tomu pak má svůj plný plat a je svobodný, poslal jí jednou 20 marek. Musil jsem jí něco dát, ale mohl jsem dáti jenom 5 marek, kéž bys však viděl její vděčnou radost. — Jiná, na rentu odkázaná žena vyprávěla, jak studentští nájemníci využitkují její nouze, jak jsou arogantní, jak vyžadují věcí, které taková stará dáma nesmí prostě těmto mladým lidem dělat. Přes to musila to dělat, jinak by zůstala bez nájemníků.

Jistý profesor církevních dějin vyprávěl, že faráři konají mnoho návštěv vždy tehdy, když církev zchromne a nemá úspěchů. V dobách, kdy je církev čilá, chodí prý lidé k faráři. Nemohu toho ověřiti, shoduje-li se to. Jisto je pouze, že mohu konati příliš málo návštěv. Poznávám každého v jeho domácnosti mnohem lépe než ve svém pokoji. A kromě toho jsme dnes všeobecně v té tísni, že lidé k faráři nechodí. Proto musíme do domů my.

Včera odpoledne jsem byl u staré dvojice manželské, která slavila rodinný svátek. Vše do puntíčku čisté, řádné, skoro měšťácké. Žijí z bídné renty. Tázal jsem se jich, zdali snědli něco pěkného k obědu. Žena odpověděla: „Kapustu s přeškvařeným máslem.“

Tu jsem se opět styděl. Jak my slavíme takový den! A odešel jsem stísněn. Deset marek, které jsem tam ponechal, tísnily mne přirozeně také.

K večeři jsem pozval pana Mullera, jenž řekl, že vstoupí teprve tehdy zpět do církve, až bude míti jistotu, že není překážkou pro Krista. Vzpomněl na Luk. 11, 52. Křtem na př. je vzbuzena náramná iluse, že všichni lidé jsou křesťany. Rozeznával tak jemně: kázání a svědectví. Většina farářů prý káže: „ten, jenž vydává svědectví, jest jako svědek povolán.“ On vychází při tom od svědků před soudem.

Počínaje dneškem mám také dvakrát v týdnu odpoledne vyučování konfirmandů, tedy šest hodin týdně. S kázní nemám nikdy nejmenší těžkosti. Jedna z našich pomocných sil musila jednoho chlapce vyhodit, jiným nabít. Právě bití při konfirmačním cvičení pokládám za nanejvýš povážlivé. Nesmí to prostě tak daleko dojít.

Dnes byl bolestný pohřeb 24leté nevěsty. Prožili jsme Slovo: Naučiž nás, že zemříti musíme — prožili jsme to v dosažitelném ději. — Byl jsem v úřednickém domě, kde se všichni obyvatelé snášejí a vzájemně si pomáhají. Je tedy ještě takové věrné sousedství!

Včera mne lékař energicky varoval, abych tolik nepracoval. Aťsi, žijeme snad kratčeji než naši otcové, ale zato intensivněji. A to se přece asi vyrovná.

Dnes celý den mám v mysli text k adventnímu kázání. Nevím proč. Blumhardt by přirozeně o tom nejbližší neděli kázal. Já jsem tak malý, že si jej schovám až do adventu církevního roku. Kdo však ví, bude-li potom ještě ke mně mluvit.

Středa.

Dnes jsem přišel do sboru. V hodině návštěv byli tu pouze tři lidé. Těžký případ ovšem mezi nimi byl: navštívila mne vystouplá diakonka. Celá její věc je úplně z kolejí, ačkoliv to byli samí vědomí křesťané, kteří měli s ní co činiti. Ubožačka, teď ztrápená a usouzená, nebyla v domě diakonek vůbec vychována k tomu, aby šla životem samostatně, nyní vše je kolem ní temné. Chci k ní v nejbližších dnech zajít. — Mohl jsem dnes vykonati ve sboru pět návštěv, většinou souvisejících s pohřby. Často pozoruji, že se lidé cítí „poctěni“, že k nim přišel na návštěvu „studovaný“ muž. Netěší se z faráře, ani z člověka, nýbrž z té „cti“. Ohavnost! Přávám si pak býti dělníkem, abych jako dělník mohl přinášeti zvěst o Bohu. Vůbec: kdy budeme míti faráře z dělnického stavu? Nikoliv syny tajemníků křesťanských odborových organisací, nýbrž skutečné syny proletaríátu. Při návštěvách mě napadá: pro faráře je farní pomocnice nenahraditelná. Jestliže se sám nedostane třeba několik dní k tomu, aby navštěvoval, pak to přece dělá farní pomocnice a zpravuje faráře o bídě a utrpení v jeho sboru.

Jistý farář mi včera řekl: Po jedné pohřební řeči mu prý řekli bratří zesnulého z lóže, že to byla správná řeč lóžová. Farář to přijal jako chválu. Musil jsem mu říci, že bych tento úsudek pokládal za hanu.

Pátek.

Včera o půlnoci jsem hledal text ke kázání. Ale můj text pro biblickou hodinu mi ještě příliš ležel na mysli. Tož chtěl jsem dnes v klidu si zasednouti ke kázání. Ovšem! Dostal jsem se k němu — o půl 9. večer! Také dnes byl pohřeb se vším bojováním a se vší nemohoucností. Použil jsem dnes Tvé formulace, kterou jsem dnes ráno četl v Tvém dopise: „Jakož se zalíbilo Bohu Všemohoucímu, aby smrt zvítězila nad paní …“ Víš-li však, zdali můžeme říci: „zalíbilo se mu“? Líbí se mu to? Měli bychom raději říkat: dopustil anebo dovolil anebo nechal, aby se stalo, anebo tak něco. V této tápavé formulaci je však jinak dobře vyjádřeno paradoxon, neboť je tomu tak: na jedné straně — kde je Bůh, je život, na druhé straně — Bůh připouští smrt. Bůh nechce smrt a je přece dosti mocen, aby prosadil svou životní vůli proti pozemské smrti i bolesti a proti lidskému hříchu.

Měl jsem dva zajímavé rozhovory o Stahlhelmu. V prvém to znělo: „My přece jediní ochraňujeme církev. Jestliže nebudeme církve ochraňovat my, může udělat bankrot.“ Ty, tento dobře mínený a zároveň opovážlivý názor je pro církev i Stahlhelm stejně nebezpečný. Církev by měla říci hlasitě a jasně: Milí přívrženci Stahlhelmu, upravujte si svůj stát, jak chcete. Ale nás, církev, vynechte ze své hry. My vás nepotřebujeme. Vy nejste ještě ani světskou vrchností, a kdybyste jí byli, volali bychom k vám my, církev, vždy ještě jako Luther svému kurfirstovi: Ať ví Vaše kurfirstská milost či neví, tož vezměte tímto na vědomí, že já nemám evangelium od lidí, nýbrž jedině z nebe skrze našeho Pána Ježíše Krista … Nemám také v úmyslu, dožadovati se ochrany od Vaší kurfirstské milosti. Ano, já bych chtěl chrániti Vaši kurfirstskou milost více, nežli by ona mohla chrániti mne. V těchto věcech nesmí ani nemůže poraditi nebo pomoci žádný meč; Bůh tu musí sám jednati, beze všeho lidského starání a přispění. Proto, kdo zde nejvíce věří, ten bude moci zde nejvíce chrániti. Vaše kurfirstská milost již příliš mnoho vykonala a nemá docela nic dělat, neboť Bůh nechce a nemůže trpěti starosti a konání Vaší kurfirstské milosti a moje. Kdyby Vaše kurfirstská milost věřila, pak by viděla Boží slávu, protože však ještě nevěří, nic ještě neviděla. Bohu platiž láska i chvála na věky. Amen. — Dáno anno 1522. Martin Luther.

Nyní vlož místo Vaše kurfirstská milost všude Vaše stahlhelmovská milost a máš černé na bílém, jak máš dnes jako farář mluviti ke Stahlhelmu, jak má dnes evangelická církev jako celek mluviti ke Stahlhelmu.

Můžeš si myslit, jak jsem dnes vnitřně nepokojně — na venek doufám nikoliv! — vykonával všecky tyto i velmi mnohé i vážné duchovenské rozhovory; je pátek a nemám ještě textu na neděli. Byl mi však laskavě a dobrotivě text nadělen. Vyplynul prostě ze zážitků ve sboru. Což je něco velkorysejšího než bible!? Kéž by jen jiskčrka této velkorysosti zanítila posluchače i kazatele! Dnes večer (ráno) mám z kázání třetinu hotovou.

Sobota.

Něco mi chybí v kázání. Nevím, co je to. Naučiti se mu musím zítra ráno. Těším se ještě dnes bez ustání z Lutherova dopisu, který jsem Ti včera opsal.

Kéž Bůh nám dá klidně spáti a našemu nemocuému sousedovi též.

Pondělí.

V neděli večer jsem nepsal. Slyšel jsem včera ráno kázání. Nevím, co bylo horší: ubohost anebo nadšení mnohých lidí z tohoto ubohého kázání. Učíme se z toho! Snad nemohou býti kázání vůbec posuzována, jak se posuzují ostatní věci této země. Rozhodně se nesmí dát člověk nikdy pohnouti souhlasem jednoho posluchače, nýbrž posuzovati jej jako přelétnutí komára — ten totiž bodá ješitnost a proto musí býti odehnán. My faráři musíme hleděti na to, zda jsou lidé pobouřeni, zda jsou na smrt vážni, znepokojeni a touží-li po odpovědi a — zdali pak něco dělají.

Přišed domů shlížel jsem pln závisti na procházející se lidi, zatím co já jsem se učil kázání. Kdybych jen věděl, co tomu kázání chybí!

Středa.

Hilda Bahrfeldová mi napsala několik svých myšlenek. Mohu Ti z nich opsati:

Není-li Bůh ničím více nežli Panovníkem, pak jest ještě něco jiného než Bůh, totiž něco ovládaného a proto nebožského. Musí však býti jen Bůh. Bůh musí býti vše, vše ve všem.

… Bůh se zajímá o člověka více nežli o zvíře, o člověka více nežli o stroj, protože — my se zajímáme nejvíce o sebe! To se nazývá poznáváním Boha.

Nikdo nemůže Boha tušit; stane-li se nám zjevným nějaký nesmírně veliký pojem o Bohu, pak musí Bůh, protože je Bohem, obsah toho pojmu stále o mnoho převyšovati, takže není žádného poznání Boha, pro vůli Boží ho nemůže být a přece pro vůli Boží musí být, aby Bůh byl všem také lidským poznáním. Musíme chtíti poznávati Boha jinak, jako většího, s Jeho nevyčerpatelně nepoznanými, dosud a nikdy netušitelnými možnostmi.

Bůh hraje ve světě žalostnou úlohu. Pro lidi ztělesňuje jen morálno - esthetično - eticko … Proto je dnes náboženství lidem hanbou; Bůh není více božským, nepožaduje více Božnost od lidí a věcí.

…Nedopouštíme mu žiti, živému Bohu.

… „Seč my nejsme, říká se, co je pro naši bezmoc vyloučeno, toho Bůh od nás nechce.“ To lidé předpisují Bohu, Jeho vůli a omezují ho podle svých vlastních slabostí.

Nemohu strpět ďábla vedle Boha. Každý hřích v myšlení, cítění, chtění nebo konání lidském zabijí Boha, nedává mu býti vším. Jak bych tu mohla s vědomou vůlí ve svatyni zabíjeti, co nadevše miluji.

Člověk svobodný od hříchů jest v náboženském oboru právě totéž jako šosák, který proti státu nepáše zločinu. Člověk musí dělati něco božského, i když toho nikdy ani v nejmenším nedosahuje, musí dělati něco božského, ne pouze dobrého, ve všech možných i nemožných oborech. To nazývám hledati království Boží.

Tvoří-li člověk, pak žije Bůh. Proto musí člověk tvořiti. Bůh tvoří výtvory lidské. A jestliže Bůh podle všeho našeho lidského rozumu a upřímnosti nikdy býti nemůže, Bůh musí býti.

Těmto větám rozuměti může jen, kdo zná vášnivou vážnost toho drsného lidského tvora, kdo vidí její zápolení a mučení. Včera večer u mne byla. V hodině, s ní ztrávené, jsem se mnohému naučil. Byla to taková neosobní, sebe sama vyřazující horoucnost po Bohu, že jsem se ostýchal mluvit. Paradoxa z ní vyrážela, jak jsem toho ještě nikdy neviděl. Když jsem jednou „odbočil, jenom trochu, a vyslovil jí jakýsi náboženský názor, přerušila mne pánovitě, hrozivě a řekla: „Máte mluvit o Bohu, ne o názorech.“ Tohle: Máte mluvit o Bohu, slyšel jsem pak ještě celý den. Její prosba byla: mám jí říci, co má činiti pro Boha. Vždy znovu o to prosila. Nemohl jsem jí na to odpověděti. Ale vyprávěl jsem jí o muži, jenž také chtěl něco pro Boha dělat a šel do kláštera. Mohl jsem jí pouze říci: Bůh dělá pro tebe, dělá vše pro tebe. Toho aby nikdy nezapomněla. Avšak přes to a právě proto, že se má tázat, tázat, bez ustání tázat, co může pro Boha udělat.

Ale já mám jen to úpěnlivé přání, aby takové projevování Boha nikdy nezašlo, nýbrž aby se uplatnilo činností.

Buďtež zde připojeny dva dopisy pana Müllera, které jsem odcházeje ze sboru, abych tak řekl, předal Hildě Bahrfeldové; ukazují, jak také u něho udělalo toto lidské stvoření hluboký dojem.

Z prvého dopisu:

Nelze neuznati, že v Hildě Bahrfeldové působí mocné síly. Myslí si Boha a chce Boha jak výlučnou skutečnost. Formuluje to tak přísným způsobem, jak jsem to ještě nikde neshledal. Vše, co má zřetel v člověku, ničí, myslíc na Boha, proto též každé sdělení lidské o Bohu, také sdělení biblických svědků. Také sám Ježíš by se jí mohl objevit jako někdo, jehož význam činí újmu výlučnosti Boží. Jestliže to vše je, co Hildou Bahrfeldovou vnitrně hýbe, pak mohu to zaznamenati jen jako Bohem způsobenou aktivní položku. Oč je to cennější, než ona Boha obtěžující zbožnost, která jaksi Boha angažuje a je snad ještě převýšením satanského zaslíbení: „Budete jako Bůh“, protože věští, že může Boha nutit, byť v pokorných formách. Rozmluvy s H. B. obsahují i pro mne zisk, vždyť jsem nucen déle prodlévati u otázek po Bohu a o něm, než jindy činívám.

Druhý dopis pana Můllera:

— — Vidí-li člověk, že zde je již tak mnoho, co způsobil Bůh, zvyšuje to obavu, že by mohl něco porušiti, ne-li dokonce zničiťi. Bylo tu odmítnutí bible. Po všech těch představách, které jsou o bibli rozšířeny, nijak mne to neudivuje. Ale jak může takové myšlení o Bohu nalézti pravou cestu, nechce-li člověk dlouho nic věděti o svědectví Písma? Kdyby došlo u Hildy Bahrfeldové k nepředpojatému čtení třeba jen evangelií, bylo by podle mého soudu získáno mnoho.

Sama od sebe poznamenala Hilda Bahrfeldová několikrát : „Nejsem křesťankou“. Toť vzácná náboženská čistota. Myslím, že Hilda Bahrfeldová usiluje o to, aby si nic nepředstírala. Její duchovní myšlení je Bůh. Hilty míní, že nejdříve přichází víra v Boha a nakonec v Krista, „obrácené cestě na kterou velmi často nastupuje naše vyučování náboženské, že máme nejdříve věřiti v Krista, on sám neučil. Naopak, autor označuje jednou dokonce za omluvitelné, jestliže někdo ještě v něho nevěří.“ Luk. 10, 12. Nevím, má-li Hilty pravdu, věřím však s vámi, že u Hildy Bahrfeldové se všecko rozhodne v otázce o Kristu; možno, že se ztratí také všecko, co duchovně dosud má, dopadne-li toto rozhodnutí negativně.

Já osobně nepokládám za vyloučeno, že Bůh může Hildě Bahrfeldové něco projeviti, co jinde učiniti nemohl a dávám na to v našich rozhovorech s ní pozor.

Když jsme posledně byli spolu, řekl jsem jí také, co mělo asi tento smysl: Snad člověk, jenž Boha ctí a chce jedině jemu dáti platnost, může věřit, že vystačí bez Krista. Jakmile však vnímá Boha tak, že se pokládá za osobně od Něho povolaného, pak se mu Bůh musí objeviti jako oheň stravující. Na její poznámky o křesťanství jsem odvětil, že dnes je asi jen zcela, zcela málo křesťanů ve smyslu Ježíšově. Býti hotov, otevřen a pln touhy po tom, co Bůh chce a může ještě dát, jest ve většině případů jedině dosažitelno. — Vím, že také Blumhardt tak nebo podobně smýšlel, avšak snad bych byl neměl především k Hildě Bahrfeldové tímto způsobem mluvit.

Jistý muž, dřívější chráněnec, vyšel zase z káznice na svobodu a píše mi dnes. Bohužel, nemohu pro něho nic udělati. Hledá práci. Jeho sestra se ho věrně ujímá, také místní odbory sociální péče. Nemohu ho přece opět vzíti sem. Jest u něho vše jako vždy: je pln dětinské důvěry k Bohu a k lidem. —

O polednách vypověděla hlava a všecko službu a já jsem si sedl přes všecky věci a návštěvy, které jsem měl vykonali, do pouliční dráhy a jel do lesa. Chodil jsem dnes dobré dvě hodiny. To dělá dobře. Potom jsem vykonal návštěvu ve sboru. Večer tu byly konfirmandky. Velmi pěkně nadhodily ty děti otázku, zdali máme i tehdy volati Boží vůli do světa, když to pranic neprospívá, na př. v hospodářství.

Právě vidím, že od pondělí do středy jsou u mne v jednacím protokolu zaznamenány a byly odeslány 22 dopisy. Nazval jsem včera nezodpověděné dopisy očima zlého zvířete. Ale nevykonané návštěvy mají ještě mnohem horší oči. Takové zvíře na mne brzo skočí. K tomu příští týden tři(!) kázání!

Čtvrtek.

Zlé zvíře nevykonaných návštěv nebylo lze dnes více udržet. Tož jsem vykonal dopoledne dvě a odpoledne pět návštěv. Z toho jedna byla rozmluva s velmi vzdělanou, sympatickou paní. Její materialismus prý přešel v astrologii. Vskutku mi ukázala astrologický obraz světa a zcela astrologické pojímání lidí, dotazuje se při životních rozhodnutích horoskopu atd. Nechtějí-li nevzdělaní lidé nic věděti o náboženství, upadají do nemotorné pověry, a nechtějí-li vzdělanci nic o náboženství vědět, upadají do jemnější pověry. — Astrologie, Rudolf Steiner, všechna podobná náhražka za náboženství plní pak vnitřní chlad trochou tepla. — Odpoledne jsem navštívil na klinice nemocnou plicní chorobou. Naříkala si: už čtvrtá pacientka zemřela v místnosti, kde leží. Myslím, že to je hrozné. Ptal jsem se faráře, jenž jest duchovním správcem kliniky, je-li tomu vskutku tak. Potvrdil to. Není místa.

Navštívil jsem také hodnou paní, u níž jsem se dostal opět do debaty o poměru Stahlhelmu a církve. Tato otázka vynucuje si zřejmě v Stahlhelmu samém projednání. Řekl jsem jí, že zlo proniká všemi díly lidstva, ať již je to Stahlhelm nebo Reichsbanner * Vojenská orgainisace živlů republice věrných proti šovinistickým a monarchistickým organisacím Stahlhelmu. anebo Svaz Rudé Fronty. Nemohla to tak připustit. Lidsky (ne křesťansky) posuzováno, je to vlastně dojemné, že někdo pokláda své přátele a sebe sama vždy za lepší než jiné. Když jsem jí řekl: „Člověk je takový, že přibíjí Syna Božího na kříž“, prohlásila: „To přece byli jenom Židé.“ Takto se ustupuje před soudem a útokem kříže. Řekl jsem jí zřetelně: „My dnes křižujeme Spasitele světa.“ Ale ona dále mínila: „Jenom Židé křižují Spasitele.“ Tak povstává hákový kříž * Odznak šovinistických a protižidovských Němců. proti křiži golgatskému.

Velmi zajímavý a zároveň smutný byl rozhovor s dělníkem, který mne kus cesty doprovázel. Hlavní jeho hněv míří proti vrchním církevním pánům. Patrně by se měli tito pánové (generální superintendenti a pod.) někdy ukázati ve velkých světských shromážděních.

Večer jsem konal biblickou hodinu o stvoření světa. Není přece jen tak zcela lehké, lidem vysvětliti, že bible není knihou přírodovědeckou ani dějepisnou ani astronomickou (Žalm 19!) ani lékařskou, nýbrž knihou, která radikálně ukazuje k Bohu a horce volá: Bůh stvořil člověka, Bůh stvořil zemi, Bůh stvořil světy — Bůh sám. Dnešní materialistické a historické myšlení zůstává vždy viseti na otázce, Jak a Kdy se tyto události sběhly. Mluvil jsem o svobodě bible, s níž staví za sebou dvě sobě odporující zprávy o stvoření.

Tvůj přítel upokojený návštěvami.

Pátek.

Právě jsem si hledal text ke kázání: Řím. kap. III., t. j. nehledal jsem. Četl jsem první kapitoly epištoly k Římanům a uvázl jsem zde. Avšak — sotva jsem si jist, že si vezmu toto Slovo, hned mne již zase přepadá břímě zvěstování. Je to něco opovážlivého, drzého, když my faráříčkové si bereme do úst taková slova — jež může vysloviti právě jen Bůh … Tato Slova stísňují faráře samého, a potom o nich má — mluvit? Může mluvit, leží-li celá skála na jeho prsou? Což však smí mlčeti?

Hilda Bahrfeldová mi dnes vypravovala, že její vyučování náboženství na ústavě bylo čistě historické, nikdy ani stopy po náboženství, nemluvě ani o Kristu samém.

Dnes jsem po prvé viděl „svému“ nemocnému do obličeje. Navštěvoval jsem ho po dvě leta týdně dvakrát. Nikdy jsem neviděl hlavy. Dnes přišel obraz. V lázních, v nichž prodlévá od několika měsíců, dostali ho tak daleko, že drží hlavu vzhůru. Bradu sice stále ještě na prsou, ale přece lze rozeznat rysy, ačkoliv fotografie byla malá! Představoval jsem si ho mladšího. Jaký je to život! Ale prosím neustále o uzdravení. —

Zapomněl jsem Ti podati zprávu o včerejší biblické hodině. Kdosi protestoval proti bodu mé nedávné přednášky, kde jsem řekl: že křesťanství neprodukuje beze všeho dobré a obzvláště dobré občany. Uvedl jsem velikány náboženství, kteří byli všichni docela anebo málem od státu odpraveni. „To jsou právě jen velikáni,“ bylo na to řečeno. Konečně to přece lidé pochopili, že křesťan musí se dostati do konfliktu se světskou mocí, neboť musí proti světu, který representuje stát, protestovat, protože vidí, jak je stát proniknut vinou, protože musí potírati organisovanou mocenskou vůli lidských mocností.

Podle mého názoru se říká a mlčky předpokláda o pohřebních řečech: „Farář lže!“ Farář lže o zemřelém. Všichni ho znají, jenom farář nikoliv. Farář vypravuje, co mu příbuzní předem nalhali a příbuzní chtějí býti přece v mrtvém poctěni. U posluchačů nelze požadovati náhlý obrat: pokud farář mluví o mrtvém, tedy o tom, co mohou posouditi, lže, jakmile však mluví o věčnosti a Bohu, tedy o tom, co oni posouditi nemohou, už nelže. Tento obrat neprodělávají spolu. Zůstává dojem: Farář lže. Lže-li o životě mrtvého, pak lže přirozeně též o jiném. Nelze téměř nic lepšího od lidí žádati. Říkám proto po každé, docela bez výjimky: „Mohu říci pouze to, co mně řekli příbuzní a přátelé zesnulého.“ A ještě i v tom, co mně řekli, jsem co možná nejzdrželivější. Ale to nějakým způsobem řeknu snad vždycky, že tu hříšný člověk zavřel oči. (Ostatně — často je to přímo vyvalení očí na druhou stranu do jiné země.)

Stalo se mi ovšem u dvou veličin města, které jsem před krátkou dobou pohřbíval, toto: U každého jsem nejprve vylíčil jeho dobrou činnost i povahu a potom jsem řekl, že byl také hříšným člověkem. To působilo jako dopad granátu. Pravé vzbouření. Veliký rozhovor o tom. A pak charakteristická poznámka: „Kéž by byl farář místo „hříšný člověk“ řekl alespoň „nedokonalý člověk“. Budu to říkat od nynějšku zcela ostře, zvláště u vzdělanců, aby se smuteční shromáždění — pokud nechá mluvit faráře — postavilo pod Boží oči, a to aby se pod Boží oči postavilo spolu s mrtvým. Snad to pak spíše pochopí, že o hříšném člověku se mluvit musí.

Neděle.

Dnes odpoledne na procházce jsem začal přemýšleti o této věci: co má vlastně znamenati celé to souzení kacířů, celý ten právnický útok proti liberálům. Jak kdo dojde k bezprávné větě: Kdo myslí liberálně, jest v církvi pouze trpěn, a to jen jako laik, jako farář je neoprávněn. Myslím, že se má ponechati volná cesta duchu, duchovním silám, t. j. nikdy nepřirukovati s donucovacími prostředky. Ze dvou důvodů:

1. Katovi pacholci kacířských soudů, policajtští faráři, resp. kriminální theologové, jsou podrobeni rozsudku — ne lidského kárného výboru, nýbrž rozsudku Ježíšovu. Neboť není-li dovoleno říci svému bratru: tys blázen, pak teprve není nijak dovoleno říci: tys kacíř, tys bludař.

2. Všechny chybnou cestou jdoucí duševní i duchovní směry samy sebou uženou k smrti. Mělo to tedy cenu, pana Jatha a pana Trauba odstraniti z farářského úřadu? Stal se tím někdo v pruské zemské církvi lepším, živějším? Pokročilo tím království Boží o píď? Chybnou cestou jdoucí duševní směry nutno přemáhati jen duchem, z nitra, nikoliv vnějšími donucovacími prostředky. Jediný farář Karel Barth anebo spíše: jediné ukázání prstem Karla Bartha vykonalo k překonání liberalismu více než všecky kárné výbory, kacířské soudy a vyznání věrná sdružení dohromady! Pro kárné výbory se může nadchnouti jenom, kdo zoufá nad mocí Ducha svatého. — V našem sboru však to čpí vždy velice po kacířském soudu a hranici. Je to vždy čmoud. Právem řekl starý důstojný Dr. theol. „Takové otázky, jako tehdy dané zkušebnímu kazatelovi, nebyly dány ani Jathovi před soudy kárného výboru.“

Dnes večer zastihl jsem generálního ředitele P. (jurista). Pravil, že způsob mého listu je dnes jediným způsobem, jak přinášeti lidem slovo Boží! V kostele mám prý pouze 500 posluchačů, list však dostává nejméně 15.000. On by to na místě církve dělal takto: nepovolával by mne do …, nýbrž osvobodil by mne od úředních výkonů, dal by mi každých 14 dní kázat, ostatně pak jenom dělati časopis. Má pravdu? Postavení hamburských hlavních farářů, kteří smí jenom kázati a k tomu musí zpracovávati veřejný život, je velmi, velmi povšimnutíhodný. P. řekl: na okrskových synodách se vždycky radí, jak by se lidem přineslo Slovo Boží. Odpověď je přece dnes už dávno dána: tištěným slovem. V této poslední věci má nepochybně pravdu, neboť to vidíme u sekt, které zaplavují domy od dola nahoru, shora dolů letáky.

Myslím si přece, že by můj časopis byl jiný, kdyby moje povinnost byla jen kázati a starati se o časopis. Pak bych arci nebyl v tísni, jak se mi děje při každém úředním výkonu, při každé návštěvě. Ale dalo by se to snad udělati tak, že bych místo 7000 duší dostal 1000 duší. V tom Všem jest naše církev opravdu neobyčejně nehybná. A proto jsou tyto myšlenky P—ovy jenom pia desideria * Zbožná přání. (Pozn. překladatelova.).

Mluvili jsme též o kritice církve v novém časopise. Řekl: mnozí faráři prý tomu nerozumějí, rozzuří se nad tím. On však tomu rozumí dobře. Já naopak nerozumím dobře v tomto bodě bratřím v úřadě. My požadujeme vždy, aby všichni lidé své chyby doznávali, požadujeme pokání a jako církev, jako faráři nechceme své chyby bratřím doznávati, sami nechceme činiti pokání. Stockholm * Stockholmská konference křesťanská 1925, svolaná za účelem sjednání jednotného postupu všeho křesťanstva ve věcech „života a práce“. Zúčastnilo se jí asi 800 delegátů se všech dílů světa. (Pozn. překladatelova.) jest tu přece mocný krok kupředu, praví-li ve svém poselství: „Volání přítomné hodiny k církvi musí býti voláním k pokání“. Nyní však dlužno těchto všeobecných vět stockholmských použíti také v denním životě církve.

Dnes dva křty, dvě návštěvy sborové, příprava ke kázání pro příští týden na kázání bohatý. Zítra volba faráře. Jde mi mráz po těle.

Úterý.

Včera volba faráře. Hned v první volbě byl zvolen „liberál“. — Nejstrašnější bylo vlastně ještě toto: dva lidé levice nemohli ho volit, zdrželi se hlasování, protože je demokrat. Lidé toho nechápou, že Bůh chce také v demokratické straně něco říci, že Kristus chce býti také v demokratické straně Pánem. Nelze opravdu žádati od Boha, aby se vázal na jednu stranu.

Můžeš si pomyslit, že jsem po tom všem neměl více chuti sednouti si k svému kázání. Ráno jsem měl ostatně v kostele tichou zlatou svatbu.

Dnes těžká práce dne pokání. Musím dáti dnešnímu textu promluviti v jeho radikálnosti. Dnes jsem byl v rozmachu. Byl jsem při tom vděčen. Kázání jest již po druhé celé napsáno. Naučeno ještě ne. To musím udělat zítra ráno.

Večer dne pokání.

Dnes mi řekl konfirmandčin otec, kterého jsem potkal na ulici a kterému jsem ukázal, jak jeho nemravný život musí zkaziti duši jeho dcery: „Moje dítě ovšem nesmí něco takového dělat. O to se již starám.“

Jsi zarmoucen pro náš volební boj. Rád bych Ti podal ostatně k thematu „zrození z panny“ výňatek z Luthera:

Je mnoho takových, kteří praví: „Kristus je takový muž, jenž jest Syn Boží, narozen z čisté panny, stal se člověkem, zemřel a opět vstal z mrtvých, a tak dále: to všecko nic není. Ale že on je Kristus, že je za nás dán, beze všech našich skutků, beze všech našich zásluh nám získal Ducha Božího a učinil nás ditkami Božími, abychom měli milostivého Boha a s ním se stali pány nade vším, co tu je na nebi i na zemi, a k tomu měli věčný život skrze Krista! Toť je víra a to znamená Krista dobře poznati.

Nuže, jak tato Lutherova slova osvobozují, zuří-li kolem malicherný církevně politický boj. —

Dopoledne a ještě hodinu po obědě jsem se učil kázání. Člověk se musí ovšem tím spíše učit, nemá-li mezi tím žádnou noc. Mezi tím jsem ještě pomáhal při dopolední Večeři Páně. A Večeře ráně ubírá vždy mnoho, mnoho síly! Člověk přece jen prožívá vinu spolu s těmi 200 lidmi dnes ráno a dnes večer, jest jí spolu s nimi obtížen a vykonává přece též při podávání nějak službu Slova! Vidím ještě teď jednotlivé obličeje před sebou. Ach, víš: já bych je měl rád všecky ve svém pokoji a předčítal jim z I. epištoly ke Korintským nebo z Luthera anebo z Blumhardta. Nyní nemohu leč hledati svými myšlenkami všecky ty obtížené.

Moje kázání mluvilo o vině jednotlivé a o vině společné. Opět jsem řekl mnoho, co vzbudí mrzutost: Že zuření proti křesťanství venku povstalo z toho, že lidé byli uvedeni v omyl o lásce křesťanů a o spravedlnosti křesťanů; že v každé vězeňské cele dotčena je vina nás všech; že všecka chudoba a všecka bída jest naší vinou; že je to stejně naší vinou, nemát-i Bůh co říci v hospodářství a obchodu i politice; že zlo prochází skrze Stahlhelm, Reichsbanner, Svaz Rudé Fronty.

Řekl jsem před kázáním — jak jsem byl unaven a ochablý k své ženě: „Jsem přece jen soužený člověk.“ Ale jakmile jsem spatřil přeplněný kostel, tu byl jsem přece vděčen, že jsem se tak mořil. V takovém sboru lze si přepracovanost opravdu zodpověděti.

Přestávám, nebudeš moci více čisti moje písmo. Sotva jsem přišel domů, ihned jsem musil myslit na kázání o svátku zemřelých.

Čtvrtek po dni pokání.

Chtěl jsem tolik pracovati dopoledne o svém kázání na svátek mrtvých. Tento svátek jest správně svátkem z 19. století, kdy teprve, jak známo, vznikl. Stavíme si do středu svého zájmu člověka, k tomu ještě mrtvého člověka, oslavujeme jeho pokolení — a oslavujeme smrt. Ačkoliv křesťan by měl přece jenom bojovati za to, aby si smrt i smrtelnost vytrhal ze srdce, aby se vzepjal po vzkříšení a životě, po silách vzkříšení a po silách života. V nás má vytrysknouti něco nového. Proč dělat tolik hluku pro mrtvé? Kolik nekřesťanského počínání je na slavnostech padlých vojínů? Kdyby se věru tolik důrazu kladlo na Krista a slavnosti života, jež nám chce On slaviti! Pohled náš směřuje vždy na lidi. Strkáme řádně nos do lidské smrtelnosti a do zápachu lidského rozkladu. Místo abychom mířili očima vysoko na nebesa.

Chtěl jsem Ti však jen říci, že jsem se dopoledne nedostal ke kázání — pro samé návštěvy. — Právě dnes byl zde syn muže, jenž byl po celých deset let pomatený. Já sám nemohu už v takovém případě myslit: štěstí, že je mrtev. Mohu si vždy pouze myslit: jsme vzdáleni království Božího. Jemnou rukou jsem dovedl syna, který byl velmi rozumný, k tomu, že smím upustiti od obvyklé smuteční řeči a přečtu jen slova bible. „Jen“ píšu z nedopatření, avšak posluchači řeknou zcela určitě: četl pouze z bible.

Pátek před svátkem mrtvých.

Není možno — já toho aspoň nedovedu — o dni pokání dáti k sobě promlouvati takovému textu jako onomu z epištoly k Římanům a nato v pátek již zase žíti textem novým. Rád bych přednašel třeba dvakrát v týdnu o svém speciálním psychiatrickém oboru, avšak dvakrát kázati tak, aby Bůh byl zvěstován — to nemohu. O mrtvých, o mrtvých lidech lze přirozeně nadělati krásných řečí. Toť jasné. Ale nelze dělati docela žádné řeči o tom, který nad těmito mrtvými lidmi provolává vzkříšení.

Rodina ve zcela skromných poměrech: O zlaté svatbě dostali ti dobří starouškové od státu, města a zaměstnavatele dohromady 150 marek. To tu starou babičku tak přemohlo, že přišla a chtěla odevzdati „pro ještě chudší“.

Kéž by jen nepřišel nikdo v neděli do kostela! Avšak jedno chci přece říci, podle 1. Kor. 15: Smrt jest nepřítelem Božím. I když nebude míti sbor z kázání jinak nic, na tento názor bible musí naraziti. U tohoto bodu začne asi naslouchati. — Ve 2 hodiny odpoledne mám ostatně kázat ještě jednou na hřbitově. Co?

Svátek mrtvých.

Vstal jsem časně a učil jsem se těžkému kázání, kostel byl bohužel — přirozeně v tento den — přeplněn, asi 1300 lidí, potom Večeře Páně, potom jsem počítal sbírku, o čtvrt na jednu jsem přišel domů. V nejvyšším spěchu jsem si načrtnul své kázání pro hřbitov, podle vzoru kázání, jež jsem kázal v dřívějších letech, o 1/2 2. jsem vyšel, kázal jsem a patrně, přes to, že jsem mluvil volně, kázal jsem lépe než o 10. hodině, bylo zde mnoho lidí, o 4. hodině jsem se vrátil, pojedl oběd, v 6 pomáhal při Večeři Páně (250 lidí), vykonal spěšnou návštěvu sborovou — a potom po večeři přišla ještě Hilda Bahrfeldová, která hovořila o Večeři Páně. Nemůže prý k ní přistoupiti, věnuje se tu prý dle ní příliš zájmu člověku, příliš málo Bohu. Ona však prý chce něco dělat jenom pro Boha.

Pondělí.

Nepsal jsem Ti včera proto, že jsem se včera po dvou kázáních a dvou Večeřích Páně bránil povídání o mluvení o Něm, jenž přece chce býti prožíván. Zdá se mi to věru jako světlo v temnotách, že nemusím příští neděli kázat. A kdyby najednou šest nejmocnějších kazatelských kanónů Německa kázalo — nepůjdu tam. Ustanovili jsme dnes listinu s pořadem kázání pro nejbližší týdny. Kdyby bylo po mém, nekonal bych v neděli po Novém roce bohoslužeb. Záleží přece opravdu na tom, jak se o Bohu mluví, nejen, že se o něm mluví.

Dnes po hodině návštěv, kolem 12. hodiny, vzchopil jsem se přece jednou a vydal jsem se na dvě hodiny do lesa.

O zotavení z vycházky nelze mluvit. Mé včerejší kázání nedalo mi ještě pokoje. Co jsem řekl, nusil jsem říci. Jenže jsem to nedovedl říci dosti vhodně, dosti plasticky. Rozhodně to však nebylo žádné oslavování lidí, žádné oslavování mrtvých. Mrtví lidé jsou totiž lidé. Také mrtví vojáci jsou lidé.

Kdosi mně přinesl stenogram kázání o slavnosti padlých vojínů. Jeť samozřejmou povinností, ctíti padlé. Mluví-li při tom starý důstojník, tož nepotřebuje mluviti ani slovíčka o něčem jiném než o padlých a o vlasti. Je to pak věcně všecko v pořádku. Jestliže však jsem požádán jako farář, obléknu-li talár a jdu na kazatelnu, pak jsem zavázán, zavázán svým úřadem Slova, že bude Bůh obsahem mého kázání. O svátku padlých mohou mně býti východiskem jistě mrtví, avšak cílem smí býti jenom jedno, aby totiž bylo Boží jméno zvelebeno, aby bylo lidem přineseno poselství o Bohu a jeho Synu. — Nemohu Ti poslati celé kázání toho faráře, jen tento výtah. O Bohu mluvil jenom dvakrát, a to zcela stručně a takto:

1. Tomu, jenž je vedl od vítězství k vítězství, až tam k nejkrásnějšímu vítězství, v němž se člověk sám přemůže a podá smrti k smíru, jemuž nelze uniknouti, — tomuto Bohu budiž v této hodině vzpomínání vzdána čest. Buď již tomu dnes tak, že po všech těch mnohých vítězstvích došlo k porážce, jež rozbila všecko doufání a udusila všecko chtění — jedno stojí přece pevně: Bůh, k němuž jsme vzhlíželi na počátku války, od něhož jsme neupustili v modlitebních hodinách válečných po všecka čtyři léta, tento Bůh nedopustil, aby nepřátelé roztrhali a rozšlapali německé štěstí a proto — — — děkujeme Ti a vzpomínáme Tebe ve věrné lásce.
2. Mysli na to: Bůh popřává zdaru poctivým a pro poctivé v německém národě, pro upřímné a přímé tu již dávno připravil náš Pán Bůh koruny, jež jsou nepomíjitelné. Amen.

Jaká je to theologie! Pokud bylo vítězství, vedl Bůh. Bohu, jenž nese vítězství, má býti vzdávána čest. A přinese-li porážku, soud — nuže, pak řekne: toho on neudělal, to udělali socialisté. Tím způsobem přímo unikáme hlasu Božímu, jenž mluví nyní nejhlasitěji: hlasu soudu. Tím způsobem zacpáváme si křečovitě uši před hlasem věčného soudce — zatím co máme na sobě talár a stojíme na kazatelně. A zajímavo, velmi zajímavo: v Německu toho Bůh nedopouští, aby země byla rozšlapána — ale ve Francii, v Elsasku (kteréž nota bene bývalo také Německem, a Východní Prusy jsou též vždy ještě Německem), v Rusku, v Belgii — tam to tentýž Bůh připouští? Ach, toť právě německý Bůh, o němž se tu káže. A velmi zajímavé: v Anglii a v Americe, u nepřátel Němců, toho také nedopustil. Což ten Věčný nepřipravuje také poctivým ve francouzském národě korunu? Je zde zcela zřetelné: pokud je vítězství, potud je tu Bůh. Pokud porážka, není ho tu. To znamená: On musí býti nám po vůli. Musí nám sloužit. Nám, náhodným lidem, narozeným právě v Německu. On musí zastávati naši věc. Tak tedy trčíme stále ještě v nejhorší od Boha vzdálené theologii válečné. To lze vidět také v těchto větách:

Může-li nás něco v této hodině vzpomínání rozesmutniti, pak by to mohlo býti jenom to, že nemůžeme k jejich hrobům vykonati pouť (!) a že naše žaloba jest slovem Marie z Magdaly, když hledala Spasitele a nalezla zahradníka a pak mu řekla: „Pane, nevíš, kam ho položili? Vzali mně to nejmilejší, a já nevím, kde to složili.“ Ale v duchu jdeme teď k těm hrobům …

Mrtví srovnáváni s Ukřižovaným! Dále:

Bajka to je a to budiž znovu řečeno: nad hroby padlých znovu: bajka o vině Německa! Nikdo tomu více nevěří.

A přece, pane faráři, — někteří tomu přece věří. Někteří vědí, že takové strašné, Bohu se protivící děje vyrostly z viny všech. Někteří vědí, že Bůh nad válkou mluví: takoví jste vy, lidé na zemi, tak vzdálení od mé vůle, tak ďáblu propadlí, že se tak na sebe navzájem vrháte. Někteří cítí, že válka jest dílo ďáblovo a že my nesmíme dělati ďáblu ani jedinkého ústupku. Válka jest ztělesněním hříchu. Protože my — ano, také my Němci — hřešíme, proto je válka. Válka jest zjevením zlé bytosti lidí. Protože jsme my — také my Němci — tak zlí, proto je válka. Ale Bůh chce, aby lidé byli jiní, a proto chce mír.

Taková slova však, jako ta, jež uvedu, jsou přímo úhozem bibli v tvář:

Těmto všem (padlým) voláme slovy bible: Dobrý boj jste bojovali, věrnost jste zachovali.

Kdyby vynechal to sankcionování biblí, pak by bylo všecko v pořádku. Ale vyjímá se to lépe, ozdobí-li se vlastní myšlenky biblí, dělá-li se to tak, jako by to říkala bible — i když se při tom bible zkroutí! Neboť bible mluví hlasitě a jasně o dobrém boji víry. Což chce někdo opravdu říci: Všichni padlí vojíni bojovali dobrý boj víry? Mezi padlými bylo vskutku také dosti těch, kteří nechtěli vědět o jakékoliv víře. Proč toto velebení lidí? Bylo také dosti takových mezi padlými, kteří nijak statečně nezemřeli, nýbrž byli v boji velmi zbabělí a velmi zbaběle umírali. Proč tato lež?

Nakonec se znovu opakovalo: „Německo musí ostát!“ A pak došlo k rovnici:

Vzplál boj o světový názor, boj o vlast nebo svět, o víru nebo nevěru … Nyní jde o boj pro víru nebo nevěru, o vlast nebo nevlastenectví. Ty, moje ocelová přílbo* Ocelová přílba = Stahlhelm., nasaď svou ocelovou přílbu, přílbu spasení *Parafráse kapitoly k Efez. 6, 17: Lebku také spasení vezměte. (Poznámka překladatelova.). Zbraní, kterou nemůžeš více vládnouti rukou, musíš vládnouti silou svého ducha, svým německým srdcem a křesťanskou věrou.

Myslíš si asi, že Ti v téhle večerní hodině píšu příliš podrobně. Ale pokládám takové řeči, v nichž se staví nevěra a nevlastenectví — nejen v slovním postavení dohromady, nýbrž v celku řeči — do jedné roviny, za typické pro „křesťanství“ toho druhu. Je to německý Bůh, německé křesťanství — jistě velmi vřele a nadšeně míněné, ale není to zkrátka přece evangelium. Evangelium jest soud nade vším lidstvím, také nad němectvím, nad němectvím mrtvých i živých. Evangelium jest poselství se vší trpkostí, že musíme poslouchati Boha a konati pouze Boží vůli, avšak ne z vděčnosti padlým. Psal jsem Ti onehdy, jak mně vysvitlo, jak ohromnou odpovědnost mají stahlhelmoví faráři, jak jest od nich s příšernou jasností žádáno, aby zvěstovali Boha a jedině Boha. Zde máš resultát. — A druhý resultát byl: lidé byli divoce nadšeni.

To jsou věci, do nichž by měli generální superintendenti zasáhnouti. Měli by si jednou stahlhelmové faráře pozvati k zvláštní prázdninové schůzce a na srdce jim vložit se vší pádností odpovědnost, jež zvěstování Slova Božího v sobě uzavírá. Církev by měla vykonávati duchovní správu na duchovních správách.

Je však opravdu čas, abych skončil.

Úterý.

Musím ti ještě jednou psáti o Stahlhelmu.

Nejhorší opovážlivostí je přece, že vedení Stahlhelmu propůjčuje kříže. Pro mne může si soukromé sdružení propůjčovali řádů, kolik je mu libo, třeba také brilianty. Ale kříže! Vždyť jest již velmi pochybné, má-li církev svým vůdcům udíleti kříže, zrovna kříže jakožto úřední odznak. Avšak že politický, ryze pozemský soukromý spolek propůjčuje kříže, to nesvědčí pouze o neuvěřitelné domýšlivosti, nýbrž také o úplném neporozumění křesťanství. Že si však tyto kříže připínají faráři, a to dokonce na talár — jak mi kdosi řekl — pro to nenalézám slov. Mohu jen říci: není možné, aby se byli tito faráři dopracovali nějaké theologie, nějakého pojmu církve. Je ovšem věru také lehčí, přijmouti idee Stahlhelmu, než vybojovati si nějakou theologii.

K tomu ještě velmi příznačné oznámení z novin:

„V neděli, 26. srpna …. polní bohoslužby na … náměstí za přítomnosti generála pěchoty šlechtice z K…“ Pan z K. jest zřejmě lákadlem, aby se „polním bohoslužbám“ dodalo přitažlivosti a chuti. Bez pana z K. by se polních bohoslužeb pravděpodobně mnozí nezúčastnili. Zdali pak vysvitlo jedinému z účastníků, že při bohoslužbách jest přítomnost Boží rozhodující a že pan z K., je-li přítomnost Boží skutkem, není ani o vlásek více nežli jeho sluha? Je to vskutku všecko velmi špatné.

Na druhém křídle událo se něco stejně špatného a smutného: V oběžníku socialistických theologů stojí tato zlá věta: „Žádám přátele, aby se energicky zúčastnili volebního boje. Náboženské námitky musí prostě ustoupit taktickým nutnostem.“ Věta je však charakteristická proto, kam spěje všecko křesťanství, užívající spojovacích známének (zde nábožensko-socialistické). Ještě třetí spojení křesťanství a světa mne velmi silně zajímá. Je to křesťanství zednářských loží. Právě o tom píšeš také. Pravíš, že ideál zednářských loží jest „sebevýchova a výchova jiných ke všem ctnostem,“ a míníš, že v ložích se mezi Boha a lidi vsunuje démon „sebezdokonalování“. Zde jsou lože pro velmi vysoké procento vzdělaných mužů náhradou za církev. Charakteristické jest pouze to: Ať člověk řekne nadšenému bratru lože theologicky, co chce, odpoví vždycky: „To my máme také v tom a v tom symbolu.“ Podle mého názoru jest východiskem polemiky proti ložím dvojí. Jednak jest třeba ložím ujasniti, že symbol a obsah symbolu nejsou nijak identické. Lze velmi krásně prožíti umírání člověka v divuplných symbolech, aniž by člověk měl třeba jen potuchu o skutečném umírání jakéhosi Luthera v klášterní cele. Lze při shromážděních loží míti před sebou zavěšený kříž, aniž bys měl zdání o smrti Ježíšově. — Druhé východisko jest toto: Theologie loží jest čirý synkretismus: do loží vústily proudy ze všech náboženství a jejich mystických sektorů. Je tu všecko změteno: racionalismus, idealismus, gnose, mystika, ospravedlnění, sebespasení, spasení. Avšak právě tato změtenina není k ničemu. Zde máme my, zdá se mně, opravdu úkol, dbáti na theologickou čistotu a říci jednou jasně i zřetelně: Buď — anebo. Buď Kristus anebo náboženské páté přes deváté. Buď Kristus anebo náboženskost. Buď jsme vykoupeni anebo vykupnjeme samy sebe. — A ještě jedno se mi ujasnilo tyto dny v debatě s členem zednářské lože: V jednom bodě musil přece bratr-zednář mlčet a tím doznat! „ano, toho nemáme.“ A je to právě uhelní bod Ježíšova zvěstování: Království Boží. To v theologii zednářské nemá místa. A na tom právě musí církev ozřejmiti každému zednáři vzdálenoši ložové theologie od bible.

Středa.

Jak obvykle: mnoho lidí v hodině návštěv a mnoho dopisů. K tomu pohřeb, kde jsem mluvil hladce, nezápasil. Patrně se to lidem velmi líbilo. Faráři však nikoliv. Jsem právě zralý pro dovolenou. Nato jsem měl křest, při němž jsem mluvil ostřeji o požadavku Božím skrze Krista. Večer jsem slyšel ve sborovém domě přednášku, v níž přednašeč líčil velmi správně, jak proletář nemá životní linie, nemá vzestupu. Chybí mu jakákoliv možnost něco utvářeti. Mimo nejužší rodinu nevidí a nezakouší nikde lásky.

Čtvrtek.

Jaký zvláštní poměr jest mezi Tebou a mnou! To, co mne v této době nejsilněji theologicky zaměstnává, píšeš mi Ty dnes ve svém dopise, totiž otázka řádu stvoření. Souvisí přirozeně s naší otázkou Stahlhelmu. Neustále slýchám, jak lidé říkají: to či ono jest řád světa, jak jej Bůh stvořil (na př., že jsou bohatí a chudí). Ve farářském kruhu se pokládá nejen každý druh národnosti za řád světa, nýbrž dokonce i násilná moc.

Můžeš si myslit, že jsem se proti tomu ozval. Zdá se mi, že se dělá vždy tato chyba: co na tomto světě jest nutné (na př. násilná moc), ztotožňuje se s řádem stvoření, s Boží vůlí. Zapomíná se právě nadobro, že žijeme ve světě, který jest proklet, jenž zhřešil, jenž není už takový, jaký byl stvořen. Jeť zde na světě tak mnoho věcí zcela nezbytných, jež nejsou již proto řádem stvoření, ba, jsou proti tomuto řádu. — Řád stvoření a ráj, díváme-li se nazpět, jsou přímo tytéž věci, jako království Boží, díváme-li se dopředu. Jenom to jest řádem stvoření Božího, co má místo i v království Božím. Protože v království Božím nebude násilí, není tudíž násilí řádem stvoření. Protože v království Božím nebude různých národností, není tedy ani národnost řádem stvoření. U národnosti je to vlastně tak jasné: různé jazyky a barvy jsou přece opravdu jen znamením rozkolu lidského pokolení. Vidím vždy, že velmi pěkně obrazem osvětluje stavba babylonské věže, jak se ta věc má ve skutečnosti: všecko tříštění je proti Bohu a je následkem prahříchu, že totiž člověk chce býti jako Bůh. Stavba babylonské věže stojí s historií o pádu úplně na stejné linii: člověk chce sebe oslavit, učiniti si jméno, chce býti jako Bůh, chce dosahovati až k nebi. A kde se tak člověk točí kolem svého já, tam se odštěpuje od druhých lidí — rozštěpuje se sám. Jako jsou národové rozštěpeni v různé národnosti a navzájem si nerozumějí, stejně tak nerozumějí si již údové téhož národa ani uvnitř své národnosti: dělník nerozumí řeči rolníkově, obžalovaný řeči soudcově, farář řeči proletářově. Ale to všecko není řádem stvoření, nýbrž následkem titánské pýchy lidského pokolení, je to hněv Boží, je to Boží volání jeho tvorů k pokání. Kde však člověk poslouchá Boha a je v Kristu, tam není „Žid ani Rek,“ jak praví Pavel. Tam je překonání národnosti. —

Všecky tyto pochody myšlenkové však může pochopiti jenom ten, kdo chce se dívati na svět i lidi očima bible. Jak je to těžké přiblížiti takové biblické pravdy dnešním našim sborům. A byť nás předem hned vůbec nepochopili — říci to přece musíme, jak nazírá bible na svět a lidi.

Dnes jen ještě: Dobrou noc!

Pátek.

Dnes, milý příteli, byl lidský den. Jsem proto dnes večer upokojenější. S větším počtem lidí než dnes, mluvit jsem opravdu nemohl. Po dvakráte přednesli mi dnes spory se sousedy. Naše lidská cesta je opravdu plna bolesti srdce. Obě věci jsou tak zvrzané, že okamžitě nelze nic dělat. V obou případech jsem mohl pouze poraditi, aby nejdříve se nepříteli vyhýbali a vystříhali se každého střetnutí. V nejbližších dnech pak chci k nepříteli zajiti. — Jistá mladá paní mluvila tak něžně a jemně o svém „nevěřícím“ muži. — Jistý kupec si naříkal na faráře: „Kdyby si musili faráři vydělávati sami svou prací na své živobytí, pak by mnozí dělali více a leccos by bylo lepší.“ Dle mého názoru vůbec nezáleží na množství činnosti. Líní jsou, tak si aspoň myslím, jenom ojedinělí. V tom není příčina bídy. Nýbrž v tom to vězí, že jim Bůh není stálou a všecko vždy novým činící skutečností.

Konečně jsem to vyzkoumal: tu věrnou duši, která mi po léta každý měsíc vždy přesně strká do přihrádky na dopisy jistý obnos pro chudé. Objevil jsem to náhodou. Navštívil jsem ji dnes. Je to přirozeně žena, která sama trpí. Skoro hluchá, pensionovaná učitelka. Jistě že nemá veliký plat, v kostele nerozumí ničemu, ale čte sborový časopis. K tomu nebydlí vůbec v našem obvodu. Věru, kdyby mi jen všichni v mém obvodu, kdož mají více než 7.000 marek ročního příjmu, chtěli dáti měsíčně pět marek pro chudé, pak by bylo možno vskutku pomáhati.

Günther Dehn píše: „Je tomu jistě tak, že člověk nesmí v normálním sboru říci, že jsou v bibli také bajky. Nemělo by se to také vskutku z pedagogických důvodů ani dělat. Kdo překoná náboženství knižní? Kdo je ve sboru s to, aby nabyl živého pojmu o stvoření? Nedovedou toho ani faráři. Je nutno si pro sebe ponechati mnoho z toho, co člověk ví.“ — Nesouhlasím s ním v tom zcela. Budeme-li mlčeti, pak bude kamení mluviti — volní myslitelé totiž!

Sobota.

Dobrý večer, milý příteli! Požívám týdne bez povinnosti kázat a konám návštěvy, sice jen vskutku nejdůležitější a nejspěšnější. Avšak konám přece aspoň nějaké, vedle toho píšu dopisy. Dnes jsem dosáhl v jednacím protokole čísla 1000, t. j., to jsou pouze ty důležité dopisy, které musí býti zapisovány a které sám zapisuji. Ostatní odbavuje na poštu farní pomocnice. — Je vždy dojemné při návštěvě vidět, jak se lidé těší. I tam, kde nezanechávám ani dárečku, je radost patrna. Hraje při tom asi úlohu to, že se lidé těší, když se vůhec kdy někdo po nich ohlédne. Tuší zde tak trochu (nevědomky) sbor, jenž své údy nese. Bohužel, že sbor nabývá v očích většiny podoby jen ve farářovi. Kdosi mi zajímavě řekl včera: návštěvu farní pomocnice nepokládají lidé za plnocennou, chtějí faráře samého. Arci, a když pak člověk u nich je, tu mluví jen o svém životě, o svých obtížích, svých strastech a my je máme prostě s nimi nésti. Myslívám vždy, že to má býti s těmi návštěvami tak jako s návštěvami ve vězeňských celách. Farář se snaží navázati nejdříve lidský poměr, pokouší se o jistou důvěru člověka k člověku — aby mu také potom naslouchali, co říká v kázání. Radost z farářovy návštěvy ukazuje se už na dětech: září, sotva jen dveře otvírají. Za tím asi nevědomky je myšlenka: farář musí přinésti lásku. To je muž, z něhož musí láska vycházet. Jak často zklamu toto očekávání!

Jistá učitelka včera mínila, že teď objevila co jí v mých kázáních chybí, nejsou prý dosti individualistická. Připouštím, že taková často nejsou. Mně přímo na tom záleží, abych odtrhnul pohled od individua — jednak k celku, jednak k Bohu. Tím se odpoutáváme od člověka, stavějícího do středu své já.

Dnes častý pořad: pohřeb — křest.

Zítra je první advent. Otevřtež se naše brány a — pokud na nás jest — pozdvihnětež se též dveře ve světě, aby On, On sám vešel.

Neděle, I. advent.

Přeju Tobě, milý příteli a všem lidem skutečný advent, advent skutečnosti Boží, plný „čekání a spěchání“, plný naděje a útoku Božího.

Z dopisu: „ … náš rozhovor onehdy večer — to se vždy přihodí sotva jen jednou za mnohá léta, že člověk jednou vystoupí z prostoru a formy nutné disciplinovanosti — k duchovnímu rozhovoru. Takový rozhovor nemůže a nesmí býti prodlužován, zcela prostě proto, že kdosi nebyl příliš ješitný, aby se neukázal v celém svém zmateném lidství.“ — Pravdu má týž pisatel: „Klidíme dnes kletbu celého našeho přírodovědeckého myšlení: vše probíhá podle velikého, nutného zákona. Nikdo není odpovědný, všecko, co se děje, jest přirozené a nutno to odpustit. Tím způsobem je sotva smysl pro to, že na nás osobně může býti v našem životě dělán požadavek — tak jsme se stali zcela neodpovědnými.“

Hned nato jsem otevřel dopis jednoho německého církevního úřadu, adresovaný mně, s povznášejícím nadpisem: Vysocedůstojný atd. Tento titul ve mně vzbuzuje vždy jenom veselý smích. Kdy pak se konečně zbavíme tohoto nesmyslu? Při nejlepší vůli nenajde se pro to důvod, proč má býti farář vysoký a důstojný. Tento celý titul se přece příčí našemu vlastnímu povolání, totiž býti služebníkem každého. Často se zcela prostí lidé trápí tímto titulem a dokonce jím člověka oslovují. Říkám jim pak vždy, že mají tuto obludu titulovou nechat odpočívati v jejím ponoření z 19. století. Kdy pak už vystoupí církevní vůdce a řekne: Ode dneška přestávají v církvi všecky tituly, protože chce býti církví evangelickou?

Dnes byla lehounká, volná neděle. Nekázal jsem! V takový den se mi hmatatelně ozřejmuje: ne množství práce, nýbrž zvěstování zatěžuje faiře železnými závažími. Poslední dobou mně vysvillo, jak my faráři jsme v nebezpečí, že budeme jako zvěstování chápati výlučně pouze kázání — cvičeni konfirmační však nikoliv. To pochází asi z toho, že tu mlčky přikládáme měřítko: důležitější a méně důležité, dospělí jsou důležitější, děti méne důležité, učitelé důležitější, žáci méně důležití. Jistě, že nade vše vyniká kázání. Avšak také cvičení konfirmační má přece býti zvěstováním, také dětem má býti přineseno poselství o Bohu. A to je právě tak těžké jako u dospělých a právě tak odpovědné. Něco v našem vyučování není správného, nechápeme-li ho nikdy jako boj.

Dnes byla tedy klidná neděle. Vykonal jsem jenom krátkou cestu rychlíkem do … … na poradu. Za tři hodiny jsem byl zpět. Před tím jsem měl křest, ale zvláštní. Neboť jsem mohl s matkou mluviti předevčírem podrobněji a vážněji. A nyní jsem pocítil, jakmile jsem vstoupil do kaple, jak ta mladá maminka byla dojata. Její vnitřní mateřskost přecházela na faráře i kmotry. Lze dobře pochopit, proč staří mistři musili vždy znova malovati matku s dítětem.

Úterý.

Teď dochází ještě i na tebe. Jací to byli dnes všechno lidé.

V konfirmandské hodině dostal jeden chlapec záchvat padoucnice. Potom zvláštní, strašné napjetí nad dětmi, nad hodinou. Potom byli u mne (anebo já u nich): typický střední úředník (pohněvaný na svůj úřad); o své dítě starostlivá matka; svou svatbu ohlašující nevěsta; o podporu žádající žena, žijící z malé renty, muž, zuřící na sousedovy děti (konfirmandy); ošetřovatelka úřadu pro mládež; prolhaná, podporu vyžebrávající, pobožně se tvářící rozvedená paní; bývalá ošetřovatelka nemocných, kterou jsem chtěl přemluviti, aby se bezpodmínečně svěřila psychiatrovi do ošetřování, čehož dosaženo po třech telefoních rozhovorech; srdcem nemocný, o svůj život starostlivý starý úředník; student theologie; vnitřně rozdrásaná telegrafistka; oktaván, jehož jsem měl a musil podle jeho vloh upozorniti na studium theologie; nervově nemocný, podezíravý kupec, který se mne ve svém sporu s jeho firmou dovolával o prostředkování; církevně politický farář; velmi chytrý kovodělník, jenž hledá jinou práci; esthetická, umělecky velmi vzdělaná, moderní, sensitivní, anthroposofická zámožná paní, kterou jsem chtěl trochu znepokojit; k tomu odpoledne ještě jednou cvičení konfirmandů; a Hilda Bahrfeldová se svými od Boha vzbuzenými otázkami o Kristu a bibli. Nyní stojí všichni přede mnou, nyní v tichu noci, a dívající se na mne. — — — —

Četl jsem dnes krásnou větu: „Všecko se dá zestátnit, jenom láska ne.“ Všecko se dá církevně zpolitisovati, jenom Kristus ne.

Včera jsem nepsal. V rychlíku z … a do … jsem četl „Císaře“ od Waltra Rathenaua. Tento muž píše s očima daleko i hluboko zírajícíma. Vidí přes svou dobu do budoucnosti a musil býti proto asi také zavražděn. Píše, a já jsem při tom musil mysliti na dnešní německou universitu: „Existuje veliké nebezpečí intelektuálně nadmíru silných osobností. Protože vidí většinou otázky rozumové sféry, nezatěžkány hlubokými pochybnostmi, tuchami a viděními, protože se vyznají ve zmáhání takových otázek a s ostatními zahloubanci a zamyšlenci mají lehkou hru, roste tímto úspěchem ovládající povýšenost, a jistota přechází v bezstarostnost.“ Což se to nedá říci také o velkém procentu universitních profesorů? A co píše Rathenau o výchově princů, lze skoro stejně tak napsati o dřívější výchově zámožného měšťanstva. „V dětské uzavřenosti vznikají rozhodující představy. Žije se v bolestně uzavřeném, chráněném ráji. Venku se vlní zlý, špinavý lid … Nejvyšším zákonem jest uzavřenost, ochrana proti průvanu, nákaze, nachlazení.“ Zůstává vždy radostí, jak se korunní princ statečně bránil proti takovému vychování (viz jeho Vzpomínky). Nevzešli z této sféry až do r. 1918 „vůdcové“ národa? Nesmí se zapomenout, že z měšťanstva, a pouze z něho vzešli též — faráři. Lze se u většiny farářů diviti, že vězí svým bytím nadobro v měšťáckém zaujetí? Což mohou kdy pochopiti bídu i radost, útrapu i orgii proletariátu?

Středa.

Víš, v měšťáckém církevním křesťanství se musí přece tak mnohá věc pobořit. Dnes je pro to opravdu doba. Boj o Boha jde cestou kritiky, kritiky církevní zbožnosti a církve, kritiky měšťácké spravedlnpsti a hospodářství. Odníti lidem půdu pod nohama — toť ta cesta. Bude ovšem chápána špatně. Ale kdy pak byla chápána cesta evangelia?

Slyšel jsem dnes: septima jistého ústavu kouří všeobecně cigarety. Sejdou-li se dívky dohromady, tož kouří z 18 dívek 16. Velmi charakteristické.

Syn ohlašuje pohřeb svého otce, vypráví, jak otec býval vždy věrný, jak dobrý, jak starostlivý (doslovně). Náhle jsem ho přerušil: „Pročpak jste se tak špatně snášel s otcem?“ (slyšel jsem to náhodou a na štěstí včera). Tu se obrátil ke mně rázem: „No, protože byl vždy tak ošklivý.“ První výpověď byla vypočtena na faráře a na pohřební hosty, druhá byla pravá a byla jeho omluvou, a — — nakonec se shodnou obě.

Zcela špatné je toto: lékař praví k M. S.: „Dal jsem si s vámi tolik práce. Mohu vám to říci: s pacienty od pokladny toho jinak tolik nenadělám.“ Je dobře, odhaluje-li někdo tak nestydatě svoji chamtivost. Nemocným se pomáhá, ale jen tak dlouho, dokud jsou peníze. Štěstí, že jsou ještě jiní lékaři, na př. náš profesor. — Celé odpoledne jsem ztrávil na sborovém bazaru. Takové církevní zařízení je notným tributem světu. Pije se tu čokoláda — ve prospěch chudých. Bez čokolády lidé peněz nedají! My faráři však máme aspoň říci, že to je velmi světské. Učinil jsem to ve své zahajovací řeči — jak jsem slyšel, k velikému zděšení přítomných. Nehledě na to, má bazar také něco dobrého: farář může mluvit s mnohými údy sboru.

Čtvrtek.

Byl u mne typický 65letý žebrák. Co tak často zažívám: má-li žebrák na nějakém obskurním místě těla jizvu — z války, po operaci nebo po úrazu — ihned to místo odhalí. Všecko ujišťování, že mu věřím, i když se nevysvlékne z kabátu a kalhot, nijak nepomáhá. Vždy je při tom jistá pýcha na tu jizvu. Avšak proč typické ukazování jizvy? Pouze z pýchy? Z obrany proti naší skryté, tisíckrát už ho potkavší nedůvěře? Z úmyslu, aby vzbudil soucit?

Hned za ním přišel mladý muž a prosil o boty a peníze. Je v tom vždy něco hrozného, že mladý člověk, v plné síle svých 23 let žebrá, návyknuv si napolo žebrácké způsoby, maje naučenou již odměřenou jednotvárnou žebráckou řeč — odnaučí se kdy žebrání? Šťasten si odnesl ode mne pár bot. Dá je do zastavárny???

Dnes právě navštívil jsem také svou nejchudší a nejsešlejší rodinu. Tolik špíny, tolik nemocí, taková zpustlost, tolik dětí jsem snad zřídka viděl pohromadě. Úřad pro mládež je také všecek zoufalý. K obědu tu je 13 osob. Žijí z domácké práce, jsou velikými komunisty, přijímají však chléb od Stahlhelmu. S počátku byli zcela rozumní, naříkali si poměrně málo. Muž faráře ignoroval, podal mi jen z donucení ruku a živil s dojemnou pečlivostí kanárka, zatím co jsem hovořil se ženou. Když už jsem přišel, musil jsem tu přece zanechati peníze. Ale sotva jsem je položil na stůl, přestala roztomilost a stali se lísavými. Zaopatřili jsme jim ze sboru oběd. Děti, když si jdou pro jídlo, jsou rozvedené a veselé. Když jsem zavřel dveře, potřásl jsem hlavou: beznadějné. Všecko bylo beznadějné: špína, chudoba, nemoci — beznadějné i děti. Vyváznou kdy ze vší té bídy?

Bezprostředně pod touto rodinou v tomtéž domě pravý opak, jako na posměch proti hořejším: čistota, pořádek, zdraví, práce. Odtud jsem šel k rodině, podle jejího domnění velmi vznešené. Bylo to opět pestré, páté přes deváté.

Po obědě jsem pochoval toho dobrého-ošklivého otce. Přítomen byl docela malý kroužek lidí.

O tom, co se děje nyní v našem sboru (v záležitosti farářské volby) nechci příliš mnoho psát. Ale to ti musím přece říci: udělati adventní kázání uprostřed tohoto rozkolu ve sboru, který člověka obtěžuje, proti němuž je však bezmocný, není maličkost. Mimoděk se myšlenky stále vracejí k ubohým zaslepeným vůdcům slepých. Chci, musím proti tomu postaviti prostě zcela silně Krista, Jeho samého, Jeho, jenž přichází, Jeho, jenž chce vstoupiti. Za takových poměrů, jaké jsou v našem sboru, vstoupiti jistotně nemůže. Blumhardt praví ták střízlivě: „Není sboru Ježíše Krista, který by byl ryzí ve svém smýšlení“, — není, není. Náš Pán potřebuje pro svůj sbor veletoku milosrdenství. A při tom všem cítím, jak On stojí před světem, cítím, jak On obklopuje svět jako vlnobití ohnivého moře. Čeká jen, že mu bude podáno něco, co se zapálí jiskrou. Avšak všecko zdá se býti ještě železem. A přece nesmíme nikdy zapomenouti: On stojí před světem. Proto také chci kázati: otevřte brány dokořán a pozdvihnětež se vrata světa, aby On vešel. Bude kdo tuto zvěst slyšeti?

Sobota.

Tak jako dnes mělo by býti vždy v sobotu: za celý den bylo tu pouze pět lidí, a telefon zazvonil také jen zřídka. Mohl jsem tedy pěkně klidně seděti nad svým kázáním. Jaké je to přece jen divné s kázáním: kazatel musí mluviti o věcech, o nichž s jistotou ví: sbor jim nerozumí, nechápe jich; jsou mu zcela vzdáleny; sbor bude vycházeti z kostela a mysliti: toho nedovedu nijak použíti. To člověk jako kazatel ví a přece musí tak mluvit. Nesmíme se arci říditi podle toho, čemu rozumí anebo co chce slyšet sbor. My máme přivolávati Boží příchod.

Jak jiné je přece veškero náboženské myšlení, ví-li člověk o Tom, jenž přichází. Naše dnešní křesťanství ví mnoho o tom, jenž tu byl, něco málo o tom, jenž tu je, a docela nic o tom, jenž přichází. Křesťanství je dnes klidná, ustátá, historická záležitost z doby před 2000 lety, v kterou se musí věřit už ze slušnosti. Celé křesťanství utrpí otřes, obrat, hledíme-li kupředu na toho, jenž přichází. S tím, jenž byl, lze býti konec konců hotov, — ale s tím, jenž přichází? Od té doby, co do mne vstoupily tyto skutečnosti, je mi vždy, jako by se změnil celý můj obraz světa. — Chci Ti však raději poslati celé kázání.

Neděle.

Dnes jsem kázal rád. Text je tak jasný ve svém zvěstování Přicházejícího Krista. Arci, arci, když už je to hotovo, řekne se: kázal jsem rád. Ale předtím?

Hned po bohoslužbách jsem musil vykonati dvě návštěvy ve sboru. Při tom jsem prošel svou proletářskou ulici. Tu opět přede mnou šlehlo jako blesk (mluvívali jsme o tom již často): před hodinou kostel. Byl plný. Ovšem — ale vše jen měšťanstvo. Zde sedí ve svých těsných bytech, na dvorcích bez světla, neslyší zpěv chorálů, zpěv chóru, neslyší jméno Boží, nejsou od Něho dotčeni, nejsou ozářeni jiným světem. A při tom jest advent. Ó, já bych nejraději postavil varhany a kazatelnu do prostředka ulice a kazatele také. Četl jsem právě, cos mi už častokráte radil — před několika týdny o jistém faráři, že chodí do domů, s malým zpěváckým sborem zazpívá a pak promluví. Já bych to nedovedl, já bych tu byl úplně nepůsobivý.

Dnes odpoledne jsem slyšel z dětských bohoslužeb: jistý hoch dostane bití, doví-li se jeho otec, že chodí na dětské bohoslužby. — Dále: jistá matka dovoluje svým chlapcům jiti o 4. hodině do kina jen tehdy, jdou-li o 2. hodině na dětské bohoslužby. To je mi ten mrskající otec ještě milejší.

Úterý.

Včera byl farářský konvent. Zajímavé na něm je ne to, co bylo řečeno, nýbrž jak to bylo řečeno, myslím: s jakým zorným úhlem blíží se jednotliví faráři k věcem. Jeden vychází vždy ze zákona, z církevního řádu (působí proto vždy trochu jako státní zástupce), druhý z tradice, třetí z církve, čtvrtý z národa, pátý vychází ze svého vlastního subjektu atd. Nazírání jednotlivých je zajímavé.

Večer jsem šel do jednoho z pravo stojících církevně-politických spolků, k t. zv. věrným konfesi. Také tam byl obyčejný obraz: 75% žen. Průměrné stáří odhaduji 55-60 let. Všecko malé měšťanstvo. Není to věru dobře, pobuřovati tyto hodné ženy proti těm strašným liberálním farářům. Probouzejí se tím jen nenávistné pudy, které by jinak patrně spaly. Ostatně u většiny řečníků a přednášejících byla patrna jistá přátelskost a široký obzor duševní, kterého by jim všem vespolek ani každému zvláště liberální protivníci nepřičítali.

Jen jedno chci ještě říci: mluvilo se stále, že je nutno býti vyznavačem. Při tom se výraz vyznávání bral velmi slovně. Že lze ústy vyznávati, říkati velmi hlasitě a velmi často „Pane, pane“ a při tom přece putovati do pekla, bohužel velmi přehlíželi. Ustupovalo přespříliš do pozadí, že přiznání k Ježíšovi musí přece býti přiznáním celého života. Také i to mizelo, že jenom Bůh rozhoduje, co je skutečným přiznáním k Ježíšovi jakožto Synu Božímu. Nota bene: slyším-li někoho mluvit tak prononcovaně o Synu Božím, říkám si: kéž byste také někdy klidně se zamyslili, že jest Synem Božím, nejen synem — nýbrž Synem Boha.

Středa.

Vánoční nadílka, ačkoliv jest ještě notně vzdálena, vrhá již napřed své stíny. Obdržel jsem dnes anonymní (!) dopis s podpisem: „Všichni obyvatelé domu“, že prý nemám určitou rodinu podporovat. Dcery si koupily, jakmile měly peníze, hedvábné punčochy a rodiče utratí všechny peníze za den, sotva je dostanou do rukou. Tito „láskyplní“, pokrytečtí „všichni obyvatelé domu“ zapomínají, že člověk, jenž upadá do nouze, opatří si časem nějakou orgii. T. j. v proletáři žhne skrytý žár: býti aspoň jednou bezstarostným, jen jedinkrát moci jisti, moci si koupiti, co libo. A často se proletářský útisk vybíjí jako u každého zajatce (znám to ze svého vlastního zajetí a z vězení) v orgii, t. j. skrytý žár se oprostí náhle vysoko plápolajícími plameny. Já jsem to již kdysi napsal: nejdříve se sahá po alkoholu, protože se jím člověk nejpříjemněji dostává do orgie. Jednou, jen hodinku býti pokládána za mladou dámu, jen hodinu shoditi proletářské zajetí a býti oblečena jako ctné, čisté dcery měšťácké — proč pak toho měšťáci anebo spíše ještě křesťané nechápou? Také davový průvod s rudými prapory a opojivými hesly na nesených štítech je takovou orgií: proletář jest jednou něčím, něco jednou znamená, jednou se na něj dívají, a dokonce jest obdivován, jest jednou obáván. Rozumím tomu tak dobře: míti jen jednou ilusi svobody od proletářského útisku. A proto také jim pomohu, vy anonymní „všichni obyvatelé domu“, přes ty hedvábné punčochy (za 95 fenigů) a přes pečeni, kterou si dovolí snad vždy jednou za čtyři týdny. — My duševní lidé pořídíme si přece také častěji duševní orgii. Vždyť my to máme opravdu lehké, abychom se šatili prostě a nenápadně a jídlo pokládali za vedlejší věc, když nám duševnost tolik obohacuje náš život.

Ráno jsem měl zvláštní oddavky. Mladí se sami nechtěli dáti oddat, ale matka toho požadovala. Myslím, že jsem zde našel pravý tón a pohnul srdci. Kromě snoubence byli tu ještě jen dva svědkové (byli ještě členy církve anebo vystouplí?) Všichni čtyři byli opravdu vděčni a vyjadřovali to žertovnými slovy. Jeden na př.: „Bylo to báječné.“ Mluvívám vůbec při takových malých, tichých oddavkách lépe než při parádních.

Čtvrtek.

Byl dnes zase bláznivý den. Teprve o 4. hodině odpoledne jsem mohl otevřití svou ranní poštu! Od devíti do půl druhé bez přestání chodila návštěva za návštěvou. Velmi zajímavá mezi nimi: onehdy na shromáždění „údů věrných vyznání církve“ jsem řekl, že skutečné vyznání přece není opravdu jen vyznávání ústy, že znám ze shromáždění lidi, kteří se nazývají věrnými vyznání a přece při tom páchají podvody. Hned dnes přišel muž, který se cítil dotčen. Řekl jsem mu otevřeně, že nepotřebuje dlouho mluvit, že jsem již věděl, že každý člověk i kdyby to byl vyznavač Petr, skládající vyznání u Caesareje Filipovy, je dobrý i zlý, dobré chce, ale aby vykonal, toho nenalézá, nose v sobě zákon Boží i zákon hřícha, že jsem však myslil: skutečné vyznávání je právě vyznávání životem, celým bytím. Jinak že to zůstane pouhým říkáním „Pane, Pane.“ Nemusil jsem mu mluviti ostře do svědomí. Jeho svědomí bylo zasaženo. Přišel. To, myslím, stačilo. Bylo to již více, nežli jsem se odvážil doufat. My faráři bychom snad měli častěji mluviti tak zřetelně. T. j. dělat něco takového člověk arci nedovede. Vyšlo to ze mne okamžitě tak ostře, aniž jsem si to předem promyslil aniž bych chtěl.

Kdosi byl nad 3 markami, které jsem mu dal, docela rozpustilý a přímo žertovně vděčný. Čekal zřejmě pouze 1 marku. Anebo se tak těšil, poněvadž myslil, že jsem mu všechno věřil. Avšak tomu tak nebylo. V nouzi byl rozhodně. I když to zveličuje.

Večer jsem si zjednal přístup do členské schůze sociálně demokratické strany německé (S.P.D.), na níž mluvil jistý evangelický farář o církvi a socialismu. Podmínkou bylo, že nebudu v diskusi mluvit. Mluvil-li jsem Ti nedávno o ohromné odpovědnosti stahlhelmových farářů, tož dnes o stejně veliké odpovědnosti farářů z S.P.D. Jsou-li německo-nacionální faráři, musí ovšem býti též faráři socialističtí. Ale musili by to právě býti skuteční zvěstovatelé, poslové, nositelé zvěsti o Bohu. Ten, který zde mluvil, byl ještě tak zajat vybledlým racionalismem z anno 1790, že o Bohu nebylo vskutku ani potuchy. Doslova: „Bůh ve vlastních prsou — jinak si ho nedovedeme představit. Hlavní věc jest láska k lidem. Proroci postavili lidskou stránku do popředí (!).“ Prohlásil, že my můžeme mysliti jenom anthropocentricky a Boha si představovati jen ryze immanentně. Víš, musím doznat: já jsem nepokládal takový starý, zvětralý racionalismus ještě za možný — aspoň ne u faráře, snad ještě u socialistických žurnalistů a učitelů, kteří čtou populární filosofické a theologisující korunové brožurky. Ale farář? Dále řekl doslova: „První budou posledními — tuto větu bylo by možno označiti diktaturou prolétáriátu.“ Náboženský nedostatek byl strašný. Dobré bylo toliko, jak socialistům kázal pokání a potom prohlásil: „Materialismus jest náboženstvím velkokapitálu, před tím by se mělo dělnictvo stříci. Je zrádcem třídy, kdo myslí na sebe. Náboženstvím dělníkovým jest obětavost. Této obětavosti učíme se z bible.“ Při jeho stanovisku bylo velmi slušné, jak v tomto kruhu obhajoval církev. V diskusi vystoupil nejdříve šéfredaktor socialistického listu. Můžeš si představit, jakou převahu nad námi faráři mají vždy materialisté, pokud nevíme nic o transcendentním Bohu. A právem. Nuže, tento šéfredaktor (nikoliv farář) vytvořil atmosféru, jež se dotýkala svědomí a bylo ji možno nazvati přímo náboženskou, když velmi důtklivě volal na soudruhy: „Rozmyslete si jen, co to znamená: miluj bližního svého jako sebe samého. Rozmyslete si, jak daleko, daleko je každý od toho vzdálen. Rozmyslete si, jaký by to byl převrat, kdyby se to stalo skutkem: „miluj bližního svého jako sebe samého.“ Potom to dal faráři: „Obětavost byla dříve, než byla bible, a vyskytuje se také u goril, které bible neznají. — Proletář pyká dosti, nepotřebuje býti od nynějšího křesťanství volán k pokání. — Socialista odmítá církevní oddavky, protože církev žehná manželstvím bohatého, napolo umírajícího hejska s mladou dívkou.“ Zakončil: „Člověku Ježíši Kristu naši hlubokou úctu, evangelické církvi náš boj!“ — Když jsme se my onehdy potýkali se socialisty o křesťanství a socialismus, rozbila se debata pozdě v noci u otázky „tento a onen svět“. Mluvili jsme však tehdy také o Bohu a ne pouze o Bohu ve vlastních prsou. Dnešní večer byl velmi smutný pro Boží věc. Poradil jsem hned druhý den tomu faráři ze S.P.D. naléhavě, aby četl Rudolfa Otto, Karla Bartha a Blumhardta, aby se zbavil svého pustošivého racionalismu. Nepřijal toho ve zlém, je to vůbec poctivý člověk. — V celém shromáždění ostatně nepadlo slůvko proti Ježíši Kristu, jen proti dnešnímu křesťanství a proti církvi. Zajímavá je věru vůbec změna v stanovisku socialismu, také ryze materialistického socialismu vůči křesťanství. Dříve (do 1914) byla tu jen ironie a pohrdání vším náboženským. Dnes se kladou na křesťanství požadavky, plynoucí z Krista, z Krista jsou vznášeny proti dnešnímu křesťanství žaloby! Nutno čísti pravidelně socialistické noviny, pak to člověk vidí. Ať byl takový večer jakkoliv smutný, nezapomínám přece nikdy: že totiž odborové hnutí udělalo více pro dělníka, tedy více proti bídě a proti bezpráví než církev — že tedy Boha v tom více poslechlo než církev. I když to odborové organisace samy nevědí a vědět nechtějí.

Pondělí.

Dnes večer jesličky bývalých konfirmandek pro konfirmandky nynější. Opět jsem žasl: mnohá, která při vyučování nevydá ani hlásku a sedí při něm zcela způsobně a tiše, je mimo vyučování zcela divoká, rozpustilá jako vyměněná. Nejraději bych si vzal celou tu svou společnost a táhl s ní na 14 dní do fořtovny v hlubokém lese; vyučoval bych je, ale žil především s nimi, hrál i dováděl s nimi, abych věděl, jaké vlastně jsou. Jednou to také udělám.

Něco jsem objevil. U nás oživla díky Blumhardtovi myšlenka o Ježíši-králi a je stále silněji pojímána. Také v katolicismu oživla. Zdejší laskavý děkan poslal mi na mou prosbu papežovu encykliku „Quas primas“ z prosince 1925 o zavedení svátku Krista-krále. Táž myšlenka v obou konfesích! Lze viděti zřetelně: Kristus kráčí vpřed, kráčí skrze obě konfese! Neváže se lidským rozhraničením církví. Ačkoliv katolická církev jistě nedopustí Blumhardtova vlivu na sebe, proráží v ní přece totéž jako u nás: boj proti tomu, že se lidské obory vymykají vlivu Kristovu (stát, hospodářství, politika). Katolická církev to nazývá „laicismem“. My mluvíme o bludu svézákonnosti politiky, hospodářství. Proti tomuto bludu povstává Kristus. Vexilla regis prodeunt! (Korouhve královy postupují.)

Úterý.

Sotva shledám dohromady, co se všecko sběhlo. Od jistého konfirmanda jsem dostal zápis kázání. Docela frázovité, takové pravé „vzdělavatelné“ žvanení. Odkud to asi má takový hoch? Já přece nikdy tak při konfirmačním cvičení nemluvím a v mých kázáních se takové výrazy nikdy nevyskytují. Náboženská fráze jest zjevně kusem přirozenosti, kusem těla. Avšak někde přece musil ten hoch slyšeti takový žvást. My faráři a učitelé nemůžeme ani dosti střízlivě, ani dosti přirozeně mluvit, jinak nikdy děti neuvěří, že za našimi slovy stojí skutečnost.

Včera při naší vánoční slavnosti byly bohužel ukradeny peníze. To nám způsobuje velké starosti. U jesliček bývalých konfirmandek! Proč vánoční písně nezahánějí ďábla?

Čtvrtek.

Jistý farář vyprávěl, že při jeho konfirmační hodině byly vrženy smrduté bomby. Co se děje ve vážených schůzích městského zastupitelstva, to dělá mládeži přirozeně psinu. Ostatně člověk se přece vždy opět klame o svých konfirmandech: mladík, jenž mi netázán ještě nikdy neodpověděl a tázán odpověděl velmi prostředně, napsal mi docela skvěle kázání a to s tak samostatnými výrazy a s takovým pochopením jádra kázání, že jsem opravdu žasl.

Sobotní noc.

Paní, v zahraničí provdaná, jíž jsem v dřívějších letech musil častokráte říci pravdu, píše mně dnes po prvé pod dojmem jistého úmrtí: „I když mnohé Vaše názory nenalezly u mne souhlasu, zůstalo přece v mé duši uchováno to, co jste mi říkal o Bohu a jeho slově.“

Celý den jsem ztrávil vánočními přípravami. Asi 250 lidí musím poděliti! Dobře zachovalé obleky mám, ale peněz není. Ostatně probíhá církevním životem vánoční slavnost po slavnosti, jesličky po jesličkách a odnímá tím to, co má teprve darovati domácí slavnost svatvečerní.

Zítra čtvrtý advent. Zdalipak to již zní v srdcích sboru? Myslí jenom na jídlo a dárky, či na to, že chce zasvítiti paprsek z věčnosti?

Mně je dnes zcela adventně. Adventně Tě pozdravuji.

Čtvrtý advent.

Dnes jsem neměl kázání. Ale zdá se mi, že mi mělo býti dáno zřetelně najevo, že farář je v úřadě i v neděli, kdy není na něm kázat. Doufal jsem, že budu míti klidný den, chtěl jsem jednou něco číst a myslit na svá vánoční kázání. Avšak od 11 do 3 — s krátkou přestávkou na oběd — přicházeli lidé. Zvláštní, jako by věděli, že dnes nemám kázat, že tedy jsem zde pro ně. O 1/2 4 domácí křest, potom návštěva ve sboru, potom na klinice a když jsem se vrátil, seděla tu již Frieda K., která zůstala do 8 hodin. Tak jsem večer konečně mohl dále číst, co jsem ráno načal.

Často — a dnes i včera tomu tak bylo — přicházejí ke mně lidé, kteří mne prosí o radu. Radím jim, ale oni toho přece nekonají. Ba, zdá se mi, jako by věděli již, když vstupují do pokoje, že se podle mé rady nezařídí. A přece se musí ptát. Vnitřně se již vlastně rozhodli. Chtějí však ještě něco slyšet, ať již souhlas anebo odpor, s čím se chtějí vyrovnat.

Je mně vždycky nepříjemné, když lidé si činí nárok na mou finanční pomoc anebo podobnou péči. Žádají mé pomoci přímo pánovitě, a neděkují, anebo tak, že to děkování vlastně není. Ale i když je mi to nesympatické — v základě mají přece pravdu se svým nárokem. My „mající“ jsme povinni pomáhati. A pravděpodobně je to kus farisejství v nás, že chceme, abychom byli proseni, abychom byli hezky skromně žádáni: naše vysokost má tím býti uznána, naše dobrota má vyniknouti. Chceme býti prošeni, chceme býti milostiví. Farizejství v nás vězí všude.

Vidí-li člověk ve svém vlastním domě, kolik namahání působí malé děti, pak pochopí, proč mladé ženy a matky nemohou v neděli dopoledne vlastně vůbec do kostela. Snad se o to jednou ve svém novém sboru pokusím, zaříditi v blízkosti kostela něco takového, kam by mohly matky dávati své děti, aby si pod bezpečnou ochranou hrály.

Včera jsem nepsal o svých návštěvách. Byl to kaleidoskop. Z nejelegantnějšího domu s nejkrásnějším kobercem do nejšpinavější hospody, odtud k vdově (pohřební návštěva, — nebylo u ní ani stopy po nějakém zármutku nad ztrátou, ale vyslovila se také poctivě, že žádná mezera nenastala!!). Odtud do domu, kde mám vykonati pozítří oddavky, a nakonec k matce opravdu stižené starostmi: její syn trpí, snad napolo umírá. Takové protiklady! Jsou však dobré; tak aspoň farář dostává oči, aby viděl.

Pondělí.

Prožil jsem dnes opět zkušenost: modlím-li se při konfirmačním cvičení nakonec, pak vycházejí dítky zcela pokojně a tiše. Kdybych se modlil po každé, pak by to na ně nedělalo vůbec dojmu. — Bylo to ostatně onehdy velmi těžké, když jsem musil jim říci, že jich konfirmovat nebudu.

Jistá chytrá paní mi dnes píše, že můj poslední spis je nebezpečný, dav prý není na to zralý. Divím se takovému stanovisku. Lidé se ptají vždy hned na účinek a výsledek, místo aby se ptali, zda je to pravdivé. Jenom na to přece by se měli tázat. Je-li to však správné, pak se to musí říci a pravda vždy nějak osvobodí. Neměli bychom míti vždycky tolik úzkosti. Dav? Nemohu uznati, že je o tolik nezralejší než jednotlivec. Vím přirozeně o davové hypnose a psychose. Avšak ta nastupuje také u věcí, které pokládají za dobré pohrdači davu, na př. vypuknutí války 1914. Mluví-li se o davu, tož mívají lidé, zdá se mi často, zmatenou představu o hloupých, chamtivých lidech a chtějí tím říci, že přirozeně sami nejsou hloupí a chamtiví.

Úterý.

Těm, kteří mají býti obdarováni, vložil jsem peníze do obálek, vždycky při tom uvažoval: 5 marek nebo 10 nebo dokonce 15 marek, přiložil pozdrav, napsal adresy. Trvalo to řadu hodin. A v mysli mně přecházeli všichni ti lidé: nemocní a staří, pobloudilí a nouzi trpící — k takovým právě přece přišel Ježíš. Odpoledne jsem měl oddávky v domě. Domácí oddavky jsou mi vždycky příliš úzké. Potom jsem dělal vánoční balíčky pro ty, kdož peněz nepotřebují, ale přece mají dostati pozdrav od faráře, knihy atd. Potom jsem vypracoval program štědrého večera, zítra musí do tisku. Jestliže má sborová pomocnice nerozdělila obleky a životní potřeby, musil bych s tím začíti teď, o půl druhé v noci. Zvonek u domovních dveří zvoní tyto dny bez přestání. Nebohá služka má při tom vařit a uklízet. A přece je to na faře krásné, leží-li všude plno věcí a tolik jich je přinášeno.

Dnes jsem zakusil mnoho nevděku od člověka, jemuž jsem věnoval mnoho času i peněz. Bolí to, ale namáhám se, abych si řekl: nepomáháme, abychom sklízeli dík. Dnes bude zase krátká noc.

Středa.

A co bude s mými kázáními? — Tato slova jsem napsal ještě včera v noci. Neboť při všem tom ruchu, při množství rozmanitých lidí a myšlenek, které táhnou hlavou, pracovati vážně o vánočním kázání, je úplně nemožno. Dnes odpoledne počali konfirmandi roznášeti dárky. Třicet dalších balíčků jsem právě ještě udělal.

Dostal jsem dopis z Porýní. Evangelická církev se tam prý dává úplně určovati a říditi protikladem proti katolictví. Kdyby to byla pravda, pak by to bylo znamení úpadku. Je nemožno žiti z negativnosti.

Právě jsem si připravil svou promluvu pro štědrovečerní shromáždění. Jistě jinak, než lidé očekávají. Očekávají přece většinou cosi sentimentálního. Ale nesmím tu povoliti.

Štědrý večer.

Vidím před sebou vždy ještě naplněný kostel. Moře hlav: tak to vypadalo s kazatelny. Nebylo možno rozeznati jednotlivé lidi. Chor zpíval tak jemně a čistě, že jsem se ani neosměloval, mluviti do ticha, které utvořil. Viděl jsem od oltáře oči, vyjasněné svitem svěc — ne lidi, toliko oči — všechny, jak do neurčité dálky jdou, všechny, jak na daleké cesty zří, putují, hledají Betlehem. Nikdy není kostel tak plný, jako na Štědrý večer. Dal jsem natisknout 1500 programů. A daleko nedostačovaly. Sta lidí prý se musila vrátit od dveří. Takové množství samo o sobě působí úzkost, jest jistě proti policejním předpisům a nebezpečné. A přece je krásné. Neboť proč přicházejí? Přece ne, aby viděli stromky — ty mají doma — nýbrž aby slyšeli, co vlastně na vánocích je, aby slyšeli, že se přibližuje zemi Bůh, Neviditelný, Vzdálený, Skrytý — a že se blíží v dítěti. Doma pořádají si dnes lidé rodinný svátek. Do kostela jdou, aby slyšeli o vlastním ději vánočním — docela jedno, vědí-li, že proto jdou či nikoliv.

Potom jsem šel do noclehárny. V kostele jsem mluvil podle napsaného a naučeného rukopisu, v noclehárně bez něho. A přece jsem tentokráte v noclehárně mluvil mnohem lépe. Nezpůsobili toho ti vyobcovaní, lidé bez domoviny? Seděli přede mnou: starci se šedivými vousy a mladí muži, zcela mladí, bezvousí. Nejdříve přirozeně odmítali v nitru toho flanďáka, ale po několika slovech naslouchali. Dítě věru přišlo k chudým, nic nemajícím, k pastýřům v chlévě — „protože neměli místa v hospodě.“ Tolik mne dojalo pomyšlení na to, jak já to mám dobré: po slavnosti v noclehárně jsem šel k své rodině, do svého obydlí, k svým dětem, k svému stromku. A oni toho všeho nemají. Když jsem jim hned na začátku řekl, že já to mám mnohem lépe nežli oni, tu se vnitřně ztišili a naslouchali.

Zvláštní: dopoledne přišli někteří — jen, aby poděkovali za vánoční dárky, mezi nimi také farářské dcery. Při tom jsem viděl, jak málo se dovedou lidé vmyslit do našeho povolání. Když mám o páté štědrovečerní pobožnost, navštíví mne dopoledne! A o 1. hodině ještě pohřeb. Bylo mně těžko jej v svatovečer vykonat. Tolik jsem si přál, aby také do temné hodiny vniklo kolem rakve věčné světlo, jež dává světu novou zář. — Ó, kéž by zářilo!

První vánoční svátek.

Včera večer od 1/2 8. náležel jsem pouze své rodině. V nitru ovšem, tam to mnou před hořícími svíčkami přece stále trhalo: Zítra odpoledne musíš kázat, mluviti o slově, které tělem učiněno bylo. Dnes dopoledne tedy jsem pracoval pilně a s největším úsilím — až do páté a potom jsem kázal. Udivilo mne, že dnes odpoledne bylo tak plno. Já bych na první svátek nešel odpoledne do kostela, kdybych nemusil. Jací jsou to lidé, kteří sem přicházejí? Osamělí? Zdálo se mi, že tam dole sedí leckterá cizí tvář. Také mnoho vysloveně proletářských postav se ukázalo, kterých jsem jindy nevídal. — Nejkrásnější bylo ostatně, když jsem šel včera z noclehárny domů. Procházel jsem ulicemi svého okrsku pomalu a viděl své údy pod stromečkem, tiše jsem zdravil nahoru do oken a pod mnohými také vážně. Cítil jsem se tu tak srostlý se svým sborem.

Také tento večer náležel zcela mé rodině. Arci, abych byl jak se patří otcem rodiny, na to jsem byl přece příliš unaven.

Nyní přeji Ti jasnou zář.

Druhý svátek.

Dokonce ani dnes jsem nebyl zcela volný, neboť přišli lidé a ohlašovali dva pohřby, také oddavky byly ohlášeny, načež jsem měl domácí křest, vánoční slavnost a konečně se dostavili ještě dva nebožáci.

Tento rok jsem opět užasl nad tím, jak se vánoce slaví povrchně a řemeslně, tancem, kopanou. Každý společek musí pořádati „vánoční nadílku“ a rozsvítiti při tom stromek. Stromek však patří do kostela a do domu. Vánoční stromky jako reklama ve výkladních skříních a jako ozdoba tancovačky měly by býti přímo zakázány. Divíš se, že komunisté i socialisté proti tomuto měšťáckému slavení vánoc protestují? Nemají ti protestující jiskérku pravdy? — Avšak tím méně si smíme my dáti zoškliviti, abychom nemluvili o slavnostech, k nimž si nás lidé vyprošují, a nepoukazovali na čin Boží, jenž se tu v svaté noci udál. Nahoře jsem řekl: dejte nám, farářům, také někdy tiché vánoční dny a zde musím nyní sám říci: Chceme volati do slavností vánočních slovo o vlastních vánocích. Lidská síla a úřední povinnost ocitají se tu již zase v konfliktu.

Třetí svátek.

Dnes pohřeb, zítra oddavky a pohřeb, pozítří dvojí oddavky a křty. Ostatně tato poslední dvojice — muž i žena jsou lékaři — našla si text: Co se vidí, je časné, co se nevidí, je věčné. Krásné, že ano! To budu mluvit rád. „Po svátcích máte klidné dny,“ mínil nedávno jistý bankovní úředník. Nic takového nepozoruji. Na zítřek jsem si objednal na tři hodiny stenotypistku. Taková spousta nevyřízené pošty tu leží. Do nového roku s tím nechci.

Dnes byla u mne jistá matka: nesmí se svým synem vydati za oběd více nežli 30 fenigů. Jinak do měsíce nevyjdou. Dva dospělí lidé jedí dohromady za 30 fenigů!

Jistý školní rada stěžoval si na to, že lidé začínají už v kostele vyslovovati svůj úsudek o kázání, místo aby je nechali teprve v sobě dozníti.

Dnes byl u mne muž, jenž si stěžoval na soustavu práce na pásmu * Systém, při němž výrobek v jednotlivých stadiích jest posuzován strojem to od dělníka k dělníku v časových mezerách co nejmenších, pro dotyčný výkon předem, tak zvaným pásmem, transportérem dle nejzdatnějšího dělníka vyměřených, takže dělník je nucen v době určené bez ohledu na své disposice pracovní i zručnost vykonati na něm práci, sobě přidělenou. Systému toho se užívá v závodech racionalisovaných. (Poznámka překladatelova.), jež byla zavedena v továrně, a řekl, že jeho fysické i psychické síly prostě nepostačují; zdali bych mu nemohl zaopatřiti nějaké jiné místo. Tento systém pracovní představuje skutečně nejrafinovanější využití lidské síly. S člověkem se zachází jako s kusem stroje. Že je některý den méně výkonný než jindy, na to se nehledí. Svůj úkol musí vykonat, ať je zrovna ten den snad nemocen, ať celou noc bděl nad lůžkem svého nemocného dítěte, to nic neznamená. Svůj úkol musí vykonat. Tento systém vydře z člověka vše, co se vydřít dá. Brzké opotřebení, brzké stáří jsou nevyhnutelné následky. A při tom se člověk stává strojem. Pásmo jest pán, kterého musí býti bezpodmínečně posloucháno. — Kovodělník, jenž byl u mne, prostě se vzepřel vnitrně proti zmechanisování svého života. Pro mne tu stojí zcela zřetelně proti sobě: Kristus a práce.

Čtvrtek.

Při křtu, který jsem vykonal, objevil jsem vložnici, kde jsem si oblékal talár, dvakrát po 30 lahvích 60 lahví piva. Bylo pozváno 6 pánů. Dětský křest ne sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti), nýbrž alcoholis (alkoholu). Ach, mně je vůbec často tak těžko křtít. Děťátku se ukládá nejtěžší věc, kříž. Křtem býti pohřben ve smrt. A často se musím při tom věru velmi namáhati, abych vnitřně slyšel, že Bůh mluví ve křtu. — Zřídka kdy se mi také podaří, dostati se ve své křestní promluvě nad slova „věřím v Boha, Stvořitele“. Záleží přirozeně na posluchačích; neboť kdo dnes v křesťanském sboru vůbec myslí při křtu na Boha? Myslí se na zrození, kávu, koláče, pivo, na rodinný svátek, jejž musí farář odekorovati. Častokráte se pokouším učiniti do nálady rodinného svátku průlom drsným biblickým slovem, které volám na fraky a hedvábné šaty. Ať si je to jim — rodičům nebo kmotrům, třeba pohoršením, že člověk něco takového při křtu říká.

Silvestr.

Právě jsem skončil přípravu k svému silvestrovskému proslovu a dříve než se jí začnu učit, slovíčko Tobě. Samy o sobě zdají se býti tyto proslovy lehké; také jimi přirozeně jsou, poněvadž sbor je jistým způsobem vnímavý. Avšak tím větší jest přece nebezpečí pro kazatele, že sbor v jeho náladě utvrdí, místo aby jej postavil před samého Boha. Existuje vůbec v kazatelství nebezpečenství, jež stále, po každé znovu, musí býti přemáháno, že my totiž chceme míti krásné kázání, že se chceme s Bohem vyvyšovati. Platí-li na koho, pak na nás kazatele: zemřete, aby Ježíš žil — jak poznal a kázal Blumhardt. Zemřete, vy, faráři, aby On byl vyvýšen, tak slyším volání nad námi faráři. Jestliže lidé uznávají kázání „krásným“, pak je to pro nás vždy výstražným znaměním: Pozor, zdali s tebou neseděl za psacím stolem ďábel, anebo nestál na kazatelně! Kdo potřebuje tolik odpuštění jako farář?

Nyní se chci učiti kázání.

1. ledna.

Jak se začínal pro mne tento rok? O šesté včera jsem měl silvestrovskou slavnost, kostel byl plný. Jak jsem tušil, lidé měli pohnutlivou náladu. Jistý školní rada mi řekl: „Silvestr je pro mne z dní, kdy chodím do kostela, nejmilejší, nechyběl bych nikdy.“ Přede dveřmi sakristie vyslechl jsem tento rozhovor: On asi 22, ona nějakých 18; ona (lichotně): „Pojď přece, prosím, se mnou, prosím, prosím, prosím“; on: „A i když nikdy nechodím do kostela, na Silvestra jdu“. Ona se hněvá, on zůstává na svém. Nakonec ona rozzlobeně odchází. S cesty volá ještě jednou: „Přijď aspoň potom k nám“. Patří k tomu mnoho, jiti proti vůli svého miláčka na bohoslužby — nechodí-li tam člověk jinak nikdy. — Místo liturgie jsem četl některá místa z Písma. Mezi jednotlivým čtením zpíval sbor mnoho veršů. Nato byla tichá Večeře Páně.

Po večeři jsem si musil zasednouti ke svému novoročnímu kázání, neboť dnes v deset hodin mám opět kázat. Včera večer v 6 hodin — dnes v 10! To je vlastně šílenství. Nesmíme se více rozčilovati nad farářskou frázovitostí, ani ji ironisovati. Vždyť jsou k ní donucováni. Neboť jak dlouho lze vydržeti takový způsob práce jako já nyní? Duch může býti hotov, ale tělo je přece příliš mdlé. Tyto dny mám opravdový soucit s frázovitými faráři. Špatné je přirozeně, že oficielní církev neodstraňuje přílišnou nabídku kázání. Neměla by to evangelická vrchní církevní rada prostě zakázati, aby farář kázal na Silvestra, Nový rok a 2. ledna, jako to musíš dělat Ty? Tu člověk dělá ze Slova úmyslně slovíčka, žvanění — a to pouze proto, že gregoriánský kalendář tak probíhá. Pudí-li to faráře, kázat tři dny za sebou, pak to přirozeně musí dělat. Avšak jinak je to výchova k žvanění. — Včera večer tedy jsem se posadil k přípravě po 8. hodině. Rodina? Pro faráře neexistuje. O půl druhé s rozpálenou hlavou a s rozpálenýma očima jsem byl hotov s náčrtem. Byl to pouze náčrt, neboť za půl šesté hodiny nemohl jsem kázání správně propracovat a napsat. Po špatném spánku jsem vstal v 7 hodin a potom v 10 hodin jsem tak říkajíc volně mluvil. Pomysli si, celá řada lidí byla zde včera večer i dnes ráno. Nemá to však valného výsledku, říká-li člověk celá kázání volně. Nejsou tak vybojována, nevyrostla z takového zápasu jako ta, u nichž si člověk rozváží každé slovo. — O dvanácté zazněl zvon našeho kostela. Postál jsem několik okamžiků tiše u okna a myslil na sbor, na starý i na ten příští a myslil na všecky lidi. Měl jsem dnes bohužel ještě oddavky a křty: byl jsem tak vyčerpán, že jsem se při řeči zpotil jako pudl, kterého hodili do vody, a musil jsem potom jiti na několik návštěv.

2. leden.

Dnes ráno roztoužil jsem se opravdu po tichu. Celý den jsem se potácel mezi nervositou a mdlobou. Avšak obé ovšem nesmí být. Hlava je jako motor. Nuže, dnes ráno, přes to že je neděle, byli zde v hodině návštěv tři lidé a k tomu trojí oznámení pohřbů!

V půl jedné odešel poslední návštěvník. O půl druhé jsem měl křest. Když pak ještě v sakristii čekali údové staršovstva, aby se mnou mluvili, musil jsem se řádně sebrat, abych byl ještě zdvořilý.

3. leden.

Dnes tři pohřby: o půl druhé, ve dvě, ve tři hodiny. Normálního pozemšťana jeden pohřeb vnitřně rozruší. Farář běží od jednoho k druhému. Docela vnějšně: utvořiti si obraz těchto tří lidí, z nichž neznal ani jednoho (!), a mluviti o nich. A pak to ostatní na tom, to hlubší. Třikrát po sobě se modliti Otčenáš! Třikrát mluviti o Bohu, o Bohu, jenž provolává vzkříšení nade všemi mrtvými, mluviti tak, aby to bylo slyšeno, mluviti tak, aby do srdcí padla jiskra vzkříšení. A nepadne-li vůbec, jaký smysl má celá ta církevní slavnost? — Kdybych si nebyl všecky tři proslovy vypracoval přesně, byla by z toho zmotanina.

Když jsem dutý a prázdný a ubojován přišel domů, již zde byli pro mne, abych šel k souchotinářce, která brzo zemře, je však statečná a má jasno. Potom jsem byl ještě u rodiny zcela zpustlé. Všecko zpustlé — vnitřně i na venek. Muž, přirozeně nezaměstnaný, stál u kamen. Oh, tihle nezaměstnaní peciválové! Zaujala mne celá nesmyslnost pozemského putování. Co má člověk v takovém případě říci? Normální občan by mluvil o vzchopení se, o dobré vůli, o tom, že se něčeho dopracuje atd. Avšak oni věru ještě nikdy nestáli. Proto zde není také žádného pádu. Vždyť nikdy nestáli. Ani jedinký z celé světnice.

Dnes večer jsem pracoval. Tu v 10 hodin přišel ještě Dr. U., člen staršovstva, a tázal se pomocnice v domácnosti: „Co, pan farář ještě pracuje?“ A přece zná farářskou práci. Avšak skutečnou představu nemá přece nikdo. Když ve tři čtvrti na jedenáct odešel, tu to teprve u mne pořádně začalo, neboť v neděli mám kázání na rozloučenou.

4. leden.

Víš, co by bylo dobré? Kdyby se celá církev rozpustila a kdyby se řeklo: Kdo chce k církvi náležeti, slož prohlášení. Byl jsem totiž dnes ráno u členů církve, t. j. pokřtěných a platících církevní daň, kteří nebyli od konfirmace na bohoslužbách — s jednou výjimkou: na oddavkách. A nyní přirozeně ohlašují své dítě ke křtu.

Právě dnes ráno poslala mi slečna R. tento dopis, který jí napsal mladý farář z Duryňska:

Největší obtíž však jest zkušenost státní a s ní souvisí vše ostatní, také to, co jsem osobně zažil. Dnes jsem úplně bezradný vůči celku a nevidím, kam to přijde, poněvadž je mi temné, co mám dělat. Je velké zpuštění v církvi, tak veliké, že všichni lidé se zdají býti nemocni, ti, kteří jsou v církvi, i ti mimo ni. — A oni jsou vskutku nemocni, ale není lékaře. Každé kázaní mne dělá bezmocnějším; neslyší nikdo, protože nic nedovedu říci. Při tom se vždy domnívám, že to dělám „lépe“ než druzí, že mám „správnější“ theologii. A je tomu také vskutku tak. Ale to je soukromé potěšení theologů, nejzbytečnějších lidí, jací dnes jsou, měřeno podle jejich činnosti. „Zbytečný“ — to není arci ještě žádné odsouzení; avšak zbytečný z nedostatku vážnosti a smyslu pro skutečnost! Já bych se dnes trochu jinak postavil k věci, o níž pan farář … (spisovatel tohoto Denníku) tehdy psal ve svém časopisu. V jeho tvrzeních skrýval se přece rozhodně poznatek, že zvěstování má zasáhnoufi tam, kde se dnes odehrává život: v „hospodářství“. Arciže, jenom „odkrývati“, jakž to zní v ep. k Židům 4, 13, na světlo vynášeti nespravedlnost, jež se pak sama od sebe bude souditi. Avšak kdo k tomu má dnes sílu, kdo to smí? Neboť v základě za vším, co dnes faráři dělají, je doznání jejich nemohoucnosti, že by mohli dělati něco jiného, zatím co my, „gnostikové“ snad také raději nic jiného nepodnikáme, neboť chybí zabrání, které by odpovídalo poznatku. „My“, — míním sebe a podobné faráře. Ale všecko se proti tomu vzpírá, a zbytek víry v Slovo, v zaslíbení, jež jest mu dáno, také patrně zdržuje. Co se všecko děje a koná v církvi, víte jistě stejné z Vestfálska. Jenom jedno: „U prostých lidí nelze si se slovem nic počít; je lépe, přeďváděti jim filmové obrazy“, řekl včera jistý farář na odůvodněnou svého „rodinného večera“ na jeho vsi. Tento příklad může všecko objasniti, snad mi přináší také omluvu pro mou dvojnásob ostrou oposici, kterou bych tak rád odložil, ale nemohu. Církev není víc než obchodní dům, kde chtějí lapati zákazníky laciným zbožím. A to se nazývá — služba lásky. Ale chci teď přestat. Nemyslete si, prosím, že jsem příliš netrpělivý anebo příliš zaujatý. Jsem jistě obé, netrpělivý i zaujatý. Což však není hranice pro trpělivost a což člověk neumí — tážu se teď — také veřejně jmenovati takové věci pravými jmény? Ale to přece není vůbec otázkou; bude se to dělat, až bude čas. Přijměte to celé jako zprávu o tom, jak se mi daří.

Když jsem tento dopis přečetl, měl jsem velikou radost z toho, že takoví faráři se začínají dnes vyskytovat. Vzchází nové pokolení theologů. Přicházejí lidé, jimž je Boží soud nad církví, v níž pracují a kterou milují, bezprostředně živý. Takový muž, jako pisatel toho dopisu, má těžkou cestu. Což však není příznačno pro uplynulé století a pro mnohé staré a mnohé středověké a též pro mnohé mladé faráře, že do povolání farářského vklouznou, jako do každého světského povolání? Ctu-li však takový dopis, pak jsem vděčen a pln veliké naděje. Naději se nové církve.

Zajímavá věc se přihodila dnes při pohřbu. Matka i dcera zemřelého jely se mnou mlčelivě na pohřeb. Náhle praví matka dceři: „Vidíš, tatíček přece jen rád nezemřel.“ Na můj udivený pohled odpověděla mi: „Vždyť venku prší.“ Mně dosud neznámá pověra: prší-li při pohřbu, pak mrtvý nezemřel rád. Zemřelý byl člen zednářské lože, velmi oblíbený a velmi — liberální.

Středa.

Při způsobu našeho dávání musíme býti věru co nejopatrnější. Obdržel jsem dnes stížný dopis o spolku v našem sboru, k němuž ovšem nemám vztahu; stojí v něm: „Jsou nadkřesťanští lidé, kteří od našince požadují, aby si přisel pro dar v určitý čas a do druhého poschodí. Taková beztaktnost způsobuje zlost, ne však radost. Jiní, kteří se křesťany nenazývají, nežádají po mně, 72leté, že si musím jíti pro jejich výpomoc ve stáří, po leta poskytovanou.“ Zde se potkáváme s opakem toho, co jsem Ti nedávno psal: přecitlivělost při přijímání darů. Ale z takových případů se člověk vždy opět učí. A vždy opět pociťuje, že je to něco člověka nedůstojného, musí-li žiti z darů jiných — pokud nejsou dávány tak, jako děti dávají svým starým rodičům a bratří svým sestrám. Vybízeli by „nadkřesťanští lidé“ také své staré rodiče, aby si přišli pro ty věci? Také všechny vánoční nadílky s farářským proslovem, s bohatě oblečenými dobročinnými dámami zde a potřebnými lidmi onde, jsou vždycky „krásné“ jen pro faráře a dobročinné dámy, pro přijímatele jsou trapné, protože si uvědomují při tom svou potřebnost.

Dnes dlouhá hodina návštěv, mnoho návštěv (8!) jsem vykonal sám, oddavky a schůze staršovstva, jejíž průběh byl poměrně bez boje — má poslední ve sboru. Po skončení jsem si sedl k svému kázání, k svému kázání na rozloučenou.

Dnes jsem obdržel přiložený dopis. Tak zcela jiný, než včerejší a přece také tak pěkný. Jedno procento návštěvníků jest „rozmachem“!! Což jsou stále ještě lidé, kteří věří, že s naším zvěstováním a naším vyznáním jest vše v pořádku? Dopis zní:

Chápu se rád příležitosti, abych Vám poděkoval za tak mnohé z Vašich kázání, z … obvodu a časopisu. Mnohé věci jdou se mnou tiše a uplatňují se v práci ve vlastním sboru. Mám zde církev kolem 1100 duší ve třech vesnicích, dvou polních velkostatcích a v jednom lesním revíru. Velká vzdálenost spolu s mimořádně špatnými cestami nesou s sebou, že osobní styk se sborem pomocí domovních návštěv je získán jenom pomalu. Poměry zde byly a ještě jsou mimořádně smutné; mnoho chyb také bylo spácháno na lidech. Potom přišla revoluce a odcizila úplně ty lidi církvi; jako „rozmach církevního života“ se jeví starším, že v obyčejných nedělích máme již účast v kostele průměrně jednoprocentní (!) (asi 4 muži a 7 žen). Sváteční neděle, zvláště svátek mrtvých, ukázaly ovšem návštěvu patnácti procentní a člověk pozoruje na lidech údiv, zvěstuje-li se pouhé evangelium. Avšak zdá se přece, že jakási klatba leží na lidech, že se bojí téměř posměchu druhých. Tak jsem zažil zvláštní věc při Večeři Páně večer v neděli zesnulých, že se předem ohlásilo pouze 35 mužů, ale přišlo jich 95. „Nechtěli, aby je ostatní viděli, a potom sami užasli, že se tu setkali s tak mnohými, jejichž posměchu se báli,“ vysvětlil mi jistý místní znalec. — Strašné jsou částečně sociální poměry, zvláště u dělníků na větších statcích; teprve dnes jsem byl u nemocného dělníka, který se ženou a třemi dětmi měl jen jednu postel a dvě hromady cárů. Častokráte se v takových rodinách dává jedno nebo více dětí k příbuzným v městě, lépe postaveným. Obec sotva vykonává nějakou sociální péči. Podpory jsou sotva poskytovány, musí-li obec přispívati k nákladům; starším lidem na př. může býti odepřeno právo přistěhovati se k příbuzným, je-li možno, že by jednou připadli obci na obtíž. Dělníci u … (průmyslová akciová společnost) jsou na tom mnohem lépe. Provozují skoro všichni vedle toho zemědělství až do 20 jiter. Avšak pracovní výkon, který za tím je, nutno přímo obdivovati. Ve čtyři musí pryč do hutě, a v 7 se vracejí zpět a o žních pak se jde ještě na pole. Kdo má kolo, ušetří na cestě do práce i z ní po hodině. Přes tento zcela bezměrný pracovní výkon zdá se mi, jako by právě toto spojení pozemského majetku s vlastním domem, dovozem, dobytkem, a rolnictví rozřešilo sociální otázku v praxi lépe, nežli mnohá theorie. Ale k takovému řešení náleží tvrdé pokolení a tím mládež již ani zde není; ta se stěhuje do velkých měst, kde jsou lepší pracovní podmínky, ale kde většinou hlouběji klesá do proleťariátu. Dobré je zde pro mne, že jsem se od samého začátku zdržel politiky, neboť politické boje mezi Stahlhelmem a rudými jsou zde velmi roztrpčené, zesíleny ještě tím, že každý zná přesně poměry druhého. Tím způsobem pak mám přístup také k lidem na levo orientovaným a vlastně právě k nim. Docela bez vyzvání prohlásil mi zde kdosi, že oni nejsou komunisté (volí však komunisticky), neboť prý nevystoupili z církve. Opravdu zde vystoupil z církve jenom jediný, když byl jinde v práci, ale zde, aby se toho nikdo nedověděl, klidně zaplatil svou církevní daň; neboť také o poměrech daňových ví zde každý o druhém vše. Člověk stojí před úplnou hádankou, když naproti tomu vidí naprostou lhostejnost k církvi, — je to jen několik ukázek; člověk stojí ve světě zcela cizím a hádanky se stále jen množí.

Čtvrtek.

Dnes jsem měl poslední konfirmační cvičení s dívkami. Jak jiné bylo rozloučení, než bývá těsně před konfirmací. Takové roztržení osm týdnů před konfirmací nelze vlastně zodpověděti. To nejhlubší, co mám říci, ještě ode mne neslyšely, a můj nástupce si musí nejprve na ty děti zvyknout a děti na něj. Stejně tak se mi povede v novém sboru. I sám zcela světský bankéř A. byl tímto rozerváním, jež má na svědomí církevní úřad, zcela pobouřen a rozčilen.

Dnes jsem měl ještě jednou pohřeb. Potom jsem se setkal s jemným panem V., typem vskutku vzdělaného průmyslníka. Šel na procházku a já jsem si myslil, že tento chladný zimní vzduch nemůže mému kázání na rozloučenou škodit, a doprovodil jsem ho. Dostali jsme se hned do rozhovoru o sociálních věcech, o nichž si ode mne vždy dává tolik říci. Když jsem ho informoval o všeobecné náladě zaměstnanců proti zaměstnavatelům, řekl (dokonce on!): „Ti jsou jen poštváni.“ Osud tomu chtěl, že zrovna v tom okamžiku šlo naproti nám množství dělníků. Řekl jsem: „Podívejte se jen na ty tváře.“ Mlčel. Potom jsem se zeptal: „Domníváte se, že ty zatrpklé tahy obličeje pocházejí všecky z poštvání? To by musily vypadati tváře měšťáků také tak. Neboť jak bylo a je štváno měšťanstvo ve svých politických novinách a ve svých rozhovorech! Jenom ty štvanice proti Ebertovi* Tehdy socialistický president republiky německé. (Pozn, překladatelova.) a veškeré socialistické straně německé, proti republice a novému státu. Proč se nesráží toto štvaní na tvářích tak, že by jim dalo převládající ráz?“ Tu řekl zcela sám od sebe, zcela pokojně a jistě, jak jest jeho způsob: „Máte pravdu, tyto tváře pocházejí z bídy. Musí-li se kdo tak starati o svůj každodenní chléb rok za rokem — existenční boj je prostě příliš těžký pro lidi!“ Bylo to takové pěkné, že to řekl on. Neřekl jsem na to nic a šli jsme celkem tiše domů.

Pozdě odpoledne a večer mohl jsem pak klidně pracovati o svém kázání na rozloučenou. Vzal jsem si za text z evang. Lukášova ….. Nemohu si vzíti ani ke kázání na rozloučenou nějaký krotký, míruplný text, nýbrž jen takový, který již sám o sobě působí pobouření.

Pátek.

Je pozdě. A hlava hoří ještě ze schůze. Mluvil jsem příliš ostře, ačkoliv jsem ani nechtěl. Avšak dostali jsme k řeči pouze 5 minut. — Ale nejen z toho mi hoří hlava, nýbrž ze dvou otázek, které zvláštním způsobem obě mně byly dnes položeny. První otázka: On je málo přes třicet, ona rovněž tak. On je vyučený dělník, má tři děti a probíjí se statečně. Avšak více dětí — to by nemohl zodpověděti — pro svou ženu i své děti ne. Nikdy by nemohl uživiti čtyři děti. Avšak oba rodiče jsou silní a plnokrevní. „Můžete mně míti za zlé, užívám-li preventivních prostředků?“

Druhá otázka: On vrchní inspektor. Zcela suchý chlapík, jenž se ztrácí ve své službě a vidí jen akta a jen akta. Ona, v polovině třicátých let, lačná života a vášnivá. Šel se mnou se schodů. Když mi otvíral dveře zeptal jsem se ho: „Proč jste byli oba dnes na sebe tak naježení?“ Trhl sebou a řekl: „Doprovodím vás ještě kousek.“ Potom se provalilo tajné utrpení tohoto muže, aniž jsem se musil dotazovati. On že je v pohlavních věcech zcela chladný, ona pravý opak. Děti nesmí už více přijít. Ona žádá, aby se s ní stýkal s použitím prostředků. Ale to on nechce. Manželství hrozí se roztrhnout. — S výše katolicky hotové morálky je lehko zde poradit. Máme však my Slovo, jež proniká a posvěcuje pohlavní život?

Vidíš, zde je trapný vřed našeho povolání: Lidé mluví s farářem o všem lhostejném, ale o tom, co je trýzní pohání, o tom nepromluví s ním ani slůvka. To běhají k lékaři a více ještě k mastičkáři. V tomto bodu je farář vyřazen! Jak zřídka býváme na to tázáni! A v obou případech dnešních je to také spíše náhoda. A je správné, že dnes nejsme ještě tázáni. Nemáme odpovědi. My máme v nejlepším případě moralistická pravidla. Avšak všecko morální stává se a je zákonem a proto bez účinku, nehojí a neposvěcuje. Celý život, právě život všedně přirozený, má přece poslouchati vůle Stvořitelovy. Ale právě ten jest proniknut démoničností, zrůdností, křečovitostí, otráveností. Pohlavní život je stvoření a přece je — kam dohlédneme — všude jen padlým stvořením.

Jsme-li my faráři tázáni, pak přece nesmíme dáti odpověď ze zákonníka a měšťácké morálky, nýbrž musíme odpověděti — ano, nelze toho jinak vyjádřiti — z ducha evangelia.

Mám dnes večer pocit, že jsem odpověděl příliš všeobecně, mluvil o duchu a těle jako jednotě, o odpovědnosti vůči tělu — o tom, že máme míti, jako bychom neměli — o rozhodnutí, kterého by mohly obě dvojice spolu učiniti před Bohem. Avšak morální zákon jsem nepostavil rozhodně žádný.

Ó, jak odpovědné jsou naše řeči v takových hodinách!

Sobota.

Kázání na rozloučenou! Právě jest skončeno! — 11 hodin. Nyní ještě chci se mu naučit. Měl jsem dnes ještě dvě svatby, obě zcela opačného rázu.

Neděle.

Poslední kázání! Nebylo vlídné a nebylo těšivé a nebylo vůbec osobní, nýbrž pobuřovalo, mnohé jistě velice pohoršovalo. Zdali pak se o tom textu často káže? Je svrchovaně charakteristické, že perikopa vyjímá pouze mírnou, vlídnou část a vypouští z téže řeči část vážnou, příkrou. Člověk, také ten, který nanejvýš lidsky vybíral perikopy, chce si vždy Bohem život zkrásnit a zpříjemnit. Avšak ve skutečnosti se stává život Bohu na očích trpce vážným. A bible vidí život jen Bohu na očích.

Nuže den rozloučení. Seděli tu mnozí dole, s nimiž jsem ještě nevyměnil nikdy ani slova. Avšak toho není také v jádře potřebí. Potřebí je pouze, aby se oni i já postavili Bohu na oči. Potom je obecenství.

Po mém kázání promluvil člen staršovstva jako zástupce sboru — tak věcně a s tak plným pochopěním a tak vážně, jak jsem si toho krásněji ani přáti nemohl.

Po bohoslužbách byla ještě Večeře Páně. Potom jsem pozval sborové starší do svého přibytku, aby jednou seděli bratří často tak rozvadění vedle sebe a — jedli a nezapomněli na osobní cestu k sobě navzájem. Je tomu věru tak, že se údové staršovstva z jedné určité strany stýkají přátelsky a společensky se všemi možnými lidmi, vzdálenými křesťanství, ale styku s údy staršovstva z druhé strany se vyhýbají, ačkoliv by jim věru měli býti tisíckráte blíže. Schůzka pak měla také zcela harmonický průběh.

Odpoledne jsem pak musil v největší rychlosti sepsati svůj článek na rozloučenou pro sborový časopis. V největším chvatu! Mezitím tu byl kdosi a vyprávěl, že je škoda, že odcházím, že prý se o mých kázáních často ostře debatovalo při čajích a večerních společnostech. Škoda, že člověk se takových výměn názorů nedoví. Učil by se z nich.

Můžeš si mysliti, že se v tento den stále sebe tážu, z čeho něco takového pochází, a co to znamená, že na mne přišly jeden den dvě pohlavní otázky a jinak po celé měsíce nikoliv. Psychologicky mohl bych si to arci ještě vysvětlit: protože člověku první otázka vězí ještě v mysli a v údech, tuší instinktivně druhý tazatel u faráře jistou vnímavost právě pro tuto otázku. Avšak to je jen psychologická stránka. Hlavní otázka je přece: co znamená, že dvě stejné věci tentýž den dorážejí na faráře? Je to hlas, volající k pozornosti. „Duplicita případů“ jest jen lékařské konstatování skutečnosti. Ale odůvodniti metafysickou zákonitost, nebo ještě lépe: metafysickou pobídku, jež v tom je, — tu vypovídá lidský rozum.

Když jsem dopsal článek na rozloučenou a ostatní články přichystal do tisku, procházel jsem ještě jednou ulicemi svého sboru a loučil se. Avšak taková pochůzka není jenom loučením.

Byla to snad náhoda, že jsem se právě této noci setkal s Františkem T., mladým socialistou, který k mé obzvláštní bolesti právě před nedávnem vystoupil z církve, ačkoliv mně dal příležitost, abych přednášel v jeho kroužku o křesťanství. Podobně: přes mé dobré, léta trvající přátelství k socialistické dělnické dvojici manželské H., s nimiž oběma si tykám, u nichž jsem křtil a má žena je kmotrou — ke mně na bohoslužby nepřišly nikdy. Tak vzdálena je církev proletariátu, opravdu měšťácká instituce, s níž si nemohou vůbec představiti setkání. S jednotlivým farářem, — ano, to ještě je možné, ale s církví? Církev musí zcela obrátiti, docela nově musí křesťanstvo začít, z mrtvých vstáti musí naše zvěstování. Cest neznám. Avšak metanoia, pokání jako pro úda církve, to byla má cesta na rozloučenou se sborem.

Jestliže mne něco aspoň trochu může na rozchodu potěšit, pak jen to, že si H—ovi přečtli aspoň co nejpozorněji můj časopis.

Právě dnes jsem se ostatně setkal se socialistickým farářem X. z C. Ten potvrdil starou zkušenosí, že socialisté k němu do kostela nepřicházejí. Cítí se v kostele příliš cizí, nedovedou se vnitřně i na venek nijak vcítit. Jsou právě tak velice založení davově, myslí i cítí jen jako členové davu, že jako jednotlivci neučiní ani kroku. Kdyby dav socialistů šel do kostela, v sevřených řadách, pochodem, pak by jednotlivý dělník také byl celý při tom. Řekl, že v odborovém domě má s jednotlivci nejpřátelštější styky, a že tam mu také naslouchají. Jenom jeden výsledek má jeho postavení: tisk se staví k církvi přátelštěji a přijímá od něj články dokonce poměrně objektivně.

Neskrývá se v tom kritika individualistické zbožnosti církevního křesťanství? Já jsem si často přával, aby aspoň jeden ze zdejších farářů byl „zapsaným socialistou“, a mnohokráte jsem již litoval, že jím býti nemohu. Avšak že výsledek byl by tak nepatrný, to jsem si ovšem nepomyslil.

Sobota.

O posledním týdnu Ti podávám sumární zprávu.

V pondělí bylo shromáždění rodičů konfirmandů. Říkám při tom rodičům přesně, jak a co vyučuji. A řada jich mi pak řekla po každé na to: jak tomu bývalo za jejich dob jinak, oč krásnější to je asi teď. Právě tak to bude také s dnešními konfirmandy. Až jejich děti dospějí, budou pak žasnouti: jak tomu bývalo jinak za jejich časů a oč krásnější je to teď. Po takovém shromáždění myslívám si vždy: konfirmační cvičení pro rodiče je při nejmenším stejně důležité, jako cvičení pro dítky.

Dnes v novinách stálo opět, že tolik a tolik dělníků bylo propuštěno z práce. Rozličné závody musily zbaviti zaměstnání na tucty dělníků. Snad, snad zaměstnavatel vidí před sebou v takový den všecky ty zkormoucené tváře žen a starostlivě se tázající tváře dětské. Snad mu to lehá v noci na duši jako příšerné břímě.

Vykonal jsem ještě mnoho, mnoho návštěv na rozloučenou. Jistý kolega řekl: kázání že jest mu největší životní radostí. Já bych to tak nemohl říci. Já bych mohl jen říci: kázání jest mi největší životní útrapou i největší životní radostí. — Jednou jsem se setkal, když jsem nezastihl toho, koho jsem chtěl navštíviti, v jeho sousedu s chytrým, vzdělaným dělníkem, který mi přívětivě otevřel a přívětivě mi podal vysvětlení. Když jsem mu řekl titul „farář“, obrátil zcela. Zchladl, uzavřel se úplně, jen namáhavě zadržel nenávist. Přímo jako plamen nenávisti mně to šlehalo vstříc. Mohl jsem s ním jenom něco málo ještě mluviti, vyptával jsem se ho trochu po jeho životě a práci i zdraví (nebylo to v našem sboru), ale on zůstal ledově odmítavým.

Mnoho pěkných rozhovorů jsem měl ještě tento týden. Nejlépe se mi líbil opět K., jenž řekl: „Nestaňte se jen ve svém novém postavení salonním farářem; je to tam ve vašem postavení nebezpečím všech kazatelů.“ Co to znamená z úst velkoprůmyslníka! — V pátek mne dal provésti ve svých závodech. Viděl jsem továrny a doly atd. Ponořil jsem se tak celý den do světa mně cizího. To bychom měli my, faráři, dělati častěji! Pozorovali bychom pak, jak naše kázání je daleko od života, jak velice se musí naši posluchači přemístiti. Ne že by naše kázání mělo býti proto jiné, že by se mělo říditi podle svých posluchačů, ale my nesmíme přehlížeti napětí mezi kázáním a strojem, mezi kazatelem a posluchači. Mnohému jsem se tento den naučil. Rád bych věděl, jak bys posuzoval Ty má kázání, kdybys po celý den obsluhoval jeřáb a měl tak 11 hodin kolem sebe hluk, anebo kdybys denně od 6 hodin ráno do tří odpoleclne stál v prachu uhelném. Můj článek na rozloucenou: Zvěstování o Bohu musí zasahovati do života, tam, kde se život odehrává, stalo se mi nyní ještě docela jinak pravdivým a plastickým. Byl bych dnes pro to, aby byl každý farář jednou za čtvrt roku ponořen do průmyslového závodu. Ale jedno Ti musím také ještě přiznati: zřídkakdy jsem tak silně pocítil, — jak Bůh chce do tohoto světa vtrhnouti, jak čeká, že se mu tento svět strojů otevře. Bylo mi opravdu tak, jako pod tlakem shůry, proti němuž hrozný tlak atmosfér v lisech byl vánkem.

Shromáždil jsem si také ještě jednou k večírku obě skupiny konfirmovaných dívek a svůj pracovní kroužek. Vidíš, že to byl týden na lidi bohatý. A často vypověděla schopnost jiti do hloubky tak, jak to ti loučící se očekávali. Mám právě teď přímo odpor proti hlubokým rozhovorům. Dovedeš to chápat? Mnozí lide mni píší dopisy na rozloučenou. Nedovedu jim odpovědít. Psáti něco banálního, k tomu nemám ani chuti, ani by to nebylo správné. A psáti vážně proti tomu se vzpírá ve mně všecko. Jsem příliš napjat lidmi a osudy a — vnitřním prožíváním. Daří se mi totiž zvláštně v těchto dnech loučení. Viděl jsem takřka za lidi, s nimiž jsem se loučil, viděl jsem dokonce za město. Můj zrak byl zamířen do budoucnosti — do budoucího sboru a do nového města, ale více ještě do budoucnosti nové církve, té živé církve, která bude světu zcela jistě Bohem darována. A ještě za tuto živou církev dále viděl jsem budoucnost toho, jenž přichází. Zrovna mně uchvátila touha po Tom, jenž přichází, po království Božím, po nové zemi. Pocítil jsem, když jsem stál téměř mezi dvěma pozemskými městy, velmi silně, jak stojíme mezi volbami, mezi dobou pozemskou a věčností, mezi dobou lidí a mezi dobou Boží. Zde je vše plno smutné pomíjitelnosti — tam je vše plno zářivé věčnosti. Nyní je na zemi vše souženo utrpením a zklamáním a bolestmi — v království Božím přestanou slzy, utrpení, křik.

Nejsilněji jsem to pocítil předevčírem v noci: v tichu nočním díval jsem se ještě jednou s kopce dolů na domy svého sboru. Vše bylo temné a všecko spalo. To se mně stalo obrazem: svět temný a církev na světlo chudá. A tu jsem zatoužil po světle do té veliké temnosti, po světle shůry, po paprscích světla z království, jež přichází. Ano, musím doznat: již zaslíbení, že toto království přichází, bylo mně v té tiché noci paprskem, jenž se zasvítil nade vší temnotou.

Toto je můj poslední dopis ze sboru a o sboru v ….., jejž my oba tolik milujeme.

Tvůj přítel.

KONEC.

TENTO DENÍK
ANONYMNÍHO FARÁŘE
Z NĚMČINY PŘELOŽIL
A PŘEDMLUVOU OPATŘIL
BŘETISLAV HLADKÝ
VYDAL KALICH
KNIHKUPECKÁ A VYDAV.
AKC. SPOL. V PRAZE
TISKEM JAR. HENCLA
NA KRÁL. VINOHRADECH
V 1500 VÝTISCÍCH
V PROSINCI 1930 JAKO PRVNÍ SVAZEK
KNIH PROTESTANTSKÝCH AUTORŮ.